Kanál SP na YouTube SP na Facebooku SP na Floowie

Debata

Vystačí si sociální pracovník ve své praxi s individuálním plánováním?


„Mnoho sociálních pracovníků neobjevilo výhody individuálního plánování.“

foto Aleš Herzog

Aleš Herzog
je inspektor kvality sociálních služeb a sociální pracovník s dlouholetou praxí v sociálních službách. Aktuálně vede Terénní programy SANANIM pracující s injekčními uživateli drog v Praze.

Ne, v tom rozměru, že sociální pracovník potřebuje rovněž dovednost navázat kontakt s klientem, získat jeho důvěru a být schopen zahlédnout klientovy potřeby a možnosti. Nicméně položená otázka dle mého názoru svádí ke kritice individuálního plánování jako omezené metody a s tím nesouhlasím.

Mnoho sociálních pracovníků dosud neobjevilo kouzlo a výhody individuálního plánování. Je to pro ně nutné a nepotřebné zlo. To je podle mě velká škoda. Individuální plánování je v  podmínkách české praxe zkresleno kvůli tomu, že systém sociálních služeb vyžaduje jednoznačné návody. Sociální služby v zásadě požadují: „Řekni, hlavo pomazaná, jak má plán vypadat.“ Odtud pochází často hloupě vyžadované náležitosti plánů typu „Cíle musí být SMART!“ a „Plán má podepsat klient!“ nebo „Začíná se od přání klienta!“.

Tím, že nepoužíváme vlastní hlavu, si skutečně necháváme často vnutit pro nás zcela nevhodnou podobu individuálního plánování. Ve skutečnosti může mít individuální plánování jako proces obrovské množství podob. Jde spíše o flexibilní princip, než o přesně vymezenou metodu práce. Vždyť se po nás ve své podstatě chce pouze pojmenování nepříznivé sociální situace klienta, na jeho základě stanovení cíle spolupráce, akce, a pak následně zhodnocení, jak se situace změnila. Tuto opakující se rovnici případového procesu můžeme nalézt v mnoha podobách sociální práce i terapie.

Realizaci individuálního plánu můžeme nalézt v jednoduchých činnostech. Například ve výměně injekčních stříkaček uživateli drog, poskytnutí sprchy člověku bez přístřeší nebo v situační intervenci, kdy pracovník nízkoprahového klubu upozorňuje dospívajícího na riziko úrazu při večerní párty a podobně. Stejně tak objevíme individuální plánování v dlouhodobých aktivitách, jako například v Case managementu s klientem s vícečetnými obtížemi, všestranné asistenci člověku s tělesným postižením či snaze domova pro seniory zmírnit negativní dopady samoty a stáří na seniora, o kterého se nemá kdo jiný postarat. Princip individuálního plánování můžeme nalézt v telefonické krizové intervenci i v donášce obědů, pokud skutečně se vychází z nepříznivé sociální situace klienta.

Pokud přemýšlíte o prospěchu vašich klientů a nevadí vám se otevřeně zamýšlet nad tím, zda jsou vaše intervence úspěšné, pak plánujete a hodnotíte.  Na kurzech registruji, že sociální pracovníci přichází často v odporu a s naštváním na individuální plánování. Většinou ale odchází s úsměvem na rtech a s konstatováním: „Vždyť my plánujeme, a jen tomu tak neříkáme.“

„Individuální plán může odvádět pozornost od práce s prostředím klienta.“

foto Magda Frišaufová

Magda Frišaufová
je doktorskou studentkou na Katedře sociální politiky a sociální práce FSS Masarykovy univerzity. Pracovala jako vedoucí Víceúčelové drogové služby na Blanensku, Sdružení Podané ruce.

Otázku, zda si sociální pracovníci/e vystačí s individuálním plánováním, je možné chápat ve vztahu k zákonu o sociálních službách, který ukládá povinnost individuálního plánování a skrze standardy kvality také upravuje, jakým způsobem má probíhat. V tomto kontextu se pak diskuse často zaměřuje mj. na to, jak to udělat, abychom způsob práce s klienty do individuálního plánování „napasovali“. V tomto příspěvku chci, spíše než diskusi nad formu individuálního plánování, nabídnout zamyšlení nad tím, jakým způsobem může ovlivňovat náš způsob uvažování a následný výkon sociální práce při poskytování sociálních služeb.

Pokud vymezíme sociální práci kupříkladu na základě definice Mezinárodní federace sociálních pracovníků, jedná se o profesi, která podporuje sociální změnu a rozvoj, sociální kohezi, zplnomocnění a osvobození lidí. Pro sociální práci jsou pak stěžejní principy sociální spravedlnosti, lidských práv, kolektivní zodpovědnosti a respekt k odlišnostem. Tato definice klade důraz na to, že při řešení problémů sociální pracovník pracuje s jednotlivcem, stejně tak jako usiluje o změnu na straně prostředí, tedy i na strukturální úrovni.

Řešení situace bezdomovectví pak není pouze podpora klienta v tom, aby si našel práci a bydlení, případně ubytovaní v azylovém domě. Úlohou sociálního pracovníka je i reflektovat strukturální kontext klientovy situace. Tedy například to, že zaměstnání za minimální mzdu a pobyt v azylovém zařízení nezajistí klientovi uspokojení základních potřeb a nemusí být dlouhodobým řešením nepříznivé situace. Usilování o sociální změnu může pak mít podobu snahy o systémovou změnu na různých úrovních, která umožní lidem bez domova znovu získat bydlení, nikoliv pouze relativně krátkodobé ubytování.

V kontextu pojetí sociální práce, jakožto profese, která působí nejen na jednotlivce, ale také na společnost, je otázkou zda koncept individuálního plánování neposiluje praxi, která je zaměřená pouze na individuální problémy klienta. Individuální plán může odvádět pozornost od práce s prostředím klienta třeba při hledání neformálních zdrojů podpory nebo při identifikaci a působení na různé formy strukturální diskriminace, která má zásadní vliv na klientovu situaci. Pokud jsou klienti například z důvodu záznamu v trestním rejstříku diskriminováni v možnosti žádat o obecní byt, nebo získat i zcela nekvalifikovanou práci, je rolí sociálních pracovníků, aby na tuto situaci veřejnost upozorňovali a hledali způsob jak ji změnit. V tomto smyslu si dle mého názoru sociální pracovníci/e pouze s individuálním plánováním nevystačí.


Vloženo: 22.6.2015

... všechny debaty


Diskuze

Všechny komentáře

Hana Mudrová
Domnívám se, že do domovů běžně přicházejí lidé s představou "v klidu dožýít", ale co to znamená, sami přesně neumí definovat. Rodinní příslušníci stále mají pocit, že je dobré, když je člověk nakrmený, v čistotě a teple. Ani velmi milující rodina nebyla schopna vyfotit dům, kde žila, pro dementní maminku. Nebo ulici. Nebo oblíbené zákoutí. Nechápali, nerozuměli, zbytečnost vypustili opakovaně z hlavy. A přitom maminka dokázala při pohledu na známé věci sestavit několikaslovnou větu a zářila štěstím ještě dlouho poté. Zkoušela jsem práci s programy na dané téma, nakonec cyklus vzdělávacích přednášek s reminiscencí na témata, která si vybrali, z 54 klientů docházelo cca kolem 20 (jak byl kdo zdravý, skupina kolem 10-14 lidí). Kdo nemohl, zaskočila jsem na pokoj a pod. Není problém, aby tématická sezení zvládly pracovnice v přímé péči - byla stejně oblíbená a věřte, že i lidé velmi zapomnětliví si užívali pocitu zajímavého setkání, kde vládl i klid zbraní, každý měl svou chvilku slávy, kdy něco podotkl. Je fuk, jaké je smyslové, fyzické nebo jiné oslabení, i lidé se IV. stupněm PnP leccos dokážou. A podněty pro individuální zaměření přicházejí od pracovníků přímé péče, naopak oni využívají námětů pro další práci, asistují, pokračují v rozhovorech a připomínání tématu... Každý má i s tím přáním "nerušeného dožití" okýnko pro radost z něčeho, co chce ještě vidět, poznat, připomenout si. Máme velikou výhodu v tom, že napříč vrstvami ohromná většina dnešních seniorů prošla vlasteneckou výchovou, byla u zásadních proměn světa, historických událostí - a mnohé se odehrávalo právě v době, kdy byli mladí. Většinou jde o časy, které jsou právě tou oblastí, kam se rádi vracejí. Máme různé možnosti práce, v mnoha oblastech, nejen ve výše uvedené oblasti. Pokud bychom se spolehli na přání klidu, zúžila by se práce v domovech na mechanické zajišťování tělesné pohody. Tedy nuda a rychlý skluz od zachovávání lidské důstojnosti někam k dávné socialistické ložnici pro dvacet lidí a sprchování několika lidí v řadě najednou - zažila jsem na letní brigádě... děkuji, tak skončit nechci. Děláme to i pro sebe, když už ne proto, abychom něčím pohnuli.
Vloženo: 9.8.2016 21:37:42

Lenka Šimková
Ad Alena Nová: Zdá se mi, že jsem se vás asi dotkla, ačkoli jsem to neměla v úmyslu. Děkuji za upřesnění, z toho původního příspěvku jsem nepochopila, že máte na mysli především klienty v terminálních stádiích nemocí či neschopné běžné komunikace. Je to složité, komplikované, příbuzní ne vždy spolupracují a nebo chtějí spolupracovat jinak...to vůbec nerozporuji. Ani ideální pracoviště neexistují, nakonec je to vždycky o tom, jak se přání klienta potká s možnostmi toho zařízení - a to říkám jako člověk zvenčí, nicméně nečekám, že zařízení bude plnit každé přání v jakýkoli čas, to je nereálné. A stejně jako vy se domnívám, že přání být v čistém je regulérní a zcela pochopitelné lidské přání. Stejně jako to " v klidu dožít". S někým to může být vstup do bližší komunikace o jeho přáních a očekáváních, s někým třeba ne. Ale pokud je to už klient schopen zformulovat, tak mi to přijde jako dobrý začátek dialogu. Prosím, neberte to jako nevyžádané rady, jen jako příspěvek k tématu ve zde probíhající diskusi.
Vloženo: 10.6.2016 16:13:42

Alena Nová
Ad Lenka Šimková Možná máte (tak jako já) několikaletou zkušenost z domovů pro seniory a měla jste to ,, štěstí" že k vám nikdy nepřišel klient např s ALS či onkodiagnozou v posledním stadiu. V zařízení kde pracuji je cca 75 klientů a věřte mi, že bych si velice přála aby si každý uživatel našich služeb (v rámci toho přání v klidu dožít) udělal ,, svůj režim" vstával až morfin z náplastí přestane mít takovou sílu, ošetřovatelky by ho zrovna v tu dobu běžely osprchovat a kuchyň mu dodala čerstvě uvařenou snídani, kterou by ho nakrmila... To ale dle mého názoru je možné v nějakých soukromých sanatoriíích (snad v hospicích kterých je žalostně málo), kde si lidé platí také 30000kč měsíčně a víc.Nechci být zcela názorově v opozici ( a věřte, že VŠ mi také dala stovky ,, návodů" jak pracovat s klientem) ale já každému radím, ať si to jde do nějakého takového zařízení zkusit. (nejlépe celý týden ve směně jako pracovník v přímé obslužné péči) Pak teprve pochopí , že teorie je úžasná , ale praxe je zcela jiná. Osoby o kterých já hovořím,jsou na tom zdravotně tak , že často už mohou komunikovat pouze nonverbálně a fakt obtížně s nimi budete řešit i to zda se chtějí teď napít natož záležitosti majetku... Moc bych vám přála,aby se všechna vaše teorie vždy mohla uplatnit v praxi. Zejména v situaci , kdy se sociální zařízení stávají hybridem mezi LDN a hospicem. Nevím jakou máte například zkušenost s jednáním s rodinou klienta o tom , že musí svému příbuznému dokoupit inkontnenční pomůcky jelikož ty hrazené pojišťovnou klient vypotřeboval o týden (či dva )) dříve.Věřím tomu , že žádný klient si nepřeje pobývat v pokálené pleně několik hodin, ale pojišťovna nehradí tolik plen a podložek aby se výměna (např. v případě průjmového onemocnění) provedla 6-9x denně.Zdánlivě ,, maličkost" ale věřím tomu , že přáním imobilních klientů (konkrétním ) může být zrovna to, být v čistém.Paradoxem je to, že zrovna o takových ,,podružnostech " jsem se několikrát ,,bojovala" s mediáně známou osobou (dcerou jedné naší klientky)
Vloženo: 8.6.2016 14:44:21

Lenka Šimková
Ad komentář Aleny Nové: s přáním v klidu dožít se přece dá začít docela dobře pracovat, to je zcela pochopitelný a realistický cíl, jednou ho asi taky budu mít (aby mě nikdo neotravoval a abych měla klid). Takže se dá třeba navázat otázkou, jak má ten klid vypadat,a to co nejkonkrétněji a s respektem k tempu a bezpečí daného klienta. Jak může klid vypadat v průběhu dne - kdy je zvyklý vstávat, jak je zvyklý snídat atd. Určitě to jsou věci, které se tak jak tak domlouvají. Máte pravdu, že někdy se pracovníci ptají na "životní cíle", jako by se životní cesta toho seniora měla ještě rozvíjet desítky dalších let.Nicméně "v klidu dožít" může taky znamenat vyřešit si nějaké věci s poslední vůlí, se vztahy, něco uzavřít. A k něčemu možná bude chtít využít i sociální službu, v níž právě je.
Vloženo: 8.6.2016 13:30:53

Alena Nová
Individuální plánování - výborná věc pro sociální práci u drogově závislých, sociálně vyloučených komunit,u lidí kteří mají opatrovníka.... Když , ale do sociálního zařízení pro seniry přijde člověk (např. z LDN ale měl by být spíše klientem hospicu) a vy mu máte vytvořit individuální plán a ten dotyčný do vašeho zařízení přichází s jedinou potřebou- přáním V KLIDU DOŽÍT!! V takovém případě vám jsou zkušenosti s krizovou intervenci,case managementem atp. úplně k ničemu. Do sociálních zařízení už dnes jsou přijímáni většinou osoby , které mají příspěvek na péči minimálně III. stupně (a vyšší) a v takových případech už toho moc nenaplánujete. Ale legislativa si to u VŠECH uživatelů soc. služeb vyžaduje. Individuálnímu plánování prato říkám jak kde.
Vloženo: 7.6.2016 20:15:39

Jan Dobšíček
Nevidím problém v individuálním plánování. Problematická či spíše nešťastná je formulace, resp. jak je individuální plán zakotven v předpisech. Jestliže něco podle zákona musíte, tak pak musíte něco vytvořit, i kdyby nebylo z čeho. A to vidím jako hlavní problém čili odmítavý postoj vůči IP.
Vloženo: 17.2.2016 07:12:34

Petra Heinová
Já se bohužel setkávám u našich pracovníků s tou druhou variantou - nutné zlo. Podle mě pracují dobře, poskytují klientům to, co nám ukládá zákon a myslím že i přiměřeně lidsky, ale neumí tuto pomoc pojmenovat, chtějí nějaké mustry a každé hodnocení plánů se neobejde bez situací typu: já nevím, co mu mám vymyslet, minule jste říkala, že to takhle stačí apod. A nejlepší je: paní na kurzu říkala, že plánovat nemusíme. To by mě vzal šlak. Tak plánují, já reviduji a společně tomu dáváme nějakou štábní kulturu.
Vloženo: 30.6.2015 14:46:05

H.Mudrová
Myslím si, že plánování je už dost samozřejmou složkou práce, i když otázka "Vystačí si..." mne překvapila. Na základě komunikace, pozorování, vyhodnocování potřeb na základě zkušeností naší služby a pod. se plány proměňují v čase i obsahu. Klient nemusí mít vždy náhled na svou situaci komplexní - jinak by nás často ani nepotřeboval, sloužíme jako podpora k tomu, aby získal jistotu ve svých vlastních rozhodnutích a zodpovídal za další svůj život. Třeba postupně, v malých detailech.
Vloženo: 29.6.2015 10:28:45

Pavel Nepustil
Mně se líbí oba pohledy:-). A vlastně se myslím nevylučují. Aleš velice dobře upozorňuje na volnost konceptu individuálního plánování v sociálních službách, který vyžaduje resp. umožňuje aktivitu a kreativitu vedoucích, metodiků a pracovníků v přímé péči. Magda se dívá na sociální práci jako profesi, tedy i mimo rámec sociálních služeb. A zde se otevírá velice zajímavé pole pro jiná chápání plánování. Co třeba komunitní práce? Jak se v ní může individuálně plánovat, když "klientem" je sousedství nebo lokalita? A taky Magda upozorňuje na to, že "pomáhání" klientům na základě jejich vyslovených potřeb není jediným úkolem sociálních pracovníků. Pro zmiňované aktivity typu "advocacy" nebo prosazování systémových změn ale nemáme takový nástroj jako individuální plánování (ve smyslu přemýšlet o úspěchu a prospěchu jak píše Aleš). A nebo máme?
Vloženo: 28.6.2015 17:26:34

Aleš Herzog
Určitě souhlasím s Magdiným pohledem, který je velmi důležitý. Na naše selháávní v systémových změnách prostředí upozorňuji zde http://www.streetwork.cz/images/stories/CAS/Vzdelavani/Konference15/sbornik15/herzog.pdf Zároveň se ale domnívám, že pokud dobře provádím v rámci individuálního plánování analýzu nepříznivé sociální situace a dobře hodnotíme, jedním z výstupů jsou právě i přesahy a cíle na úrovni cílů služeb. Příkladem je u nás situace, kdy řada klientů nízkoprahových služeb je odmítána s ošetřením či hospitalizací v pražských nemocnicích, a my na tento problém upozorňujeme a hledám širší možnosti řešení.
Vloženo: 28.6.2015 09:36:00

Vložit komentář

zapište číslo číslovkou: šest


Nabídka nových knih

obalka
Autismus v...
Barbora Bazalová
obalka
Kdo je tu...
Manfred Lütz
obalka
Jak se uklidnit...
Susan Albers
obalka
Sociální doved...
David Fontana
obalka
Hra v terapii
Milan Valenta...
obalka
Jazyk těla
Alexander Lowen
obalka
Aspekty mužství
C. G. Jung

... kompletní nabídka

© 2014, časopis Sociální práce/Sociálna práca | počet návštěv: [CNW:Counter] | … vstup do administrace