Kanál SP na YouTube SP na Facebooku SP na Floowie

Čísla

Archiv čísel » 2011/2 - Psychosociální souvislosti u znevýhodněných dětí »

Jitka Navrátilová

Proces posouzení životní situace jako zdroje ohrožení dítěte (faktory ovlivňující posouzení ohrožených dětí)


Medailon autora:

Mgr. Jitka Navrátilová, Ph.D., je odbornou asistentkou na katedře sociální politiky a sociální práce Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Ve své pedagogické činnosti se věnuje především prakticky orientovaným předmětům zaměřeným na studentskou praxi a supervizi, práci s rodinou a poradenství. Vede také organizaci zabývající se sociální praxí s ohroženými rodinami. 

Abstrakt:

Cílem tohoto textu je na základě zahraničních i domácích výzkumů lépe porozumět faktorům, které ovlivňují kvalitu posouzení životní situace ohrožených dětí. Posouzení ohrožených dětí a jejich rodin je v centru pozornosti odborné i laické veřejnosti zemí s rozvinutou sociálně-právní ochranou dětí již nejméně dvě desítky let, v české společnosti se témata související s problematikou posouzení diskutují jen v několika posledních letech. Dobré posouzení je přitom klíčem k efektivní intervenci a ke snížení rizika ohrožení dětí. Na základě profesionálního posouzení sociálních pracovníků a jiných profesionálů se realizují významná rozhodnutí, která se dotýkají dětí jak z krátkodobého hlediska, tak z hlediska dlouhodobého. Z řady výzkumných studií i z vyšetřování případů vážného zanedbání péče o dítě víme, že posouzení je složitý proces, který je ovlivněn řadou faktorů a je zdrojem mnoha otazníků. Nedostatečná kvalita posouzení, jeho neúplnost nebo dokonce absence může být zdrojem závažných pochybení. V textu se proto zaměřuji na výzkumné poznatky o procesu posouzení a zvažuji principy, které by kvalitní posouzení mělo brát v úvahu s ohledem na snižování rizika pro ohrožené děti. V této stati vycházím z výzkumné produkce z našich i zahraničních zdrojů.

Klíčová slova:

ohrožené děti, faktory procesu posouzení, kvalita posouzení, rodičovské kompetence


Úvod

Otázky týkající se ohrožených dětí a jejich ochrany budí obvykle ve vyspělých společnostech výraznou pozornost a ne zřídka jsou doprovázeny veřejnými diskusemi, které mají značný emotivní náboj. Ne jinak je tomu i v české společnosti, která je i několikrát ročně prostřednictvím médií konfrontována s případy velmi nebezpečného rodičovského „zacházení“ s dětmi, které v některých případech vedlo k tragickému úmrtí dítěte.

Otřesný případ zanedbání péče o dítě řešili v sobotu 21. 8. 2010 kladenští strážníci. Krátce před půlnocí vyjížděli do Komenského ulice, kde mělo v jednom z bytů dlouhou dobu naříkat dítě. Podle oznamovatele se toto nedělo poprvé, nářek dítěte se navíc neustále prodlužoval a stupňoval. Strážníci se snažili na obyvatele bytu, odkud se skutečně ozýval silný nářek, dozvonit. Na to však nikdo nereagoval, a proto pojala hlídka podezření, že je děcko ohroženo na životě nebo zdraví. Proto strážníci vyrazili bytové dveře a uvnitř bytu našli plačtivého osmnáctiměsíčního chlapečka, který byl ve velmi zanedbaném stavu. V pokoji strážníci zjistili i rodiče chlapečka, kteří byli oba značně podnapilí. Muž při orientační dechové zkoušce nadýchal 1,18 promile alkoholu, matka dítěte 1,63. Strážníci na místo okamžitě přivolali Policii ČR a pracovnici sociálního odboru, která doporučila převoz dítěte do kladenské nemocnice.

(Citováno z: http://www.mestokladno.cz/dite-plakalo-rodice-byli-namol/d-1413171/p1=2100019394)

Tato medializace na straně jedné alarmuje veřejnost, že zde existuje závažný problém, na který je zapotřebí reagovat, na straně druhé však naši pozornost směruje pouze k určitému okruhu tohoto problému. Mám na mysli to, že do centra pozornosti se dostávají ty nejhorší případy týrání a zneužívání dětí a v pozadí zůstávají případy dětí, které jsou zanedbávané či trpí nějakou formou méně výrazného ohrožení či znevýhodnění.

Vedle vlastního selhání rodičů je ovšem třeba pozornost věnovat také práci sociálních pracovníků a pracovnic. V řadě konkrétních případů se zdá, že nedokázali rozpoznat závažnost situace, ačkoliv o problémech rodiny věděli a vedli ji v evidenci svého úřadu.

Vinu za týrání sedmiletého Dominika D. z Brna nesou kromě jeho rodičů také sociální pracovníci a celý systém sociální a zdravotní péče. Vyplývá to z analýzy expertního týmu, jehož výsledky ve středu zveřejnil ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek (TOP 09). Týrání sedmiletého chlapce měla podle Drábka zavinit nedostatečná kontrola ze strany sociálních pracovnic. Problém byl také v tom, že po nástupu nové sociální pracovnice došlo k úplnému zastavení přímé práce s rodinou, protože nenavštívila rodinu týraného Dominika přibližně 15 měsíců mezi lety 2008 a 2010. „Je nutná celá řada systémových změn. Výstupem činnosti expertního týmu je řada doporučení, které neprodleně promítneme do připravovaných legislativních úprav a metodického vedení,“ prohlásil Drábek. Rodinu sociální pracovníci sledovali od roku 2000. Ministerstvo práce a sociálních věcí ale přiznává, že kontrola probíhala rutinním způsobem, například to, jak má rodina uklizeno. Úřady údajně o utrpení chlapce věděly nejméně dva roky, přesto nezasáhly. V reakci na zveřejnění případu „odešla na vlastní žádost“ sociální kurátorka Úřadu městské části Brno-střed, kde rodina několik let bydlela. Otec a matka mučili svého chlapce hladem, surově ho tloukli a vymýšleli další způsoby fyzického týrání. V sedmi letech vážil chlapec 13 kilogramů a měřil něco málo přes metr.

(Citováno z: http://www.nejvicinfo.cz/domaci-zpravicky/45023-za-tyrani-dominika-muze-stat-a-socialni-pracovnici-ukazala-expertiza-ministerstva.html)

Svoji stať směruji především k sociálním pracovníkům, kteří pracují s ohroženými a znevýhodněnými dětmi a jejich rodinami a jsou neustále konfrontováni s důsledky, které tato ohrožení přinášejí. Domnívám se, že právě důsledná pozornost věnovaná faktorům, které ovlivňují kvalitu procesu posouzení životní situaci dítěte a jeho rodičů, může sociálním pracovníkům usnadnit proces posouzení i volbu vhodné intervence. S ohledem na to si v této stati kladu výzkumnou otázku: „Které faktory ovlivňují kvalitu procesu posouzení životní situace ohroženého dítěte?“

Předmět posouzení: vývojové potřeby dětí, rodičovské kompetence, rodina a faktory prostředí

Svoji diskusi o výzkumných poznatcích o procesu posouzení chci uvést objasněním základních dimenzí životní situace ohroženého dítěte, kterých si sociální pracovníci budou při posouzení především všímat. Jak uvádí Navrátil (2007), v České republice existuje významná tradice tvorby nástrojů pro posouzení, a to zvláště v oblasti vývojových potřeb dítěte (Langmeier, Matějček, Dunovský). V posledních deseti letech se k problematice posuzování potřeb ohroženého dítěte v kontextu sociální práce objevují práce Jiřího Kovaříka (2003), který při posuzování životní situace dítěte a rodiny zdůrazňuje nezbytnost brát v potaz tzv. sociálněekologické pole[i]. Kritickou otázkou ovšem zůstává, do jaké míry se podařilo tyto nástroje zavést do praxe sociálních pracovníků a v jaké míře zůstaly pouze učebnicovými návody.

Ekosystémové myšlení je rovněž vlastní „Rámci pro posuzování životní situace dětí a rodin v nouzi (Framework for the Assessment of Children in Need and their Families), který vznikl na zakázku britského ministerstva zdravotnictví (Department of Health, 2000). Jeho autoři rozlišili tři dimenze životní situace dítěte, a to (1) vývojové potřeby, (2) rodičovské funkce, (3) rodinné a environmentální faktory (obrázek 1).

Obrázek 1Dimenze životní situace ohrožených dětí a rodin v nouzi (psychosociální faktory)

 V prvním souboru posuzovaných charakteristik je pozornost věnována vývojovým potřebám dítěte. Jsou do něj zahrnuta témata pro posouzení: zdraví, vzdělávání, citový a behaviorální vývoj, identita, rodinné a sociální vztahy, sociální vystupování a dovednosti potřebné k samoobsluze. Rodičovské funkce mají být posouzeny z hlediska schopnosti zabezpečit dítěti základní péči, bezpečí, emoční vřelost, stimulaci, výchovu a vedení a také stabilitu. Mezi rodinné a další faktory prostředí autoři rámce zařadili rodinou historii a její fungování, širší rodinu, bydlení, zaměstnání, příjem, sociální integraci rodiny a zdroje, které jsou v dispozici v komunitě.

V rámci sociálně-právní ochrany dětí v České republice nejsou ovšem očekávání ve vztahu k obsahu či formě posouzení přesněji specifikována. Z řady výzkumných studií vyplývá, že zaměření posouzení životní situace i jeho podoba je velmi výrazně ovlivněna charakteristikami jeho realizátorů (z hlediska motivace, kvalifikace, zkušenosti atp.). Jedním z klíčových faktorů se přitom zdá být nedostatečná kvalifikace českých sociálních pracovníků, která se stává příčinnou odborné „slepoty“. Ta sociálním pracovníkům neumožňuje dostatečně rozlišovat faktory, které se na situaci podílejí, a také tyto faktory přiměřeně hierarchizovat (Holland, 2004). Ševčíková s Navrátilem (2010) také například ukázali, že absence metodického ukotvení procesu posouzení je zdrojem pociťovaného rizika na straně sociálních pracovníků (srovnej Kuchařová et al., 2010).

Pokud jde o zahraniční zdroje, ukazuje se, že mezi kritické body posouzení vývojových potřeb dětí náleží zejména schopnost přiměřené reflexe individuality dítěte, přiměřené zhodnocení jeho vztahové vazby (Holland, 2004). Holland také upozorňuje na další problém, který se týká spíše metodické korektnosti provedení posouzení vývojových potřeb dítěte. Studie ukazují, že sociální pracovníci svůj úsudek utvářejí na základě malého počtu nespolehlivých pozorování.

Ve vztahu k posouzení rodičovských kompetencí Jones (2009) tvrdí, že zásadním předpokladem úspěšné intervence v kontextu ochrany dětí je, aby rodiče dobře porozuměli nárokům rodičovství a také aby byli schopni určité reflexe svých rodičovských schopností. Tvrdí, že sociální pracovníci v některých případech přeceňují aktuální schopnost rodičů porozumět záměrům sociálních pracovníků i jejich schopnost provést předpokládané změny. Tolson et al. (1994) v těchto případech navrhují provést posouzení rodičovských schopností v průběhu zapojení rodičů do řízené spolupráce, během které sociální pracovníci vytvářejí strukturované příležitosti ke změně. Tolson et al. Poukazují na to, že v těchto případech je velmi důležité objasnit, co přesně se má vlastně měnit. V duchu úkolově orientované intervence pak vysvětlují, že rodičům musí být zřejmé, jak bude změna měřena, v jakém časovém horizontu se má odehrát, jakou podporu rodiče od sociálního pracovníka obdrží. Rodiče musí získat také informaci, jaké budou důsledky, pokud k žádné změně v oblasti péče o dítě nedojde. V souvislosti se strukturovanou intervencí, jejímž cílem má být rozvoj rodičovských kompetencí, jsou zajímavé výsledky výzkumů, které potvrzují, že výsledky intervence do rodinného systému jsou lepší, pokud existoval jasný plán intervence, psaná dohoda s rodiči a průběžné vyhodnocení dosažených úspěchů (Bechyňová, Konvičková, 2008).

Jak upozorňuje Navrátil (2009), posouzení životní situace probíhá zejména prostřednictvím verbální komunikace. V případech, kdy se rodiče z různých důvodů nedokážou dobře vyjadřovat, jsou v komunikaci pasívní, případně do komunikace mezi nimi a sociálním pracovníkem zasahují jiné komunikační bariéry (např. kulturní odlišnosti), mohou být tyto komunikační potíže vyhodnoceny jako nezájem rodičů o spolupráci. Ochota ke spolupráci je ovšem velmi často sociálními pracovníky chápána jako základní předpoklad žádoucích změn a její odmítnutí může vést ze strany sociálních pracovníků k sankcím.

S ohledem na kompenzaci nedostatků v komunikaci vyžaduje podle Holland (2004) komplexita procesu posouzení využití kombinace různých technik sběru informací. Vedle rozhovorů je podle ní výhodné použít spektrum dalších technik posouzení, které zahrnují pozorování, škálová měření změn ve vývoji rodičovských kompetencí, použití validovaných testů aj. Výzkumy také naznačují, že k chybám posouzení dochází, pokud se posouzení nerealizuje ve vztahu ke každému dítěti jednotlivě. Zatímco rodiče mohou být schopni starat se o jedno dítě velmi dobře, druhé mohou i podstatně zanedbávat (Turney et al., 2011).

Jak ukázal případ Evy Sivákové z roku 2005, je významným rozměrem posouzení životní situace ohroženého dítěte posouzení role otců. Malá Eva byla odebrána rodičům s odkazem na mentální postižení matky. Otec projevoval rodičovskou kompetenci i motivace se o narozené děvčátko starat. Přesto byla malá Evička umístěna do kojeneckého ústavu a byl podán návrh na odebrání dítěte z rodiny[ii]. Řada nedostatků v této oblasti se vztahuje k tomu, že sociální pracovníci neberou ve věcech péče o dítě otce v potaz (Navrátil, Navrátilová, 2008). Existuje rozsáhlá literatura o otcovství a v rámci ní se velká část výzkumů věnuje tomu, jak sociální pracovníci ignorují otce, případně opomíjejí jeho příspěvek nebo přenášejí na matku zodpovědnost za ochranu dítěte před nevhodným chováním otce.[iii] Sociální pracovníci by měli sbírat a analyzovat informace o otci, neboť může mít vliv na rodinu a dítě, a to i v případě, že nežije s nimi společně.

Farmer et al. (2008) poukazuje na to, že výsledky výzkumných studií upozorňují na potřebu brát do úvahy vliv biografických faktorů, které se dotýkají rodinného fungování a rodinné historie. Důležitost sledování historie rodiny jsem si uvědomila na případu klientky, která se na mne obrátila s problémem, že nemá se svými dětmi kde bydlet. Protože jsem byla v daném zaměstnání teprve krátce, udělala jsem si revizi všech případů, které byly na úseku řešeny. Zjistila jsem, že díky zavedenému systému, který nezohledňoval historii jednotlivých klientů, ale pouze historii případu, docházelo k tomu, že se stávalo, že jeden klient byl v evidenci referátu již několikrát. V praxi to znamenalo, že klientka přišla vždy po cca 3 letech na toto pracoviště se stejným problémem. Nemá s dětmi kde bydlet a hrozí jí umístění dětí do ústavní péče. S ohledem na to, že se nebrala v potaz historie klientky, získávala pro sebe a své děti pravidelně umístění v azylovém zařízení. Po vypršení lhůty, kdy mohla využívat tohoto bydlení, přišla opět na úřad se stejnou žádostí, jak tomu bylo minule. Takhle to u klientky probíhalo cca 8 let. Se znalostí historie klientky jsem tak její situaci viděla v širších souvislostech a mohla využít jiných typů intervence, než bych využila, kdybych neznala tuto historii. Vedle sledování historie rodinné situace by posouzení mělo zohledňovat i další vlivy, které se v rodině mohou vyskytovat (např. duševní onemocnění rodičů, zneužívání návykových látek, přítomnost poruch učení rodičů…) a které mohou ovlivňovat schopnost rodičů uspokojit potřeby dětí.

V literatuře existuje řada důkazů o tom, že soudržnost rodiny je jednou ze základních kategorií fungování rodiny (Satir, 2007; Gjuričová, Kubička, 2009). Proto i při posuzování, zda není dítě vystaveno ohrožení, se přihlíží k tomu, jak rodina funguje z hlediska její soudržnosti. Přičemž nízká rodinná soudržnost je považována za významné riziko ohrožující dítě. Je to především proto, že malá míra propojenosti jednotlivých členů rodiny znamená vyšší míru izolovanosti každého z nich (Tolson et al. 1994). Málo funkční vzájemné propojení tak ovlivňuje kvalitu vztahů mezi jednotlivými členy rodiny. Takové rodinné prostředí nezakládá příhodné podmínky pro naplňování vývojových potřeb dětí a stejně tak blokuje rozvoj rodičovských dovedností. Sledování kvality rodinného fungování klade na sociální pracovníky řadu nároků. Není nic výjimečného, že v případech, kdy sociální pracovníci zjistí, že v rodině dochází k vážnému porušení rodinného soužití, doporučují rodičům návštěvy manželských a rodinných poraden, od kterých očekávají zlepšení vzájemných vztahů mezi rodiči. Nicméně v této souvislosti bych chtěla poznamenat, že přestože se může zdát, že zlepšení rodinného fungování je doménou psychologů, je zde významný prostor, který mohou sociální pracovníci využít při práci s rodinou dítěte. Navrátil a Navrátilová (2008) poukázali na to, že pozdně moderní doba klade řadu výzev pro praktickou činnost sociálních pracovníků. Jednou z nich je i to, že svým klientům pomáhá vytvářet a naplňovat jejich životní plány. V situaci, kdy sociální pracovníci pracují s rodinami, u kterých došlo k narušení rodinného fungování a tímto stavem je ohroženo i dítě, mohou velmi prakticky využít konceptu životní situace a sociálního fungování. Znamená to, že při posouzení rodinného fungování budou hledat silné stránky jak u rodičů, tak i u dětí, aby je mohli využít ke zlepšení kvality života rodiny. Porozumění zdrojům (silným stránkám), které má rodina k dispozici, vytváří prostor, ve kterém vznikají intervence směřující ke zlepšení rodinného fungování a situace dítěte v rodině (Pithouse, 2006).

S ohledem na vlastní zkušenost z praxe si uvědomuji, jak je někdy těžké všímat si širších kontextuálních souvislostí případu ohroženého dítěte a jak snadné bývá upadnout do pasti sledování pouze toho, co máme před očima a co se zdá být na první pohled markantní. Právě neschopnost sociálních pracovníků vnímat své případy v souvislostech a sledovat další faktory, které vstupují do celého případu, mívá za následek nepřesné posouzení, které může mít však velmi nepříznivý dopad na dítě a jeho rodiče. Typickými příklady, kdy se případy posuzují jen velmi fragmentárně, jsou situace, kdy dochází sociální pracovník do rodiny, ovšem v rámci svých návštěv kontroluje především to, jestli je v domácnosti uklizeno. Jak poukazují Rushton a Dance (2005), sledování dalších faktorů není velkou částí sociálních pracovníků doceněno.

V rámci posouzení stojí před sociálními pracovníky nelehký úkol, neboť by měli být schopni rozpoznat jednotlivé faktory, které ovlivňují život dítěte, a stejně tak by měli být schopni analýzy této situace se zvláštním zřetelem na pochopení vztahu mezi rizikovými a protektivními faktory. Pozornost sociálních pracovníků by měla být směrována ke sledování naplňování vývojových potřeb dítě, rodičovských kompetencí, stejně jako rodinným faktorům. Nejde však pouze o deskriptivní popis situace dítěte skrze tyto tři části trojúhelníku. Jde především o jejich analýzu a rozkrytí, jak v životě dítěte a rodiny působí. Právě tento systemický pohled je předpokladem, že sociální pracovník pochopí, o čem je životní situace dítěte a jeho rodiny, a na základě dobrého posouzení může zvolit přiměřenou intervenci.

Význam kvality posouzení životní situace pro ohrožené dítě

Počáteční i průběžné posouzení prvků životní situace klienta je klíčovým prvkem intervence. Od něj se odvíjí kvalita a efektivita celé práce s klientem (viz například Navrátil, 2007). V rámci procesu posouzení životní situace sociální pracovník získává informace od klienta a tyto informace zařazuje do relevantních kontextů (např. z oblasti teorie lidského chování, teorie komunikace, ale také z právního rámce společnosti, sociální politiky, z hlediska přístupu klienta ke zdrojům). Podstatou posouzení je určení činitelů rizikových (překážek, jež brání dosažení cíle) a protektivních (zdrojů růstu) v životní situaci klienta tak, aby mohly být dosaženy cíle intervence. Součástí je také stanovení potřeb klienta, na jejichž saturaci jsou cíle intervence rovněž zaměřeny (Šišláková, 2006; Zatloukal et al., 2011).

Ukazuje se, že je velmi důležité, jak pracovník k posouzení přistupuje a jak se staví k řešení dilematických situací, které při posouzení životní situace vznikají. Jde například o to, zda v jeho rámci sociální pracovník zaujímá vůči klientovi direktivní, nebo spíše participativní přístup, koho do posouzení zahrnuje, zda se také opírá o informace dalších odborníků spjatých s případem, jaký je celkový charakter komunikace mezi ním a klientem, zda se snaží přistupovat k životní situaci klienta ve vší komplexnosti a zda reflektuje celý ekosystémový rámec jeho životní situace (Musil, 2004; Musil, Šrajer, 2008). V neposlední řadě je důležité, aby bylo posouzení prováděno na základě odborných znalostí pokud možno za využití odborných metodik posouzení (Navrátil, 2009).

Přestože se kvalita posouzení zdá být mimořádně důležitá, nelze jednoduše říci, že dobré výsledky v oblasti sociální práce s ohroženými dětmi nezbytně plynou právě (jen) z kvalitního posouzení. Existují však jasné důkazy, že špatné posouzení zvyšuje pravděpodobnost negativních důsledků v péči o dítě (Sheppardet al., 2000). Existují výzkumné studie, které potvrzují, že absence kvalitního posouzení životní situace zneužívaných a zanedbávaných dětí vede k opakovanému zneužívání dětí. Nedostatky v posouzení jsou jednou z opakujících se charakteristik, která se objevuje v případech vážného poškození zdraví dítěte nebo dokonce jejich úmrtí (Farmer et al., 2008). Průtahy v posouzení životní situace a při rozhodování v případech, kdy jde o odebrání dítěte z rodiny a jeho umístění v náhradní péči, může vést k obtížím při nalezení trvalého náhradního umístění. Jde o to, že úspěšné náhradní umístění se získává obtížněji s tím, jak narůstá věk dítěte. V důsledku těchto průtahů některé děti dokonce nezískají trvalou náhradní rodinu vůbec (Kuchařová et al., 2010). Mezi závažná zjištění patří také to, že nedostatečné posouzení může vystavit dítě riziku dalšího nevhodného zacházení (Ward et al., 2006). V důsledku takového špatného posouzení může být dítě opakovaně umísťováno do různých rodin, které nejsou pro dítě vhodné. Z dlouhodobého hlediska je pak nebezpečné, že nestabilita v péči o děti pak často vede k sestupné spirále, která vede přes zhoršující se emoční a behaviorální obtíže v dětství až k nezaměstnanosti v dospělosti.

Na jedné straně platí, že špatně provedené posouzení může mít potenciálně dlouhodobé následky, na druhé straně je přínosem kvalitního posouzení adekvátní pomoc. Dobré posouzení zvyšuje šance na návrat dítěte do původní rodiny (kde je takový návrat žádoucí), případně také urychluje vhodné umístění dítěte do rodiny náhradní (kde je umístění nezbytné). Jak již bylo řečeno, dobré posouzení zohledňuje životní kontext dítěte (Navrátil, 2009). Ukazuje se například, že v případech, kdy součástí intervence, která vychází z komplexního posouzení situace dítěte, je i práce s rodiči, zvyšují se šance návratu dítěte do jeho rodiny původu (Holland, 2004).

Posouzení není samozřejmě jediný významný faktor, který ovlivní výsledky intervence. Sehrává zde roli celá řada dalších faktorů, mezi něž patří například genetická výbava dítěte i rodičů, chování rodičů a jejich motivace, dostupnost zdrojů atd. V následujícím textu předkládám čtenářům různé faktory, které se v literatuře objevují jako stěžejní a jejichž podcenění sociálními pracovníky může být zdrojem rizika.

Známé rizikové body procesu posouzení

Nedostatečná kvalita, neúplné nebo dokonce žádné posouzení může být zdrojem závažných pochybení, která mohou vést k tragickým koncům. Proto je téma posouzení ohrožených dětí a jejich rodin v centru pozornosti odborné pozornosti již několik let. Dobré posouzení životní situace dítěte sociálním pracovníkem je přitom klíčem k efektivní intervenci a ke snížení rizika ohrožení dětí. Na základě profesionálního posouzení sociálních pracovníků a jiných profesionálů se realizují významná rozhodnutí, která se dotýkají dětí jak z krátkodobého hlediska, tak z hlediska dlouhodobého (Navrátil, 2009).

Z výzkumných studií, z vyšetřování úmrtí dětí ovšem víme, že posouzení je komplexní a složitý proces, který vyvolává řadu otázek. Turney et al. (2011) například uvádí, že na základě studia výzkumné literatury lze v rámci procesu posouzení určit pět problematických oblastí, které dělají sociálním pracovníkům problémy a ve kterých dělají také chybná rozhodnutí. Jedná se o téma (1) prahu pro poskytování služeb, (2) nedostatečné zapojení dítěte do procesu posouzení, (3) nedostatky ve sběru informací, (4) nedostatky v provedení kritické analýzy a (5) nedostatky v multidisciplinární spolupráci. Tyto kritické body jsou nejenom častým zdrojem nejistoty sociálních pracovníků, mohou také generovat řadu dalších rizik. Ve své přehledové studii se těmto tématům věnuji, ale současně si všímám i nových oblastí, tak jak jsou referovány v různých výzkumně orientovaných textech.

Práh poskytování služby

To, zda se klientovi dostane potřebné služby, či ne, záleží na mnoha faktorech a není vždy ovlivněno rozhodnutím sociálního pracovníka. Úroveň problému, která je již považována za míru pro poskytnutí určitých služeb, se liší také podle kontextu. Kontextuální otázky jsou velmi podstatnou složkou pro pochopení praxe posuzování sociální situace. V různých zařízeních jsou používány různé postupy pro posuzování a jsou velmi konkrétně ovlivněny organizačními a situačními aspekty. Na proces posouzení mohou mít vliv například politické tlaky, veřejný zájem, nedostatek času a prostředků, etika a celková míra profesionality sociálních pracovníků. Watson a Westová (2006) tvrdí, že posouzení je ovlivněno řadou aspektů a řadí mezi ně například iniciátora posouzení, převažující důvod posouzení, procedury a politiky organizace i osobní přístup pracovníka k procesu posouzení. Holland (2004) uvádí, že hlavními kontexty, které mohou ovlivňovat pohled sociálních pracovníků na práh poskytování služby, jsou oblast řízení sociálních služeb a druhou pak oblast definice sociálních problémů, které potřebu posouzení vyvolávají. Do oblasti řízení profesionální praxe patří témata: množství zdrojů (personálu, financí), úrovně kvalifikace, volby různých přístupů k posuzování. Druhá oblast se týká diskusí o povaze sociálních problémů, jejichž povaha má být posouzením rozkryta. Jak organizační aspekty, tak definice povahy řešeného problému ovlivňuje posouzení životní situace a následně vlastní intervenci.

Nutno však dodat, že velký vliv mohou mít také formy i obsahy veřejných debat. Zvláště v poslední době lze i v našich médiích pozorovat zvýšenou citlivost vůči tématům souvisejícím se sociálně-právní ochranou dětí. Charakter této debaty může výrazně ovlivňovat povahu praxe při posuzování i řešení jednotlivých případů. Například může v některých případech, kde by bylo za jiných okolností navrhováno umístění dítěte do náhradní péče, z důvodu obavy z medializace kauzy vést k zavržení této alternativy. Zajímavé hledisko k tématu vlivu sociálního kontextu na posuzování i praxi sociálních pracovníků přináší Fergusonova práce (2004), v níž poukazuje mj. na problémový charakter sociální práce, ve které nemohou být z podstaty věci garantovány stoprocentní výsledky, ačkoliv jsou veřejností očekávány.

Turney et al. (2011) uvádí, že úroveň prahu pro poskytování služby je ovlivněna: (a) povahou a kvalitou informací, které jsou dostupné o dítěti, rodině; (b) strategiemi, které sociální pracovník zvolí při analýze těchto informací; a (c) systémovými a organizačními faktory (dostupnost zdrojů, tlak na počty klientů, časové limity, procedury a postupy vyžadované organizací atd.). Vliv systémových a organizačních faktorů na podobu poskytované služby může být značný. Např. Chytil(2007), Lorenz(2007) a van der Laan(1998) v souvislosti s omezenými zdroji a snahou vlád ovlivňovat podobu sociální práce poukazují na to, že činnost sociálních pracovníků se stává zbožím, které má stejnou hodnotu jako ostatní nabízené služby. Samotná služba pomoci se stává předmětem nákupu, jak se to děje u běžných spotřebních věcí. Hugman(1998) poukazuje na to, že sociální pracovníci se stali producenty „welfare“ a uživatelé služeb se stali konzumenty. To, jestli bude tato služba nabízena, či nikoliv, pak nemusí být závislé na tom, jestli její potřebnost je pociťována těmi, kteří pomoc potřebují, ale podle toho, zda obstojí v konkurenční nabídce jiných služeb. Pokud nebude nějaká služba uznána za vhodnou, pak se ke klientům nedostane, byť by byla pociťována za potřebnou pro zlepšení jejich sociálního fungování. Vysoké prahy mohou znamenat, že děti a rodiny s opravdu vážnými problémy a s vysokým stupněm potřeby neobdrží včas potřebnou pomoc. To je zvláště významné v případech emočního zanedbání dětí (Farmer et al., 2008).

Otázka prahu poskytování služby je spojena rovněž s včasností posouzení. Obecně platí, že je lepší intervenovat, než vzniknou vážné problémy, které lze později těžce ovlivňovat. V této souvislosti je však zapotřebí poznamenat, že v praxi je často velmi těžce odhalitelné, kolika dětem by měla být poskytnuta péče. To do značné míry záleží také na schopnosti sociálních pracovníků posoudit pravděpodobnost, že dítě bude vystaveno určitému typu ohrožení (Munro, 2010). Turney et al. (2011) poukazuje na to, že výzkumy ukazují mnoho způsobů, jak lze sociální pracovníky podpořit v těchto obtížných situacích. Lze např. využít možnosti přítomnosti druhého sociálního pracovníka při opakovaných návštěvách u dlouhodobých případů. Tím se pracovník otevírá větším možnostem pro přehodnocování prahů pro poskytování intervence. Farmer et al. (2008) poukázala na to, že sociální pracovníci mají vůli intervenovat v oblasti ochrany dětí v případě, že mají děti do šesti let. Sociální pracovníci jsou tedy více ochotni intervenovat ve prospěch dětí předškolního věku.

Analýza a posouzení

Dobré posouzení je komplexní aktivita. Zahrnuje systematické a cílené sbírání informací, ale není jenom prostým procesem sběru faktů. Sociální pracovník na prvním místě potřebuje vědět, proč hledá informace, a potom musí být schopen zpracovat velké množství mnohotvárného a někdy protikladného materiálu a vidět jeho smysl – včetně porozumění jeho významu pro děti, pro rodiče – a rozhodnout, jak s tím naložit. To vyžaduje široké spektrum znalostí a dovedností, včetně schopnosti myslet analyticky, kriticky a reflektivně. Intuice v tomto procesu hraje také svou roli a může být zvláště užitečná při vytváření vztahu a při projevování empatie (Holland, 2004).

Kritické a analytické myšlení umožňuje sociálnímu pracovníkovi pečlivě zpracovat informace a metodicky umožňuje klást si otázky týkající se spolehlivosti jak zdrojů, tak i obsahu. Reflexe v praxi umožňuje pravidelné hodnocení předpokladů ve světle nových informací. Zatímco intuice má své místo ve zvažování. Intuice spočívající na zkušenosti sociálního pracovníka, na jeho praktické znalosti. Sama intuice nemusí být spolehlivá a může vést k předčasným úsudkům. Intuice může být místem dobrého startu, ale nikoliv místem ukončení přemýšlení. Použití intuice by mělo být vyvažováno kritickým uvažováním a reflexí.

Ze studií, které jsme analyzovali, je zřejmé, že provedení analýzy informací je trvalým problémem a že v procesu posouzení tato fáze vyžaduje zvláštní pozornost.

Podpora, supervize a konzultace

Práce sociálních pracovníků je výrazně ovlivněna absencí či přítomností určitých zdrojů opor. Za jednu z nejzákladnějších opor chápeme supervizi. Poznatky o tom, jaký cíl by měla mít supervize v rámci ochrany dětí, přináší Gadsby Waters (1992). Zdůrazňuje, že v rámci sociálně-právní ochrany dětí je zapotřebí supervize, která je zaměřena na pracovníka. Supervizní setkání však nejsou pouze o hodnocení jeho výkonu, ale mají vést pracovníka k jeho vlastnímu sebeuvědomění, mají věnovat pozornost jeho emocím, obavám a úzkostem, které vznikají v důsledku povahy jeho práce. Stejně tam mají takto přinášet ocenění a podporu. Z uvedeného pohledu na supervizi je patrné, že je nejenom zdrojem odborné podpory sociálních pracovníků, ale je také nástrojem rozvoje jeho vlastní osobnosti, kreativity a prevence syndromu vyhoření. Supervize je tedy nástrojem, který chrání jak pracovníka, tak i jeho klienta.

Přestože je supervize již dlouhou dobu považována za úhelný kámen profesionální praxe (Ford a Jones, 1987; Maroon, Matoušek, Pazlarová, 2007; Navrátilová, 2010, Sheafor, Horejsi, Horejsi, 2000), výzkumy naznačují, že změny v organizační kultuře ovlivnily způsob, jak je praxe řízena, a vedly k upřednostňování administrativní a řídící funkce nad funkcí podpůrnou (Tsui, 2005; Munro, 2010). Jednou z příčin upřednostňování administrativního či řídícího pojetí supervizí je celospolečenský tlak na zlepšení výkonu a kontroly poskytovaných služeb. Tento vnější tlak ovlivňuje a formuje sociální práci. Tento tlak je zvláště zřetelný v 80. letech, kdy docházelo ke krizi sociálního státu. Stále zřetelněji se ozývaly hlasy ze strany politických představitelů, aby se sociální práce stala nástrojem k uskutečňování nových sociálních opatření (Van der Laan, 1987). Tyto hlasy volaly především po tom, aby cílem činnosti sociálních pracovníků byla především sociální kontrola a řešení či prevence sociálních problémů. Sociální práce je chápán v intencích kontroly, podpory změny a podpory sociálního zachování akceptovatelného života u těch, kteří toho nejsou schopni vlastními silami (Navrátilová, 2010). Takto chápaný obsah činnosti sociálních pracovníků se dostává i do vymezení obsahu sociální práce. Např. v Británii a posléze i v dalších zemích dochází ke zdůrazňování manažerialistických aspektů sociální práce (Adams,1996; Ferguson, 2008; Gorman, 2000; Keeping, 2008). To mělo samozřejmě vliv na supervizi. Supervize byla stále více chápána jako prostor, v rámci něhož dochází ke kontrole výkonu supervidovaného (sociálního pracovníka) a evaluace poskytované služby. Takovým příkladem je i definiční vymezení vzdělávací supervize od Caspiho a Reida (2002).

„Supervize může být definována jako kontrola práce druhého pracovníka se sankční autoritou monitorovat a řídit jeho výkon s cílem zajistit dostatečný výkon (včetně spokojenosti klienta).“

Takto pojatá supervize poskytuje pracovníkům jasná a specifická vodítka, podle kterých se mohou řídit při práci se svými klienty, aniž by je poškodili nějakým svým nevhodným krokem (Kanter, 1983). Oproti tomu se však stále častěji ozývají hlasy, které hovoří o tom, že vlastní zkušenost, stejně jako zkušenost klienta lze interpretovat z různorodých perspektiv, a proto je nezbytné při práci s klienty reflexivně zvažovat jejich životní situaci (Ferguson, 2008; Fook, 2002, Navrátil, Navrátilová, 2008).

Nutnost reflexivního uvažování je zvláště citelně pociťována u složitých rodinných situací, kdy může sociální pracovník velmi snadno pod tlakem multiproblémovosti případu ztratit orientaci a upadnout do stereotypního způsobu myšlení (Burton, 2009, in Turney, 2011). Je velmi těžké změnit zaběhnuté způsoby myšlení. Porozumění tomu, co je příčinou určitého chování pracovníků, proč smýšlejí určitým způsobem, co ovlivňuje volbu jejich intervencí, je spojeno s celkovou kulturou organizace. V našich podmínkách upozornil Musil (2004) na to, že kultura organizace je spojena se společnými představami pracovníků jedné organizace o tom, jak a proč je dobré v tom či onom případě postupovat. Kultura organizace v jeho pojetí je jedním z významných aspektů, které ovlivňují přístup pomáhajících pracovníků ke klientům. Proto je nezbytné, aby měli sociální pracovníci bezpečný prostor, ve kterém mohou uvažovat o tom, co dělají a jaký dávají smysl praktickým a emočním tlakům vyplývajícím z jejich práce (Thompson a Thompson, 2008). K tomuto účelu má sloužit supervize, v rámci níž mohou sociální pracovníci reflektovat svoji zkušenost praxe a mohou promyslet své chápání klientovy situace. Supervize tak vytváří prostor pro to, aby praktici mohli znovu přezkoumat své posouzení klientovy situace. Toto se ukazuje nezbytným z několika důvodů: mohou být k dispozici nové informace a je zapotřebí je s plnou vážností posoudit, a to zvláště tehdy, když se zdají být v rozporu s původním chápáním situace. Stejně tak je zapotřebí brát v potaz, že situace v rodině není statická, ale neustále se mění. Proto je nutné zohlednit dynamiku procesu práce s rodinou. Přezkoumání je v tomto ohledu nezbytné, protože ověřuje správnost původního posouzení. Přezkoumání je cenné v tom, že může přinést informace o tom, že jsme udělali původně špatné závěry.

Supervizor by měl využít pohled sociálních pracovníků „zvenčí“, aby mohl zpochybnit jejich předpoklady, předsudky a stereotypní uvažování a pomoci jim, aby zůstali nezaujatí a s otevřeným myšlením (Burton, 2009, in Turney, 2011). Může jim také pomoci udržet dítě v centru jejich analýzy, neboť požadavky a potřebnost rodičů by mohly u sociálních pracovníků způsobit, že ztratí ze zřetele zájem ohroženého dítěte.

Přestože se zdá být supervize klíčovou pro celý proces práce s klientem, je pro řadu pracovníků sociálně-právní ochrany dětí u nás nedostupnou, jak ukázala studie Kuchařové et al. (2010). Jednou z příčin nedostupnosti, které byly zjištěny na základě této studie, jsou omezené zdroje organizací pro zajištění supervize svým pracovníkům. Ovšem vedle toho hraje roli nezájem pracovníků o ni. Raději se spoléhají na vlastní úsudek či upřednostňují konzultace se svými kolegy či s externími odborníky, než by řešili své nejasnosti se supervizorem.

Profesionální úsudek a využívání dotazníků a škál

Jak jsem již výše poznamenala, posouzení je naprosto klíčovým v celém procesu práce s klientem. V rámci vývoje sociální práce můžeme zaznamenat různé přístupy a postoje k tomu, jakými metodami lze dojít k posouzení. Jedním ze silných proudů, který má v současné době na západě velký vliv, je „evidence-based“ přístup, který je charakteristický tím, že zdůrazňuje sepětí s vědeckými metodami. Ačkoliv i u jiných přístupů ke vzdělávání v sociální práci můžeme sledovat jejich spojení s výzkumem, tento přístup je primárně založen na tom, že základem pro rozhodování sociálních pracovníků musí být vědecky ověřené důkazy (Sackett, 1999; Griffith, 1999; Sheldon, 2001; Webb, 2001). Toto hlavní východisko má samozřejmě i vliv na to, co je v rámci vzdělávání sociálních pracovníků zdůrazňováno a jakou podobu má samotný výkon sociální práce. V praxi to znamená, že sociální pracovník využívá vědecky ověřených nástrojů, jako jsou např. standardizované škály a dotazníky (např. Ontarijský dotazník zanedbávání dítěte), jako podpory pro rozhodování v době, kdy zvažuje intervence. Takovým příkladem může být například využití standardizovaných dotazníků u některých klientů. Pokud má sociální pracovník důkaz o tom, že v případu sehrává roli alkohol, ale nedovede odhadnout, o jak velký problém se jedná, pak užití standardizovaného dotazníku může výrazně pomoci při určení míry problému s alkoholem. Autoři Gambrill (1999, 2001), Sheldona Chilvers (2000) uvádějí, že v rámci tohoto přístupu jsou praktici vedeni k tomu, aby mohli rozpoznat neopodstatněné názory a předpoklady, které jsou zřejmé v přístupech neopírajících se o vědecky podložené důkazy. Díky logice a evidenci budou moci podpořit to, co ostatní mohou nazývat praktickou moudrostí.

Existuje však řada autorů, kteří upozorňují na rizika spojená s využitím tohoto přístupu při procesu posouzení (Webb, 2001). Tyto nástroje mohou hrát významnou roli při posouzení, nicméně sociální pracovníci by měli být opatrní při jejich využívání. Pouze spoléhání se na tuto metodu může být velmi nebezpečné. Proto je zapotřebí využívat tyto metody jako součást širšího posouzení životní situace dítěte. Klíčové poselství z těchto studií je to, že se k těmto metodám mělo přistupovat jako k pomůcce pro profesionální úsudek, nikoliv jako náhradě za něj.

Pravidelné využívání těchto nástrojů by vyžadovalo obrovské změny v kultuře sociální práce. Posouzení nemůže být nahrazeno „algoritmy“ (Daniel et al., 2009, in Turney et al., 2011), ale není možné jednoduše ignorovat tyto nástroje. Rozumné využívání těchto nástrojů by mohlo přispět ke zlepšení hodnocení a k podpoře odborného úsudku sociálních pracovníků (Bentovim et al., 2009; Holland, 2004).

S ohledem na to, že posouzení sociálního pracovníka je výchozí pro stanovení intervence, může se stát, že nevhodné posouzení povede k volbě intervence, která bude znevýhodňující pro dítě či pro rodinu. Na tuto problematiku u nás upozornil také Musil (2004), který poukázal na to, že sociální pracovníci mohou svými stereotypními představami „diskriminovat“ některé klienty tím, že jim nenabídnou služby, které by jim pomohly zlepšit jejich sociální fungování. Tento názor podporují také výsledky výzkumu Kuchařové et al. (2010), ze kterého vyplývá, že sociální pracovníci se při posouzení opírají o vlastní zkušenost, která je však spíše než neflektovanou, obecně tradovaným postojem, který je běžný pro dané pracoviště. Domnívám se, že právě nevěnování pozornosti tomu, na základě čeho si sociální pracovníci vytvářejí svůj profesní úsudek, který je východiskem pro jejich posouzení, je významným faktorem, který podporuje znevýhodnění dětí.

 

Praxe založená na vztahu

Otázky vztahu mezi sociálním pracovníkem a klientem hrají klíčovou roli v procesu řešení případu. To, čím se odlišují pracovníci pomáhajících profesí od jiných povolání, je dáno právě důležitostí existence vztahu mezi pomáhajícím a klientem (Kopřiva, 1997). Vztahy, které se vytvářejí mezi sociálním pracovníkem a rodiči při posouzení, se vyznačují dvojí funkcí. Na jedné straně umožňují to, aby proces vůbec probíhal, a na straně druhé poskytují relevantní informace. K odhalení důležitosti vztahu mezi pomáhajícím a klientem významně přispěl Carl Rogers na konci 50. let, který vycházel z toho, že má-li u klienta nastat konstruktivní změna, musí být splněny určité podmínky. Následovníci Rogerse vycházejí z toho, že pomáhající pracovník má být ke klientovi empatický, kongruentní a má jej akceptovat. Zastánci přístupu zaměřeného na osobu, jehož je zakladatel Rogers, pak vycházejí z toho, že splnění těchto tří podmínek je dostačující k tomu, aby mohla u klienta nastat změna (Dryden, 2008). To, co je podstatné z tohoto přístupu pro sociální pracovníky, je odkaz na to, že pomáhající pracovník, v našem případě pracovník OSPOD, je důležitou součástí procesu změny u klienta. Způsob, jakým přistupuje ke klientovi, může mít velmi zásadní vliv na postoje klienta a jeho snahu změnit svoji problematickou životní situaci. Přestože jsme si vědomi, že řešení případu ovlivňují je&am

Podobné články

O čem se mluví Reflexivní posouzení odolnosti sociálního pracovníka
Akademické články Využití capability přístupu při posouzení dětského well-beingu
O čem se mluví Posudzovanie sociálnej rizikovosti rodiny
O čem se mluví Vyhodnocování potřeb dětí
Akademické články Podporování resilience rodin prostřednictvím projektu Asistent do rodiny


Nabídka nových knih

obalka
Nenásilná...
M. B.Rosenberg
obalka
Přerámování v...
Mark Tyrrell
obalka
Psychodiagnostika...
Elena Lisá
obalka
Jak mi dneska je?
Thomas Prünte
obalka
Praxe a metody...
T. Hradilková a kol.
obalka
Přechodové...
A. van Gennep
obalka
Autenticita
Stephen Joseph

... kompletní nabídka

© 2014, časopis Sociální práce/Sociálna práca | počet návštěv: [CNW:Counter] | … vstup do administrace