Kanál SP na YouTube SP na Facebooku SP na Floowie

Úvod » O čem se mluví »

názor

Článek Miroslava Mitlöhnera nebyl výzvou k diskuzi a neměl by být obhajován

Vydáno před 5 lety

Po zveřejnění článku Miroslava Mitlöhnera „K právním a etickým problémům spojeným s narozením těžce malformovaného jedince“ vydaném v Časopise zdravotnického práva a bioetiky se v rámci oboru sociální práce rozběhla poměrně emotivní diskuze nad obsahem i formou publikování textu. Za porušení vědecké etiky se Miroslav Mitlöhner omluvil a vyvodil osobní důsledky, čehož si cením. Zároveň lze ale zaznamenat celou řadu dodatečných racionalizací ze strany části současných i bývalých studujících Ústavu sociální práce i samotného autora článku, které mají tendence obhajovat obsah textu. Přestože je to pro mě osobně velmi těžké, protože Miroslava Mitlöhnera si za řadu věcí vážím, nemohu na tyto racionalizace nereagovat. Jako sociální pracovnice považuji obsah textu za zcela v rozporu s etikou sociální práce, a to do takové míry, že by i jeho obsah měl být chápán jako důvod pro vyvození osobní odpovědnosti autora v rámci našeho oboru. 

Na zpravodajském serveru Lidovky.cz se 22. 6. 2014 objevil článek, kde jsou citovány bývalé i současné studentky Ústavu sociální práce, které se snaží interpretovat text Miroslava Mitlöhnera jako výzvu k diskuzi nad aktuálním a ožehavým tématem (např. „Etická dilemata určitě patří na vědeckou půdu a pan Mitlohner měl plné právo publikovat cokoliv a vyvolat tím nějakou diskuzi..“ nebo „..text vyvolal emoce, což je lepší , než když texty nikdo nečte.“). Také Miroslav Mitlöhner v rozhovoru pro Lidovky.cz ze dne 23. 6. 2014 text prezentuje jako ostře napsaný, ale obsahově nezávadný a odmítá se od jeho obsahu distancovat (např. „Myslím, že jsem ho napsal objektivně. Některé pozitivní ohlasy, které jsem dostal, říkaly, že jsem to napsal sice pravdivě, ale dost ostře.“ nebo „..za obsahem si stojím.“). Ač těmto dodatečným racionalizacím rozumím, protože je chápu jako snahu napravit reputaci Ústavu sociální práce, na níž se celá kauza velmi negativně podepsala a všech se nás bolestně dotýká, domnívám se, že mají zcela opačný efekt. Obsah textu je v kontextu sociální práce podle mého názoru neobhajitelný, je v rozporu s posláním a etikou sociální práce a snahy o jeho obhajobu či relativizaci vnímám jako nešťastné. 

K tomuto přesvědčení mě vede několik argumentů vycházejících z poslání a etiky sociální práce. Za prvé se domnívám, že předložený text není výzvou k diskuzi, ale navádí ke konkrétnímu řešení. Přestože Miroslav Mitlöhner uvádí článek větou, že „Smyslem tohoto článku není řešení filozofických, etických a právních problémů, které se k narození těžce malformovaného jedince váží, ale pokus poukázat na tento nepochybně závažný problém v širších souvislostech.“, jeho jazykové formulace v některých pasážích textu jako například „řešení problému by se mělo zřejmě ubírat“ či „bude třeba překonat řadu nejrůznějších zábran“ ukazují, jaké řešení autor podporuje. Text je psán v diskursu práva a medicíny a hledá cestu, jak lékařům zákoně umožnit rozhodování o ukončení života (např. „Lékař, vedoucí porod těžce malformovaného jedince, by měl být oprávněn o dalším postupu rozhodnout sám nebo po konzultaci s vedoucím pracoviště či specialistou z oboru pediatrie, avšak zásadně bez vyjádření či stanoviska matky či rodičů těžce malformovaného jedince.“). Text vyzývající k diskuzi by měl být ukončen položením otázek. Miroslav Mitlöhner ho však ukončuje návrhem na změnu právní úpravy, která by buď umožnila či dokonce stanovila lékařkám a lékařům povinnost přerušit těhotenství. 

Za druhé se domnívám, že prezentované stanovisko, kdy by lékaři měli mít právo ukončit život plodu či dítěte bez souhlasu rodičů, je v rozporu s právem na sebeurčení lidí. Podle tzv. Mezinárodního etického kodexu sociální práce z roku 2004 „Sociální pracovníci podporují a chrání fyzickou, duševní, emocionální a duchovní integritu a blaho každého člověka“, což znamená, že „sociální pracovníci respektují a podporují právo lidí na provádění vlastních výběrů a rozhodnutí, nezávisle na jejich hodnotách a životních rozhodnutích, za předpokladu, že to neohrozí práva a legitimní zájmy druhých.“ Sociální pracovnice a pracovníci by dle tohoto etického dokumentu neměli podporovat opatření, která takové právo na sebeurčení lidem berou. V tomto případě by bylo dotčeno právo rodičů rozhodovat o tom, zda podstoupí celoživotní závazek péče o těžce postižené dítě. Mitlöhnerův argument, že rodiče jsou v situaci rozhodování ve velkém psychickém stresu, nemůže legitimovat odebrání takového práva na sebeurčení. 

Obdobně je to s právem na sebeurčení těžce postiženého dítěte. Pokud nelze zjistit, jak by vypadalo jeho rozhodnutí o vlastním životě, měli by sociální pracovnice a pracovníci podporovat takovou právní úpravu, která prosazuje zájmy takového dítěte a vede cestou nejmenší škody na sdílených společenských hodnotách dané kultury. Vzhledem k tomu, že éru eugeniky již snad má naše kultura za sebou, nabízí se k podpoře ze strany sociální práce spíše hodnota společenské odpovědnosti vůči lidem i s takto závažným handicapem. 

Třetím argumentem proti obsahové nepřijatelnosti článku Miroslava Mitlöhnera v kontextu sociální práce je užitá nálepkující terminologie, která je v rozporu s povinností podporovat sociální spravedlnost ve společnosti. Miroslav Mitlöhner i některé jeho obhájkyně uvádějí, že termíny „zrůda“ a „monstrum“ jsou odborné termíny, které se v příslušných medicínských oborech používají. Autor se v rozhovoru pro Lidovky.cz ohrazuje, že jeho článek byl psán „jako diskuzní příspěvek pro odbornou právnickou a medicínskou veřejnost...“, zatímco diskuze o obsahu článku byla vedena v kontextu sociální práce („Diskuze bohužel je taková, jaká je, ale není z odborných kruhů.“). Domnívám se, že jak sociální pracovnice a pracovníci, tak vyučující sociální práce by měli veřejně vystupovat v souladu s hodnotami sociální práce, přestože jejich profesní fungování v sociální práci může různě kolidovat s jejich vzděláním, druhou profesí, vírou apod. To by mělo platit obzvláště pro ředitele takové instituce, jako je Ústav sociální práce. 

Dle výše zmíněného Mezinárodního etického kodexu sociální práce z roku 2004 mají sociální pracovnice a pracovníci povinnost podporovat prosazování sociální spravedlnosti, což mimo jiné znamená „čelit negativní diskriminaci – sociální pracovníci mají povinnost čelit negativní diskriminaci na základě takových charakteristik, jako jsou schopnosti, věk, kultura, rod nebo pohlaví, rodinný stav, socio-ekonomický status, politické názory, barva pleti nebo jiné fyzické charakteristiky, sexuální orientace nebo duchovní přesvědčení.“ Pokud jiné obory používají diskriminační terminologii, neměla by ji profese sociální práce přebírat, ale naopak by proti ní měla aktivně vystupovat. Posláním sociální práce je obhajovat práva lidí i před jinými profesemi. Pokud sociální práce odmítla lékařský termín „pacient“, který z latiny evokuje závislost na pomáhající osobě, a raději přistoupila k poněkud více emancipativnímu termínu „klient“, nemůže setrvat u tak zásadně diskriminujících nálepek, jako jsou „zrůda“ a „monstrum“. Tyto pojmy získaly ve veřejném povědomí natolik negativní význam, že jejich užívání poškozuje jak samotné těžce postižené děti, tak jejich rodiče. Je to obdobné, jako bychom veřejně užívali termíny „socky“, „ležáci“, „mrzáci“ apod. 

Miroslav Mitlöhner v rozhovoru pro lidovky.cz uvádí, „Pokud jde o termín zrůda, tak já místo tohoto slova používám spojení „těžce malformovaný jedinec“, protože sám považuji slovo zrůda, a v textu na to upozorňuji, za dehonestující, a to i když je to odborný termín, který se v příslušných medicínských oborech používá.“ Bohužel jsem žádnou poznámku, která by polemizovala s užíváním termínu „zrůda“ v textu nenašla.  

Čtvrtým argumentem pro nepřijatelnost textu v rámci sociální práce je cílené vyloučení etické dimenze jako argumentu pro vhodnou právní úpravu dle Miroslava Mitlöhnera. Domnívám se, že v kontextu sociální práce je nepřijatelné prezentovat etiku jako zábranu pro cílový stav. Mitlöhner píše, že „všechny zákroky mající za cíl udržení nebo prodloužení této existence ztrácejí svoje morální, etické, humánní, ale i praktické opodstatnění. (...) Proto také problematika, související s narozením těžce malformovaného jedince bude muset být řešena tak, aby se medicínská stránka problému dostala do souladu se stránkou právní. Nebude to záležitost nikterak snadná a bude třeba překonat řadu nejrůznějších zábran, motivovaných převážně emocionálně a eticky.“ I z Mezinárodního etického kodexu z roku 2004 vyplývá, že „Etické uvědomění je nutnou součástí odborné praxe sociálních pracovníků. Schopnost a oddanost etickému jednání je základním aspektem kvality služby, která je nabízena uživatelům služeb sociální práce.“ Etická dimenze je podstatnou součástí rozhodování sociálních pracovnic a pracovníků a nelze ji prezentovat jako něco, co je třeba v zájmu zdravé společnosti překonat.

Mým posledním argumentem proti racionalizacím spojeným s článkem Miroslava Mitlöhnera je, že pro sociální práci je nepřijatelné nadřazování zájmu společnosti nad zájmy jedince. Autor ve své stati píše, že by měla být stanovena „možnost či dokonce s ohledem na prioritu zájmu společnosti na zdravé populaci povinnost přerušit těhotenství, když plod vykazuje vážné anomálie, které byly bezpečně diagnostikovány, a to bez ohledu na délku trvání těhotenství.“ Jenže sociální práce má dle Mezinárodního etického kodexu zasahovat v oblastech, kde dochází k interakci lidí a jejich prostředí, a měla by k tomu využívat principy lidských práv a sociální spravedlnosti. Obhajovat prioritou zájmu společnosti aktivní formu euthanasie těžce postižených dětí, je v rozporu se všemi etickými dokumenty sociální práce. Pokud by autor psal o utrpení a bolesti těžce postižených dětí, možná by taková argumentace byla přijatelná, ale použitý argument vychází z eugeniky, což je opět eticky neakceptovatelné. 

Že se jedná o dodatečnou racionalizaci ze strany Miroslava Mitlöhnera, ukazuje i fakt, že zatímco v inkriminovaném článku jasně podporuje i aktivní formu euthanasie, tak v rozhovoru se přiklání k její pasivní formě. Domnívám se, že jakákoliv obhajoba článku Miroslava Mitlöhnera „K právním a etickým problémům spojeným s narozením těžce malformovaného jedince“ poškodí jak autora, tak Ústav sociální práce. Článek je z etického hlediska sociální práce neobhajitelný a autor by měl tuto skutečnost přiznat.

Jediné, s čím se ztotožňuji s Miroslavem Mitlöhnerem, je, že reakce na něj byly více emocionální, než věcné. A to jak ze strany zastánců, tak odpůrců textu. Smysl pro etiku podle mého názoru příliš neukázali ani vyučující etiky ze škol ASVSP, kteří se na webových stránkách časopisu Sociální práce/Sociálna práca v článku „Pedagogové ze škol ASVSP odsoudili obsah článku o souvislostech narození člověka s postižením“ ohradili proti jeho formě i obsahu. Bohužel při tom vytvořili exkluzivní klub, do kterého nepřizvali vyučující z Ústavu sociální práce, čímž z pochybení jednotlivce (předpokládám, že nezáměrně) učinili kolektivní vinu celé vzdělávací instituce. Součástí etiky sociální práce je mimo jiné také hodnota transparentnosti, která se v praxi sociální práce projevuje tím, že bychom klienta měli informovat o zásadních věcech, které konáme o něm bez něj a někdy i bez jeho souhlasu. Tento zásadní etický princip vyučující etiky zcela pominuli, o svém postupu Miroslava Mitlöhnera neinformovali a poslali své vyjádření do písemné podoby časopisu těsně před uzávěrkou, takže nedali autorovi článku prostor pro reakci. 

Napsat toto mé osobní vyjádření pro mě bylo velmi obtížné, protože mlčení by znamenalo souhlas s obhajitelností článku Miroslava Mitlöhnera, zatímco vyjádření může být interpretováno jako „kopání do mrtvého psa“ či „házení bývalého ředitele přes palubu“. Pokud se však na celou situaci podívám z hlediska poslání a etiky sociální práce, které bych jako sociální pracovnice měla zastávat, tak mi nezbývá, než riskovat druhou možnost. Názory Miroslava Mitlöhnera prezentované v článku „K právním a etickým problémům spojeným s narozením těžce malformovaného jedince“ by neměly být ze strany sociálních pracovnic a pracovníků obhajovány, ať je k tomu vedou bezmoc ze zkažené pověsti, frustrace ze zmařené práce, vztek či jiné důvody.

Radka Janebová,
odborná asistentka ÚSP UHK


Sdílet text:


Podobné zprávy

Akademické články Teorie a modely zdravotního postižení
Fakta, dokumenty, legislativa Speciální potřeby dítěte jako důvod pro život v instituci: poznatky z agendy veřejného ochránce práv
Inspirace Prevence nadváhy je součástí zdravého životního stylu lidí na vozíku
O čem se mluví Pedagogové ze škol v ASVSP odsoudili obsah článku o souvislostech narození člověka s postižením
O čem se mluví Sexuální a partnerský život osob s mentálním postižením


0

Diskuze

Všechny komentáře

Zatím nebyl vložen žádný komentář

Vložit komentář

zapište číslo číslovkou: tři

... všechny zprávy

Nabídka nových knih

obalka
Zázrak tří květin
L.Zatloukal...
obalka
Dítě s autismem a...
A.Scarpa; A.Wells...
obalka
Pandořina skříňka
Lauren Slater
obalka
Můj hlas půjde s ...
Sidney Rosen
obalka
Jít vlastní cestou
Jeff Goins
obalka
Mindfulness pro ...
Gary Hennessey
obalka
Speciální sourozenci
David Havelka...

... kompletní nabídka

© 2014, časopis Sociální práce/Sociálna práca | počet návštěv: [CNW:Counter] | … vstup do administrace