Kanál SP na YouTube SP na Facebooku SP na Floowie

Úvod » O čem se mluví »

reflexe

Česká cesta k sociálnímu začleňování

ilustrační foto

Vydáno před 5 lety

Trvalo to dlouhých sedm porevolučních let, než se česká vláda prostřednictvím ministra Bratinky odhodlala poprvé bez obalu pojmenovat do té doby v podstatě tabuizovaný problém sociálně vyloučených lokalit a populací (především romských) a načrtnout řešení v podobě sjednocené vládní politiky. V tříleté periodě začaly být vládou přijímány tzv. koncepce romské integrace, které patří doposud k ústředním integračním materiálům českých vlád, avšak resorty zřídka naplňovaným.

Od první „Bratinkovy zprávy“ trvalo ještě dalších devět let, než Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR představilo první ucelenou analýzu skutečného rozsahu problému sociálního vyloučení v Česku, tzv. Gabalovu mapu vyloučených lokalit. Dnes již zastaralý materiál z roku 2006 čeká ve výběrovém řízení na aktualizaci, před šesti lety však zpráva o tom, že s vyloučenými lokalitami se potýká přes 150 měst a je jich minimálně více než tři stovky, vyrazila dech i odborníkům z terénu.

Vyloučení jako strukturální problém

V Česku postupně rostlo pochopení, že se jedná o strukturální problém, který nezasahuje rovnoměrně celé území státu, ale dříve průmyslové, dnes strukturálně podrozvinuté příhraniční regiony s nezaměstnaností přes 20 procent, místy atakující neuvěřitelných 30 procent obyvatel. Jde zejména o území v Ústeckém, Moravskoslezském, Karlovarském, Libereckém a Olomouckém kraji.

V roce 2007 Česká republika prohrála spor u Štrasburského soudu pro lidská práva, který v soudním sporu rodičů a státu konstatoval, že romské děti byly neoprávněně a proti vůli rodičů vyčleněny z běžných základních škol do praktických – dříve zvláštních. Vzniklo obrovské podezření, že český vzdělávací systém systematicky segreguje romské děti a tím významně prohlubuje celý problém sociálního vyloučení a mezigeneračně ho pomáhá reprodukovat. To také potvrdila v roce 2009 dvě rozsáhlá šetření, která pro Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR zpracovaly společnosti Člověk v tísni a GaC. Zároveň tyto zprávy doložily, že téměř třetina romských dětí je vzdělávána mimo vrstevnické kolektivy v praktických školách, bez předškolní přípravy a následné podpory ve středoškolském studiu. Tento údaj v kombinaci s faktem, že ve vyloučených lokalitách žije cca polovina romských populací v Česku, znamená, že jen velmi malá část dětí z prostředí chudinských ghett chodí do běžných škol – a to ještě především ty, které žijí ve venkovských oblastech s jedinou spádovou školou.

Českou republiku zasáhla druhá vlna migrace chudinských populací. V té první, z devadesátých let minulého století, došlo při prudké privatizaci k prodeji většiny obecního bytového fondu, a tím i (nejčastěji) nátlakovému vystěhování desítek tisíc nevzdělaných lidí, kteří přišli v důsledku restrukturalizace průmyslu a těžby o zaměstnání, z center na periferie měst či na venkov. V té další, jejíž boom Česko zaznamenalo vloni a předloni, migrovali předlužení lidé do vybydlených regionů, ve kterých spekulanti skupovali laciné domy a zbořeniny a výměnou za jejich byt v lukrativnější zóně a oddlužení je nabízeli chudým lidem. Nejedná se ale o nijak nový fenomén, na podobném principu lichvařily bytové gangy s byty a jejich nájemníky například v ústeckých Předlicích, podnikatelé Kendik či Pottor na Liberecku, Mladoboleslavsku či Sokolovsku již před více než deseti lety.

Mezitím se potvrdila další důležitá podezření – v českých ústavech jsou ve srovnání s Evropou nadprůměrné počty dětí – a to jak v celkových číslech, tak i dětí, které se do nich dostávají ze sociálních, ekonomických a bytových důvodů. V některých regionech je až polovina dětí umisťovaných do náhradní péče z chudinských lokalit.

Zrod komunitních programů

Vybrané milníky, které jsme popsali výše, nemohou úplně, ale přesto mohou dostatečně zřetelně popsat, jak složitě a zdlouhavě se rodilo poznání, jaké rozměry má fenomén sociálního vyloučení v Česku. Vedle toho by bylo velmi vhodné sledovat vývoj ve společnosti, která trvale není nakloněna preventivní akci ve prospěch sociálního začleňování a devět z deseti občanů v průzkumech veřejného mínění odmítá za souseda Roma.

Daleko přínosnější bude sledovat a diskutovat, jak se rodily první politiky začleňování v Česku. Teprve Bratinkova zpráva stála u zrodu prvních integračních politik, řízených z kanceláře zmocněnce pro lidská práva.

Na začátku desátých let tohoto století se rodily první komunitní programy, do kurzů nastupovali první sociální pracovníci, kteří se do terénu dostávali nanejvýš po desítkách. Zátěž financování začleňovacích programů (či přesněji řečeno sociálních služeb prevence ve své první podobě) postupně přebíralo od Úřadu vlády ČR Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, které v souvislosti s nástupem strukturálních fondů před osmi lety poprvé zpracovalo také Národní akční plán sociálního začleňování. Významnou změnu do terénu přinesl v roce 2006 zákon o sociálních službách, ale i postupné střízlivění, že preventivní sociální služby nejsou řešením situace ve vyloučených lokalitách, ale („pouze“) nutným předpokladem úspěšných komplexních začleňovacích politik.

Začleňování jako součást komunitních plánů

Obrovskou změnu do praxe přinesly v roce 2004 a pak v roce 2007 bruselské peníze. Nejprve neziskové organizace, postupně následovány i prvními městy a obcemi, začaly ze strukturálních fondů hradit komplexnější projekty, které vedle sociálních služeb věnovaly pozornost i vzdělávání, podpoře zaměstnanosti a strategickému plánování.

Boom zaznamenalo komunitní plánování dotované ze strukturálních fondů a před sedmi lety se Česko učilo „komunitně“ plánovat, jak zjišťovat potřeby lidí v terénu, jak vytvářet sítě sociálních služeb a jak je profesionálně rozvíjet.

Rozvoji komunitního plánování však chyběla potřebná politická podpora a na mnoha místech se z komunitního plánu stala příručka do knihovny, která zapadává prachem a zůstává plná nerealizovaných plánů. Na komunitní plány totiž zcela chyběla finanční vazba – „dobrovolná“ opatření nebylo z čeho platit.

Vedle obecních komunitních plánů vznikly také krajské střednědobé plány rozvoje sociálních služeb, které našly finanční oporu v tzv. individuálních projektech krajů z programu lidské zdroje a zaměstnanost a které se staly základem pro hodnocení žádostí na podporu sociálních služeb prevence z dotací MPSV. Svým způsobem se tak staly prvními skutečně praktickými plány, ke kterým se na regionální úrovni vázaly finanční prostředky. Zůstaly však zaměřeny téměř výhradně na sociální služby, ty preventivní navíc začaly svádět souboj o holé přežití v konkurenci se službami péče, jež jsou drtivou většinou krajů zásadně preferovány.

Krajské plány lze hodnotit na velmi široké škále – od velmi dobře zpracovaných a živých dokumentů po nástroje politického rozhodování o alokaci peněz, často s pochybným užitkem. Navíc v současné době čelí úbytku prostředků jak ze strukturálních fondů, tak ze státního rozpočtu.

Je nepochybné, že do budoucna budou plnit jednu z klíčových rolí – i při vysychajících dotacích z Bruselu budou primárním vodítkem pro rozdělování dotací na služby ze státního rozpočtu a budou muset projít nejen zeštíhlením, ale především efektivizací a odpolitičtěním.

Komunitní plánování a síťování v praxi

Komunitní plánování zanechává v českých městech nesmazatelnou stopu. Ocenění zaslouží především ty radnice, které pravidelně komunitní plány aktualizují a přispívají i na financování některých opatření. Přebírají tak odpovědnost, kterou jim velice vágně stanovuje v péči o občany a jejich základní životní potřeby zákon o obcích.

Přestože je jich v Česku stále menšina, patří mezi ty, jejichž vedení pochopila, že jsou to především obce a města, které mají největší a nejzásadnější vliv na to, zda a jaké začleňovací politiky budou v místě fungovat.

Zároveň jsou to opět česká města a obce, mezi kterými se najdou desítky, či spíše stovky těch, které sociální politiky ignorují, či „své“ sociálně slabé a vyloučené občany z území úmyslně vytlačují.

Mnozí starostové, kteří se pustili do preventivní práce, tak paradoxně musí čelit tlaku veřejnosti, aby nepodporovali sociální služby či inkluzivní vzdělávání – v očích mnoha lidí představuje odpovědná sociální politika riziko imigrace dalších chudých lidí do města, latentní xenofobie zase nedovolí mnoha rodičům, aby nechali své potomky ve škole, do které chodí děti z vyloučených lokalit.

Přesto se za několik posledních let rozvinuly v Česku desítky obecních praxí, které ukazují, že skutečně dobře koordinované a profesionálně řízené politiky začleňování mají významný přínos pro celou obec. Snižují kriminalitu z chudoby, řeší problém dryáčnických ubytoven, zvyšují pocit bezpečí na ulici a ve veřejných prostorách. Přináší služby – například protidluhové poradenství, které je při masívním předlužení českých domácností stále žádanější službou i u středostavovských rodin. Projekty zaměstnanosti, zejména sociální firmy či dobře koordinovaná veřejná služba, mívají velmi často blahodárný vliv na veřejný pořádek a úklid ve městě.

V čele pelotonu „měst dobré praxe“ stojí malá severočeská obec Obrnice, či sousední Most. Mimořádně strhující je příběh litvínovského sídliště Janov, které před třemi lety čelilo nájezdům ultrapravicových radikálů. Po masívní intervenci od radnice, Agentury pro sociální začleňování, neziskových organizací a dalších partnerů se situace ve městě dramaticky změnila k lepšímu. Bílina, Trmice, Toužim a Teplá, Sokolov, Kutná Hora, Roudnice nad Labem, Břeclav, Krásná Lípa, Broumov… Ne náhodou se jedná o města, která spolupracují s Agenturou pro sociální začleňování. Není to samozřejmě tak, že jedině díky Agentuře se práce začala dařit. Mnohem spíše to vyjadřuje právě to nejpodstatnější – odpovědný přístup radnice. A mezi jeden z kroků, který taková města volí, může (a nemusí) patřit i přizvání Agentury ke spolupráci.

Činnost Agentury pro sociální začleňování

Agentura však petrifikuje trend, který se v mnoha ohledech začal jako přirozený důsledek vývoje rozvíjet na různých úrovních. Ze všeho nejdříve u neziskových organizací, které započaly vedle služeb pro klienty i tlačit na starosty a zastupitele, aby odpovědně plánovali a dělali sociální politiky. A vzápětí u některých obcí, které samy hledaly možnosti, jak skutečně řešit problém ghett za humny. A konečně také u státu, který vedle resortních politik učinil pokus začleňování politiky koordinovat kompetentním úřadem (Agenturou) a nabídnout systémovou podporu obcím z úrovně Úřadu vlády ČR, pod kterým Agentura operuje.

Agentura tedy při svém vzniku v roce 2008 byla přirozenou odpovědí na stále přesněji formulované požadavky a potřeby z terénu a vznikala v době, kdy poznání situace ve vyloučených lokalitách vyžadovalo, aby řešení bylo komplexní ve všech ohledech (od bydlení, přes zaměstnanost ke vzdělávání), dobře naplánovaná (od komunitního plánu se vývoj přenesl ke komplexním místním strategickým plánům sociálního začleňování) a s oporou v resortních politikách (ze spolupráce s městy, neziskovkami a resorty vznikla Agenturou zpracovaná vládní strategie boje proti sociálnímu vyloučení, která má ústřední úkol – přenastavit důležité systémy veřejné správy tak, aby obcím v sociálním začleňování nebránily, ale naopak je podporovaly).

Výhled do budoucnosti

Nic však není černobílé, a tak ani výčet obcí, který je uveden výše, neznamená, že lidé v nich už mají vyhráno. Sociální začleňování je stále velmi málo populární a málokdo ze starostů mu rozumí, či mu alespoň dává podporu. I ve městech ze seznamu jsme denně svědky kompromisů a ústupů z optimálních řešení. A proti dobrým praxím v uvedených (a dalších) městech stojí násobně více praxí špatných, s jejich stále populárními reprezentanty – politiky populisty.

Ani stát zatím nepostavil sociální začleňování mezi top priority a některé resorty, zejména MŠMT, mu naopak programově brání.

Rozhodne i to, jak se podaří využít prostředky strukturálních fondů na poslední relativně bohaté období od roku 2014 do roku 2020.

A mezi zásadní zprávy bude patřit i to, zda se praxe, kterou shromáždila od roku 2008 Agentura pro sociální začleňování společně s partnerskými městy, dočká zhodnocení a systematické podpory do doby, dokud budou pro činnost Agentury v terénu důvody.

(Text byl publikován v čísle 1/2012.)

Martin Šimáček
ředitel Odboru pro sociální začleňování v romských lokalitách
Úřad vlády ČR


Sdílet text:


Podobné zprávy

Akademické články Postoje komunálních politiků k sociálně vyloučeným lidem / sociálně vyloučené lokalitě
O čem se mluví Politiky nulové tolerance v sociálně vyloučených lokalitách řešení nepřinášejí
Akademické články Komunitní školy – příležitost pro rozvoj školské sociální práce?
O čem se mluví V ČR vzniká síť pomoci ohroženým dětem a rodinám
O čem se mluví Fatální otázka pro XVI. Hradecké dny sociální práce: Jak začleňovat sociálně vyloučené, aby se sociální práce nestala nástrojem represe, ale zachovala si své původní pomáhající poslání?


0

Diskuze

Všechny komentáře

Zatím nebyl vložen žádný komentář

Vložit komentář

zapište číslo číslovkou: dva

... všechny zprávy

Nabídka nových knih

obalka
Zázrak tří květin
L.Zatloukal...
obalka
Dítě s autismem a...
A.Scarpa; A.Wells...
obalka
Pandořina skříňka
Lauren Slater
obalka
Můj hlas půjde s ...
Sidney Rosen
obalka
Jít vlastní cestou
Jeff Goins
obalka
Mindfulness pro ...
Gary Hennessey
obalka
Speciální sourozenci
David Havelka...

... kompletní nabídka

© 2014, časopis Sociální práce/Sociálna práca | počet návštěv: [CNW:Counter] | … vstup do administrace