Kanál SP na YouTube SP na Facebooku SP na Floowie

Úvod » O čem se mluví »

názor

Pokušení moci v sociálních službách

Vydáno před 4 lety

V sociálních službách se pohybuji bezmála deset let. Od roku 2003 jsem prošel snad všemi profesními úrovněmi, vyjma top managementu. Na každé pozici, včetně nejnižší profesní úrovně pracovníka v sociálních službách, se dá vypozorovat jakési profesně-kariérní soupeření a zaměření na získání co největšího vlivu. V sociální oblasti, stejně jako v každé jiné oblasti, má kariéra pracovníka výsadní postavení. Pro někoho může jít o překvapivé sdělení, ale pro člověka dlouhodobě se pohybujícího v sociálních službách je kariérismus nadřízených pomáhajících pracovníků trpkou realitou. Zjednodušeně lze říci, že čím výše je pracovník postaven ve struktuře organizace, tím více odklání působení své moci od vlivu na klienty služby směrem ke vlivu na kolegy a podřízené.

S tím, jak jsou sociální služby stále intenzivněji tlačeny ke konkurenceschopnosti a k tomu, aby se chovaly jako tržní firmy, sílí poptávka poskytovatelů po manažerech a lidech s ambicemi bez dostatečného zohlednění toho, zda mají to základní, co je pro sociální oblast nejdůležitější, a to kvalitní vzdělání v sociální práci, sociální cítění, schopnost empatie a samozřejmě praxi v oboru.

Guggenbühl-Craig použil ve svém i u nás vydaném textu[1] termín nebezpečí moci. V souvislosti s výše uvedeným se domnívám, že je na místě upravit tento pojem na pokušení moci. Guggenbühl-Craig se sice zabývá vztahem lékař – pacient, potažmo poskytovatel pomoci – potřebný, logiku argumentace lze ale využít i k uvažování o vztahu nadřízený – podřízený, případně vedoucí – zaměstnanci – klienti.

Manažer by měl mít zkušenosti s tím, co bude ovlivňovat

Podmínkou pro kvalitní a empatické vykonávání služby potřebným je určitá osobní zkušeností poskytovatele s vlastním zraněním, Guggenbühl-Craig hovoří o tzv. zraněném lékaři. Není tím myšleno, že poskytovatel služby musí být psychicky postižený, ale to, že není od věci, když má s utrpením potřebného osobní zkušenost a dokáže se do něj vcítit a na základě tohoto vcítění poskytovat svou pomoc. Jednoduše řečeno, lékař, který léčí pacienta, nikdy nebude schopný poskytovat péči na vysoké kvalitativní úrovni a vystoupit z pozice toho kdo diktuje léčbu a trvá bezpodmínečně na jejím přijetí pacientem, pokud sám neokusil to, jaké to je být pacientem.

Stejný princip se dá použít, a jsem přesvědčen, že v sociálních službách by měl být použit, i ve vztahu nadřízený – podřízený. Co se tímto snažím říct? Nic než to, že člověk, působící na vedoucí manažerské pozici, by sám měl mít zkušenosti s tím, co bude ovlivňovat a to nikoli z pozice nadřízeného či vedoucího služby, ale z pozice člověka, který řízený byl či sám někdy pomoc potřeboval.

Riziko proto představuje například přijímání mladých absolventů bez praxe na vedoucí pozice. Zatímco u absolventů sociální práce, případně jiných blízkých humanitních oborů, se předpokládá určité sociální cítění (není však pravidlem) a je zde tedy jakýsi předpoklad minimalizace pokušení moci směrem ke klientovi, je zde naopak velké riziko užití moci směrem k podřízeným. Toto riziko může být dvojí: buď se bude k podřízeným chovat zcela neempaticky a vystupovat striktně z pozice vedoucího anebo jej naopak podřízení semelou, neboť nebude dostatečně tvrdý. Obě rizika významně podporuje nedostatek zkušeností, neboť už na nejnižších pozicích se lze setkat s různými aspiracemi a je nutné umět s nimi pracovat a zvládat je.

Člověk může být, a absolvent vyššího odborného či vysokoškolské studia dost pravděpodobně i je, na tyto situace teoreticky připraven. Není-li však výjimečně talentovanou a zralou osobností, potřebuje přímou osobní zkušenost, aby dokázal s výše uvedeným adekvátně pracovat.

Mladí dravci a profíci odjinud

Situace v sociální oblasti však stále více podléhá tendenci opačné. Do sociálních služeb jsou do vedoucích pozic stále častěji ustavováni draví, mladí a ambiciózní lidé. Navíc se u pracovních pozic ve vyšším či vrcholovém managementu upouští od požadavku na vzdělání v sociální práci a dokonce i na praxi v sociálních službách. Bez ohledu na velikost organizace se prostě preferují manažerské dovednosti. U velké organizace s širokou působností je toto pochopitelné, i když i zde je myslím třeba mít dostatečně v pomáhajícím oboru erudovaného poradce s širokými pravomocemi. U malých organizací s lokální či oblastní působností se tato praxe jeví jako neúnosné riziko. Představitel vrcholového managementu v malé organizaci svými rozhodnutími a kroky výrazně ovlivňuje kvalitu služeb poskytované klientům.

Ruku v ruce se zaměstnáváním mladých dravců jde i obsazování vedoucích postů lidmi, kteří mají zkušenosti s řízením lidí v jiných oblastech, často velmi odlišných od sociálních služeb. Poskytovatelé u nich automaticky předpokládají schopnost vést, ale již nezohledňují potřebnou znalost sociální problematiky a osobnostní předpoklady pro práci v sociálních službách.

Mladí dravci i profesionální manažeři z jiných sektorů jsou podle mě více náchylní ke zneužívání své moci, která plyne z jejich postavení v organizaci. Pro názornou ukázku zmíním několik situací, se kterými jsem se během svého působení v sociálních službách osobně setkal. Mám za to, že jde zneužití moci manažera:

  • zneužívání postavení manažera při zadávání zakázek pro rozvoj služby známým či příbuzným;
  • využívání vybavení nakoupeného z dotací pro osobní potřebu;
  • bossing – kladení absurdních požadavků podřízeným;
  • zvýhodňování uchazečů o zaměstnání s křesťanskou vírou před sice kvalifikovanými uchazeči, ale bez vyznání;
  • manipulace s vnitřními finančními zdroji organizace směrem k systematickému poškozování jiné sociální služby, kterou řídí neoblíbený kolega či kolegyně;
  • finanční a kariérní zvýhodňovaní spřízněných (příbuzensky a přátelsky) pracovníků před ostatními;
  • nelegitimní zvyšování tlaku na podřízené za účelem manipulace směrem k rozvázání pracovního poměru a následné úspoře v položce osobních nákladů služby.

O výše uvedených praktikách se poměrně často diskutuje v médiích, a to zejména v souvislosti s rodinnými firmami či státními podniky nebo příspěvkovými organizacemi. Podle mého názoru a osobní zkušenosti však nejsou výjimkou ani v sociálních službách. Je to znepokojivé, neboť člověk, který v sociálních službách pracuje, očekává rovný přístup, empatii a toleranci.

Proč? Protože účel světí prostředky…

Nabízí se otázka „Jak to, že k podobnému jednání může v sociálních službách docházet a co se proti tomu dá dělat?“ Na první část otázky jsem částečně odpověděl výše – jde o podlehnutí pokušení moci manažera, které zřejmě plyne z pocitu vlastní neomylnosti, nedotknutelnosti a je velmi často spojené s pocitem konání vyššího dobra. Zkrátka a dobře, jde o praktikování známého přísloví účel světí prostředky. Další příčinou může být přílišná vytíženost kompetentních osob – nadřízených a kontrolních orgánů těchto manažerů, ekonomizace sociálních služeb a starost o holé přežití organizace či služby. Proto jsou na vedoucí pozice často preferovány osoby s tzv. manažerským a ekonomickým pohledem na věc, lidé, kteří jsou schopni sehnat a ušetřit finanční prostředky na provoz služeb, postrádající však ono Guggenbühl-Craigovo vnitřní zranění.

Domnívám se, že manažerské posty v sociálních službách vykonávají stále častěji ambiciózní lidé, kteří nemají schopnosti a předpoklady zaujímat podobné posty v komerční sféře.  Aby se uspokojili, chovají se podobným způsobem v sociálních službách a vnášejí do nich prvky kariérismu a personální nešetrnosti. Tento text píši v naději, že bude podnětem dalších diskusí, do kterých se prostřednictvím odborných periodik či poskytovatelů sociálních služeb zapojí sociální pracovnice a pracovníci z různých sektorů a organizací. Myslím, že je třeba nastíněný problém pojmenovat a pracovat na jeho možných řešeních.

Jan Dziadek,
pracoval jako vedoucí, koordinátor a metodik sociální služeb


[1] GUGGENBÜHL-CRAIG, A.: Nebezpečí moci v pomáhajících profesích. Praha: Portál, 2007. 



Sdílet text:


Podobné zprávy

Akademické články Možné důsledky implementace zákona o sociálních službách perspektivou kritiky modelu New Public Management
Akademické články Společenské kontexty sociální práce a jejich vliv na práci s cizinci
Inspirace Moc a bezmoc v práci s klientom
O čem se mluví Pracovné podmienky sociálneho pracovníka v sociálnych službách
O čem se mluví Sociální práce je neměřitelná, je neviditelná


0

Diskuze

Všechny komentáře

Veronika Soukalová
Nesdělila jsem hlavní myšlenku a to, že jsem přemýšlela, jakým způsobem můžu já něco změnit, když jsem na konci řetězce. Snažím se nevyhořet, ale začíná být čím dál více frustrující fakt, že jste umlčováni ve prospěch "vyšší" věci nebo ignorováni. Peníze se přelívají ze služeb pro klienty na platy a kariéry z managementu organizace.
Vloženo: 5.11.2014 08:59:37

Veronika Soukalová
Dobrý den, Váš příspěvek mě oslovil, protože se setkávám s výše popsaným v každodenní praxi. A taky jsem si položila otázku, co proti tomu můžu udělat? A bohužel mě zatím nenapadlo nic lepšího než, aby v managementu nebo na vedoucích pozicích byli pracovníci, kteří dokáží čelit tlaku z managementu a zároveň si zachovali svého "zraněného lékaře".
Vloženo: 5.11.2014 08:34:48

Jitka Bártová
Děkuji za užitečnou radu a určitě této využiji. Přeji příjemný den.
Vloženo: 29.10.2014 08:54:11

Jan Dziadek
Ještě byste se mohla odvolat, pokud Vám dávky nepřiznají a budete to mít na papíře, na určený odvolací orgán. Ve Vašem případě to asi bude krajská pobočka ÚP v Plzni. Se sepsáním odvolání si nechte poradit, např. v té ČCE. Pokud by to nevyšlo, zbývá ještě ombudsman.
Vloženo: 28.10.2014 10:39:21

Jitka Bártová
Dodatek: A zapomněla jsem se zmínit, že ani na OSPOD v Rokycanech mi neporadili....tedy, jen abych se obrátila na sociálku.
Vloženo: 27.10.2014 09:31:28

Jitka Bártová
Pane Diziadeku, děkuji za odpověď. O diakonii v Rokycanech vím i tam jsem jezdila v minulosti pro radu a pomoc. Další nestátní poskytovatele soc. služeb neznám a ani nevím kde tyto najít. Charitu jsem zatím nenavštívila. Když jsem se ptala na sociálce, zde u nás ve Zbirohu, že už si nevím rady, že se zadlužuji a začíná to být velmi propastné, že potřebuji opravdovou pomoc. Ať mi tedy poradí na koho dalšího bych se měla obrátit...úřednice nevěděla nic. Dostala jsem formuláře k žádosti na dávky v hmotné nouzi. Tedy na doplatek na živobytí, doplatek na bydlení a dvě žádosti na okamžitou pomoc v hmotné nouzi. Jednu z těchto, jsem podala na úhradu vybavení pro syna do druhé třídy speciální školy a jednu na nákup dřeva na topení. Opravdu se nedá ze životního minima ušetřit na takovéto výdaje. Na tyto dvě žádosti mi dosud nepřišla odpověď. Přitom se jedná o dávky okamžité pomoci. Při podání té první z nich, mi bylo hned řečeno úřednicí v Rokycanech, že oni tyto náklady neuhrazují, že přispívají, od letošního školního roku jen na vybavení prvňáčků a to pouze do výše 1000,- Kč.Přitom zákon hovoří zcela jinak. Našla jsem si na stránkách MPSV. Ona úřednice mi na můj argument zdělila, že praxe je zcela jiná a že oni mají takovéto nařízení. Chtěla jsem vědět od koho....bohužel jsem se nedočkala žádné odpovědi. Prostě se mnou přestala komunikovat....????? Velice divný a podezřelí způsob jednání a poskytování informací klientům. Vše jsem podala 30.09. 2014. První oznámení došlo 22.10.2014., že mi přiznávají dávku příspěvku na živobytí 1411,- Kč. Je to tak nízká částka, že za ni sotva vybavím syna na zimu, natož sebe. Nejsem vůbec náročný člověk, nakupuji v "sekáčích", u větnamských obchodníků a leda cos seženu i zdarma...ale to stále nestačí. Tato dávka slouží na vše možné: úhrada stravy, oblečení, obuvi, zákl. hyg. potřeb atd. Navíc mi vzápětí přišlo rozhodnutí, že mi tuto dávku snižují na 974,- Kč. Ach jo. Životní minimum je v současné době tak nízké, že už se snad ani nedá mluvit o životním minimu...z této částky přeci nemůže nikdo vyžít, pokud ano, tak jen krátkodobě...časem se zákonitě začne zadlužovat. Děkuji za držení palců a za radu abych VYTRVALA. Co na to říct?....Jen smutný úsměv a pokrčení ramen...nic ve zlém, ale tohle také slýchám dost často...nějak to pro mě pozbylo významu :( .
Vloženo: 27.10.2014 09:14:19

Jan Dziadek
Vážená paní Bártová. Vaše situace mě velmi mrzí. Máte bohužel pravdu v tom, že i na úřadech zatím stále přetrvávají lidé neempatičtí, s byrokratickým chováním (byť pozoruji, že jich ubývá). Je to vše o lidech a je smutné, bohužel však ne výjimečné, že tam, kde očekáváte pomoc a pochopení, se často setkáte s absolutním opakem. Nevím, nakolik jste se v minulosti či současnosti obracela na nestátní poskytovatele sociálních služeb? Díval jsem se, že v Rokycanech funguje Charita a třeba Diakonie ČCE nabízí službu Poradna pro občany v nesnázích, snad by Vám mohli pomoci tam? Více Vám opravdu nemohu poradit, držím však každopádně palce, aby se Vám podařilo se z problémů dostat a hlavně - VYTRVEJTE! Jan Dziadek
Vloženo: 26.10.2014 22:46:55

Jitka Bártová
Tento článek je naprosto dokonale napsaný a potvrzuje mi to, co si myslím už hodně dlouho, dalo by se říct několik let. Jsem na té druhé straně. Jsem klientkou sociálních služeb. Jsem sólo rodič, pobírám rodičovský příspěvek na devítiletého syna a také příspěvek na bydlení. Můj příběh začal před pěti lety, kdy jsem ukončila vztah z partnerem, a otcem mých synů. Důvod prostý, nezájem o rodinu, nespolehlivost, ponechání veškeré starosti o rodinu jen na mě, přílišné holdování alkoholu a to vše vyvrcholilo nevěrou z jeho strany. Hned jsem nechala u soudu upravit výchovu a výživu na syna. Byl mi svěřen do péče a otcovi určeno výživné. Věděla jsem, že to budu mít velice těžké, především co se týče financí a zajištění chodu domácnosti. V té době jsem již byla v evidenci úřadu práce. Nemohla jsem do žádného zaměstnání nastoupit, neměla jsem zajištěnou školku. Pochopitelně jsem si na umístění mého syna do školky podala žádost. Nebylo místo. Žiji v malém městě. Musela jsem počkat na nový školní rok. Mezitím jsem byla nucena podávat žádosti o dávky v hmotné nouzi. Nastali i problémy s bydlením. Majitel objektu kde jsme bydleli, tento zrekonstruoval a po té chtěl vyšší nájemné na které jsem v mé tehdejší situaci neměla. Časem se mi podařilo získat byt od města. Když začal syn navštěvovat školku, začala jsem si dělat rekvalifikaci v oblasti soc. služeb na pozici pečovatelka, tu jsem si také dokončila. Jenže jsem nenašla uplatnění. Chtěla jsem proto začít novou rekvalifikaci a to v oblasti znalosti práce na PC, do té doby jsem neuměla PC ani zapnout. K tomu však již nedošlo. Našla jsem si práci v nedalekém městě. Mám nějaké pracovní omezení. Otevřela se nově chráněná dílna, kde mě také přijali. Bohužel nemohu zatím pracovat na plný úvazek. Nejprve to bylo z časových důvodů, kvůli školce a nyní kvůli škole. Syn je lehce mentálně postižený a musí navštěvovat speciální školu. Mívala jsem i vedlejší příjem ale o ten jsem časem přišla, prakticky pro nadbytečnost. Můj měsíční příjem ze zaměstnání činí cca 6000,- Kč, + soc. dávky a výživné 3000,- Kč (tak bylo určeno soudem). Jenže otec záhy po jeho určení přestal platit. Nastali další starosti, jako by jich už tak nebylo málo. Lítání po soudech, policii, zjišťování co se dá dělat a jak postupovat. Vše je zdlouhavé a čas běží. Nakonec mu byla soudně určena exekuce jak na běžné výživné, tak na dlužnou částku. Následovali tresty v podobě veř. prospěšných prací. To nakonec nemusel dokončit, jelikož se na něj vztahovala ta zpropadená Klausova amnestie, dále dostal podmínku, ta stále běží. Exekuce na běžné výživné není v poslední době strhávána v plné výši a na dluh vůbec. U soudu mi bylo řečeno že povinný má ještě další státní exekuce se starším datem a tak na výživné a dluh nezbývá. Majetek ani řidičák nevlastní, soudy mu tedy nemají co zabavit. Už to celé trvá 5 let, mezitím dluh jen roste cca 75000,- Kč. Já musím vyžít ze životního minima. Začínám se zadlužovat. A je to pochopitelné. Ze životního minima se vyžít dlouhodobě prostě nedá. Jak jsem se již zmínila, žiji na malém městě, nemám takovou možnost nákupů v akci, se slevou atp. Navíc za prací dojíždím a teď druhým rokem i syn do školy. Měsíčně projedeme cca 1600,- Kč....toto se při vypočítávání dávek nezohledňuje, tedy alespoň tak mi to bylo řečeno pracovnicí úřadu práce odbor soc. věcí. Také na vybavení syna do školy prý Rokycanská pobočka nepřispívá. Jen na prvňáky, letos údajně 1000,- Kč, loni pouze 500,- Kč. Přitom zákon o dávkách v hmotné nouzi hovoří jinak. Když jsem se na tento odvolávala, pracovnice mi sdělili, že praxe je jiná a oni mají toto nařízení od vedení....a zde jsme se dostali k tomu, o čem tu mimo jiné píšete. Za těch pět let co svoji neutěšenou situaci intenzivně řeším, se často na místech kde by měli pomoci, setkávám s pohrdáním, s nepříjemným jednáním, s neochotou, s neúplným poskytováním rad o tom, o co vše člověk může požádat a následně, pokud člověk splní podmínky dostane jen minimum toho co by mohl dostat. Připadá mi také, že tyto instituce zneužívají toho, že většina lidí nezná v této oblasti svoje práva. Zneužívají lidi s nízkým vzděláním atp. Celý náš sociální systém je jen zástěrkou. Navenek to vypadá skvěle...pro nezasvěcené. Ale běda, jakmile se dostanete do potíží a opravdu potřebujete pomoci. Praxe je naprosto jiná. Víte, neustále slýchám: Věci se musí řešit hned, vše má řešení atp, - atp. Já jsem vždy řešila a vlastně neustále řeším tyto mé problémy a výsledek? Člověk který neplatí výživné dostává neustále nějakou šanci i když je zcela zřejmé, že se této povinnosti vyhýbá. Nehrozí mu ani žádné pokuty za neuhrazení toho co má. Pokud ho zavřou a věznice mu nebude schopna zajistit práci, nemohu za tuto dobu ušlé výživné žádat. Takže zase na tom budeme tratit my. Nikoho nezajímá, že se do vězení dostal svoji vlastní vinnou. Já, když něco neuhradím v termínu, hned platím pokutu. Jak léta běží, stává se mi toto dost často. Propadám se do dluhů, hrozí mi výpověď z bytu. Jsem na pokraji sociálního vyloučení a proč SAKRA, když se tolik snažím svoji situaci řešit. Proč mi nepomůžou tam kde by měli????? Ano, krásně jste to popsal, protože o to vlastně ani nejde. Jak smutné v této, tak civilizované době. Udělá s tím vůbec někdy, někdo něco????? Já jsem se do těch problému nedostala ani vlastní vinou, ŘVU O POMOC, ale koho to zajímá????? A tak, jaké mám asi vyhlídky....skončím pod mostem????? Syn v děcáku????? Nebo si mám podřezat žíly abych tady nepřekážela????? I těmito otázkami se často zabývám. Toto je můj příběh, popsala jsem ho dost podrobně a možná ho ani nikdo nebude číst...i s tím počítám, zrovna tak jako s tím, že asi nikdy nedostaneme se synem to, co nám jeho otec dluží a co by nám tolik pomohlo odrazit se ode dna, a zrovna tak jako s tím, že ani náš sociální systém nám opravdu nepomůže. Nic v tomto státě nefunguje a věřte, že kdyby byl syn zdraví a naskytla se mi příležitost, i přes svůj věk a prakticky jen základní vzděláni, bych zkusila štěstí v zahraničí. Ano, až takto jsem zoufalá a unavená, znechucená a nešťastná. Co je to za zemi, která nedokáže účinně pomoci vlastnímu lidu v nesnázi, ale dokáže pomoc poskytovat jiným státům????? Kde na to bere????? Když pro nás není nebo jen zanedbatelná. A zákony????? No, moje zkušenost je taková, že nahrávají padouchům a nepoctivcům. Budu opravdu ráda, když mi na tuto moji zpověď napíšete svůj názor pane Dziadeku.
Vloženo: 25.10.2014 08:33:37

Vložit komentář

zapište číslo číslovkou: pět

... všechny zprávy

Nabídka nových knih

obalka
Nenásilná...
M. B.Rosenberg
obalka
Přerámování v...
Mark Tyrrell
obalka
Psychodiagnostika...
Elena Lisá
obalka
Jak mi dneska je?
Thomas Prünte
obalka
Praxe a metody...
T. Hradilková a kol.
obalka
Přechodové...
A. van Gennep
obalka
Autenticita
Stephen Joseph

... kompletní nabídka

© 2014, časopis Sociální práce/Sociálna práca | počet návštěv: [CNW:Counter] | … vstup do administrace