Kanál SP na YouTube SP na Facebooku SP na Floowie

Úvod » O čem se mluví »

publicistika k číslu
4/2014

esej

Zamyšlení nad pojmem sociální spravedlnost a solidaritou mezi lidmi

ilustrační foto

Vydáno před 5 lety

Kateřina Šimáčková,
soudkyně Ústavního soudu ČR

Pojem sociální spravedlnosti a solidarity souvisí s aktuální debatou o ochraně sociálních práv či o zajištění fungování sociálního státu jako atributů našeho právního a politického systému. Německý filozof Arno Anzenbacher, pro nějž je pojem sociální spravedlnosti klíčovým východiskem úvah o společnosti, vychází z toho, že v sociální spravedlnosti jde zásadně o solidární uplatnění lidské důstojnosti a přikázání lásky k bližnímu, a to nejen ve vztazích mezi osobami, nýbrž i v politických a ekonomických institucích, řádech a strukturách. Ochrana lidských práv pak podle něj představuje nutnou podmínku každé spravedlnosti.[1]

Čeští prvorepublikoví humanisté považovali sociální solidaritu za hodnotu, bez níž není možno vybudovat funkční lidské společenství. Podle Masaryka je solidarita „etickým příkazem, neboť člověk je dlužníkem společnosti a zříká-li se svých práv a privilegií ve shodě s ideou solidarity, je to jen splácení dluhu za prospěch, který skýtá společnost jednotlivci, rovněž jako dluh generacím minulým, jejichž statky nakupené pílí jsou mu k dispozici, a povinností všech lidí je solidárně pracovat na rozhojnění tohoto bohatství“.[2] Josef Macek, prvorepublikový český ekonom, definuje sociální spravedlnost jako „největší štěstí největšího počtu“,[3]  tedy i jím byl pojem sociální spravedlnost používán pro definování snahy zajistit největší možné štěstí pro největší počet lidí.

Rawlsův závoj nevědění

Tyto myšlenky plně odpovídají pozdějšímu Rawlsově pohledu na spravedlnost či spravedlivou společnosti: základní struktura společnosti má být uspořádána tak, "aby maximalizovala hodnotu celého systému stejných svobod sdílených všemi lidmi pro nejméně zvýhodněné jedince. To je cílem sociální spravedlnosti."[4] Jak by Rawls takovou spravedlivou společnost vytvořil?  Ve své knize Teorie spravedlnosti z roku 1971 doporučuje použít tzv. závoj nevědění – nikdo nezná své postavení ve společnosti, svou třídu, svůj status, své pohlaví, zdravotní stav, svůj věk.  Když plánujeme sociální opatření a regulační pravidla, zkusme si tedy představit, že se zítra probudíme jako malý Rom, který jde do první třídy a nerozumí česky, jako dítě prostitutky, které je od narození HIV pozitivní a závislé na pervitinu, nebo jako starý člověk s demencí, který svůj život tráví bez rodinného zázemí v léčebně dlouhodobě nemocných, protože se jeho dcera zabila v autě.             

Reálný socialismus se ani nepokusil o vytvoření a naplnění sociální spravedlnosti jako uplatnění lidské důstojnosti. Jeho pohled na postavení jednotlivce, rovnost a sociální práva byl pěkně popsán Radoslavem Procházkou[5] pomocí pojmů  hmotařství a rovnostářství. Označil to jako zásadu – všetkým tělám rovnako.[6]  Hmotařství[7]  je podle Procházky chápání člověka jako bytosti, jejíž potřeby primárně či výlučně souvisí s jeho fyzickou integritou a hmotným dostatkem. Jako základní referenční kategorii vztahu člověka k jeho okolí byly použity věci a těla – objekty, jež je možné uchopit a s nimiž je možné nakládat. Rovnostářství spočívalo v tom, že rovnost mezi lidmi byla kvalitou, jež podléhá kvantifikaci (rozhodujícím indikátorem byla čísla) a týká se výsledků, ne příležitostí. Jejím výrazem pak byla majetková, sociální a kulturní nivelizace jednotlivých segmentů společnosti. Hmotařskou je společnost, která tělům nabízí více pozornosti, péče a ochrany než duším. Rovnostářská je společnost, která sice má svoje okraje, nomenklaturní elitu na straně jedné a disidenty na straně druhé, ale mezi těmito tenkými okraji je místo pestré škály statusů statusově a vlivem homogenní masa (v architektuře této společnosti jsou poschodí, verandy, slonovinové věže, tarasy, sklípky a zimní zahrady nahrazeny jediný velkým vestibulem, pod kterým se v malém suterénu pozitivní deviace grupují rozvracečské živly a nad kterým se tyčí tribuna s papaláši).[8]

Milada Tomková v této souvislosti připomíná Tocquevillovu známou sentenci: „Dnešní národy už nemohou nic změnit na rovnosti životních podmínek, ale závisí na nich, zda je rovnost dovede k otroctví nebo ke svobodě, k vzdělanosti nebo barbarství, k blahobytu nebo k bídě.“[9]   „Existuje totiž možná a oprávněná vášnivá touha po rovnosti, která pudí lidi k tomu, aby chtěli být všichni mocní a vážení. Tato touha se snaží pozvedat malé na úroveň velkých, ale v lidském srdci tkví také zvrhlá touha po rovnosti, která pudí slabé k tomu, aby chtěli strhnout silné na svou úroveň, a která lidi nutí, aby dávali přednost rovnosti v otroctví před nerovností ve svobodě.“[10]

V době reálného socialismu došlo k nahrazení práce zaměstnáním, nahrazení vzdělání diplomy, vytěsnění příjmové diferenciace mimo rámec formální ekonomiky a očekávání státní péče v průběhu celého života -  a to ovlivnilo myšlení i nových generací[11]. Egalitářství – ona „zvrhlá touha po rovnosti v otroctví“ v pojetí Tocquevillově, mělo v našich podmínkách tak devastační následky, že prvky této psychologie zůstávají stále přítomny.[12]

Sociální spravedlnost však není ani závistivá nepřejícnost, ani nenávistné egalitářství. Jak by se tedy měla sociální práva vlastně vysvětlovat v politickém diskursu? Vždy jsem pociťovala asociální populismus[13] (tedy vyvolávání lidové závisti k bohatším a pohrdání a nenávisti k slabším) jako silný zásah do své vlastní lidské důstojnosti. Pokud žiji ve společnosti, která něco takového připouští, jsem tím osobně dotčena, stydím se a je mi to líto. Pokud bychom se nad tím zamysleli, je přece jasné, že „žádný člověk není ostrov, úplně sám o sobě; každý je částí kontinentu, částí pevniny. Jestliže je hrouda země spláchnuta do moře, Evropa je menší, právě tak jako když byl odplaven mys nebo statek tvého přítele či tvůj vlastní: smrtí každého člověka je mne méně, protože jsem součástí lidstva. A proto nikdy nezjišťuj, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“[14] Není tedy ve hře jen lidská důstojnost toho poníženého člověka, žijícího v nelidských či ponižujících podmínkách[15], ale též lidská důstojnost toho, kdo tomu přihlíží.

Fungující a efektivní sociální stát je výhodný pro všechny své občany

Všeobecná deklarace lidských práv trefně vyjádřila úzké propojení lidské důstojnosti a sociálních práv:  „Každý člověk má jako člen společnosti právo na sociální zabezpečení a nárok na to, aby mu byla … zajištěna hospodářská, sociální a kulturní práva, nezbytná k jeho důstojnosti a k svobodnému rozvoji jeho osobnosti. (…) Každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, počítajíc v to zejména výživu, šatstvo, byt a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální opatření; má právo na zabezpečení v nezaměstnanosti, v nemoci, při nezpůsobilosti k práci, při ovdovění, ve stáří nebo v ostatních případech ztráty výdělečných možností, nastalé v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli.“[16]

Fungující a efektivní sociální stát je výhodný pro všechny své občany, vždy u všech „ekonomických zázraků“ stálo i zlepšení ekonomických, právních i sociálních podmínek těch nejslabších. Ať už to je Bismarckova sociální politika, zrušení poddanství a nevolnictví nebo sociální smír v Německu po druhé světové válce. Prosperující společnost nemůže fungovat bez víry všech svých příslušníků v možnost sociální prostupnosti, bez sociální koheze není možno dosáhnout bezpečí a příjemného pocitu z veřejného prostoru pro všechny.

Myslím si, že jedno z hesel, které nejlépe vystihuje, oč by nám v demokratickém právním státě mělo jít, je již od konce 18. století „rovnost, volnost, bratrství“. Místo bratrství bych raději užila slovo solidarita, neboť předpokládám, že se solidarita vedle bratrů vztahuje i na sestry.  

Někdy se staví do protikladu svoboda a rovnost. Minimálně jako žena či jako pro komunistický režim kádrově ne úplně ideální osoba mám ještě nějakou zkušenost s tím, že bez rovnosti či rovnoprávnosti bych si na svobodu mohla nechat zajít chuť.  Takže pokud patříte k té slabší skupině, která patří mezi „bezmocné“, tak se rovnost stává nezbytnou podmínkou dosažení svobody. Ti ve společnosti slabší nebo diskriminovaní tolik rozpor rovnosti a svobody necítí – ti své zrovnoprávnění vnímají jako osvobození.  Naopak vnucené rovnostářství či bezbřehý etatismus a paternalismus se skutečnou rovností šancí nemá co do činění.  Podle Všeobecné deklarace lidských práv se všichni lidé rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.[17]  Pro naši civilizaci je tedy stejně zásadní jako úcta ke svobodě a rovnosti jednotlivce také solidarita mezi lidmi. Zmíněné bratrství rozhodně nemůžeme vnímat jako bianko šek státu k přerozdělování našeho majetku, jedná se o civilizační hodnotu, za kterou v prvé řadě ručí společnost, nikoli stát.

Idea svobody není pardon pro sobectví a idea rovnosti nesmí být nástrojem pro vítězství závisti. Jde o respektování práva každé lidské bytosti rovnoprávně si jít svou cestou a hledat si své životní štěstí.  A všichni víme, že samota bez lidského společenství není šťastná, proto k té cestě za štěstím je třeba, abychom byli solidární se všemi, které po ní potkáme. Právo je velmi důležité, aby při té cestě za štěstím zkrotilo dravce i nebezpečné snílky – cesta za štěstím nesmí ublížit slabšímu a ochrana slabších nesmí být důvodem pro omezení svobody.  Jsem přesvědčena, že nemůže být silná taková země, kde nefunguje sociální koheze, založená na důvěře každého v to, že bude-li se snažit, bude jeho snaha oceněna, a upadne-li, tak mu pomůžeme vstát nebo ho dokonce zvedneme a postaráme se o něj.

Základem ústavní doktríny sociálních práv v ČR je však pořád trochu tradice ústavy z roku 1960 (založená na té výše uvedené ideologii hmotařství a rovnostářství) či mezinárodní pakt o sociálních, hospodářských a kulturních právech z 60. let minulého století,[18] na jehož tvorbu měly země sovětského bloku velký vliv. V jeho základu je tedy silný státní paternalismus a zjednodušení lidských potřeb spíše jen na stránku materiální.

Lidé bez dobrých sociálních dovedností si prostě za peníze neumí koupit dobrou službu

Sociální politika českého státu v posledních několika letech omezila poskytování reálných sociálních služeb, spíše  jen rozděluje peníze (a pokud je třeba šetřit, tak tok peněz ještě zeštíhlí). Takže u zdravotně postiženého dítěte jste za socialismu dostali možnost umístit ho do státního ústavu, teď na něj dostanete peníze (případně ten socialistický státní ústav někde ještě zůstává v záloze). Obě varianty jsou hloupé. Nikdo není šťastný bez rodiny a lidi bez dobrých sociálních dovedností si prostě za peníze neumí koupit dobrou službu, ale spíše je ze zoufalství utratí za hlouposti nebo za alkohol. Ideální by přece byla investice do kvalitních sociálních pracovníků a speciálních pedagogů, kteří by zvládali posílit rodinu se zdravotně postiženým členem a současně by pomohli kompenzovat jeho slabosti. Srovnám-li hlavní rozdíl mezi onou již archaickou doktrínou sociálních práv z minulého století a dnešní praxí zemí, které skutečně dodržují Evropskou sociální chartu[19], tak je patrný nový důraz. Dříve bylo u vzdělání nejvíce zdůrazňováno, že je bezplatné, teď už přece víme, že nejdůležitější je, aby k němu měli všichni přístup. Vzpomínám si, že moje vzdělání za socialismu bylo sice bezplatné, ale mizerné kvality – to je ta již výše uvedená rovnost těl bez duchovního obsahu. Dnešní bezplatné vysoké školství v ČR je stejně nedostupné pro děti z nejslabších rodin, protože sice škole nic neplatí, ale reálné náklady sociální i finanční jsou pro ně nesplnitelné. Takže sice máme bezplatné vysoké školství, ale je nedostupné pro docela velkou skupinu lidí. Sociální prostupnost, tedy možnost dětí z rodin, kde rodiče nemají vysokou školu, dostat plné vysokoškolské vzdělání, je pořád v Čechách nižší než třeba ve Finsku nebo USA.  A bezplatností to asi nebude – právě jeden z mých mladých kolegů studuje ve Spojených státech na prestižní drahé univerzitě, ačkoli je z docela skromných poměrů, a umožnilo mu to americké Fullbrigtovo stipendium. 

Změnu senzitivity k právům nejzranitelnějších lidí ve společnosti lze vidět i na posledním vývoji ve vnímání lidí s mentálním či duševním postižením. Srovnáme-li Evropskou úmluvu o biomedicíně, vznikající v 80. letech minulého století, a Úmluvu OSN o ochraně práv lidí s postižením, která byla tvořena až ve století jednadvacátém, pak je jasně patrný odklon od paternalismu a ochranářství k respektu a pomoci. Nikdo třetí už nemá zastupovat zájmy lidí s postižením, ale je jim třeba poskytnout jen dopomoc k jejich vyjádření. V souvislosti s právy lidí s mentálním postižením se otvírá i zajímavé srovnání o tom, kdo bývá proti participačním právům lidí s postižením. Když jsme právě v souvislosti uvedenou Úmluvou OSN o ochraně práv lidí s postižením v rámci orgánů Rady Evropy prosazovali změnu pohledu na omezení volebního práva lidí s mentálním postižením, bylo zajímavé, že se možnosti rozšíření volebního práva i na ně neobávali ani tak skuteční odborníci ze Subkomise Benátské komise pro volební právo,[20] ale provinční politici z východní Evropy, kteří v kampaních stejně oslovují jen emoce a ne racio.  Volby jsou „svátkem demokracie“ a jedním z nejsilnějších rituálů naší aktuální společnosti, je přece nefér, aby z tohoto společenského rituálu byli vylučování lidé s postižením, kteří jsou stejně hodnotní jako my ostatní, kteří zatím žádné zdravotní či mentální postižení nemáme.

Velká část Evropy a jejích ústavních specialistů se v poslední době zaměřuje na úvahy, jak rozsáhle mohou soudy zasahovat do rozhodnutí legislativce regulovat sociální práva (tzv. justiciabilita sociálních práv)[21]. Ostatně i ústavy evropských států zpravidla u práva na zdravotní péči či pomoc v hmotné nouzi či na sociální zabezpečení ve stáří a nemoci konstatují, že těchto práv se jednotlivec může dovolat jen v rozsahu dle podústavního zákonodárství. Právě rozsah poskytování plnění sociálního státu bývá v tradiční doktríně vnímán jako „politcal question“, o níž rozhodují aktuální parlamentní většiny, nikoli soudy. Na druhou stranu však také český ústavní soud již judikoval, že ani sociální práva nelze obyčejným zákonem vyprázdnit,[22] a pro některé je lákavý i závěr, že v moderním konceptu lidských práv je obsažen zákaz omezení již dosaženého standardu ochrany práv, pokud to není nezbytně nutné.

Úsporná opatření nemohou vést vyprázdnění sociálních práv občanů

Stejně vážným zásahem do lidského soukromí a důstojnosti jako ponižující policejní prohlídka je život na ulici u vývodu vzduchotechniky. Ostatně té prohlídce bude jednotlivec vystaven častěji a za horších podmínek, bude-li žít v papírové krabici, a ne ve zděném bytě. Česká sociální politika ještě ani po dvaceti letech nedává odpověď na to, jak si stát představuje koncept sociálního bydlení. Nejprve jsme se ho pokoušeli prvních deset let budovat na úkor soukromých majitelů domů regulovaným nájemným – tím jsme deformovali trh s byty, přičemž hlavní obětí této deformace nebyli jen majitelé domů, ale spíše chudáci, kteří na regulované bydlení nedosáhli, tudíž byli vystaveni zdánlivému nedostatku bytů na trhu, nulové právní ochraně (jako nájemci na dobu určitou) a povinnosti hradit nepřiměřeně vysoký nájem.[23] Teď vysoké příjmy ze sociálního příplatku či doplatku k nájemnému mají často „podnikatelé“ vlastnící ubytovny pro sociálně slabé. Jak již bylo výše uvedeno, stát se nestará o reálné sociální byty, jen přerozdělí nějaké peníze, které nakonec mohou shrábnout bezskrupulózní podnikatelé, jimž důstojné bydlení pro nejchudší rozhodně na srdce neleží.

Nezpochybňuji jednoznačnou charakteristiku úsporných rozpočtových opatření (rozpočtovou odpovědnost) jako politickou otázku, která má být rozhodována především ve volbách a parlamentu, nikoli soudy. Nicméně není možno touto argumentací dovolit zákonodárci libovolné změny v právní úpravě sociálních práv vedoucí k jejich vyprázdnění, k znejistění jejich adresátů, k otevření možností svévole v konkrétních případech, přičemž přijaté změny nemají ani kýžený úsporný efekt. Zjednodušeně řečeno, pokud připustíme reálné snížení starobních důchodů a současné zvýšení DPH, znamená to, že dotčený důchodce nepůjde do cukrárny na laskonku, ta cukrárna pak zkrachuje a děti majitelky cukrárny proto nedosáhnou na vysokoškolské vzdělání  

Velkým deficitem vlády práva v ČR je reálná nedostupnost soudní ochrany pro sociálně vyčleněné a nekvalitní právní argumentace (či právnická práce) v těchto otázkách, ať už ze strany advokátů, soudů či správních úřadů. [24]  S ohledem na velké nedostatky v systému bezplatné právní pomoci právě v oblasti sociálních práv nedochází ke kultivaci veřejné správy tak rychle jako např. v oblasti daňového, soutěžního či stavebního práva.

My právníci bychom mohli i v oblasti sociálních práv přispět kultivací legislativního procesu, kvalitnějším soudním přezkumem individuálních případů a z toho plynoucí zkvalitnění státní správy v této oblasti. To samo o sobě by bylo velkým pokrokem pro realizaci sociálních práv v naší zemi a ve svém důsledku by dokonce vedlo k často proklamovanému cíli, tedy úsporám, spočívajícím v tom, že se pomoci dostane těm, kteří ji nutně potřebují, a že budou vyloučení „černí pasažéři“ sociálního státu, kteří ubírají peníze těm, jimž by skutečně patřily.

Před českým ústavním soudem pak do budoucna leží úkol dohlížet na to, aby nebyla sociální práva vyprázdněna (obdobně jak to činí třeba německý nebo portugalský ústavní soud), ale též zasahovat proti paternalistickým opatřením, která nešetrně a často bezúčelně zasahují do svobody, soukromí či důstojnosti jednotlivých aktérů za použitím argumentace jejich ochrany.

Poznámky 


[1] Dostupné na http://www.teologicketexty.cz/casopis/2004-4/Co-je-socialni-spravedlnost.html

[2] Masarykův slovník naučný. Praha : Československý kompas, 1932

[3] Macek, J.. Základy sociální politiky. Praha : Lidová knihtiskárna A. Němec, 1925

[4] Rawls, J: Teorie spravedlnosti, Praha: Victoria Publishing, 1995, str. 129

[5] stávajícím slovenským prezidentským kandidátem a vynikajícím právním teoretikem

[6] Bobek, M. - Molek, P. - Šimíček, V. (eds.), Komunistické právo v Československu.  Kapitoly z dějin bezpráví Masarykova univerzita Mezinárodní politologický ústav Brno 2009 Všetkým tělám rovnako s. 93 a násl.

[7] Procházka úmyslně s ohledem na různé konotace nepoužil výraz materialismus

[8] Cit. dílo Komunistické právo v Československu,  s.98, 99

[9] Cit dílo, s. 670

[10] Tocqueville, A., Demokracie v Americe, Academia, 2000, s. 44

[11] Večerník, J., Utváření nové sociální regulace v České republice, Sociologický časopis 1993, č. 2, 1993

[12] Tomková, M., Sociální zabezpečení In Komunistické právo v Československu, s. 723

[13] Více o tomto pojmu v mém článku Polodiktatura coby plod asociálního populismu, který vyšel v Lidových novinách z 30. 12. 2011, s. 10

[14] John Donne , 1624 - Citováno z Hemingway, E. Komu zvoní hrana, Praha: Svoboda, 1977, případně také viz Donne, J. Komu zvoní hrana, Praha: Československý spisovatel, 1987

[15] Viz například alarmující zpráva Veřejného ochránce práv z léčeben dlouhodobě nemocných, kde jsou umístěni dementní senioři. Dostupné na http://www.ochrance.cz/tiskove-zpravy/tiskove-zpravy-2013/zaostreno-na-peci-o-seniory/ 

[16] V článku 22 a 25 Všeobecné deklarace lidských práv

[17] Čl. 1 Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948.

[18] Mezinárodní pak o sociálních hospodářských a kulturních právech, publikovaný pod č. 120/1976 Sb., pakt byl k podpisům otevřen v prosinci 1966.

[19] I pro ČR je závazná více jak 13 let, viz č. 14/2000 Sb.m.s.

[20] Revised Interpretative Declaration to The Code of Good Practice in Electoral Matters on the Participation of People with Disabilities in Elections z 19.12. 2011, publikováno pod CDL – AD(2011)045, dostupné na www.venice.coe.int

[21] Srov. např. Droits des pauvres, pauvres droit ?, Výzkum o justiciabilitě sociálních práv, řízený Dianou Roman pro CREDOF University Paris Ouest Nanterre la Défense. Dostupné na: www.droits-sociaux.u-paris10.fr

[22] Srov. např. nález k návrhu na zrušení zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů, sp. zn. Pl.ÚS 2/08 ze dne 23. 4. 2008, publikovaný pod č. 166/2008 Sb. : „Tyto skutečnosti ale nesmí popřít samotnou existenci konkrétního sociálního práva či ve svém důsledku vyloučit jeho realizaci.“

[23] Srov. např. Šimáčková, K. Regulovaný chráněný nájem bytů v České republice z pohledu lidsko-právního, In: Regulace, deregulace, autoregulace. Acta Universitatis Masarykianae Brunensis, 2007.

[24] Více v Šimáčková, K.: Nejnespravedlivější rozsudky, dostupné na www.jinepravo.blogspot.com, nebo Denegatio Iustitiae, dostupné na http://www.simackova.cz/images/prispevek_denegatio.doc



Sdílet text:


Podobné zprávy

Fakta, dokumenty, legislativa Vztahy a postavení klientů, pracovníků v sociálních službách a poskytovatelů sociálních služeb v rovině právní
Akademické články Sociální spravedlnost před novými výzvami – Úvahy ze sociálněetické perspektivy
Akademické články Mezigenerační spravedlnost a solidarita (názory studentů sociální pedagogiky)
Inspirace Sociální spravedlnost: jak jí rozumět dnes?
O čem se mluví Sociální právo České republiky


0

Diskuze

Všechny komentáře

Zatím nebyl vložen žádný komentář

Vložit komentář

zapište číslo číslovkou: osm

... všechny zprávy

Nabídka nových knih

obalka
Zázrak tří květin
L.Zatloukal...
obalka
Dítě s autismem a...
A.Scarpa; A.Wells...
obalka
Pandořina skříňka
Lauren Slater
obalka
Můj hlas půjde s ...
Sidney Rosen
obalka
Jít vlastní cestou
Jeff Goins
obalka
Mindfulness pro ...
Gary Hennessey
obalka
Speciální sourozenci
David Havelka...

... kompletní nabídka

© 2014, časopis Sociální práce/Sociálna práca | počet návštěv: [CNW:Counter] | … vstup do administrace