Kanál SP na YouTube SP na Facebooku SP na Floowie

Úvod » O čem se mluví »

publicistika k číslu
1/2015

reflexe

Mediální kauzy sociální práce, jejich rizika a příležitosti

ilustrační foto

Vydáno před 3 lety

V posledních měsících otřásá sociální prací celá řada kauz. „Sociálka“ je propírána v médiích z různých stran, a to buď proto, že dělá víc, než má, nebo proto, že dělá méně, než má.

Na pranýři, že „sociálka“ dělá víc, než má, jsou nyní hlavně kolegyně a kolegové ze sociálně právní ochrany dětí. Zejména neokonzervativci se pěkně nastartovali na norské kauze dětí Michalákových a nyní tepají „sociálku“ za kauzu v Nýrsku, kde se kvůli jejímu údajnému špatnému postupu oběsil otec rodiny podezřelý ze zneužívání svých dcer. „Sociálka“ podle nich prostě odebírá děti z banálních důvodů. Je prezentována jako symbol státního paternalismu, jako symbol nepřijatelného zasahování státu do věcí rodinných. Ve spojitosti s touto kauzou se objevila netušená řada VIP „expertů“ na sociální práci od europoslance Tomáše Zdechovského přes Václava Klause mladšího po prezidenta Miloše Zemana. Nepřekvapivě ani jeden ze jmenovaných nemá vzdělání či odbornost v sociální práci (prvně jmenovaný je alespoň pastoračně sociální asistent a pedagog volného času, druhý je vystudovaný matematik geograf a třetí absolvoval národohospodářské plánování). Pro mnohé politické strany se z tohoto tématu může stát pěkná příležitost ke zviditelnění a získání levných politických bodů. Pro sociální práci a její klienty by se pak následující politická rozhodnutí mohla stát noční můrou. Stačí se podívat do Velké Británie, kde byly dvě kauzy utýraných dětí (kauza Victorie Climbié  a kauza baby P.) jednou z příčin či zdůvodňování nástupu nového manažerismu.

Dvě kauzy spojené s úmrtím „klientů“

Je nepodstatné, zda sociální pracovníci konali více, nebo méně, než měli. Podstatné je, že tato kritika v obou případech svádí politiky k tomu, aby získali ještě větší chuť zasahovat do odborného procesu sociální práce a měli potřebu tento proces nějak kontrolovat. V Británii se tak dělo skrze snahu standardizovat proces rozhodování sociálních pracovnic takovým způsobem, aby byl eliminován individuální vliv posuzujících. Problémem standardizace však bývá, že nikdy nepokryje celou škálu situací a variant, neumožňuje tedy situační přístup a neumožňuje využití odbornosti konkrétní sociální pracovnice. Jediným odborníkem na situaci se stává ten, kdo vytvářel formulář respektive standardizovaný posuzovací nástroj. Pokud by se prosadily politické tlaky neokonzervativců, tak by asi první verze takového českého nástroje byla spíše tolerantnější k násilí a zanedbávání dětí, což by vydrželo do první mediální kauzy utýraného dítěte. Pak by se objevily nové tlaky na to, aby sociální pracovnice zasahovaly dříve. Na takové standardizované rozhodování pak doplácí hlavně klient, a to zejména ten, který nezapadá do kolonek formulářů.  

Vedle toho se v lednu objevily dvě kauzy spojené s úmrtím „klientů“, kterých si měly sociální pracovnice všimnout, ale nevšimly. V jednom případě se jednalo o cca dva týdny ležícího zemřelého muže v azylovém domě v Praze Vysočanech, ve druhém v Karviné dokonce o rok mrtvou ženu (s tím podstatným detailem, že ve druhém případě zdánlivá „klientka“ žádnou sociální službu nevyužívala, takže tam sociální pracovnice nefigurovaly). V tomto případě „sociálka“ naopak koná málo a měla by se dle kritiků více angažovat. To pravděpodobně vedlo daný azylový dům k poněkud absurdnímu rozhodnutí zrušit jednolůžkové pokoje. Vedle toho se ozývaly v diskuzích na facebooku hlasy, že by měli sociální pracovníci klienty více kontrolovat, zejména mít kontrolu nad jejich časem, příchody a odchody. To vše samozřejmě v zájmu jejich bezpečí. Jak by taková strategie byla v souladu s integračním cílem sociálních služeb a principy lidských práv, už příliš neuvažují. Když tedy opět položím řečnickou otázku, kdo nejvíce doplácí na unáhlená rozhodnutí po mediálních kauzách, je odpověď snadná. Jsou to opět klienti. Ti ztratili v daném azylovém domě možnost bydlet jednotlivě a budou možná více kontrolováni, protože co kdyby zase někdo umřel (dle této logiky by bylo možno zavádět třeba šestilůžkové pokoje, protože co kdyby umřelo pět klientů současně?; a neměli bychom i my ostatní mimo sociální služby pro jistotu ze zákona bydlet po dvou, protože doma taky můžeme umřít a pak nás nikdo nenajde).

Neetické vystupování sociálních pracovnic a pracovníků

Třetí typ mediálních kauz není tak výrazný pro veřejnost, ale budí značné emoce v rámci profese sociální práce samotné. Mám na mysli kauzy spojené s neetickým vystupováním sociálních pracovnic a pracovníků či osob, které spadají pod působnost Zákona o sociálních službách. Na sklonku roku 2014 se objevily hned dvě, a to porušení mlčenlivosti dle § 100 (odst. 1 a 2) zmíněného zákona ze strany paní Vítkové Rulíkové, která sdílela důvěrné informace o rodině paterčat coby zároveň zaměstnankyně MPSV a zaměstnankyně Klubu dvojčat a vícerčat (navíc porušení bodu 2.1.4 Etického kodexu, i když ze zveřejněných informací není jasné, zda byla v roli sociální pracovnice). Prezentované informace o rodině paterčat byly navíc značně moralizující až rasistické a v rozporu s etikou sociální práce i etikou pomáhajících profesí obecně. V obdobném duchu ale s mnohem menší pozorností veřejnosti se odehrávala kauza článku Alberta Fausta z Odboru sociální péče, který do prosincového Libereckého zpravodaje napsal posměšný až dehonestující článek „Sojka zprávu nese: Bezdomovci v lese“. V tomto článku nejenže nechrání důstojnost a lidská práva svých klientů (bod 2.1.2 Etického kodexu), nejedná s nimi s účastí, empatií a péčí (bod 2.1.7 Etického kodexu), ale vysmívá se jim a uráží je.

Prvně jmenované dva typy kauz jsou dle mého názoru odlišné od posledního. Rozdíl je v tom, že k tomu, abychom dokázali posoudit, zda došlo u „odebírání dětí“ a u nepovšimnutého zemřelého klienta k pochybení sociálních pracovnic, museli bychom znát podrobné informace o klientech, o službách sociální práce i o postupech zvolených ve všech situacích. Tyto informace však ani u jedné u kauz nemáme. V prvním typu kauz kvůli § 57 Zákona o sociálně právní ochraně dětí (obdobný zákon bude pravděpodobně existovat i na norské straně), ve druhém typu se v podrobnější podobě prostě jen nedostaly na veřejnost. Profesionální sociální pracovnice ví, že bez podrobných informací, nemůže posuzovat jednání svých kolegů. Nemá informace, které měli kolegové, neví, zda byly využity všechny dostupné informační zdroje, neví, jaké jiné varianty byly zvažovány, ani co vedlo k rozhodnutí zvolit právě variantu, která byla vybrána. Toto všechno si pravděpodobně profesionální sociální pracovníci uvědomují, a proto se nevyjadřují ke kauzám v oblasti sociálně právní ochrany. A stejně tak ve druhém případě zemřelého klienta by bylo třeba k rozhodnutí, zda došlo k pochybení, či nikoliv, důkladné posouzení, jak bylo jednání zařízení ovlivněno zvažováním dilematu mezi právy klienta na soukromí a kontrolou jeho bezpečí. Možná by se ukázalo, že k žádnému pochybení nedošlo, protože lidé prostě umírají i v sociálních službách a stejně jako doma se na to nemusí přijít hned (zejména u vyššího typu azylového bydlení, který je postaven na osamostatňování klientů). Jinak řečeno – tím, že sociální pracovníci v prvních dvou typech kauz bez podrobnějších informací mlčí, podle mého názoru ukazují svou profesionalitu.

Jinak by tomu ovšem mělo být u paní Vítkové Rulíkové a Alberta Fausta. Fakt, že porušili etiku sociální práce (paní Vítková Rulíková pravděpodobně i zákon) je nepopiratelný. I pokud by se oba distancovali od profese sociální práce a deklarovali, že nejsou na pozici sociálních pracovníků, měly by se sociální pracovnice v obou případech ozvat, a prosazovat práva lidí, kteří jsou vůči oběma jmenovaným v roli klientů. Tato pochybení naopak vyžadují, aby sociální pracovníci aktivně a veřejně vystupovali.

Zatímco v případě kauzy „paterčat“ se angažovali spíše občanští aktivisté, kterým vadil rasismus paní Vítkové Rulíkové, než sociální pracovníci, tak ve druhém případě se proti článku ohradila Sekce sociálních kurátorů Společnosti sociálních pracovníků ČR, která označila článek jako „nepřijatelný“ a požádala pana Fausta o vyjádření. Ten na svém článku neshledal žádné profesní pochybení.

Naplňujeme poslání a etiku sociální práce?

Zdálo by se, že poslední kauza vlastně skončila happyendem, protože sociální pracovníci se ozvali, aby prosazovali práva svých klientů. Ale je to opravdu tak? Co bude dál? Pokud by oba výše zmínění uznali své pochybení, můžeme si říci, že každý z nás někdy eticky pochybil a také se z toho poučil, takže nechme tyto kauzy za zády a pojďme dál. Jenže ani paní Vítková Rulíková ani pan Faust na své straně žádné pochybení neshledali. Paní Vítková Rulíková údajně dostala od ministryně vytýkací dopis a je v dlouhodobé pracovní neschopnosti. Je pravděpodobné, že po uzdravení bude pokračovat buď v práci na MPSV nebo ve své organizaci. Pan Faust si udržel podporu svého zaměstnavatele, který na dotaz občanského aktivisty libereckému magistrátu odpověděl v tom smyslu, že posláním sociální práce je ochraňovat společnost před nepřizpůsobivými, a to že tento zaměstnanec naplňoval. Oba dva tak mohou ve svých neetických praktikách pokračovat dál a vzhledem k tomu, že neviděli na svém postupu chybu, v nich nadále pokračovat asi budou.

Fatální otázka však zní, jak naplňujeme poslání a etiku sociální práce my ostatní sociální pracovnice a pracovníci, pokud se s tímto stavem smíříme? Nespadá pod odpovědnost profese zajistit, aby klienti dostávali kvalitní služby sociální práce? A nespadá pod odpovědnost profese chránit klienty před nekvalitním poskytováním sociální práce? Jenže my svou odpovědnost končíme u diskuzí o etice s našimi eticky spornými kolegy. Jako by získával na platnosti anglický vtip, který se ptá, jaký je rozdíl mezi sociálním pracovníkem a zdravotní sestrou, když potkají staršího člověka, který neudržel stolici. Sestra řekne „pojďme vás očistit“, zatímco sociální pracovník se zeptá „jaký je to pocit mít na sobě fekálii?“. Tento vtip kritizuje, jak si sociální pracovnice s klienty povídají, místo aby jim pomáhaly. I my jako profese spíše povídáme, než reálně garantujeme klientům kvalitu poskytované pomoci. Pokud bychom totiž chtěli dělat více než jen diskutovat, museli bychom již dávno disponovat sankčními či kárnými mechanismy, které by reagovaly na nekvalitně poskytovanou sociální práci.

Etická komise sociálních pracovníků s disciplinární pravomocí 

Je zajímavé, že právě případná kárná opatření a sankční mechanismy byly a jsou jedním z hlavních protiargumentů vůči návrhu tzv. „profesního zákona o sociálních pracovnících“, který předpokládá existenci Etické komise s disciplinární pravomocí v rámci Profesní komory sociálních pracovníků. Ta dle navržené formulace „může uložit za porušení povinností člena profesní komory disciplinární opatření (napomenutí; pokuta; podmíněné vyloučení; vyloučení)“. Oproti dnešnímu stavu, který nedává sociálním pracovníkům žádné nástroje, jak ochránit klienty paní Vítkové Rulíkové a pana Fausta před jejich neprofesionálním jednáním, by po přijetí zákona taková možnost byla. Zodpovědnost, která sociální práci náleží, by získala větší šanci na naplnění. Pochybuji, že by jeden či druhý z nich byl potrestán přísněji než napomenutím či pokutou, a asi by to tak bylo v pořádku. Nejpřísnější tresty by měly být vyhrazeny pro ta nejzávažnější pochybení. Možná by však pro řadu z nás bylo osvobozující zbavit se pocitu bezmoci a studu, který cítíme z jednání paní Vítkové Rulíkové a pana Fausta nyní.

Etická komise by mohla mít ještě jeden velmi pozitivní přínos. Mohla by posoudit i to, zda došlo k pochybení u prvních dvou typů kauz (za předpokladu, že by i její členky byly vázány ze zákona mlčenlivostí a měly by přístup k jinak důvěrným informacím o kauzách). Třeba by se ukázalo, že OSPOD v Klatovech postupoval zcela přiměřeně a v azylovém domě ve Vysočanech k žádnému pochybení nedošlo. A že je možná hlavní slabinou sociální práce pouze nízká dovednost legitimovat použité postupy. Profesní komora by také mohla být silnějším protivníkem vůči politickému populismu (než jsou nyní osamělé sociální pracovnice) a tendencím nahrazovat odbornou sociální práci tupými standardizovanými postupy.

 


Radka Janebová
 
Autorka je odbornou asistentkou Ústavu sociální práce Univerzity Hradec Králové a sociální pracovnicí v Občanském sdružení Salinger v projektu Triangl.
 

 
 
 


Sdílet text:


Podobné zprávy

Akademické články Applying Approaches from Moral Philosophy, Especially Virtue Ethics, When Facing Ethical Dilemmas in Social Work
O čem se mluví Komora jen zvýší skupinové sobectví v sociální práci
Inspirace Je sociální pracovník renesanční člověk?
Akademické články Sociální pracovníci o profesionalizaci sociální práce v ČR
O čem se mluví Zpřístupnili jsme plné verze časopisů vydaných v roce 2014



Diskuze

Všechny komentáře

Magda Frišaufová
Radko děkuji vám za skvělý článek! Naprosto s vámi souhlasím, a jsem ráda, že můžu číst konečně něco, kde jsou argumnety vyloženy jiným způsobem, než zjednodušené obviňování jeslti konali sociální pracovníci "moc", nebo "málo".
Vloženo: 6.3.2015 09:46:00

Vložit komentář

zapište číslo číslovkou: dva

... všechny zprávy

Nabídka nových knih

obalka
Jenom já...
Andrea Jolander
obalka
Mohou neuro...
B. Sahakian...
obalka
Zítra je...
Tobi Katze
obalka
Citlivý pomocník
Ilse Sand
obalka
Komplexy
Erel Shalit
obalka
Arteterapie...
Marie Lhotová...
obalka
Deprese...
S. Tenenbaum

... kompletní nabídka

© 2014, časopis Sociální práce/Sociálna práca | počet návštěv: [CNW:Counter] | … vstup do administrace