Kanál SP na YouTube SP na Facebooku SP na Floowie

Úvod » O čem se mluví »

komentář

Častou pastí participace je tokenismus

ilustrační foto

Vydáno před 4 lety

Ministerstvo práce a sociálních věcí spolu s ostatními ministerstvy a odborníky připravilo koncepci sociálního bydlení. Brzy bude tento materiál schvalovat vláda. Následující řádky koncipuji jako reflexi uplynulého období, v němž se do tématu sociálního bydlení zapojilo mnoho lidí, u nichž sleduji různé motivy k zapojení do procesu vzniku uvedeného materiálu, a tak i různou legitimitu jejich angažmá. Příspěvek je mým osobním zamyšlením nad (doufejme) vznikem sociálního bydlení v ČR.

Na přelomu května a června 2012 jsme ve spolupráci s několika dalšími organizacemi a experty pořádali akci nazvanou Národní setkání lidí žijících v sociálních bytech. Do Brna na jaře přijelo 12 obyvatel sociálních bytů, což v té době znamenalo velice různorodou skupinu lidí využívajících velice různorodou síť služeb. Dvoudenní setkání bylo z pohledu terénního sociálního pracovníka v mnoha ohledech naprosto okouzlujícím sledem překvapivých situací a ojedinělých inspirací. Vedlo k založení Platformy pro sociální bydlení, ale hlavně Platformu, jako vznikající spolek pro prosazení práva na důstojné bydlení pro všechny lidi v bytové nouzi, od základu tvarovalo jako uskupení, v němž mají rozhodovací pravomoci experti různého postavení. Akademici sledující vývoj sociálního bydlení v ČR a ve světě stejně jako lidé, kteří sociální bydlení sledují z pohledu lidí ohrožených bezdomovectvím, jelikož bydlí v nedůstojných podmínkách ubytoven nebo jinak nevyhovujících podmínkách.

Platforma vnímá bydlení jako předpoklad ke společenské nebo osobní realizaci

Středobodem zájmu Platformy je prosazení legislativy, která umožní všem lidem v bytové nouzi dosáhnout důstojného bydlení. Jsme přesvědčení, že bydlení je právo, jehož naplnění by mělo být umožněno každému bez ohledu na jeho zásluhy nebo chyby, které v minulosti udělal. Bydlení vnímáme jako předpoklad k jakékoli společenské nebo osobní realizaci a naplnění práva na něj jako základní lidské právo. Respektujeme, že bydlení je také ekonomickým statkem, ale tento fakt by neměl bránit lidem v nouzi v přístupu k důstojnému bydlení.

Lidskoprávní rovina uvažování o bydlení má význam sama o sobě, ale i v dříve naznačeném smyslu, tzn. v otázce, kdo by se měl podílet na přípravě podoby sociálního bydlení, nástroje, který právo na bydlení pomůže realizovat. Z toho důvodu jsme začali uvažovat o lidech v bytové nouzi jako o odbornících ve specifickém slova smyslu. Nejsou to mnohdy lidé s rozhledem v akademickém ani politickém poli. Řeší nejčastěji praktické problémy, jak a kde budou „bydlet“ druhý den. Nemají přesnou představu o složité síti aktérů zapojených do diskusí o bytových politikách, ale mají jedinečnou zkušenost s praktickými důsledky těchto politik. Neprovádějí kontrolované experimenty ani šetření v lokalitách, nesou ale jedinečnou a mnohdy složitě sdělitelnou zkušenost. Tuto zkušenost a její vyjadřování se v uplynulém období snažili společně formulovat, kultivovat a při řadě příležitostí v minulém roce přednesli. Nebudu nic nadmíru komplikovat, mluvím o participaci jako principu přípravy veřejných politik.

V ustavujícím prohlášení Platformy uvádíme, že sociální bydlení by mělo být plánováno s ohledem na potřeby a preference lidí v bytové nouzi. Tato zmínka může být banální, byli jsme však v uplynulém období svědky mnoha událostí, které naznačovaly, že tento princip není samozřejmý. Některé události spíše jemně navozovaly dojem, že nejde pouze o lidi bez domova, kteří by měli mluvit do toho, jak bude sociální bydlení vypadat. Některé události potom silně a jednoznačně z diskuse lidi bez domova vylučovaly a vymezovaly jim místo druhořadých aktérů bez nároku se vyjadřovat k politice, jež se jich bude dotýkat nejvíce.

Příběh z Konsensuální konference

Jak je to tedy s participací lidí na podobě služeb, jež jim stát nabízí pro podporu důstojného života? Které sítě aktérů mobilizujeme, když argumentujeme pro a proti zapojování lidí v nouzi do důležitých diskusí o veřejných politikách? Jeden příběh dokumentující stav věcí je po ruce. Na podzim jeden můj kamarád vystoupil na konferenci. Je otcem tří dětí a žil v hrozných podmínkách v ubytovně. Nemohl dětem zajistit základní bezpečí a podmínky. Byl objektivně vzato v situaci, se kterou si sám neuměl poradit. Bojoval o lepší život pro svoje děti, ale nedařilo se mu. Předstoupil se svým příběhem před plénum odborníků a kromě svého příběhu jasně určil, co by mu pomohlo jeho situaci změnit, jakou pomoc by potřeboval. Těsně před vystoupením mu volala žena, že ji majitel ubytovny odpojil od elektřiny a mají okamžitě pokoj vyklidit. Bezprostředně po vystoupení byl několika lidmi z pléna podroben křížovému výslechu, jak se do situace dostal a proč se více nesnažil. Nadto bylo zpochybněna souvislost mezi jeho vystoupením a vyhozením z ubytovny.

Zmíněná konference dala vznik diskusi o možnostech participace. Prakticky se zabývala spíše otázkou, o čem by lidé bez domova měli mluvit, než otázkou, jaký potenciál participace má. Jeden okruh diskutujících byl názoru, že lidé bez domova by měli podávat své svědectví. Měli by mluvit o tom, co zažili, zásadní je přednést příběh. Druhý okruh lidí byl přesvědčen o tom, že lidé bez domova mají přinášet doporučení pro změnu systému. Tato skupina byla přesvědčena, že lidé bez domova mají dostat příležitost aktivně tvarovat systém svými doporučeními, ne pouze sytit znalost expertů.

Ptáme se tedy, jaký je přístup lidí v nouzi k ovlivňování politik, jež se jich bytostně týkají, nebo se tážeme na jejich technickou úlohu v procesu vzniku politik? V demokratickém slova smyslu se potom ptáme, zda mají, nebo nemají tito lidé základní právo ovlivňovat podobu politik, jelikož toto právo nemůže být v zásadě omezeno na poskytování informací, osobních příběhů. Modely participace sledují míru zapojení v různých úrovních, mírách podílu na moci rozhodovat o směřování organizace nebo společnosti. Jako základní bývá označován model poskytování informací od cílové skupiny, jíž by se opatření mělo týkat. Jako nejvyšší úroveň participace potom bývá označován přístup, v němž mají lidé z cílové skupiny efektivní nástroje k ovlivňování podoby organizace, společnosti a opatření.

Nechceme vystoupení lidí bez domova, chceme jejich kultivované zástupce

Častou pastí participace je tokenismus. Označuje situaci, kdy člověk v nouzi představuje ojedinělou zkušenost, která není sdílena dalšími lidmi. Symbolizuje tak určitou skupinu, mnohdy také určitý problém. Je na něj soustředěna pozornost ostatních a soustřeďují se na něj rovněž stereotypy obrácené ke skupině, kterou má reprezentovat. V reakci tyto stereotypy jednak přebírá a zároveň se snaží přizpůsobit se morálce skupiny, v níž se prezentuje.

Chceme zkrátka na veřejných vystoupeních zástupce lidí v nouzi, aby jazykem a morálním postojem většiny obsáhli svoji situaci, kterou budeme moci zobecnit na všechny lidi v nouzi, ať se jedná o bezdomovce nebo lidi bez práce. Jsou slušní, umí se vcítit do postoje většiny a nereagují podrážděně na útoky. Svoji situaci hodnotí jakoby z nadhledu, sebekriticky a v souladu s přesvědčením většiny. Jejich vystoupení je tak považováno za vhled do situace bezdomovectví a napovídá více než návrhy bezdomovců.

Tokenismus představuje riziko, že přestavíme veřejnosti člověka v nouzi, který nedostane příležitost nesouhlasit. Bude pokorně sdělovat, co již všichni víme, a potvrzovat stereotypy, které bezděčně neseme v našich představách a jednáních. Tím se připravujeme o to nejcennější, o nesouhlas druhého, o výzvu k zamyšlení a posunutí se z vlastního rámce uvažování. Co je však horší, připravujeme celou velkou skupinu lidí o hlas naprosto nekalým způsobem. Pozveme jejich zástupce, aby za ně mluvil, a zároveň jej efektivně umlčujeme v problematických případech. Toho si ani nevšimneme, protože veškerou práci umlčování za nás vykonal sám zástupce lidí v nouzi.

Bydlení především

Existuje individuální přístup k naplňování důstojnosti lidí v bytové nouzi, který byl uveden ve Spojených státech v devadesátých letech a nyní je postupně představován i v Evropě. Jedná se o přístup ukončování bezdomovectví známý pod názvem „Bydlení především – Housing first“. Princip tohoto modelu se postupně přenesl i na řešení bezdomovectví rodin s dětmi známý pod názvem „rychlé zabydlení – rapid re-housing“. Ve stručnosti se jedná o poskytnutí bydlení lidem bez domova, jimž je kromě bydlení nabídnut i komplex služeb cílených na udržení bydlení. Oproti prostupným modelům bydlení aplikovaným v Evropě je tento přístup nesrovnatelně úspěšnější ve svých výsledcích – bydlení lidí bez domova. Nejedná se o management bezdomovectví, jakýsi komplex služeb pro lidi bez domova, ale o ukončování bezdomovectví, tzn., proklamativní cíl politik zaměřených na boj s bezdomovectvím. Pointa, kterou mám na mysli, je však jiná a týká se právě doprovodných sociálních služeb. Ty se v modelu bezdomovectví orientují na vyjádřené potřeby člověka v bytové nouzi, jelikož jej respektují jako nositele změny, který sám definuje, v čem potřebuje asistenci a v čem si vystačí sám. V prostupných modelech sociálního bydlení definují potřeby člověka bez domova ostatní aktéři, nejčastěji sociální pracovníci a majitelé bytů. Jistý výzkum v Nizozemí dokázal, že sociální pracovníci nejsou schopni efektivně oceňovat schopnosti svých klientů. Bylo totiž prokázáno, že u téměř žádného z klientů, který si v rámci programu dlouhodobě udržel bydlení, neměli sociální pracovníci očekávání dostatečných kompetencí pro udržení bydlení.

Dost možná bude v ČR přijata koncepce sociálního bydlení. Doufejme, že se vládě podaří prosadit i zákon o sociálním bydlení. Máme tak nakročeno k základnímu předpokladu lidské důstojnosti, kterým je důstojné bydlení. V ČR žije asi 5500 dětí v ubytovnách. Jsou to děti vyrůstající v prostředí, které si umíme přestavit jako místo práce, pokud děláme terénní sociální práci. Nedokážeme si ale představit, jaké to je dnes a denně v prostředí ubytoven žít a nevědět, zda zítra nebudeme na ulici. Další stovky dětí vyrůstají v dětských domovech a nemohou se vrátit do své rodiny, protože neexistují vhodné bytové podmínky pro jejich návrat. Valná většina jsou romské děti, které zažívají různé formy diskriminace, která se bude s jejich věkem zhoršovat. Pokud můžeme pro ukončení bezdomovectví těchto dětí něco udělat, je nutné to udělat co nejdříve. Je nutné rovněž se ptát, co tyto děti a jejich rodiče chtějí a v čem potřebují pomoci, ne jim pomoc diktovat podle svých předpokladů.

Jan Milota,
Platforma pro sociální bydlení


Sdílet text:


Podobné zprávy

O čem se mluví Do Konsensuální konference se zapojily i Pouliční živly
O čem se mluví Rodí se první konsensus o bezdomovectví v ČR
O čem se mluví Chceme mít svůj hlas
O čem se mluví Odborníci v ČR mají zájem hledat konsenzus v problematice bezdomovectví
O čem se mluví Jiná sociální práce je možná


0

Diskuze

Všechny komentáře

Zatím nebyl vložen žádný komentář

Vložit komentář

zapište číslo číslovkou: jedna

... všechny zprávy

Nabídka nových knih

obalka
Zázrak tří květin
L.Zatloukal...
obalka
Dítě s autismem a...
A.Scarpa; A.Wells...
obalka
Pandořina skříňka
Lauren Slater
obalka
Můj hlas půjde s ...
Sidney Rosen
obalka
Jít vlastní cestou
Jeff Goins
obalka
Mindfulness pro ...
Gary Hennessey
obalka
Speciální sourozenci
David Havelka...

... kompletní nabídka

© 2014, časopis Sociální práce/Sociálna práca | počet návštěv: [CNW:Counter] | … vstup do administrace