Kanál SP na YouTube SP na Facebooku SP na Floowie

Úvod » Fakta, legislativa, dokumenty »

publicistika k číslu
5/2018

rozhovor

Jak historii jen poznávat?

ilustrační foto

Vydáno před 136 dny

V souvislosti s loňským stoletým výročím sociální práce jsme vyzpovídali historičku Denisu Nečasovou. Zajímalo nás, jak pracovat s historickými zdroji, kde hledat věrohodné informace a kde čerpat atmosféru doby. Naše vlastní interpretace historických událostí způsobují subjektivní zabarvení, kterým se v textem lze jen těžko vyhnout, ale my přece jen chceme historii použít jako relevantní zdroj bez našeho obtisku. Jak tedy historii jen poznávat?

V loňském roce jsme slavili 100leté výročí sociální práce. Bylo to pro nás velké jubileum a připomínali jsme si vznik naší vědní disciplíny. Také bylo mnoha odborníky proklamováno heslo, že už není potřeba nic zkoumat, že už je všechno vyzkoumáno. Jaký na to máte názor vy z hlediska vývoje vědních disciplín? Popřípadě přímo sociální práce?

S názorem, že už není potřeba nic zkoumat, se určitě nikdy neztotožním. Pořád se můžeme dívat na stejné události a jevy z jiných úhlů pohledu, používat jiné metody, zaměřit se jiné aspekty. Výsledný obraz pak bývá odlišný, stejně jako celková interpretace. Navíc, sociální práce je silně vsazena do aktuální společenské situace, která je proměnlivá. 

A žádná věda není schopna predikovat budoucí vývoj do detailů. A taky, vždy když slyším o tom, že není už co zkoumat, vzpomenu si na „pýchu“ newtonovské fyziky těsně před příchodem teorie relativity. Představa že je vše změřeno, spočítáno, tehdy taky převládala. A i dnes mají stále víc otázek než odpovědí…

„Pořád se můžeme dívat na stejné události a jevy z jiných úhlů pohledu, používat jiné metody, zaměřit se jiné aspekty.“

 

Zabývali jsme se významnými osobnostmi a tím, jak vývoj politické situace ovlivnil počátky sociální práce. Na co si máme dávat pozor, když si dáváme do souvislostí politickou situaci a tok informací, které známe nyní už jen z médií a vyprávění?

Mgr. Denisa Nečasová , Ph.D. (1974) působí jako odborná asistentka v Historickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Specializuje se na soudobé dějiny, kulturní dějiny, gender a ženská hnutí v moderních dějinách. Je autorkou publikací Buduj vlast − posílíš mír! Ženské hnutí v českých zemích 1945-1955 (2011), Nový socialistický člověk. Československo 1948-1956 (2018) a spolueditorkou knih Člověk na Moravě ve druhé polovině 20. století (2011) a Svůdnost sociálního experimentu, Nový člověk 20. století (2018).  

V každé době hraje dávná či nedávná minulost daného společenství zásadní roli. A je jedno, zda se jedná o autoritativní nebo demokratický systém. Historie se podílí na vytváření kolektivní paměti, jejímž prostřednictvím se dané společenství formuje, proměňuje a demonstruje své hodnoty. Minulost je tedy v prvé řadě otázka aktuální interpretace.

Kde hledat opravdu to skutečné?

Jak jsem již říkala, na jednu událost lze nahlížet různými způsoby. Třeba vzpomínání na období komunistického panství bude pravděpodobně vypadat dost odlišně v rodině exulantů, stranických funkcionářů, disidentů, „běžných lidí“ nezajímajících se víc o politiku nebo nejnižších sociálních vrstev zažívajících tehdy sociální vzestup. Všechna ta vyprávění jsou „skutečná“, nelze najít neutrální kategorii, která by jedno z nich dělala oprávněnější. Proto jediné, čím se můžeme řídit, je být si vědom právě téhle plurality. Toho, že každá výpověď o minulosti – ať už v odborné knize, televizním dokumentu, článku v novinách či vzpomínce pamětníka – je jen jedna z mnoha možných.

Co se Vám vybaví, když se řekne idealizace historie?

Nejčastěji se mi vybaví nostalgie po minulosti, po starých „zlatých časech“, všechna ta tvrzení, jak tehdy bylo líp a teď žijeme jen v slabém odlesku dřívější slávy. Tento přístup se vždy rozšíří, když jsou lidé nespokojeni s přítomností, když jim neposkytuje to, co by potřebovali. Třeba pocity významnosti, „velikosti“, pevného zakotvení atd. Ale těch variací, proč a jak si přikrášlovat dějiny je samozřejmě více.

Jaké nejčastější mýty slýcháte, když někdo mluví o nedávné historii, resp. od konce 19. století po současnost.

O nedávné minulosti je těch mýtů podle mě vždy úplně nejvíc, protože jsou nejsilněji spojeny s přítomností. Takže uvedu jen jeden, a to představu první československé republiky jako esenci demokracie. V posledních letech naštěstí už řada výzkumů ukazuje, že s tou demokratičností to bylo dost problematické. Např. v roce 1933 a 1938, kdy byl zásadní nedostatek pracovních míst v důsledku hospodářské krize v prvním případě a záboru pohraničí po Mnichovu v druhém, stát nařídil propustit všechny vdané ženy ze státní správy. A volná místa měli zaplnit muži. Ačkoli zde byla ústava zrovnoprávňující obě pohlaví, stát se záměrně choval diskriminačně a myšlenka rovných práv pro něj v obou případech nebyla nedůležitá. Muž byl stále chápán jako hlavní živitel rodiny a žena jako osoba, která si jen přivydělává pro své potřeby, ale její místo je v domácnosti. Demokracie šla stranou v momentě výraznějších problémů.

V čem konkrétně spočívala idealizace první československé republiky?

Idealizace meziválečného období stojí na představě, že rovnost, svoboda, demokracie a další hodnoty moderní společnosti jsou zde trvale přítomny, navzdory tomu, že zpětný pohled do minulosti říká něco úplně odlišného. V něm se Československo (či jeho torzo) jevilo jako země stojící převážně na jiných hodnotách a myšlenkách, protože komunistická i nacistická éra zabírala většinu let samostatné státní existence. Proto musela vzniknout interpretace, že při vzniku státu bylo vše téměř dokonalé. Sice pak nastaly určité zvraty, přetržky, ale ty neohrozily ono demokratické jádro, k němuž se naše společnost vrátila po sametové revoluci. A dnes v rámci tohoto mýtu navazujeme na staletou tradici, která měla jen trochu komplikovaný průběh, rozvíjíme ji dál a budujeme.

Kde nejlépe „nasávat“ atmosféru a kontextuální souvislosti historických událostí?

Kontextuální souvislosti bych hledala jen v odborných textech, ať už historických, literárně vědných, antropologických, sociologických apod. Zde je nebezpečí těch idealizací a mytizací dějin nejmenší. Ale zachytit závan doby člověk může různě a každého oslovuje trochu něco jiného. Můžete se dívat na dobové filmy, číst tehdejší noviny a časopisy, poslouchat hudbu, listovat v katalozích výstav…Mě to funguje hlavně ve vzájemném spojení, když se nechám unášet více proudy. Ale pořád je to jen moje představa o tom, jaká atmosféra panovala. Minulost je pro každého jen zprostředkovaná.

„Kontextuální souvislosti bych hledala jen v odborných textech, ať už literárně vědných, antropologických, sociologických apod.“

 

Jak citlivě přistupovat k minulosti, aniž bychom ji neinterpretovali po svém? Například když se chceme ve svých závěrečných pracích věnovat částečně i historií.

To souvisí třeba i s tou atmosférou doby, každá interpretace je více či méně subjektivní a my máme pouze možnost, objektivitě se co nejvíce přibližovat, jako k vysněnému ideálu. V tomhle jsou historie a sociální práce či humanitní a sociální vědy obecně v zásadě na stejné lodi. Zároveň to ale neznamená, že si každý může psát, co se mu zachce. Historie je pořád vědní disciplína, která používá zavedený racionální systém pravidel a metod odborné práce.

Na co si tedy máme jako autoři dáte největší pozor?

Nejdůležitější, kromě široké obeznámenosti s tématem a základními přístupy, je být schopen kriticky pracovat. A to nejen s odbornými texty, ale také se svými vlastními „automatickými“ představami o daném období a tématu.Být schopen vše analyzovat, reflektovat své motivy i tendence a vyvodit z toho logicky konzistentní závěry.

„Nejdůležitější, kromě široké obeznámenosti s tématem a základními přístupy, je být schopen kriticky pracovat.“

 

Když se řekne významné osobnosti při zakládání vědních disciplín, vždy si představím průkopníky a průkopnice teoretických poznatků s brýlemi a sepsanými knihami, ale už toto je nějaká moje představa, která je zásadní interpretací, tak kde opravdu můžeme hledat bezpečné vzory a věrohodné zdroje?

V tomhle jsou naše představy určitě stejné. Hledala bych je vždy jen u odborníků a odbornic s brýlemi nebo bez nich. Ale jak jsem už říkala, i věrohodné zdroje potřebují kritický přístup.

Sociální práce jako taková a její metody se musí proměňovat v kontextu dob a toho, co se mezi lidmi děje a jak právě společnost funguje. Je tedy vůbec relevantní se právě v této disciplíně inspirovat v historii?

Rozhodně! A právě proto, že není stabilní. Vždy je dobré vědět, proč se něco mění, jaké faktory a ideje hrají rozhodující roli, o jaké hodnoty se opírá. A jeden ze způsobů, jak to zjistit je, podívat se do minulosti a srovnat to s přítomností. Nehledě na to, že může být velmi přínosné a docela i praktické sledovat, co dříve fungovalo a proč teď už ne.

„Může být velmi přínosné a docela i praktické sledovat, co dříve fungovalo a proč teď už ne.“

 

Jakou formu historického výzkumu preferujete? A jak je Vám blízké ji studovat?

V mé práci určitě převažuje kvalitativní, kulturněhistorický přístup. Tedy snaha analyzovat minulost především z pohledu idejí, dobových představ, mentalit, kulturních vzorců a symbolů apod. Zjistit, jaké myšlenky a vize získávaly určitý prostor, proč se prosadily, jak ovlivňovaly další roviny společnosti, třeba politickou, ekonomickou, sociální atd. V posledních letech mě hodně zajímá proces konstrukce obrazů nějakého fenoménu, sociální skupiny a jeho způsoby reprezentace v určitém historickém období. Abych byla konkrétní, věnovala jsem se novému socialistickému člověku a teď dopisuji knihu o obrazech nepřátel, oboje v 50. letech 20. století v Československu.

„Pořád věřím klasickému papíru a doporučuji zatím vše důležité vytisknout a prostě schovat do šanonu.“

 

Napadá mne, že za x desítek let naše budoucí generace budou potřebovat čerpat z našich současných poznatků. Jakou formou byste nám doporučila nejlépe zaznamenávat současné zkušenosti? Tištěná literatura bude asi za 50 let přežitek, ale přece jen je to hmatatelný důkaz.

Nástup nových technologií a jejich vliv na tištěnou produkci zatím ukazuje, že papírová kniha není mrtvá a zvlášť ve vědeckém světě ne. I když se mnou jistě někdo nebude souhlasit, myslím, že kniha bude mít význam i v budoucnosti. Ale Vy se jistě ptáte právě na ty další toky informací. To je pro historiky a historičky tvrdý oříšek, který zatím není rozlousknut. Jestliže my teď můžeme používat ve výzkumu i několik staletí starou korespondenci, budoucí generace tento pramen k dispozici pravděpodobně mít nebudou, protože dnes už každý píše maily nebo komunikuje přes sociální sítě. Rozhodující bude, zda se zachovají přístroje, které umožní „číst“ i staré formy záznamů. Kdo má ale dnes počítače na diskety, kdo si může přehrát klasickou kazetu? A to uvádím jen dvacet, pětadvacet let staré formáty uchovávání dat. Takže pořád věřím klasickému papíru a doporučuji zatím vše důležité vytisknout a prostě schovat do šanonu.

Veronika Aresta,
redaktorka


Sdílet text:


Podobné zprávy

O čem se mluví Seminář s mezinárodní účastí připomněl 80 let případové sociální práce v ČR
O čem se mluví Veda o sociálnej práci – vybrané kapitoly
Akademické články Social Care in Czechoslovakia in the 70s and 80s of the 20th Century
O čem se mluví Vysoká škola politická a sociální v Praze (1945–1949)
Fakta, dokumenty, legislativa Třikrát memorandum sociálních pracovníků aneb historie trochu jinak


0

Diskuze

Všechny komentáře

Zatím nebyl vložen žádný komentář

Vložit komentář

zapište číslo číslovkou: osm

... všechny zprávy

Nabídka nových knih

obalka
Zázrak tří květin
L.Zatloukal...
obalka
Dítě s autismem a...
A.Scarpa; A.Wells...
obalka
Pandořina skříňka
Lauren Slater
obalka
Můj hlas půjde s ...
Sidney Rosen
obalka
Jít vlastní cestou
Jeff Goins
obalka
Mindfulness pro ...
Gary Hennessey
obalka
Speciální sourozenci
David Havelka...

... kompletní nabídka

© 2014, časopis Sociální práce/Sociálna práca | počet návštěv: [CNW:Counter] | … vstup do administrace