Kanál SP na YouTube SP na Facebooku SP na Floowie

Úvod » Fakta, legislativa, dokumenty »

publicistika k číslu
6/2016

expertiza

Oznamovací povinnost vyplývající z trestního zákoníku a poskytování sociálních služeb

ilustrační foto

Vydáno před 1 rokem

Úvod

Tento příspěvek pojednává o problematice oznamovací povinnosti, která vyplývá ze zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník“), a  jejím vztahu k povinnosti zachovávat mlčenlivost při poskytování sociálních služeb podle zák. č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dále jen „zákon o sociálních službách“). Hlavním tématem příspěvku je otázka, kdy vzniká oznamovací povinnost ve smyslu trestního zákoníku, jaké jsou sankce za její nesplnění a kterých trestných činů se týká. Samotná teoretická znalost tohoto institutu však pro řešení zjevného konfliktu mezi povinností zachovávat mlčenlivost a oznamovací povinností nestačí. Proto příspěvek obsahuje i praktické informace o tom, jak oznamovací povinnost splnit, jak o tomto tématu hovořit s klientem a jak s touto problematikou pracovat v rámci organizací, které jsou poskytovateli sociálních služeb. Jedná se o časté otázky, které pokládají účastníci akreditovaného kurzu spolku Persefona, z. s., pro sociální pracovníky a pracovníky v sociálních službách s názvem Oznamovací povinnost vyplývající z trestního zákoníku[1].

Tento článek vznikl v rámci projektu spolku Persefona, z. s., s názvem „Z labyrintu násilí“[2]. Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.

Povinnost zachovávat mlčenlivost

Jednou ze základních zákonných povinností každého zaměstnance poskytovatele sociálních služeb je povinnost zachovávat mlčenlivost o údajích týkajících se osob, kterým je sociální služba poskytována (dále též jen „klient“). Tato povinnost mlčenlivosti se týká údajů, které se zaměstnanci poskytovatele sociálních služeb dozvědí při své činnosti, a trvá i po skončení pracovního vztahu.[3] Při své práci se zaměstnanci poskytovatele sociálních služeb dozvídají celou řadu osobních a citlivých údajů o svých klientech, ale i další informace o jejich životě a soukromí. Čas od času se stane, že zaměstnanec poskytovatele sociálních služeb při práci s klientem zjistí informace velmi závažné – takové, které naznačují, že byl spáchán trestný čin.

Trestným činem je takový protiprávní čin, který je jako trestný označen v trestním zákoníku a který má všechny znaky v tomto zákoně uvedené (tedy zejména dojde k naplnění tzv. skutkové podstaty trestného činu[4]). Kromě toho musí takový protiprávní čin vykazovat i určitou míru společenské škodlivosti – takovou, že již nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiných předpisů.[5]

Zaměstnanec poskytovatele sociálních služeb se tak dostává do obtížné situace: na jedné straně je povinen dodržovat zákonem stanovenou mlčenlivost, na straně druhé se dozvěděl o jednání, které je natolik závažné a společensky škodlivé, že je postihováno trestním právem. V takové situaci mnohdy vyvstane otázka, zda má zaměstnanec poskytovatele sociálních služeb možnost (nebo snad dokonce povinnost) trestný čin oznámit.

Obecně žádný předpis trestního práva nestanovuje fyzické ani právnické osobě povinnost oznamovat trestné činy, o kterých se tato osoba dozví. Výjimkou jsou státní orgány, kterým tato povinnost vyplývá z § 8 odst. 1 zák. č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „trestní řád“). Druhá výjimka nepřímo vyplývá z trestního zákoníku, konkrétně z jeho ustanovení § 367 a § 368 trestního zákoníku, a touto výjimkou je právě oznamovací povinnost, která je podrobněji rozebrána dále.

Povinnosti zachovávat mlčenlivost může být zaměstnanec poskytovatele sociálních služeb samozřejmě zproštěn přímo klientem, a to písemně s uvedením rozsahu a účelu.[6] Navzdory nesouhlasu klienta ale může zaměstnance poskytovatele sociálních služeb (s výjimkou zmíněné oznamovací povinnosti) zbavit mlčenlivosti pouze soud, a to v souladu s ust. § 8 odst. 5 trestního řádu – tedy pro účely trestního řízení.

Nepřekažení a neoznámení trestného činu

Ustanovení § 367 a § 368 trestního zákoníku obsahují popis skutkových podstat trestných činů nepřekažení trestného činu (§ 367) a neoznámení trestného činu (§ 368). Velmi jednoduše řečeno, tyto dva trestné činy dopadají na situace, kdy se někdo dozví o tom, že je připravován, páchán či spáchán některý z výslovně uvedených trestných činů, a přitom tuto skutečnost neoznámí policejnímu orgánu či státnímu zástupci.

Skutkovou podstatu trestného činu podle § 367 trestního zákoníku (nepřekažení trestného činu) naplní ten, kdo se hodnověrným způsobem dozví, že jiný připravuje nebo páchá výslovně uvedený trestný čin (v současnosti se jedná o 74 trestných činů) a spáchání nebo dokončení takového trestného činu nepřekazí. Smyslem tohoto ustanovení je zabránit spáchání v zákoně vymezených trestných činů a tím ochránit společnost před jejich závažnými následky (Šámal et al., 2010:3073). Překazit trestný čin lze buď fakticky (fyzicky zabránit, rozmluvit, vytvořit překážku, varovat oběť apod.), nebo včasným oznámením policejnímu orgánu či státnímu zástupci (Šámal et al., 2010:3071). Povinnost překazit trestný čin má ten, kdo má reálnou možnost zasáhnout dřív, než bude trestný čin dokonán[7].

Jak již bylo uvedeno, tato povinnost se týká pouze některých trestných činů, a to např. trestného činu vraždy, zabití, těžkého ublížení na zdraví, loupeže, znásilnění, pohlavního zneužití, zneužití dítěte k výrobě pornografie, týrání svěřené osoby, padělání a pozměnění peněz, obecného ohrožení, nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, přijetí úplatku, podplacení, vzpoury vězňů, zběhnutí, válečné krutosti atd.[8]

V případě trestného činu podle § 368 trestního zákoníku (neoznámení trestného činu) je cílem zákonodárce napomoci odhalování nejzávažnějších trestných činů a postihovat jejich pachatele (Šámal et al., 2010:3075). Trestně odpovědný je tak ten, kdo se hodnověrným způsobem dozví, že byl spáchán výslovně uvedený trestný čin (v současné době se to týká 42 trestných činů) a takový trestný čin bez odkladu neoznámí státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu. Tato povinnost se tedy týká již dokonaných trestných činů, a to pouze některých z trestných činů, na které se vztahuje i povinnost trestný čin překazit. Oznámit je nutné např. trestný čin vraždy, těžkého ublížení na zdraví, zneužití dítěte k výrobě pornografie, týrání svěřené osoby, padělání a pozměnění peněz, obecného ohrožení, přijetí úplatku, podplacení, válečné krutosti atd.[9] Oproti tomu se povinnost oznámit spáchaný trestný čin nevztahuje např. na trestný čin zabití (úmyslné usmrcení jiného z omluvitelné pohnutky), znásilnění (nedobrovolný pohlavní styk) nebo pohlavního zneužití (jakýkoliv pohlavní styk s dítětem mladším 15 let s výjimkou znásilnění). Oznámení těchto trestných činů by v případě zaměstnance poskytovatele sociálních služeb znamenalo porušení povinnosti zachovávat mlčenlivost.

Z výše uvedeného lze dovodit, že oznamovací povinnost má zaměstnanec poskytovatele sociálních služeb buď za situace, kdy mu vznikne povinnost překazit spáchání výslovně uvedeného trestného činu a faktické překažení není možné (tzn. jedinou možností je oznámit přípravu či páchání trestné činnosti státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu), nebo v případech, kdy se zaměstnanec poskytovatele sociálních služeb dozvěděl o tom, že již byl spáchán trestný čin, na který se oznamovací povinnost výslovně vztahuje.

Řešení zřejmého konfliktu dvou povinností nabízí již zmíněný § 8 trestního řádu. Z tohoto ustanovení mj. vyplývá, že osoba, která by se vystavila nebezpečí trestního stíhání pro neoznámení nebo nepřekažení trestného činu, se nemůže dovolávat zákonem stanovené povinnosti zachovávat mlčenlivost. I zaměstnanec poskytovatele sociálních služeb tedy musí v určitých případech učinit oznámení státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, přestože oznamované informace získal v souvislosti s výkonem své činnosti. Pokud by oznamovací povinnost nesplnil, byl by trestně odpovědný za spáchání trestného činu nepřekažení či neoznámení trestného činu.

Podrobněji k podmínkám trestní odpovědnosti

Trestně odpovědná je každá fyzická osoba (člověk) starší 15 let. Kromě věku je podmínkou trestní odpovědnosti i schopnost rozpoznat případnou protiprávnost svého jednání a své jednání ovládat[10]. V době vzniku tohoto článku (listopad 2016) nemůže být za trestný čin nepřekažení či neoznámení trestného činu trestně odpovědná právnická osoba (tedy samotný poskytovatel sociálních služeb). Dne 1. prosince 2016 má však nabýt účinnosti zákon č. 183/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů. Tato novela zákona o trestní odpovědnosti právnických osob již umožňuje, aby byla za trestný čin nepřekažení či neoznámení trestného činu stíhaná i právnická osoba. Je samozřejmě otázkou, nakolik bude možné právnické osobě přičítat[11] jednání jejich zaměstnanců směřující k nesplnění oznamovací povinnosti. Problematické by v tomto ohledu mohly být zejména nevyhovující metodiky, interní předpisy či pokyny nadřízených pracovníků, které by bránily zaměstnancům zákonnou oznamovací povinnost plnit. Je tedy více než vhodné tomuto tématu věnovat pozornost i v rámci organizace (poskytovatele sociálních služeb) a zapracovat jej do interních předpisů či metodik.

Další podmínkou trestní odpovědnosti za trestné činy podle § 367 a 368 trestního zákoníku je hodnověrnost zjištěných informací. Hodnověrnost se vždy posuzuje s ohledem na konkrétní okolnosti. Záleží na celkové důvěryhodnosti klienta, jeho vztahu k věci (např. zda se jedná o oběť, pachatele, svědka), formě a konkrétním obsahu sdělení atd. (Šámal et al., 2010:3071). Při hodnocení informací, které klient sděluje, je nutné brát ohled také na psychologické aspekty výpovědi některých specifických skupin klientů (malé děti, osoby s psychickou poruchou, oběti trestných činů apod.)[12].

Trestné činy nepřekažení a neoznámení trestného činu jsou trestné činy úmyslné. Pachatel těchto trestných činů tedy musí chtít porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem (tedy zejména ochrana oběti či potrestání pachatele stanovených trestných činů), nebo alespoň vědět, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro takový případ s tímto byl srozuměn či smířen.[13] Úmysl například není dán za situace, kdy zaměstnanec poskytovatele sociálních služeb špatně zvolí prostředky, jakými se pokouší překazit spáchání trestného činu (Šámal et al., 2010:3071). Naopak trestní odpovědnosti se není možné zprostit s poukazem na to, že zaměstnanec poskytovatele sociálních služeb nevěděl, jaká je přesná právní kvalifikace trestného činu, který má povinnost oznámit (Šámal et al., 2010:3075).

Trestní zákoník stanovuje několik výjimek, kdy nepřekažení či neoznámení trestného činu není trestným činem. Ustanovení § 367 odst. 2 trestního zákoníku stanoví, že nepřekažení trestného činu není trestné, pokud by překažení obnášelo značné nesnáze[14]. Nesplnění povinnosti překazit či oznámit trestný čin není podle § 367 odst. 2 a § 368 odst. 2 trestního zákoníku trestné ani tehdy, pokud by tak dotyčný uvedl sebe či svoji osobu blízkou v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo trestního stíhání.[15]

Splnění oznamovací povinnosti

Splnit oznamovací povinnost lze jedině oznámením policejnímu orgánu či státnímu zástupci. Tento úkon má charakter tzv. trestního oznámení, ohledně kterého stanovuje podrobnosti trestní řád. Nestačí tedy učinit oznámení např. orgánu sociálně-právní ochrany dětí nebo nadřízenému pracovníkovi poskytovatele sociálních služeb, je nutné obrátit se buď na kterékoliv oddělení Policie ČR, nebo přímo na státní zastupitelství. Jedná-li se o věc, která nesnese odkladu (zejména v případě podání oznámení za účelem překazit spáchání trestného činu), je možné se na tyto orgány obrátit i osobně[16]. V akutních případech se lze obrátit i na linku 158 či 112.

V ostatních případech, kdy zákonem chráněný zájem není ohrožen bezprostředně (zejména při oznamování již dokonaných trestných činů), je vhodnější podávat trestní oznámení písemnou formou. Toto lze doporučit zejména s ohledem na povinnost zachovávat mlčenlivost, která se totiž i nadále dotýká těch informací, ohledně kterých nevznikla oznamovací povinnost. Pokud by zaměstnanec poskytovatele sociálních služeb poskytl informace o svém klientovi příliš široce, porušil by povinnost mlčenlivosti. Obsahem trestního oznámení by měl být pouze popis skutečností, které nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, tedy popis samotného skutku (co se stalo, tedy jakým jednáním byla naplněna skutková podstata daného trestného činu, popř. kde a kdy se to děje či stalo, aby mohl být naplněn účel oznámení). Soudní praxe opakovaně potvrdila, že tyto informace jsou dostačující pro splnění oznamovací povinnosti, není dokonce ani nutné znát pachatele (viz např. rozhodnutí spis. zn. R 28/1978). Na ostatní informace získané od klienta se tedy i nadále vztahuje povinnost zachovávat mlčenlivost[17].

Důležitou otázkou je i čas, dokdy má být oznamovací povinnost splněna. V případě situace, kdy vzniká povinnost překazit spáchání trestného činu (a tento nelze překazit „fakticky“), zákon požaduje, aby bylo trestní oznámení podáno včas. Na základě takového oznámení musí být možné zabránit spáchání či dokonání trestného činu, nebo alespoň minimalizovat škodlivé následky (Šámal et al., 2010:3072). Trestní oznámení o tom, že byl trestný čin spáchán (tedy již byl dokonán), má být podáno bez odkladu, tedy při nejbližší možné příležitosti (Šámal et al., 2010:3076).

Následky porušení mlčenlivosti a nesplnění oznamovací povinnosti

Porušení povinnosti mlčenlivost je přestupek, za který lze podle § 106 zákona o sociálních službách poskytovateli sociální služby uložit pokutu do výše 50 000 Kč. Zjištěné pochybení může být též důvodem pro kontrolu plnění podmínek pro poskytování sociálních služeb ze strany registrujícího krajského úřadu.

Nesplněním oznamovací povinnosti se zaměstnanec poskytovatele sociálních služeb dopouští trestného činu, za což mu hrozí trest odnětí svobody až na tři roky. Pokud by trestní zákoník stanovil za nepřekažený či neoznámený trestný čin trest mírnější, byl by potrestán tímto trestem mírnějším. V praxi je vysoce pravděpodobné, že by soud uložil trest podmíněný[18], ale již samotné konstatování viny znamená zápis této skutečnosti do rejstříku trestů, tedy ztrátu bezúhonnosti. Bezúhonnost je přitom základní podmínkou pro výkon práce sociálního pracovníka či pracovníka v sociálních službách, ale i dalších profesí.

Oznamovací povinnost a klient v sociálních službách

Sociální služby jsou ze své podstaty využívány osobami v nepříznivé životní situaci. Tyto osoby mnohdy přichází s velmi citlivými tématy a vyžadují empatický, ale zároveň i profesionální přístup všech zaměstnanců poskytovatele sociálních služeb. Jedná se bezpochyby o vztah založený na důvěře a pracovníci v sociálních službách mají velmi často obavu, jak s klientem komunikovat o hranicích, které má jejich mlčenlivost. Mají obavu, aby nebyla narušena důvěra, aby klienta nepoškodili tím, že oznamovací povinnost splní.

V Standardech kvality sociálních služeb[19] je výslovně uvedeno, že klientovi mají být vytvořeny podmínky pro to, aby mohl uplatňovat vlastní vůli při řešení své nepříznivé sociální situace. Prvním předpokladem pro to, aby klient mohl uplatnit svoji vůli, je dostatek informací. Proto je vhodné klienta informovat nejen o podmínkách poskytování sociální služby, ale i o tom, že zákonem stanovená mlčenlivost má své hranice – mj. v podobě oznamovací povinnosti vyplývající z trestního zákoníku. Je-li tato problematika klientovi srozumitelně vysvětlena tak, aby skutečně pochopil, jak bude s jeho údaji nakládáno, jaké informace budou případně oznámeny, komu a proč[20], pravděpodobně to zcela eliminuje klientovy počáteční obavy či nedůvěru. Zákon sice poučení klienta v takto širokém rozsahu nevyžaduje, ale tento postup dává klientovi kompetenci o sobě rozhodovat, zejména se s vědomím případných následků rozhodnout, jaké informace o sobě chce poskytovateli sociálních služeb sdělit. Téma oznamovací povinnosti je vhodné znovu otevírat vždy, když klient začne sdělovat informace nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, na který se oznamovací povinnost vztahuje.

Účel oznamovací povinnosti ve smyslu § 367 a § 368 bude pochopitelně naplněn i za situace, kdy trestní oznámení podá sám klient, popř. jiná osoba. V souladu s výše uvedenou zásadou je někdy na místě podpořit klienta v tom, aby trestní oznámení ve věci, která se ho týká, podal sám. Pokud však pracovníkovi již vznikla oznamovací povinnost, měl by si ověřit, že klient trestní oznámení skutečně podal[21].

Případy, ve kterých se objevuje téma oznamovací povinnosti, bývají obvykle ty složitější. Hranice mezi povinností zachovávat mlčenlivost a plnit oznamovací povinnost není někdy úplně zřetelná. V takových případech může být pro zaměstnance poskytovatele sociálních služeb zásadní pečlivá práce s klientskou dokumentací. Případná podezření z pochybení (porušení mlčenlivosti či naopak nesplnění oznamovací povinnosti) mohou být šetřena i o několik let později a jedinou oporou zaměstnance poskytovatele sociálních služeb pak mohou být zápisy z konzultací s klientem, kde jsou uvedeny všechny zjištěné informace a poznámky k věrohodnosti klienta i jím sdělovaných informací, zachyceny úvahy o možnosti naplnění účelu oznamovací povinnosti při překažení či oznámení trestného činu, důvody a argumenty, proč oznamovací povinnost byla či nebyla splněna, popř. argumentace k šíři poskytnutých informací.

Závěr

Zaměstnanec poskytovatele sociálních služeb má povinnost oznámit, že při své činnosti zjistil skutečnosti, které nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, pouze pokud by byl jinak trestně odpovědný za trestný čin nepřekažení či neoznámení trestného činu.

Aby mohl být zaměstnanec poskytovatele sociálních služeb stíhán pro trestný čin nepřekažení či neoznámení trestného činu, musí být splněna celá řada podmínek, zejména: (1) musí mít informace, které nasvědčují, že někdo jiný připravuje, páchá či spáchal trestný čin, na který se vztahuje povinnost trestný čin překazit či oznámit; (2) těmto informacím věří, jsou hodnověrné; (3) je možné spáchání trestného činu překazit (buď fakticky, či jeho oznámením) nebo dokonaný trestný čin zatím nikdo prokazatelně neoznámil; (4) není zde žádná z okolností, která by vylučovala jeho trestní odpovědnost.

V těchto případech se zaměstnanec poskytovatele sociálních služeb nemůže odvolávat na povinnost zachovávat mlčenlivost a naopak má povinnost podat trestní oznámení adresované policejnímu orgánu či státnímu zastupitelství. Pro zachování dobrého vztahu s klientem je vhodné klienta o oznamovací povinnosti informovat dřív, než o sobě sdělí jakékoliv informace, a přenechat mu tak kompetenci sám se rozhodnout, jaké informace o sobě poskytne.

Bez ohledu na to, zda zaměstnanec poskytovatele sociálních služeb nakonec trestní oznámení podá, či dospěje k závěru, že mu oznamovací povinnost nevzniká, je na místě o předmětných úvahách vést podrobnou klientskou dokumentaci.

Marcela Tomaščáková,
právnička,
Persefona, z. s.

Seznam použitých zdrojů:

KRATOCHVÍL, V. a kol. 2012. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck.

ŠÁMAL, P. a kol. 2009. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck.

ŠÁMAL, P. a kol. 2010. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck.

Vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách.

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách.

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.

Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád.

Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.



[2] Pro podrobnosti o projektu viz http://www.persefona.cz/z-labyrintu-nasili.

[3] Pravidla, za kterých je zaměstnanec poskytovatele sociálních služeb povinen zachovávat mlčenlivost, vyplývají z ustanovení § 100 zákona o sociálních službách.

[4] Skutková podstata trestného činu v sobě zahrnuje znaky, které určují jednotlivé druhy trestných činů a zároveň je navzájem odlišují. Pod tento pojem tedy nepatří např. věk či příčetnost pachatele, které jsou ale také důležitým „znakem“ trestného činu (Šámal et al., 2009:109).

[5] Tato definice trestného činu vyplývá z ust. § 13 odst. 1 a § 12 odst. 2 trestního zákoníku.

[6] Pravidla ohledně povinnosti zachovávat mlčenlivost při poskytování sociálních služeb stanovuje § 100 a § 100a zák. o sociálních službách.

[7] Trestní právo z hlediska času rozlišuje tzv. vývojová stadia trestného činu. Pokud pachatel svým jednáním naplnil všechny zákonem požadované znaky skutkové podstaty, tak se dopustil tzv. dokonání trestného činu. Tomu však předchází delší proces, kdy pachatel pojme myšlenku trestný čin spáchat, připravuje se na realizaci této myšlenky a pak začne jednat a tak postupně naplňovat znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (Kratochvíl et al., 2012:329). Z hlediska času tedy může od „myšlenky“ po dokonání uplynout pár vteřin, ale někdy i poměrně dlouhá doba, kdy je reálně možné dokonání trestného činu zabránit.

[8] Pro úplný výčet viz § 367 trestního zákoníku.

[9] Pro úplný výčet viz § 368 trestního zákoníku.

[10] U osob mladších 18 let je tato schopnost dána rozumovou a volní vyspělostí konkrétního jedince, u osob starších 18 let jde o to, aby tato osoba nebyla v době spáchání činu stižena duševní poruchou, která by tuto schopnost snižovala.

[11] Podmínky trestní odpovědnosti právnické osoby podrobně stanovuje zák. č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Aby právnické osoba mohla být trestně odpovědná, musí jí být takové jednání tzv. přičitatelné – např. se takového jednání dopustí její statutární orgán (či zaměstnanec na základě pokynu statutárního orgánu), v jejím zájmu či v rámci její činnosti.

[12] Například pokud oběť trestného činu vypovídá o tomto incidentu zcela bez emocí, může to snižovat její věrohodnost („asi se nic tak strašného nestalo“). Přitom dočasné „odstřihnutí se“ od emocí je poměrně častý mechanismus, jakým se organismus vyrovnává s traumatizujícím zážitkem. Zaměstnanec poskytovatele sociálních služeb, který pracuje s touto cílovou skupinou, by tedy měl znát alespoň základy psychologie obětí trestných činů, aby dokázal získané informace hodnotit bez předsudků či chyb.

[13] Co je to úmyslný trestný čin, definuje § 15 trestního zákoníku.

[14] Např. selže technika, nedovoluje to aktuální zdravotní stav apod. Tato okolnost se vždy hodnotí podle konkrétní situace.

[15] Skutková podstata těchto dvou trestných činů zde není vysvětlena se všemi výjimkami, neboť to pro účel článku není nezbytné. Pracovníci poskytovatelů sociálních služeb by se přesto měli se zákonným zněním ustanovení § 367 a 368 trestního zákoníku ve vlastním zájmu seznámit.

[16] Kontakty na jednotlivá oddělení Policie ČR jsou dostupné na stránkách Ministerstva vnitra ČR (www.mvcr.cz), popř. přímo na stránkách Policie ČR (www.police.cz). Kontakty na státní zastupitelství jsou k dispozici na stránkách Ministerstva spravedlnosti ČR (www.justice.cz).

[17] Další informace by měl zaměstnanec poskytovatele sociálních služeb poskytnout až po zbavení mlčenlivosti rozhodnutím klienta podle § 100 zákona o sociálních službách či rozhodnutím soudu podle § 8 odst. 5 trestního řádu.

[18] Tedy trest odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu ve smyslu ust. § 81 trestního zákoníku.

[19] Znění Standardů kvality sociálních služeb je obsahem přílohy č. 2 vyhlášky MPSV č. 505/2006 Sb., prováděcího předpisu k zákonu č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, dostupné např. na stránkách MPSV.

[20] Je vhodné vysvětlit oznamovací povinnost tak, aby klient pochopil, že se týká pouze některých trestných činů, a ideálně uvést i konkrétní trestný čin, se kterým se daný poskytovatel sociální služby setkává (např. týrání svěřené osoby se obvykle týká dětí či seniorů, nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy drogově závislých apod.). Vhodné je i zdůraznit, že oznámení bude adresované Policii ČR a že to pracovník udělat musí, jinak by se sám vystavil nebezpečí trestního stíhání.

[21] Např. potvrzenou kopií trestního oznámení, záznamem o podání trestního oznámení ústně do protokolu apod. Klient pochopitelně nemá povinnost takový doklad poskytovateli sociálních služeb předložit, a pokud to neudělá dobrovolně, je na osobě, které oznamovací povinnost vznikla, aby posoudila, zda k oznámení skutečně došlo, nebo zda je na místě, aby oznamovací povinnost splnila sama.



Sdílet text:


Podobné zprávy

Inspirace Podceněné aspekty domácího násilí
Fakta, dokumenty, legislativa Bydlení chudých aneb právo na přiměřenou životní úroveň
Akademické články Domestic Violence against Men in Partner Relationships – A Social Work Perspective
Akademické články „Ale nikomu to neříkejte…“ aneb dilema mezi sdělováním informací a mlčenlivostí v oblasti sociálně-právní ochrany dětí
Akademické články Postoje veřejnosti k domácímu násilí. Jaké inspirace přináší pro sociální práci?



Diskuze

Všechny komentáře

Zatím nebyl vložen žádný komentář

Vložit komentář

zapište číslo číslovkou: dva

... všechny zprávy

Nabídka nových knih

obalka
99 her pro...
Rosemarie Port...
obalka
Ale já chci...
Britta Hahn
obalka
Návrat domů
John Bradshaw
obalka
Psychoterapie na...
Lenka Šnajdrová
obalka
Změna k lepšímu
J.,O. Prochaska...
obalka
Třetí vlna...
Miloš Šlepecký...
obalka
Lidé lži
Scott M. Peck

... kompletní nabídka

© 2014, časopis Sociální práce/Sociálna práca | počet návštěv: [CNW:Counter] | … vstup do administrace