Kanál SP na YouTube SP na Facebooku SP na Floowie

Úvod » Inspirace pro praxi »

publicistika k číslu
3/2018

esej

Capability přístup jako příklad kriticky reflektující praxe sociálních pracovníků

ilustrační foto

Vydáno před 11 dny

Cílem tohoto příspěvku je představení capability přístupu[1] jako jednoho z teoreticko-praktických modelů kritické sociální práce. Článek vysvětluje nejenom základní východiska tohoto přístupu a jeho místo v kritické praxi sociálních pracovníků, ale především se snaží ukázat na širokou paletu jeho využití v rámci praxe sociální práce.

Přestože je capability přístup v zahraničí využíván v řadě společenských oborů, včetně sociální práce, u nás je tento přístup téměř neznámý. Pokud je zmiňován, pak především v kontextu ekonomického a filozofického myšlení[2]. S ohledem na to, že capability přístup formulovaný Amartyou Senem a rozvíjený Martou Nussbaumovu, se v obecné rovině zabývá zlepšováním fungování jedinců ve společnosti, kvalitou života a lidským rozvojem v kontextu společenských podmínek, nabízí se zásadní otázka, jak lze tento přístup využít při každodenní praxi sociálních pracovníků.

Teoretické pozadí kritické sociální práce

Označení kritická sociální práce je zastřešujícím pojmem, který reprezentuje teoreticky různorodá pojetí i praxi sociální práce. Mezi autory zabývající se kritickou sociální prací můžeme proto zaznamenat rozdílnosti a specifika. Proto je spíše na místě hovořit o širokém spektru proudů, které lze sdružit pod pojem kritická sociální práce (Janebová, 2014). To, co tyto proudy spojuje, je důraz na kritiku a analýzu moci a útlaku ve společnosti s cílem transformovat společnost za účelem překonání útlaku, nespravedlnosti a vykořisťování. Sociální pracovníci by pak měli být těmi, kteří klientům usnadňují a sami se aktivně zapojují do transformace společnosti, aby jejich klienti nebyli znevýhodňováni strukturálními tlaky. V takto pojaté praxi usilují sociální pracovníci o to, aby svou činností nereprodukovali opresivní praktiky strukturálních podmínek společnosti (Healy, 2000). V praxi kritické sociální práce se vykrystalizovalo několik proudů, které nacházejí své vyjádření v pojmech, jako je např.: „radikální sociální práce“, „aktivistická sociální práce“, „antiopresivní sociální práce“, „strukturální sociální práce“ nebo „kritická praxe“. Jedná se o alternativní pojmy, které lze zahrnout pod praxi kritické sociální práce.

Pro pochopení „kritické sociální práce“ je dobré si uvědomit, že se zrodila z určitých myšlenkových proudů „kritické teorie“ a že navázala na „kritickou tradici“, která se vyskytovala v moderní sociální práci již od jejího počátku. Lze říci, že z hlediska teorie byla „kritická sociální práce“ sycena myšlenkovými proudy ukotvenými v marxistickém myšlení, které pak nacházelo své uplatnění ve filozofii, (politické) ekonomii a v neposlední řadě i v literárních a společenských vědách. To, co tyto teoretické proudy spojovalo, byla kritika kapitalistické společnosti, která byla chápána jako zdroj různých typů oprese vůči těm, kteří neměli moc. Cílem této teorie je především emancipace člověka od společenských tlaků, odhalování a demystifikace ideologických argumentů konzervativních obhájců kapitalismu a liberalismu a příprava radikálních společenských změn (Healy, 2000).

Kriticky reflektující praxe sociálních pracovníků

Vývoj kritické sociální práce byl významně ovlivněn také tím, že v sociální práci, již od jejího začátku, existovala kritická tradice ve smyslu požadavku kritické reflexe, a to jak životních podmínek klienta, tak i činnosti sociálních pracovníků. Požadavek, aby se sociální práce stala „kriticky reflektující“, velmi silně zaznívá již v práci Mary Richmondové, která je právem považována za průkopnici moderní sociální práce. Ve své knize Social diagnosis (1917) položila základy psychosociálního přístupu, který zdůrazňuje význam vlivu sociálního prostředí na život jedince. Mary Richmondová zdůrazňovala požadavek, aby sociální pracovníci vždy kriticky reflektovali fungování jednotlivce v kontextu společnosti a sledovali důsledky společenského působení na život jednotlivců. Oproti výkladu, že chudoba je věcí osobního selhání, postavila důraz na vliv sociálních faktorů na vznik problémů. Tato první dáma sociální práce zdůrazňovala požadavek kritické praxe sociálních pracovníků, která měla být podpořena poznatky vycházejícími z výzkumných šetření[3]. Sociální pracovníci pracující s klienty by měli „objektivní data“ získaná z výzkumu kriticky reflektovat s ohledem na konkrétní životní situaci klienta a jeho sociální kontext (Marsh a Fischer, 2008).

Tato kritická praxe nabývá na zvláštní intenzitě v postmoderním kontextu, kdy se od sociálních pracovníků více než jindy očekává, že jejich praxe bude reflexivní. Tzn., že budou schopni nazírat na životní situaci klientů v komplexitě a z různých úhlů pohledu. Požadavek, aby byli při této reflexi kritičtí, ukazuje pak k potřebě zpochybňovat a přezkoumávat různorodé aspekty praktického výkonu sociálních pracovníků (Navrátil, 2014:167).

V důrazech, které jednotliví autoři přisuzují oblastem, které mají být předmětem kritické reflexe, je patrný jak vliv požadavků vycházející z kritické tradice sociální práce, tak i vliv působení kritických teorií, zdůrazňujících potřebu zpochybňovat existující mocenské struktury v zájmu uskutečnění změn ve prospěch těch, kteří jsou z různých důvodů diskriminováni a vyloučeni z podílu na moci. Např. Krumer-Nevo (2009) při zdůrazňování požadavku rozvoje kritické sociální praxe poukazuje na potřebu sledovat jednotlivce i skupiny v kontextu osobních, sociálních, kulturních i politických kontextů ovlivňujících jejich život. Baldwin (2004) za kriticky reflexivního pracovníka považuje toho, kdo má schopnost konstruovat a rekonstruovat praktické zkušenosti a znalosti způsobem, který umožňuje rozpoznat neefektivní nebo diskriminující přístup ke klientovi. Trochu jiné důrazy jsou patrné u Crantona (1994), který označuje za kritickou takovou praxi, v rámci níž jsou nové poznatky získány na základě zpochybňování existujících předpokladů, hodnot a perspektiv práce s klienty. Fooková (2002) u kritického postoje sociálních pracovníků akcentuje především zpochybňování existujících mocenských vztahů. Ty nemají být vnímány a přijímány jako nezbytný a definitivní sociální řád. Naopak kritickým postojem vůči existujícímu řádu a pravidlům má sociální pracovník v podání této autorky usilovat o spravedlivější řád eliminující mocenské nerovnosti při současné snaze o uskutečnění sociální změny ve prospěch všech.

Payne (2005) spojuje kritickou reflexivitu se zpochybňováním existujících mocenských vlivů, jejichž působnost rozšiřuje i na další oblasti praxe sociálních pracovníků. Jako důležitý znak kritické reflexivity vidí zpochybňování mocenských vztahů, které se odrážejí především v používaném jazyce a v základních předpokladech a ideologiích, na kterých je konkrétní služba postavena. Kriticky reflektující je pak ten sociální pracovník, který dokáže kreativně využívat své nejistoty, jež v průběhu praxe vznikají, dokáže vnímat životní situaci klienta z různorodých perspektiv, stejně jako dokáže tyto perspektivy uplatnit prostřednictvím různých teorií a etických perspektiv. V rámci kritické reflexivity je u sociálního pracovníka rozvíjeno zpochybňování vlastní zažité praxe, především s ohledem na ustálené vztahy a vazby s klienty, které mohou skrývat předsudečné a opresivní předpoklady, na jejichž základě byly vystavěny (srovnej Ferguson 2003a a Freire 1996).

Capability přístup (CA) a jeho sepětí s kritickou sociální prací

Kritická sociální práce ve smyslu kritických teorií i kritické praxe nachází své významné vyjádření také v capability přístupu. Můžeme říci, že jádrem požadavku kritické sociální práce je potřeba spravedlivějšího přístupu k jednotlivci či ke skupinám. Capability přístup (CA) formulovaný profesorem ekonomie a filozofie a nositelem Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1998 Amartyou Senem (1992, 1993, 1999) a rozvíjený filozofkou Marthou Nussbaumovou (1993, 2000, 2007), je přístupem, v jehož centru je rovněž otázka lidské spravedlnosti. Oběma autorům jde o to, aby měli lidé spravedlivější přístup k zajištění podmínek umožňujících jim žít život, kterého mají důvod si cenit. Jak Sen, tak Nussbaumová poukazují na to, že ne každý člověk ve společnosti má stejné možnosti a svobody volby dosáhnout důstojného života.

Senův zájem o otázky lidského rozvoje a kvality života v kontextu existujících globálních nerovností, chudoby a hladomoru vyústil v konceptualizaci kritérií kvality života a lidského rozvoje, včetně HDI (Index lidského rozvoje). Zásadní optikou, kterou nahlíží na fungování jedince ve společnosti, jsou capability, chápané jako „rozmanitá kombinace fungování (způsobů bytí i jednání), kterých může osoba dosáhnout. Capabilita je souborem vektorů fungování, reflektujících osobní svobodu vést určitý způsob života … volit z možných životů (Sen, 1992:40). Řečeno jinak, jsou to „podstatné (substantivní) svobody, které osoba využije, aby vedla takový způsob života, který má důvod si cenit“ (Sen, 1999:87). V Senově pojetí jsou capability chápány jako „schopnost jedince dělat hodnotné činy nebo dosáhnout stav bytí, kterého si cení“ (1993:30). Rozhodujícím faktorem je podle Sena „svoboda volby“, která je formována strukturou možností, které má konkrétní člověk k dispozici (Sen, 1992:33). V tomto ohledu je tedy pojem capability v podstatě „pojmem svobody“ reflektujícím spektrum možností, které člověk má při rozhodování o tom, jaký život chce vést (Palovičová, 2011:837). Rozdílné možnosti, které má jedinec k dispozici, vedou tedy k rozdílným úrovním capabilit. Ty Sen (1993) vysvětluje individuálními zvláštnostmi jedinců, jejich kulturními a sociálními specifiky. Sledování capabilit, které má jedinec k dispozici, se tak stáváSenovi východiskem pro spravedlivější měření lidského rozvoje a kvality života.

Sen a Nussbaumová obhajují odlišné přístupy ke capabilitám. Zatímco Sen vychází z participativního rozvoje člověka opírajícího se o schopnosti jedinců prostřednictvím sociálního dialogu vyjádřit a obhájit minimální míru capabilit umožňujících takovou kvalitu života, které si daná společnost cení, Marta Nussbaumová je kritická k takovémuto postoji. Domnívá se, že ve společnosti existují jedinci, kteří ne vždy dokáží formulovat a prosazovat svá vlastní práva (Nussbaum, 2007, 22–35). Marta Nussbaumová tak v kritice Senova přístupu ke capabilitám uplatňuje analytičtější postoj, vycházející z potřeby spravedlivějšího přístupu k lidem, kteří nejsou schopni racionálně participovat na vytváření podmínek k životu, kterého by si mohli cenit. S ohledem na to identifikovala 10 základních capabilit, které považuje za předpoklad důstojného lidského života. Tyto představují „soubor základních lidských nároků, které vytvářejí předpoklad pro různé způsoby života; nároky, které jsou obsaženy v ideji lidské důstojnosti“ (Nussbaum, 2007:182). Mezi základní capability Nussbaumová (2000:40) řadí tyto: (1) život – ve smyslu šance přežít normální délku života; (2) dobré zdraví – včetně přiměřené zdravotní péče; (3) tělesná integrita – ve smyslu možnosti volného pohybu, bezpečí a ochrany před různými formami násilí, jako je např. zneužívání, domácí násilí atp.; (4) možnost využívat smysly, představivost a uvažování spojené s možností přístupu ke vzdělání, právem garantovanou náboženskou svobodu, stejně jako svobodu slova a projevu; (5) emoce – jako možnost jejich svobodného projevování, stejně jako možnost se citově rozvíjet bez strachu, úzkosti, traumatizujících událostí či přehlížení nebo ignorování; (6) možnost uplatnit praktický rozum, tzn. možnost realizace individuálních životních plánů; (7) afiliace ve smyslu možnosti účastnit se sociálních interakcí, stejně jako možnost přijímat uznání ze strany druhých; (8) možnost vztahu k dalším oblastem, jako jsou zvířata, rostliny, obecně příroda atp.; (9) hry – ve smyslu možností hrát si, těšit se, bavit se; a (10) kontrola nad vlastním prostředím – možnost kontrolovat politické i materiální prostředí (Nussbaum, 2007:76–78). Tento seznam vyvolal řadu kritických reakcí zdůrazňujících riziko „šablonovitého vidění“ rozmanitosti a pestrosti života. Nutno však říci, že přestože Nussbaumová chápe těchto deset capabilit jako „minimální popis lidské spravedlnosti“, chápe je zároveň jako otevřený seznam, který je nutné přezkoumat a doplnit v případě, že je to zapotřebí. Z uvedených capabilit je patrné, že jejich posouzení v životě jedinců, skupin či komunit předpokládá reflexivně kritickou praxi.

Využití CA v praxi sociálních pracovníků

V obecné rovině můžeme říci, že současné zaměření vládních politik směřujících k řešení obtížných situací jednotlivců, skupin nebo komunit usiluje o zlepšení jejich sociálního fungování, které má také klíčové postavení v koncepci lidského blahobytu (srov. Palovičová, 2011). Zlepšování sociálního fungování[4] klientů je také ústředním pohledem, který orientuje činnost sociálních pracovníků od 70. let minulého století, kdy jej Harriett Bartlettová ve své knize The common base of social work practice formulovala jako základ teoreticko-metodologického východiska sociální práce.

V souvislosti s využíváním CA v sociální práci je tedy nezbytné pochopit, jak je na toto fungování pohlíženo optikou capabilit. Jestliže Bartlettová interpretuje sociální fungování ve významu úspěšného zvládání sociálních rolí[5], Senova interpretace sociálního fungování vychází z pojmu capabilit chápaných jako možnosti nebo svobody dosáhnout toho, čeho si člověk osobně cení. Z tohoto pohledu lze tedy lidský blahobyt a fungování jedince hodnotit pouze se zřetelem na aktuální možnosti, příležitosti vést život, kterého si cení. Sen tedy rozlišuje mezi capabilitami a fungováním jedince. Capability ve smyslu svobody, způsobilosti či možnosti představují určitou možnost dosáhnout v různých oblastech sociálního fungování. Capability chápe jako zásadní předpoklad toho, aby člověk fungoval a mohl vést život, kterého má důvod si cenit. Rozdíl mezi capabilitami a fungováním je tedy rozdílem mezi možnostmi dosáhnout sociálního fungování a jeho skutečným dosažením, mezi potenciálem  a výsledkem (Palovičová, 2011:834). V tomto ohledu tedy Sen obrací pozornost sociálních pracovníků nejenom ke sledování specifik prostředí klienta, ale také je velkou inspirací v tom, že zaměřuje tuto pozornost ke zdrojům a potencialitám, které jsou nezbytnou součástí zlepšování sociálního fungování klientů. Martha Nussbaumová a její analytický pohled na posouzení lidského fungování a blahobytu dává sociálním pracovníkům do rukou nástroj, který umožňuje posoudit životní situaci klienta v situacích, které jsou pro sociální pracovníky spojeny s řadou nejistot. Nussbaumové profilace na osoby, které nejsou schopny jednoduše participovat v rámci sociálních interakcí, dává tušit, že její práce budou přinášet řadu podnětů pro sociální pracovníky, jejichž cílem je vstupování do problematických interakcí s cílem zlepšení sociálního fungování klientů.

Z hlediska sociální práce přinášejí capability velkou řadu podnětů pro oblast posouzení, tedy něčeho, co má pro sociálního pracovníka zcela kruciální význam a má klíčové postavení v jeho činnosti. Navrátil (2014:115) poukazuje na to, že posouzení životní situace klienta je pravděpodobně jednou z nejkontroverznějších a nejobtížnějších fází v sociální práci.

Capability přístup tak nabízí určitý nástroj pro evaluaci a posouzení lidského prospívání (well-beingu) a sociálního uspořádání. V zahraničí se významně využívá capability přístup v oblasti ochrany dětí a zajištění jejich práv, při práci s nezaměstnanými, seniory, u skupin osob s určitým typem postižení apod., tedy při práci s těmi, pro které se otázka jejich sociálního fungování a prospívání s ohledem na specifičnost jejich situace stává zvláště důležitou.

CA nabízí tedy sociálním pracovníkům nástroj, kterým mohou evaluovat různé aspekty lidského blaha, jako např. nerovnosti, chudoby (Robeyns, 2005). Velkou výhodu tohoto přístupu lze rovněž spatřovat v tom, že se zaměřuje i na design politik (ať již na národní či mezinárodní úrovni). Prostřednictvím capability přístupu se posuzují politiky podle jejich vlivu na lidské capability, tzn., že se např. zkoumá, zda jsou lidé zdraví a zda mají pro tyto capability prostředky či zdroje z komunity – jako např. vodu, dostupnou lékařskou péči atp.

Z hlediska výzkumu v sociální práci CA významně ovlivňuje výzkumy kvality života. Capability přístup také významně ovlivnil výzkumy kvality života. Tyto výzkumy se především opíraly o kvantitativní kritéria, jako je např. příjem, dosažené vzdělání atp. CA obohacuje výzkum kvality lidského života i o subjektivní aspekty, neboť v takto zaměřeném výzkumu se zjišťuje, jak například vzdělání umožňuje žít jedinci takový život, jaký by si přál žít. Výzkum ukotvený v capabilitách charakterizovaný citlivostí na osobní, kulturní, sociální a politické vlivy přináší řadu nových poznatků, které umožňují sledovat nejenom momentální situaci, ale dokážou odhalit i budoucí trendy.[6]

Závěr

Senův a Nussbaumové zájem o život těch, kteří jsou vystaveni strukturálním nerovnostem
a nespravedlnostem, vyústil ve formulaci nástroje, který umožňuje měřit kvalitu života těch, kteří z různých důvodů neprospívají a mají problémy ve svém fungování. Pro sociální pracovníky nabízí capability přístup teoreticko-metodologický rámec, prostřednictvím kterého mohou zlepšovat fungování jedinců ve společnosti, zvyšovat jejich kvalitu života a prospívání.

Prostřednictvím tohoto přístupu, ukotveného v kritické perspektivě sociální práce, dostávají sociální pracovníci do rukou nástroj, který jim analytickým způsobem umožňuje reflektovat strukturální vlivy a jejich důsledky na život klientů a zároveň zvyšovat klientovu schopnost participovat na uskutečnění změn v jejich sociálním fungování.

Kritická sociální práce aplikovaná v duchu CA se zaměřuje na podporu lidské důstojnosti a prospívání. Přístup vycházející z capabilit zdůrazňuje potřebu sledovat při řešení nepříznivých životních situací klientů také jejich zdroje, možnosti a potenciál. Tím se odklání od tradiční „deficitní perspektivy“ k „perspektivě silných stránek klientů“, což se ukazuje jako jedna z nejefektivnějších cest zlepšování sociálního fungování klientů (Saleebey, 1996).

Oblast, ve které může CA zvláště významně zlepšit práci sociálních pracovníků, je oblast posouzení. Capability nabízí nástroj, jak posoudit fungování a prospívání jedinců, a to s ohledem na individuální, sociální, kulturní, ekonomické a politické aspekty jeho životní situace.

Ačkoliv struktura teoreticko-metodologické báze CA otevírá řadu možností pro uplatnění v sociální práci, děje se tak především v oblasti teoretického a empirického výzkumu. V oblasti praxe sociálních pracovníků je zatím capability přístup málo využíván, ačkoliv by mohl přinést nový pohled na posouzení a řešení situací lidí, kteří se potýkají s obtížemi v jejich sociálním fungování (Den Braber, 2014).

Capability přístup prohlubuje u sociálních pracovníků citlivost k aspektům práce s klientem, které kriticky zvažují strukturální nerovnosti a nespravedlnosti a vedou sociální pracovníky nejenom k tomu, aby vedli klienty ke změně, ale také aby i sociální pracovníci aktivně vstupovali do změny podmínek, které jsou vůči klientům nerovné a nespravedlivé. V tomto ohledu se jeví jako velmi aktuální apel Anny Gupty (2017), aby se kritická sociální práce zapojila do utrpení jednotlivců, na které dopadají důsledky politických procesů a kulturní nespravedlnosti mající původ v ekonomické nespravedlnosti, a naopak usilovala o integrativní model sociální spravedlnosti.

Jitka Navrátilová,
Fakulta sociálních studií FSS MU

Seznam literatury:

BALDWIN, M. 2004. Critical Reflection: Oportunities and Threats to Professional Learning and Service Development in Social Work Organizations. In: GOULD, N., BALDWIN, M. Social Work, Critical Reflection and the Learning Organization. Aldershot: Ashgate.

BARTLETT, H. M. 1970. The common base of social work practice. Wahington D. C.: NASW.

BOEHM, W. 1958. The nature of social work. Social Work, 3, 10–18.

CRANTON, P. 1994. Understanding and Promoting Education and the Disabling University. The Journal of Graduate Education. 10 (4), 175–186.

DEN BRABER C. 2014. The introduction of the capability approach in social work across a neoliberal Europe. Journal of Social Intervention: Theory and Practice 22(4), 61–77.

FERGUSON, H. 2003a. Welfare, Social Exclusion and Reflexivity: The Case of Child and Woman Protection. Journal of Social Policy, 32(2), 199–216.

FOOK, J. 2002. Social Work: critical theory and practice. London: Sage.

FREIRE, P. 1996. Pedagogy of the oppressed. London: Penguins Books.

GUPTA, A. 2017. Learning from Others: An autoethnographic exploration of children

and families social work, poverty and the capability approach. Qualitative Social Work,

16(4), 449–464.

HEALY, K. 2000. Social Work Practices. Contemporary Perspectives on Change. London: Sage Publications.

JANEBOVÁ, R. 2014. Kritická sociální práce. Hradec Králové: Gaudeamus.

KRUMER-NEVO M. 2009. Four scenes and an epilogue autoethnography of a critical social work agenda regarding poverty. Qualitative Social Work, 8(3), 305–320.

MARSH, P., FISCHER M. 2008. The Development of Problem-Solving knowledge for Social Care Practice. British Journal of Social Work, 38, 971–987.

NAVRÁTIL, P. et al. 2014. Reflexivní posouzení v sociální práci s rodinami. Brno: Masarykova univerzita.

NAVRÁTIL, P., PUNOVÁ, M., NAVRÁTILOVÁ, J. 2016. Analýza sociální potřebnosti služeb pro děti, mládež a rodinu. In: Analýza potřebnosti rozvoje sociálních služeb v Brně. Výzkumná studie. Brno: Centrum praktických a evaluačních studií, Masarykova univerzita.

NUSSBAUM, M. C. 2000. Women and human development. Cambridge, UK: Cambridge University Press.

NUSSBAUM, M. C. 2007. Frontiers of Justice. Disability, Nationality, Species Membership. Cambridge, Massachusetts, London: The Belknap Pressof Harvard University Press.

SALEEBEY, D. 1996. The Strenghts Perspective in Social Work Practice. Extensions and Cautions. Social Work, 41(3), 296–305.

SELWYN, J., BRIHEIM-CROOKALL, L. 2017. Our Lives Our care. Looked after childrens views on their well-being. https://www.researchgate.net/publication/314395845_The_subjective_well-being_of_611_looked_after_children_and_young_people.

SEN, A. Inequality reexamined. 1992. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press.

SEN, A. Cappability and Well being. 1993. In: NUSSBAUM, M., SEN, A. (eds.) The Quality of Life. Wider Studies in Development Economics. Oxford: Oxford University Press, 30–53.

SEN, A. 1999. Development as freedom. Oxford: Oxford University Press.

PALOVIČOVÁ, Z. 2011. K pojmu sociálního fungovania. Filozofia, 66(9), 833–844.

PAYNE, M. 2005. The Origins of Social Work: Continuity and Change. Basingstoke, Palgrave Macmillan.

RICHMOND, M. L. 1917. Social diagnosis. New York: Russell Sage Foundation.

ROBEYNS, I. 2005. The Capability Approach: a theoretical survey. Journal of Human Development, 6(1), 92–114.

 

Článek byl vydán v rámci projektu MPSV – „Systémová podpora profesionálního výkonu sociální práce II“, reg. č. CZ.03.2.63/0.0/0.0/15_017/0003751, financovaného z prostředků Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Zaměstnanost a státního rozpočtu České republiky.



[1] Označení capability přístup nemá u nás jednotný český ekvivalent. V práci Palovičové je tento termín překládán jako přístup založený na způsobilostech. V práci Navrátila a kol. je tento přístup označován jako přístup založený na potencialitách. V textu ponechávám anglický termín capability přístup (CA), a to z důvodu snahy o jeho zaužívaní mezi odbornou i laickou veřejností u nás.

[2] U nás je známá především práce Palovičové (K pojmu sociálního fungovania) srovnávající Bartletové a Senovo pojetí sociálního fungování.

[3] Pro Mary Richmondovou byl požadavek generování nových poznatků a jejich kriticky reflexifní aplikace do činnosti sociálních pracovníků zcela zásadní. Již v roce 1908 učila sociální statistiku a výzkum na Philadelphia Training School for Social Work. O několik let později, v roce 1913, vydala výzkumnou studii, založenou na sběru dat u 985 respondentů. V této studii byly shromážděny základní sociodemografické údaje, které byly zpracovány transparentními a rigorózními metodami (Marsh a Fischer, 2008). Tématu zapojení výzkumu do práce sociálních pracovníků se zabývala i ve své nejznámější knize Social Diagnosis (1917).

[4] Pojem sociálního fungování se vyskytl již dříve v práci „The nature of social work“ od W. Boehma. K jeho rozšíření a aplikaci jako metodologicko-praktického východiska sociální práce však došlo až díky práci „The common base of social work“ od Bartlettové.

[5] V Bartlettové konceptu sociálního fungování jsou stěžejní dva pojmy: pojem úkol a pojem zvládání. V jejím pojetí je každý jedinec vystaven požadavkům prostředí a očekáváním vycházejícím z jeho sociální role. Jedinec, jenž je v neustálé interakci se svým prostředím, je vystaven nutnosti reagovat na tato očekávání a z nich vyplývající úkoly. Jedinec je v tomto chápání vystaven nutnosti je zvládat. Pokud je interakce mezi člověkem a jeho prostředím v rovnováze, nenastává problém v jeho fungování. Pokud však je tato rovnováha narušena a jedinec ji není schopen vlastními silami zvládat, vzniká zde prostor pro intervenci sociálních pracovníků, kteří usilují o znovunastolení rovnováhy.

[6] Např. zatím jediné, u nás realizované výzkumné šetření ukotvené v capabilitách (Navrátil, Punová, Navrátilová, 2016), zkoumající prospívání dětí a mladých lidí využívajících sociální služby, ukázalo, že přestože sociální služby disponují mnohým potenciálem pro zajištění well-beingu dětí a mladých lidí, pracuje se s tímto potenciálem způsobem, který zabezpečuje dětem a mladým lidem dobré fungování v přítomnosti, avšak nemá pozitivní vliv na jejich budoucnost. Děti využívající tyto služby nespojují svoji budoucnost s nadějí, což je výsledek, který by měl vést k mnohým změnám ve fungování sociálních služeb. Zajímavé je, že obdobný výzkum realizovaný v zahraničí s dětmi využívajícími sociální služby ukázal, že přestože mají horší start do života, dívají se do budoucna s větší nadějí (Selwyn at al., 2017).



Sdílet text:


Podobné zprávy

Akademické články Kritická sociální práce – příležitosti a výzvy. Pracovník tváří v tvář člověku hledajícímu pomoc
O čem se mluví Společná supervize pracovníků sociálně aktivizační služby a OSPOD
O čem se mluví Role sociálního pracovníka v azylovém zařízení při práci s žadateli o udělení mezinárodní ochrany
Akademické články Teologicko-filosofické vzdělávání jako cesta ke spojení teorie a praxe v sociální práci
O čem se mluví Význam zahradní terapie a bariéry, které brání jejímu rozvoji



Diskuze

Všechny komentáře

Zatím nebyl vložen žádný komentář

Vložit komentář

zapište číslo číslovkou: šest

... všechny zprávy

Nabídka nových knih

obalka
Kniha rozhodnutí
Mikael Krogerus...
obalka
Muž, který...
David Adam
obalka
Jenom já...
Andrea Jolander
obalka
Mohou neuro...
B. Sahakian...
obalka
Zítra je...
Tobi Katze
obalka
Citlivý pomocník
Ilse Sand
obalka
Komplexy
Erel Shalit

... kompletní nabídka

© 2014, časopis Sociální práce/Sociálna práca | počet návštěv: [CNW:Counter] | … vstup do administrace