Kanál SP na YouTube SP na Facebooku SP na Floowie

Úvod » Inspirace pro praxi »

publicistika k číslu
3/2018

rozhovor

V boji proti rasismu nestačí, aby byl sociální pracovník milý

ilustrační foto

Vydáno před 1 rokem

O problému rasismu a možnostech, jak mu čelit, jsem hovořil s Liz Fekete, ředitelkou Institutu mezi-etnických vztahů a vedoucí Evropského výzkumného programu. V Institutu pracuje od roku 1982. Věnuje se aspektům současného rasismu a fašismu, právům uprchlíků, proti-radikalizačním a proti-teroristickým politikám EU a islamofobii v celé Evropě. Je autorkou odbornou veřejností pozitivně přijatých knih A Suitable Enemy: Racism, Migration and Islamophobia in Europe a Europe’s Fault Lines: Racism and the Rise of the Right. V současné době spolupracuje s Mezinárodní iniciativou pro státní kriminalitu na Queen Mary University v Londýně a Observatoří přechodů hranic na univerzitě Monash University v Austrálii.

Jak dlouho se věnujete vztahům mezi etnickými skupinami?

Když si uvědomím, že do Institutu rasových vztahů (Pozn. red.: či Institutu mezi-etnických vztahů; v angličtině „Institute of Race Relations“, dále jen „IRR“) jsem jako mladá studentka nastoupila již v roce 1982, tak opravdu dlouho.

Jak se ve Velké Británii vyvíjely přístupy k rasovým vztahům?

Ve Velké Británii se přístupy k vztahům mezi rasami vyvíjely nikoliv z velkorysosti vlády, ale díky mobilizaci komunit, které usilovaly o změnu zákonů. Byla to militantní hnutí za sociální změny, která od šedesátých a sedmdesátých let nutila vládu Velké Británie, aby uznala, že má povinnost bojovat proti rasové diskriminaci a prosazovat i podporovat „dobré vztahy mezi etniky“. Současně ale zvyšovat povědomí, že ve společnosti, která je otevřená rasismu, je podněcování k rasové nenávisti nejen špatné, ale i trestné.

Jak jsem pochopil, IRR je nezávislá vzdělávací, charitativní a výzkumná organizace. Proč vznikla a k čemu slouží?

IRR byla založena v roce 1952, a to velkými podnikatelskými subjekty a státními úředníky, kteří dříve sloužili v britských koloniích. Na počátku se organizace nezajímala o životní zkušenosti černošských a menšinových etnických skupin či komunit. Tenkrát správní rada IRR chápala pojem „rasových vztahů“ poněkud koloniálně a paternalisticky. Byly to názory vlády, které je nejvíce zajímaly, a současně je přitahovalo téma bezpečných investic do nově „nezávislých“ zemí, bývalých kolonií. Pak přišla šedesátá léta a silná hnutí za občanská práva ve Spojených státech a proti-rasistický odboj ve Velké Británii. Členy a zaměstnance IRR vedl velmi charismatický knihovník ze Srí Lanky A. Sivanandan. Tento bývalý koloniální poddaný začal měnit tvář IRR směrem k novému institutu: proti-rasistickému, jak jej známe dnes.

IRR má tedy velmi dlouhou historii…

… a naše historie, historie nezávislé a důsledně nestranické organizace, jejíž pracovníci pozorovali, analyzovali a byli součástí hnutí, přinesla řadu zákonů o rasových vztazích v průběhu třiceti pěti let. V letech 1965 a 1968 přišel první z nich a zakazoval diskriminaci na základě rasy. Napětí bylo tehdy velmi vysoké. Extrémně rasistický politik Enoch Powell používal otřesnou a dehumanizující rétoriku proti přistěhovalcům a fašistická hnutí terorizovala černošské a asijské komunity. (Zní to tak povědomě!) Potom v roce 1976, po další vlně komunitní agitace proti rasismu, byla přijata nová legislativa, která tentokrát zakazuje nepřímou (jakož i přímou) diskriminaci. A konečně, v roce 2000, v době hněvu nad policejním rasismem, byl přijat zákon o zlepšení vztahů mezi rasami a všechny veřejné orgány, zejména pak policie, podléhaly obecné povinnosti postavit diskriminaci mimo zákon a podporovat dobré vztahy mezi etniky.

Takže IRR existuje proto, aby získávala příznivce anti-rasismu a prosazovala nové zákony?

Nejen proto. Než získáte ty, kteří mají moc jednat proti rasové diskriminaci a jiným formám rasismu, musíte nejdříve zajistit, že budou chápat svou povinnost prosazovat dobré „rasové vztahy“ (že rozumí představě, že národ je tvořen z více než jedné etnické nebo rasové skupiny). To není možné, pokud stát a národ je definován v nacionalistických, náboženských nebo rasových pojmech (tj. bílý, křesťanský nebo spojený s jednou etnicitou). Laická a pluralitní vláda často uznává, že stát nemá absolutní práva (politická ani kulturní) nad menšinami; že společnost je kulturně a politicky různorodá a že musí být respektována občanská práva všech. Etnocentrický a monokulturní pohled na společnost, ve které existuje pouze jedna dominantní kultura, do níž se musí všichni lidé asimilovat (což v podstatě institucionalizuje tyranii většiny nad menšinou) nepřináší dobré „rasové vztahy“. Úkolem IRR je podporovat, aby tomuto lidé rozuměli.

„Rasismus není nikdy stejný.“

 

Věnujete se jen jednomu konkrétnímu tématu, nebo své zaměření někdy měníte?

Když jsem přišla do IRR, tak jsem se ve svém prvním výzkumném projektu věnovala problému zajišťování bezpečnosti a dohledu (i policejního) nad černošskými komunitami v Londýně. To je obrovské téma. V mém výzkumu jsem zkoumala policejní reakce na krajně pravicové demonstrace a rasistické násilí. Současně jsem, mimo mé zaměstnání, byla politicky aktivní v antifašistickém hnutí, které – uvědomujíc si volební vzestup krajní pravice ve Francii, Belgii, Itálii a Rakousku – čím dál více usilovalo o celoevropskou organizaci. Takže uvnitř i vně IRR jsem se věnovala tématu fašismu a snažila jsem se spojit s uprchlickými komunitami, které v té době tváří v tvář čelily hroznému rasistickému násilí. Zejména v roce 1992 v Německu v Roztokách (Rostock) a Hojeřicích (Hoyerswerda), kde neonacisté zaútočili zápalnými bombami na ubytovny s migranty a uprchlíky. Byli jsme tehdy šokováni, když německá vláda – v reakci na násilí – pomohla neonacistům tím, že se vzdala článku 16 německé ústavy, který zaručuje právo hledat azyl.

Co jste udělali?

V IRR jsme založili Evropský výzkumný program, který nejdříve zkoumal povahu anti-uprchlického rasismu a po 11. září 2001 se pak více zaměřil na islámofobii. Domnívám se, že v IRR se snažíme, abychom byli průkopníky v oblastech výzkumu, které jsou nedostatečně rozvinuté. Když pak vidíme, že se v oblasti našeho působení rozvinul dynamický sektor nevládních organizací, považujeme to za velký úspěch. Pak se vydáváme na boj proti jiné oblasti či podobě rasismu. Směřujeme do oblastí, kde oběti rasismu mohou být ještě více přehlížené, nepodporované a odsunuté na okraj zájmu.

Ale zpět k vám a tématu rasismu. Čemu se v poslední době věnujete?

V uplynulých letech – po napsání dvou knih (A Suitable Enemy: Racism, Migration and Islamophobia in Europe a Europe’s Fault Lines: Racism and the Rise of the Right) – častěji přijímám pozvánky k přednáškám. Jsem ale velmi selektivní. Vyhýbám se větším konferencím a setkáním, z nichž mám pocit, že jsou jen o mluvení a žádné akci. Ráda směřuji na místa, kde mohu být užitečná. To je důvod, proč jsem přijala pozvání na sympozium Horizonty, jejichž způsob uspořádání mě doslova nadchl. Cítila jsem, že bych mohla být užitečná pro lidi v Ostravě. Snad zde dokážu vysvětlit, že anti-rasismus není jen téma pro mobilizaci komunit, ale že je spíše étosem, který je potřeba začlenit do povolání, jako je sociální práce. Ve Velké Británii došlo v devadesátých letech k velkému boji sociálních pracovníků, kteří přinesli antirasistické principy do odborné přípravy sociálních pracovníků a do vzdělávacích osnov. I do tohoto boje byl IRR intenzivně zapojen.

Proč jste si vybrala pole rasových vztahů?

Myslím, že si mě to vybralo samo! Když se dívám zpět, zdá se mi, že to byl přirozený vývoj v mém životě. Vždy jsem vyrůstala jako cizinec. Moji rodiče byli uprchlíci z Maďarska, vysídlení lidé po druhé světové válce. Velmi toho zakusili, když se v Anglii snažili usadit. Museli vykonávat jakoukoli práci, kterou jim nabídli, v továrnách, v domácích službách, ve stravování. Má rodina zvládala mnoho traumat spojených s válkou. A tato traumata měla na nás, na děti, velký dopad. Když jsem šla na vysokou školu, začala jsem se dávat dohromady s lidmi, kteří měli podobnou migrační zkušenost, stejně jako se zahraničními studenty. Jeden z mých přátel mě přivedl do IRR jako dobrovolnici, ale nezůstalo jen u toho a oni mi nabídli práci.

Když se podíváte zpět na svou kariéru, na co nejraději vzpomínáte?

Abych k vám byla upřímná, tak nemám pocit, že mám nějakou kariéru. Spíše cítím, že mám určité poslání a že toto poslání se proměnilo do závazku, kterému jsem, snad, zůstala věrná. Tou nejdůležitější věcí je pro mě přátelství a sounáležitost se všemi svými kolegy z IRR, jak minulými, tak i současnými. Jsme jako politická rodina s příbuznými bojujícími proti rasismu na každém kontinentu. Vedle toho pociťuji radost, že jsem měla možnost napsat dvě knihy. Ačkoli nemohly být napsány bez pomoci mých kolegů, vždy se snažím použít svůj příklad – příklad někoho, kdo se ve škole příliš nenašel a kdo rozhodně nešel cestou akademika – abych povzbudila mladé lidi z chudšího prostředí k víře v sebe sama a v uvědomění si, že psaní a myšlení není jen pro privilegované ani pravomocí intelektuálních elit. Také jsem hrdá, že jsem přispěla k důležitým kampaním v celé Evropě. Například německá kampaň NSU Watch. Ta sleduje proces s neonacistickým národně socialistickým ilegálním hnutím, jehož členové mezi roky 1998 a 2007 zavraždili deset lidí většinou tureckého původu. Další pro mě příjemnou událostí byla řeč na závěrečném zasedání Světového tribunálu pro Irák a setkání s některými úžasnými lidmi, kteří se zasedání účastnili.

Existuje něco, co byste ve svém profesním životě udělala jinak?

Myslím, že má největší selhání byla s lidmi – byla jsem netolerantní a netrpělivá. Teď mám ale pár šedých vlasů a doufám, že dnes to s lidmi zvládám lépe. Velká část mé práce má administrativní povahu. IRR je vzdělávací charitativní organizace a peníze na stromech nerostou. Každý rok bojujeme o peníze, abychom mohli vyplatit zaměstnance. Přesto se nevidím jako administrátorka či správce. Považuji se více za vzdělavatele. V každém případě, být pedagožkou a učitelkou je cíl pro další část mého života; dostat to nejlepší z lidí a dát jim nástroje, které potřebují, aby mohli plnit stejné poslání a závazek jako já. Vím, že v minulosti jsem mohla s lidmi selhávat – často jsem nebyla schopna dostat to nejlepší z nich, protože jsem příliš spěchala nebo jsem nepochopila, odkud pocházejí a co potřebují. To je to, co chci dnes změnit.

„Extremismus není spojen jen s islámem a muslimy.“

 

Přednášela jste o rasismu, lidských právech a extremismu na univerzitách v mnoha zemích. Existují rozdíly v porozumění rasismu a extremismu?

Rozhodně. Věnujme se nejdříve rasismu. Existují obrovské rozdíly nejen mezi zeměmi, ale i mezi pokrokovými lidmi, a dokonce i mezi progresivními hnutími, zejména protifašistickými, která nemají vždy jen proti-rasistická hlediska. Z pohledu běžných lidí je nejčastější chybou redukovat rasismus pouze na otázku postojů, předsudků, problémů mezilidských vztahů (selhání směšování atd.). Odkud pocházejí tyto předsudky a co dává lidem právo být rasistickými, to jsou ta hlavní otázky. Musíme jít za postoje. Podívejte se na sexismus, který je spojen s nadvládou mužů. Sexismus má mnoho různých podob a projevuje se odlišně v různých kulturních kontextech. Rasismus má taky mnoho různých avatarů (tj. virtuálních reprezentací – pozn. red.). Ano, může se projevit v postojích, ale také v diskriminaci (ve ztvárnění předsudků, v odpírání zboží a služeb na základě barvy, národnosti, etnického původu nebo náboženství). Může být také součástí populární kultury (rasismus založený na zdravém rozumu) nebo prvkem instrumentální logiky a kultury institucí (institucionální rasismus) anebo může být vpleten do ideologie a zákonů státu (rasismus státu). Pokud existují právní předpisy o přistěhovalectví, které z důvodu rasy jasně diskriminují lidi z různých částí světa, můžeme o přistěhovaleckých právech hovořit jako o prvku státního rasismu. Pokud jsou instituce země postaveny na rasové segregaci – například když romské děti nemohou docházet do stejných škol jako běžné české děti – pak můžeme mluvit o státním rasismu.

A co extremismus a lidská práva?

Musím přiznat, že extremismus je koncept, se kterým mám spoustu obtíží, a to zejména kvůli tomu, že většina evropských vlád tento pojem často používá. Chtějí se vyhnout připomínce svých minulých chyb (tj. fašismu) a extremismus chápou jako problém islámu a muslimů. Pokud jde o lidská práva, tak ty chápu jako jednoduchý a univerzální koncept o nedělitelné povaze lidské důstojnosti. Zdá se, že někteří evropští politici – mám na mysli zvláště Viktora Orbána – se domnívají, že pouze státy mají svá práva, nikoliv lidé. Jdou dokonce tak daleko, že s obhájci lidských práv jednají jako s ne-vlastenci a zrádci národa, kteří prosazují kosmopolitní názory a ničí maďarskou rasu. Je poměrně směšné, že v dnešní době mohou lidé následovat takovéto fašistické myšlení.

Překvapuje vás dnes něco?

Nemyslím si, že mě dnes už něco skutečně překvapuje. Když si ale zvykneš na utrpení a tvé emoce vyschnou, je čas odejít. Stále mě denně šokuje lhostejnost státu k lidskému utrpení a způsob, jakým státní struktury přispívají k odpírání lidských práv. Na IRR máme databázi o úmrtích uprchlíků a přistěhovalců, která vypovídá o zoufalství a institucionální krutosti v Evropě. Migranti a žadatelé o azyl jsou ponecháni v předpeklí: mrznou k smrti, umírají zasaženi elektrickým proudem, když se pomocí elektrického vedení snaží skočit na vlaky či kamiony, páchají sebevraždy v zadržovacích střediscích, nebo dokonce umírají po použití síly, včetně střelby, ochránci hranic. Není to tak dávno, když zemřelo dvouleté kurdsko-irácké dítě poté, co belgická policie vystřelila na dodávku přepravující migranty a kulka pronikla vozidlem a zasáhla je do tváře…

Nepřestávám být také šokována soustavným selháváním států při uznávání hloubky rasistického násilí v celé Evropě. Taky mě děsí selhávání policejních a zpravodajských služeb při ochraně etnických menšin před rasistickými útoky i některé případy tajných dohod s krajně pravicovými násilníky. Další věc, kterou považuji za šokující, je skutečnost, že ti, kteří jsou u moci, musí být doslova vlečeni a přímo až dokopáni k tomu, aby se omluvili za minulé zločiny. V českém kontextu jde například o nucené sterilizace romských žen a selhání při uznání holocaustu Romů a vytvoření náležitého památníku v koncentračním táboře Lety.

Máme v Evropě vážný problém s rasovými vztahy?

V Evropě je fašismus na vzestupu a fašismus je vždy násilný a smrtící pro menšiny. Také tu máme otázku terorismu, která vede k nejistotě obyvatelstva a k nebezpečí, že muslimské menšiny budou společně obviňovány za zločiny několika málo jedinců. Před chvílí jsem zmínila maďarskou situaci. Pro střední a východní Evropu existuje reálná možnost rasistické nákazy, neboť Orbán usiluje o vybudování aliance států s podobnými názory. V mnoha částech severní a západní Evropy – zejména Francie, Švédska, Belgie a Velké Británie – jsou vztahy mezi komunitami etnických menšin a policií v katastrofálním stavu. Taky dlouhodobé neúspěšné otevření společnosti dětem a vnukům přistěhovalců, které je nyní spojeno s neoliberálními úspornými politikami a s masivními škrty v sociálním státě, je významným problémem. Dalším problémem je politizace tématu zajišťování práva, které směřuje spíše ke kontrole nerovnosti než k boji proti zločinu. Městské nepokoje, výtržnosti a vzpoury se stále častěji budou dostávat na program obyčejného dne v Evropě. Vztahy mezi etnickými skupinami se stanou spalující otázkou naší doby.

Mají tyto problémy ve všech zemích EU stejnou formu, nebo se různí?

Existují různé variace, které plynou z historie každé země. Ve východoevropském kontextu si myslím, že moderní dějiny – zavedení prvního fašistického a poté komunistického státu – vytrhly lidi z jejich hlubší historie, která byla neustále multikulturní. Koneckonců to byla mimořádná kulturní a etnická rozmanitost střední a východní Evropy, kterou se Hitler snažil vymýtit v katastrofální bouři násilí.

Státy a národy různě chápou rasové vztahy, což souvisí i s otázkou formování národní identity. Například země jako Velká Británie, která je mnohonárodní (Anglie, Skotsko, Wales, Severní Irsko), je ústavně otevřenější myšlence multikulturalismu, a tedy rasových vztahů, než je například Francie. Tam je národ koncipován jako „nedělitelná republika“, kde se jednotlivec účastní politiky jako občan bez komunitních či etnických vazeb. Ve skutečnosti Francouzi dokonce ani nepřipouští, že mají etnické, náboženské nebo jazykové menšiny, což je doloženo výhradou Článku 27 (práva menšin) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Takové rozdíly mezi zeměmi vyrůstají z různých historií kolonialismu a také z různých způsobů, jakými byly do národní identity začleněny republikánství a snaha o potlačení vlivu náboženství.

Někteří sociální pracovníci nereflektují svou „slepou skvrnu“

 

Jak můžeme (lidské bytosti) bojovat s těmito problémy?

To je velmi jednoduché. V první řadě si musíme odpovědět na otázku, co je slušnost mezi lidmi, a poté na otázku, zda se odhodlat a odevzdat se myšlence sociální a rasové spravedlnosti.

Jaká je role sociální práce v boji proti rasismu?

Všechny profesní organizace musí zkoumat sociální struktury a tázat se, zda nejsou přímo nebo nepřímo součástí institucionálního rasismu. Když jsem přišla do Ostravy, setkala jsem se s mnoha inspirativními lidmi a dobromyslnými jedinci, kteří reálně usilují o změny zejména ve vztahu majority k romské komunitě. Z některých účastníků jsem ale měla pocit, že kvůli samozřejmému chápání sociální práce jako ryze pečující profese nereflektují svou „slepou skvrnu“, tedy myšlenku, že jako dobří a pečující lidé jsou přirozeně nerasističtí.

Naše postoje, tedy postoje lidí, formuje mj. kultura, politika a státní struktury. Navíc postoje profesionálů jsou utvářeny jejich profesní přípravou, vzděláváním a tréninkem. V boji proti rasismu nestačí, aby byl sociální pracovník milý, musí být „barvoslepý“ v mezilidských vztazích. V českém kontextu by mě zajímalo, zda se vzdělavatelé pokusili zhodnotit historii sociální práce směrem k pochopení způsobu, jak sociální pracovníci přispěli ke státnímu násilí vůči Romům, například ke sterilizaci romských žen. Existuje tu nějaký vzdělávací program, jehož cílem je zajistit, aby sociální pracovníci neinternalizovali kulturní rasismus a nepovažovali romskou komunitu za deviantní a zločineckou? Podobně tomu je u komunit migrantů přicházejících do České republiky, zejména těch z muslimského náboženského a kulturního prostředí. Sociální pracovníci musí přemýšlet nad svým vzděláváním a učebními materiály, aby si byli jisti, že jsou bez stereotypů a že chápou potřeby společnosti, která se stále více stává kulturně různorodější.

Takže první krok v boji sociálních pracovníků s rasismem v ČR by měl být uskutečněn v oblasti přípravy na jejich povolání?

Myslím si, že ano. Takto to začalo ve Velké Británii. Skupina antirasistických sociálních pracovníků agitovala pro nový program rozvoje učebních osnov v rámci Centrální rady pro vzdělávání a odbornou přípravu v oblasti sociální práce (CCETSW). Tato skupina současně usilovala o změnu, jak sociální pracovníci a jejich profese chápou své povinnosti a odpovědnost. Skupina byla úspěšná při zavádění nového požadavku na vysokoškolsky vzdělané pracovníky s diplomem v sociální práci, kteří museli umět „rozpoznat, porozumět a konfrontovat rasismus a jiné formy diskriminace a prokázat svou schopnost účinně pracovat v mnohorasové společnosti“. To rozhodně není konec toho, co vše mohou sociální pracovníci proti rasismu dělat – ale mohl by to být začátek.

Roman Baláž



Sdílet text:


Podobné zprávy

O čem se mluví Neměli bychom se nechat strhnout a zmást pocitem, že všechno je špatně a bude hůř
O čem se mluví Sociální práce s uprchlíky je lidsky i profesně velmi zajímavá
Inspirace Integrace je hlavně mentální proces, za který neseme odpovědnost my všichni obdobnou měrou
O čem se mluví Chystají se Evropské dny Sociální práce a Solidarity s uprchlíky
Inspirace Konflikty potřebujeme pro rozvoj. Musíme ale mít funkční nástroje pro jejich řešení


0

Diskuze

Všechny komentáře

Zatím nebyl vložen žádný komentář

Vložit komentář

zapište číslo číslovkou: dva

... všechny zprávy

Nabídka nových knih

obalka
Vykročte z úzkosti
Jarmila Tolimatová
obalka
Sourozenecká dyn...
Hans Sohni
obalka
Psychopat v mém...
James Fallon
obalka
Přehled psychote...
F. Caby; A. Caby
obalka
Královna chaosu
Zoë Kessler
obalka
Jakou otázku máte ...
A. Funcke; A. Rachow
obalka
Jak lidé zrají
J. G. Berger

... kompletní nabídka

© 2014, časopis Sociální práce/Sociálna práca | počet návštěv: [CNW:Counter] | … vstup do administrace