Kanál SP na YouTube SP na Facebooku SP na Floowie

Úvod » Inspirace pro praxi »

příklady pozoruhodné praxe

Vidí senioři "domov pro seniory" jako opravdový domov? Ze zkušenosti sociální pracovnice

ilustrační foto

Vydáno před 137 dny

Úspěšně vedený případ

Paní Margita nastoupila do našeho domova pro seniory 
v dubnu 2010 (ve věku 75 let), to cca po roční hospitalizaci na sociálních lůžkách v Nemocnici. Již v té době nebyla v psychické pohodě – byla v péči psychiatra (povahově byla uzavřená, nedůvěřivá, méně komunikovala s okolím), ale přesto se k nám do Domova těšila, chtěla změnu. Jak nám sama při sociálním šetření (návštěvě před nástupem do Domova) řekla: "konečně si užiji svobodu".

Paní Margita v té době byla již několik let vdovou – o manželovi si odmítala bavit, tuto část svého života chtěla vytěsnit, nesdělila nám dokonce ani jeho jméno. Byla bez jakéhokoliv zájmu o okolí. Odmítala se bavit i o svých dětech (má dceru a syna), říkala, že se zkazily – přestaly se společně stýkat.

Ještě předtím, než se dostala do nemocnice, bydlela společně se synem ve svém bytě. Syn se zadlužil, měl mnoho exekucí, které neřešil, nakonec se odstěhoval a od té doby spolu nebyly v kontaktu. Doteď paní Margita neví, kde syn je – nenavštívil ji za celou dobu jejího pobytu v nemocnici, nebylo možné ho ani kontaktovat, když se vyřizoval nástup k nám do Domova.

Dcera v té době už bydlela v Praze spolu s vnučkou, ale nebyla informace kde, vzájemně o sobě nevěděli. Od sociální pracovnice z Mediciny – Nemocnice následné péče nám byl předán pouze telefonní kontakt na dceru. O synovi v té době informace neměli.

Když pak paní Margita k nám do Domova nastoupila, nabídli jsme ji pomoc při obnovení kontaktu s dětmi, to však striktně odmítla – respektovali jsme to. V sociální dokumentaci jsme uvedli, že nemá kontaktní osobu.

Paní Margita se postupně v Domově seznamovala s novým prostředím, personálem, svou spolubydlící – bydlela na dvoulůžkovém pokoji. Den ode dne se zlepšovala po psychické stránce, byla více komunikativní – sama aktivně vyhledávala personál, nejvíce svou klíčovou pracovnici. Znova se rozchodila – dokonce přestala k chůzi používat francouzskou berly.  Začala o sebe znova dbát. Ráda se oblékala – což, ale začal být problém, protože neměla dost finančních prostředků. Důchod, který pobírala, měla velice nízký, nebyla schopna v plné výši uhradit ani pobyt a stravu v Domově. Zákonné kapesné ji sotva stačilo na doplatky na léky, občas ji něco málo zbylo na malé občerstvení v kantýně. Na to, aby si mohla něco nového koupit na sebe a udělat si tak radost, ji nezbývalo. Problém byl i se zajištěním základních prostředků k hygieně. V té době, byl podzim, jsme také zjistili, že nemá žádné teplé ošacení na zimu.  Sociální pracovnice se snažili paní Margitě pomoc – oslovili jsem místní pobočku Charity a požádali, zda by měli např. kabát, teplé kalhoty atd. Podařilo se domluvit společnou návštěvu Charity a paní Margita odcházela se spoustou krásných věcí a hlavně s úsměvem na tvářích.

Pozvolna si nadále užívala pobytu v Domově, stále více navštěvovala aktivity v Domově, dokonce sama chodila s nápady, co by se dalo ještě "dělat", jak vyplnit svůj den. Její záliby byly: péče o květiny, míčové hry, boccia, vycházky do města a okolí Domova, denně chodila krmit kočky na dvorek, ráda také jezdila na výlety a divadelní představení. Jak šel její čas v Domově, postupně se začala více stranit klientů, soustředila se pouze na sebe, byla více "svá". Jak to lépe popsat – chtěla více volnosti, v rozhovorech se začala zmiňovat o tom, že do Domova nepatří, že chce bydlet sama. V té době si požádala o jednolůžkový pokoj, bohužel v tu chvíli nebylo žádné volné místo na jednolůžkovém pokoji. To však nebyl jediný problém, klientka na tom nebyla finančně dobře, nemohla by jednolůžkový pokoj uhradit. Přesto jsme měli pocit, že ani to by nebylo to pravé, což nakonec sama sdělila po krátké době i paní Margita. Nakonec vyslovila přání opustit Domov a jít bydlet do Prahy. Do Prahy proto, že tam v mládí bydlela a chtěla se vrátit zpět domů. Její současná finanční situace však byla stále špatná, stále ji doháněli dluhy a nebylo tedy možné vzhledem k finanční situaci řešit bydlení v Praze. Přesto jsme chtěli paní Margitě nějak pomoc, nabídnout ji další možnosti. To už byla u nás v Domově, ale pátým rokem a i když se snažila být soběstačná, byla vidět její závislost na službě.

Po společných rozhovorech jsme paní Margitě nabídli možnost podat si žádost do bytu s pečovatelskou službou (dále jenom PS). Tyto byty jsou součástí naší organizace, je to služba, kterou poskytujeme jak v bytech, tak i v terénu (domácnostech klientů). Vše jsme společně několikrát probrali; jednali s koordinátorkou PS a přizvali si psychiatričku. I přesto, že psychiatrička nedoporučovala návrat do domácího přirozeného prostředí, dokonce nám k tomu dala i zprávu, že je nutný dohled nad pravidelným užíváním léků a je zde vysoká závislost na službě – tak i přes tuto zprávu jsme se rozhodli v tomto přání paní Margitu podpořit. Společně jsme v červnu 2015 podali žádost na přidělení bytu – garsonky v PS. Byt byl do 1 měsíce přidělen, v červenci jsme se tedy vydali na prohlídku bytu. V té chvíli jsme si uvědomili, že nastane další problém a to s vybavením bytu – jelikož již paní Margita své věci z bytu nevlastnila, museli jsme vymyslet, jak ji pomůžeme se zařizováním bytu. Nakonec jsme došli k možnosti, uspořádat v Domově sbírku – každý ze zaměstnanců přinesl z Domova něco. V krátké době se nám podařilo dát dohromady vybavení (postel, stůl a židle, skříň, koberec, záclony, drobné vybavení – nádobí). Jediné, co jsme neměli, byla lednice. Rozhodli jsme se tedy podat žádost na místně příslušný ÚP, tzv. žádost o mimořádnou jednorázovou pomoc. Paní Margitě bylo v žádosti vyhověno a tak jsme zakoupili i zbývající lednici.

Pak už jsme jen čekali na zapojení elektriky, podpis smlouvy o přidělení bytu a nastal očekávaný den D. Paní Margita se 1. září 2015, po pěti letech pobytu u nás v domově, přestěhovala do bytu s PS. Společně jsme ji představili s koordinátorkou PS její pečovatelku – klíčovou pracovnici, pomohli se jí zabydlet a popřáli hodně štěstí v její další životní etapě.

Paní Margita v bytě s PS bydlí stále a je velmi spokojená – letos v září 2019 tam bude čtvrtým rokem.

 

Případ, který nedopadl nejlépe

Pan Milan nastoupil do našeho Domova v červnu 2014 (ve věku 64 let) a to z Psychiatrické léčebny, kde byl necelý rok. V léčebně byl, protože už nezvládal svůj život „na svobodě“. Ztratil kontakty se svou rodinou, přišel o přítelkyni, přidali se nemoci a to vše ho dovedlo až do Azylového domu pro muže, kde však svůj život přestal zcela zvládat, trpěl psychickými obtížemi, až skončil v Psychiatrické léčebně.

Přibližně po roční hospitalizaci v léčebně, kde se postupně snažil znova začít, mu sociální pracovník pomohl podat žádost k nám do Domova pro seniory (pozn. dříve to nešlo, máme cílovou skupinu od 63 let). Krátce po podání své žádosti jsme měli volné vhodné místo a tak jsme s kolegyní vyrazily do léčebny na sociální šetření. Naším záměrem bylo se s  panem Milanem seznámit a zjistit, zda k nám chce opravdu nastoupit a jaké má představy, co si přeje dál.

Pan Milan byl rozhodnutý přijmout místo v Domově pro seniory – dokonce si myslel, že s námi rovnou pojede. Nastoupil, ale cca po týdnu. Při nástupu měl u sebe pouze pár osobních věcí, vše ostatní ponechal v azylovém domě. Jak nám řekl, měl tam mít i osobní věci – zkusili jsme azylový dům kontaktovat s dotazem, zda ještě u nich pan Milan věci má.

Měli jsme pro pana Milana skvělou zprávu – zůstalo mu tam vše – věci jsme mu tedy přivezli. Největší radost však měl z fotografií svých dětí.

Pan Milan si totiž ze všeho nejvíce přál, znova se spojit se svými dětmi, dcerou a synem. Dceru viděl cca před 10 lety, když se rozvedl se svou manželkou. Od té doby o ní neměl žádné informace, jen věděl, kde asi bydlí a kde naposledy pracovala, ale ani tím si nebyl moc jistý. O synovi měl pouze pár informací a to, že je snad ženatý a má 4 děti. Naposledy ho viděl před více, jak 17 lety.

Fotografie, které u sebe měl, byly z doby, když byly děti ještě malé, kdy žili všichni společně. Pak se rozvedl, odešel do jiného města za prací, našel si novou přítelkyni a zcela ztratil kontakt se svou rodinou, dětmi.

Měl proto od nástupu do Domova velké přání, znova najít své děti. I přesto, že informací moc nebylo, dali jsme se společně do hledání. Nejschůdnější cestou by bylo zkusit požádat přes matriku příslušné ministerstvo s dotazem, podáním žádosti, na vyhledání dětí. Problém byl v tom, že každá taková žádost stojí 500 Kč a pan Milan neměl finance na zbyt. Měl ještě plno dluhů z dřívější doby a také nějaké exekuce. Také jsme věděli, že výsledek takto podaných žádosti o vyhledání určité osoby není jistý, protože vyhledaná osob musí souhlasit s kontaktováním, předáním informací o sobě tomu, kdo ji hledá. Zkusili jsme tedy při vyhledání dcery použít facebook. Pan Milan o dceři věděl pouze to, kde bydlela a kde pracovala. Věděl také, že je vdaná, ale nové příjmení už neznal. Zkusili jsme tedy dceru takto vyhledat. Podařilo se nám kontaktovat příbuzné od dcery, ale dcera s námi kontakt odmítla. Pan Milan z toho byl velmi zklamaný, ale sám nakonec řekl, že možná je to tak lepší. O to více se, ale upnul na možnost vyhledat svého syna.

O synovi věděl, kolik mu je asi cca nyní let, jméno mají oba stejné, a ještě věděl nepřesný název obce, kde naposledy bydlel, několikrát ho tam totiž i navštívil. Zkoušeli jsme tedy vyhledat podobné názvy obcí, zda si pan Milan vzpomene. K naší velké smůle, jsme našli tři takto podobné názvy obcí. Pan Milan si, byl ale jistý, že to bylo někde u Jičína – okruh se nám tedy zúžil. Našli jsme obec v této lokalitě s názvem, který si pan Milan pamatoval. Nastal však problém s tím, jak jeho syna zde najít. Zkusili jsme místní poštu a měli jsme štěstí – paní na poště nám sdělila přesnou adresu. Pan Milan ihned svého syna písemně kontaktoval a podařilo se. Syn odepsal, a dokonce i sám kontaktoval náš domov. Po pár měsících společného psaní, se pan Milan rozhodl, že svého syna pojede navštívit (bylo to v červnu 2017). Syn návštěvu do domova odmítl s tím, že má s přítelkyní malé děti a nemůže tedy otce navštívit, ale byl by rád, kdyby ho otec navštívil jako dříve. Pan Milan tedy odjel z domova na měsíční dovolenou k synovi. Po měsíci se vrátil a vše vypadalo tak, že znova svého syna objevil. Syn pak sám domov, sociální pracovnici, několikrát kontaktoval, posílal průběžně fotografie svých dětí, pravidelně psal.

Pan Milan měl velkou radost, a dokonce po pár dopisech od syna zvažoval, že by u syna a jeho přítelkyně bydlel. Bohužel už v té době měl syn velké problémy, o kterých jsme netušili a on sám je ani otci nesdělil, ale společné bydlení zvažovali oba. Syn bydlel s přítelkyní a svými 4 dětmi v pronajatém domku od obce.

V listopadu 2017 se pan Milan rozhodl znova jet k synovi a strávit tam i Vánoce – takto se oba domluvili. Měli jsme s panem Milanem radost – konečně to vypadalo, že alespoň s jedním ze svých dětí se mu podaří vztah zpátky obnovit.

Bohužel, nevyšlo ani to.

V prosinci 2017, tři dny před svátky, sociální pracovnici našeho domova kontaktovala dispečerka z Rychlé záchranné služby s informací, že přijali našeho klienta, který je vyčerpaný, bez peněz a dle jeho slov se nemá kam vrátit. Kontaktovali jsme obratem starostu obce, kde bydlel syn pana Milana, abychom zjistili, co se v rodině stalo. Kontaktovat syna a jeho přítelkyni se nám nepodařilo. Od starosty obce jsme zjistili, že syn pana Milana byl cca před týdnem zadržen Policií ČR a je nyní ve vazební věznic. Jeho přítelkyně odmítla pana Milana v domku dále mít. Požádali jsme tedy starostu obce, zda požádá přítelkyni syna, aby tam nechala našeho pana Milana, než pro něj přijedeme. Když jsme ho přivezli zpět do domova, byl viditelně unavený, vyčerpaný, také hladový, ale rád, že je zpátky v domově.

Přes svátky se pan Milan dal do pořádku. Stále nám chodil děkovat, že jsme pro něj přijeli, přesto bylo vidět, že je celou situací velmi zklamaný. Trápilo ho, že neví, co se synem je. Přítelkyně syna přerušila s námi i panem Milanem jakýkoliv kontakt a odstěhovala se neznámo kam. Tuto informaci nám potvrdil i starosta obce.

Dotazem na Generální ředitelství věznic jsme zjistili, kde syn pana Milana je – v té době zrovna nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody. I když vše nakonec nedopadlo tak, jak si pan Milan přál, byl alespoň rád, že zjistil, kde jeho syn je. Takže i když se mu nakonec nepodařilo zcela obnovit vztahy se svými dětmi, měl radost alespoň z toho, že ví, kde jsou a jak se mají. Se svým synem si nyní alespoň pravidelně píše – už teď ví, že ani se synem v pravidelném kontaktu nebude. Bere vše jako své zklamání.

 

Jarmila Vosyková

sociální pracovnice Domov pro seniory a Pečovatelské služby v Žatci

Zpracoval: O. Matoušek

 

 


Sdílet text:


Podobné zprávy

Akademické články Podpora neformálních pečovatelů v podmínkách poskytování sociálních služeb pro seniory v ČR: příklad Pečovatelské služby
O čem se mluví Pečovatelská služba a individuální plánování. Praktický průvodce
Akademické články Preference české populace při zajištění péče v období závislosti v seniorském věku
Akademické články Individuální plánování v sociálních službách pro seniory: příklad vybrané organizace Pečovatelské služby
Akademické články Role sociálních pracovníků z hlediska přístupů rodičů k léčbě enurézy dětí


0

Diskuze

Všechny komentáře

Zatím nebyl vložen žádný komentář

Vložit komentář

zapište číslo číslovkou: jedna

... všechny zprávy

Nabídka nových knih

obalka
Vykročte z úzkosti
Jarmila Tolimatová
obalka
Sourozenecká dyn...
Hans Sohni
obalka
Psychopat v mém...
James Fallon
obalka
Přehled psychote...
F. Caby; A. Caby
obalka
Královna chaosu
Zoë Kessler
obalka
Jakou otázku máte ...
A. Funcke; A. Rachow
obalka
Jak lidé zrají
J. G. Berger

... kompletní nabídka

© 2014, časopis Sociální práce/Sociálna práca | počet návštěv: [CNW:Counter] | … vstup do administrace