Kanál SP na YouTube SP na Facebooku SP na Floowie

Úvod » Inspirace pro praxi »

příklady pozoruhodné praxe

Barevné případy pracovnice střediska Péče o duševní zdraví (budoucího centra pro duševní zdraví)

ilustrační foto

Vydáno před 73 dny

Případ, který se vyvíjí dobře

Karolíně je 55 let. Většinu svého dospělého života se léčí s duševním onemocněním. Má diagnostikovanou paranoidní schizofrenii od doby, kdy končila gymnázium. S pomocí rodiny odmaturovala. Dál už nestudovala.

Celý život tráví v rodinném domku, kde žila jako dítě s otcem, matkou a bratrem. Karolínini rodiče jsou dnes už po smrti. V současnosti Karolína v domě žije s bratrem, bratrovou ženou a bratrovými dětmi. Karolína tam má svůj oddělený prostor. Je v invalidním důchodu a to je její jediný příjem. Dlouhodobě užívá psychiatrickou medikaci.

S Karolínou jsem v kontaktu třetím rokem. Oslovila mne její psychiatrička. Řekla mi, že v její domácnosti jsou konflikty. Ona sama popisovala jako svůj hlavní problém tak zvané likvidační záchvaty. Sbírá staré knihy. Když je v nepohodě, tak ty knihy ničí. Hlasy jí napovídají, aby tak činila. Knihy většinou pálí. Stalo se ale i to, že je házela do společného záchodu a ten ucpala. Bratr a jeho žena jí to vytýkali, hádali se s ní, nebo s ní nekomunikovali.

S Karolínou jsem se poprvé setkala v ordinaci její psychiatričky. Vypadala zanedbaně, neměla velkou chuť komunikovat; z náznaků bylo zřejmé, že má strach z bratrovy rodiny. Sdělila mi, že by byla ráda, kdyby jí někdo pomáhal v takových věcech, jako je úklid domácnosti, nákupy, hospodaření s penězi a lékařská péče jiná než psychiatrická. Dozvěděla jsem se, že se blíží soudní jednání, kdy se bude řešit její svéprávnost.

Domluvily jsme se na návštěvě v její domácnosti. Jako podmínku návštěv jsme dohodly, že bude vždy přítomen i bratr. Karolína měla obavy z toho, že kdyby byla doma sama se sociální pracovnicí, že by jí mohla ublížit. Nikdy v životě ale nikomu neublížila. Měla svoji nemoc spojenou s nekontrolovatelnou agresivitou, to jí vsugerovalo okolí.

Chodila jsem tam jednou za dva týdny. Karolína mi popisoval svůj život. Čím víc jsme se poznávaly, tím víc bylo zřejmé, že je velmi inteligentní, orientovaná ve svém okolí, se zajímavými koníčky. Uvažovala o sobě však s despektem, sama sebe velmi často urážela. Bylo znát, že opakuje tvrzení svého okolí. První verze Karolíniny zakázky se soustřeďovala na chod domácnosti. Plánovaly jsme nákupy, úklidy, lékařská vyšetření.

Pak si Karolína sama řekla o to, aby u našich schůzek bratr nebyl. Projevila přání, abychom se setkávaly někde jinde, protože ona sama téměř nikam nechodí. Setkávaly jsme se potom na psychiatrické klinice, kam pravidelně dojížděla. Společně jsme začaly chodit nakupovat do nového obchodu, ze kterého měla obavu. Chodily jsme do restaurace nebo do parku, kam kdysi chodila s rodiči. Bylo zřejmé, že nebývá sebejistoty.

Mluvily jsme o tom, že by potřebovala, aby se k ní bratrova rodina chovala jinak. Ona pro ně byla ulejvák a škůdce. Využívali její část domu, když vařili maso pro zvířata nebo měli hodně prádla. Karolína ale do jejich části domu nechodila. Nikdy neměli společné jídlo nebo něco podobného. Karolíně se nechtělo do společných jednání s bratrem a jeho ženou. Zároveň bylo jasné, že bez diskuse s bratrem a jeho ženou se nic nezmění.

Po nějaké době Karolína ke schůzce s bratrem svolila. Bratr se mezitím stal jejím opatrovníkem. Schůzka byla dost náročná pro všechny strany. Ukázalo se, že napjatým soužitím trpí i Karolínin bratr i jeho žena. Povedlo se společně domluvit základní pravidla fungování domácnosti. A také ohraničit možnosti Karolíny podílet se na tom, co domácnost potřebuje. S tím všichni souhlasili a nějaký čas to fungovalo.

Karolína se cítila lépe. Její strachy ustoupily. Běžné situace zvládala dobře. Sama dokonce začala venčit rodinného psa, což dřív nedokázala. Společně jsme začaly mapovat, kdy se blíží likvidační záchvat. Většinou to souvisí s tím, že dostane od rodiny nějakou negativní zprávu. Nebo je na obzoru nějaká velká změna, např. oprava domu. Nebo se změní denní režim někoho z rodiny, někdo je třeba nemocný a je víc doma. Karolína si tyto souvislosti zapisuje. Celkově se počet jejích likvidačních záchvatů výrazně snížil proti době, kdy jsme v kontaktu nebyly. Způsob provedení likvidace knih už nezasahuje do chodu domácnosti. Vypracovala si obranu – když ví, že ji čeká nějak těžká situace, tak si dá k někomu své naposledy nakoupené knihy do úschovy.

Karolína teď uvažuje o tom, že by se z rodného domu odstěhovala a zkusila žít sama. My nabízíme podporované bydlení pro naše klienty. Když se v našem bytě uvolní místo, uchazeč může bydlení nezávazně vyzkoušet. Z mého hlediska by Karolína mohla samostatné bydlení zvládnout.

Po dobu spolupráce s Karolínou se jako stěžejní ukázal vybudovaný dobrý vztah a důvěra mezi námi. Karolína po dlouhé době ve svém životě zažívá úspěchy, které ji dále posouvají a díky kterým obnovuje své dovednosti a zvyšuje tak kvalitu svého života. Cítí se šťastnější.

 

Případ, který se nevyvíjí dobře

Janovi je 50 let, žije sám ve vlastním bytě, který zdědil po své mamince. Nemá žádné příbuzné ani blízké přátele. Žije samotářsky a říká, že se svým způsobem života je spokojený. Má paranoidní schizofrenii. Pravidelně dochází ke své lékařce na kontrolu na psychiatrii, často bývá v důsledku zhoršeného zdravotního stavu hospitalizován v psychiatrické nemocnici. Naše služby mu doporučila rodinná známá.

Jan si od služby přál pomoc strukturovat denní režim a najít nějakou smysluplnou aktivitu, kterou by se mohl zabývat. Také se chtěl naučit sám pečovat o vlastní byt. S úklidem mu dlouho pomáhala rodinná známá, která však už z důvodu zdravotního stavu nemůže tyto činnosti vykonávat. V době, kdy jsme se seznámili, jeho den vypadal tak, že si ráno četl knihu nebo noviny, pustil si televizi, pak snědl oběd, který mu přivezli z jídelny, umyl nádobí a zase si něco četl. Někdy šel nakoupit do blízkého obchodu. To bylo všechno.

Když je Jan dlouho bez kontaktu s lidmi, dějí se mu zvláštní příhody. Má pocit, že přestává vidět, přestává jíst a cítí se slabý. Když se to stane, jde na kontrolu ke své lékařce, a ta mu ihned dojedná hospitalizaci v psychiatrické nemocnici. Tohle se stává tak dvakrát až třikrát do roka. Jedna hospitalizace potom trvá 2 až 3 měsíce.

Janovi se většinou první týden hospitalizace uleví, začne se opět cítit dobře. Pobyt v nemocnici je však pro něj vítanou změnou – je mezi lidmi, je o něj postaráno, líbí se mu tam. 

Snažili jsme se společně přijít na to, co by se dalo dělat jinak, aby obtíže doma zvládl a nedocházelo tak často k hospitalizaci. Domluvili jsme se, že po návratu domů zrealizujeme společnou schůzku s jeho psychiatričkou.

Když se z nemocnice vrátil domů, jezdila jsem za ním jednou za dva týdny. Víc kontaktu si nepřál. Společně jsme vytvořili krizový plán, tedy postup, jak bude Jan jednat v případě zhoršení zdravotního stavu (zavolá mi, sejdeme se, společně zhodnotíme situaci, společně navštívíme lékařku a budeme hledat možnosti podpory). Zároveň se blížila společná schůzka s lékařkou.

Několik dní před společnou schůzkou s psychiatričkou jsem se dozvěděla, že je Jan opět hospitalizován. Zhoršil se mu zdravotní stav, rovnou sám navštívil lékařku a druhý den odjel do nemocnice. Domluvený krizový plán tedy nezafungoval.

V současné době je Jan pořád v nemocnici. Když lékaři začnou uvažovat o jeho propuštění, tak se jeho stav zhorší, přestává jíst a vyjadřuje obavy z návratu domů. Pobyt v nemocnici se tím prodlužuje a Jan si na nemocniční prostředí zvyká stále víc. Bylo mu nabídnuto komunitní bydlení v nedalekém městě, to ale odmítl s tím, že má vlastní byt, do kterého se jednou vrátí. Nabízený častější kontakt s naší službou a větší podporu také odmítá.

Přestávám se orientovat v tom, co si Jan přeje. A jaký pro něj má naše služba význam. Cítím, že je pro něj nějak důležitá. Možná chce, abychom se mu věnovali, a současně chce mít „zázemí“ v nemocnici. U Jana vnímám projevy závislosti na nemocničním prostředí. S Janem jsem se toto téma pokusila otevřít. Ihned však začal měnit téma hovoru, byl podrážděný. Souhlasil ale se společnou schůzkou u psychiatričky, kde se o častých hospitalizacích (a jaký vliv mají na kvalitu jeho života) můžeme společně bavit. Až se Jan vrátí z hospitalizace domů, začneme společně znovu hovořit o jeho potřebách a přáních, pokusíme se najít cestu, jak je naplňovat v domácím prostředí tak, aby se zde Jan cítil dobře.

Michaela Formánková,

Péče o duševní zdraví, z.s., středisko Hradec Králové

 

Zpracoval: O. Matoušek

 



Sdílet text:


Podobné zprávy

Akademické články Sociální pracovník v oblasti komunitní péče o duševní zdraví a jeho potřeby vzdělávání
O čem se mluví Nedobrovolná hospitalizace psychiatrických pacientů v ČR
Akademické články Bariéry v pracovním uplatnění osob s dlouhodobým duševním onemocněním
O čem se mluví Letošní cenu Křesadlo za dobrovolnickou práci obdržela Pavla Ribeiro Vicente
O čem se mluví Fokus Praha o mediálních výrocích o lidech se zkušeností s duševním onemocněním


1

... všechny zprávy

Nabídka nových knih

obalka
Blíž tě nepustím
Rolf Sellin
obalka
Minimalismus do ...
Aston Sanderson
obalka
Umění uměřenosti
Svend Brinkmann
obalka
Mateřský koučink
Jana Černá
obalka
Nic mi není! Pomoc ...
Xavier Amador
obalka
Všímavost a soucit ...
Jan Benda
obalka
Narušení
Susanna Kaysen

... kompletní nabídka

© 2014, časopis Sociální práce/Sociálna práca | počet návštěv: [CNW:Counter] | … vstup do administrace