Kanál SP na YouTube SP na Facebooku SP na Floowie

Úvod » Inspirace pro praxi »

rozhovor

V životě nic není tak, jak se jeví, a nic není zalito betonem

ilustrační foto

Vydáno před 5 lety

Čtyřhodinovou cestu z Prahy do Ostravy, dvouhodinový rozhovor s ředitelem a předsedou občanského sdružení Vzájemné soužití a cestu zpět mohou mnozí chápat jako poměrně zatěžující a únavnou součást pracovního života člena redakce tohoto časopisu. Skutečnost je ale jiná. Setkání a rozhovor s člověkem, který vás při vstupu do místnosti zaplaví svou bezmeznou energií, je zážitkem nikoli unavujícím. Spolu s kolegyní usedáme v pracovně Sri Kumara Vishwanathana a začínáme rozhovor o jeho cestě od fyziky k sociální práci, o situaci na Šluknovsku a o komunitní sociální práci v Ostravě.
 
Narodil jste se v Indii, studoval v Moskvě. Co se stalo, že jste se usadil v České republice a začal tu pracovat?
V době pádu železné opony mě sem přivedla jedna krásná žena, která je mou manželkou.
 
Vaše původní povolání je fyzika. Jak jste se dostal k sociální práci?
Na světě jsou určitá tajemství. Člověk neřídí vše sám a chvála Bohu, že je to tak! Podle mne to byl osud, když jsem měl pracovat ve svém oboru na Palackého univerzitě a nevyšlo to. Abych se uživil, pracoval jsem v technických službách v Jeseníku; hrabal jsem listí a uklízel ulice. Potom se opět něco stalo a dostal jsem nabídku rozjíždět dvojjazyčné gymnázium v Olomouci. Hledali fyzika, co umí anglicky, a tak jsem se podílel na vybudování jednoho z nejlepších dvojjazyčných gymnázií v ČR. Tehdy jsme se snažili skloubit dogmatické rakousko-uherské školství s pokrokovým britským školstvím, které se blíží protestantskému modelu Komenského, což se nám myslím podařilo.
 
Jestli vás dobře chápu, tak mi naznačujete, že jste se k sociální práci dostal přes práci pedagoga. Rozumím tomu správně?
Zabývám se komunitní prací a škola mě na ni dobře připravila. Když jsem pracoval se školní třídou na bázi demokracie, tak jsem prosazoval tyto zásady: třída není diskusní fórum; ve třídě musí být určitý řád; spolu se třídou musíme společně někam dojít a je možné, že dojdeme každý jinam, protože jsme individuality a nemusíme se vším souhlasit. Zmíněné zásady mi velmi pomáhají v komunitní práci, když pracujeme na rozvoji určité lokality nebo když pracujeme s oběťmi lichvy, nedobrovolných sterilizací či jiných trestných činů.

„Rozhodl jsem se, že půjdu pomáhat hledat vhodná řešení.“

 
Co vás přivedlo ke komunitní práci? 
V sedmadevadesátém roce přišla velká voda a mne uchvátila mezilidská solidarita v Česku. Potom přišlo rozčarování, když se solidarita začala drolit a začalo se říkat: „Cigáni si pomoc nezaslouží!“ To se stalo v Přerově a Ostravě. Romové zůstali bez vody, jídla a bez české pomoci, a když pak přijely kamióny z Rakouska, tak se k Romům ani nedostaly, protože doprava byla z lokalit, kde přebývali, odkloněná. A pokračovalo to ještě dál: Romky si například přišly pro vodu a bylo jim řečeno, ať si jdou do Bečvy; novináři-suchoponožkáři psali do médií tendenční zprávy, které podporovaly rasovou nesnášenlivost a ponižovaly jednu skupinu obětí. Když byl v Ostravě zaplaven Hrušov, ubytovali Romy do jedné školy a vznikl neskutečný chaos, protože policisté do školy nepouštěli lidi bez trvalého bydliště, což je problém každého druhého Roma – zde musím zmínit, že celý systém vykazování trvalého pobytu jde na ruku majoritě, která má doklady v pořádku. Tak matku s dítětem policisté pustili, otce nepustili, a naopak. Pak se do toho vložila televize a začalo se mluvit o neoprávněném pohybu osob, které kradou jídlo lidem postiženým záplavami, a nikoho nezajímalo, že se jedná o matku či otce z rodiny, kterou rozdělilo jen vykázané místo trvalého pobytu.
 
Nebyla to jednoduchá situace…
A to není všechno! V té škole se nepracovalo s lidmi postiženými povodněmi; nebyl tam farář ani sociální pracovník. Vedení se navíc bálo o majetek a použilo velice nebezpečnou větu, která odstartovala kolotoč nežádoucích událostí. Lidé z vedení školy řekli: „Cigáni tady kradou hračky,“ a to byl konec. Vedení osočovalo Romky a Romky osočovaly vedení školy: „Nám dávají menší porci masa než gádžům!“ a tak to šlo dokola, což způsobilo rozpad a vznikl obrovský konflikt, ze kterého jediným výstupem bylo: „Cigáni zneužívají pomoc!“ Byla dokonce nasazena i URNA, která začala obývat horní patro budovy, aby mohla proti neukázněným Romům rychle zasáhnout. Nikdo si nic nedával do souvislostí a interpretace událostí byla velmi jednostranná. Tehdy jsem se rozhodl, že půjdu pomáhat hledat vhodná řešení této komplikované situace…
 
…další souvislostí mého rozhodnutí bylo, že neromské rodiny postupně dostávaly byty po celé Ostravě, která zastavila obsazování obecních bytů a volné byty nabízela lidem postiženým povodněmi. Romské rodiny žádné byty nedostaly a mohly si vybrat: buď se vrátí zpět do nevyhovujících podmáčených domů, nebo se ubytují v UNIMO buňkách. Osmadvacet rodin se přestěhovalo do buněk a já řekl, že tam půjdu bydlet s nimi. Bydlel jsem tam rok a půl, platil za buňku nájem Slezské Ostravě, a to navzdory dvouměsíčnímu termínu, který mi dala manželka.

„Starostka přistavila anton a my zírali.“

 
Jak začala vaše práce v Lištině?
Starostka tehdy říkala, že pomocí policistů zjedná pořádek. A opravdu, přistavila anton a my zírali, jak policisté celou zimu hlídkují, a litovali jsme je, protože jakmile jsme začali s Romy komunitně pracovat, neměli co na práci a jen mrzli.
 
Romům se v UNIMO buňkách líbilo?
Tenkrát z Brna dovezli staré buňky s azbestem, které jsou dnes zakázané, a chtěli, aby tam bydlely celé rodiny i s dětmi. Romové do buněk v Lištině nechtěli, a když se lidé z majority dozvěděli, že do jejich oblasti chtějí ubytovat Romy, co právě zničili školu a byla proti nim nasazena URNA, tak sedm stovek z nich sepsalo proti sestěhování petici. Dokonce místní Romové se připojili a protestovali. Obávali se totiž, že tito „agresívní cigáni“ přijdou a zničí křehkou rovnováhu mezi nimi a lidmi z majoritní společnosti.
 
Jaká je v Lištině situace dnes?
Vůdčí osobností nespokojených lidí byl tehdy takový patriarcha, bývalý poslanec Federálního shromáždění havíř Fabián. V Lištině vznikla domobrana, vyhrožovala ozbrojením a tento prvek je v této oblasti dodnes. Například v posledních komunálních volbách měla Dělnická strana sociální spravedlnosti pětatřicet kandidátů právě odtud.
 
V rámci komunitní práce zapojujete i členy dělnické strany?
Diskutujeme s nimi v hospodě U lišky. Není to legrace, jeden z nich třeba šlápne na jehlu a řekne to ostatním. Společně pak vykřikují: „To je cigánská jehla! Půjdeme je všechny postřílet!“ A za to, že si o této situaci a možných následcích pak nepřečteme v novinách, můžeme poděkovat právě komunitní práci. Osobně si myslím, že právě komunitní práce zabraňuje zapojení normálních lidí do akcí extremistů.

„Lidé, co křičí, ať jdou cigáni do práce, sami nepracují.“

 
To se ale dnes nedaří na Šluknovsku…
Tam protestují hlavně nezaměstnaní. Lidé, co křičí, ať jdou cigáni do práce, sami nepracují. Ve Varnsdorfu je podle mne nejlepší cukrárna v Česku a paní cukrářka tam nemůže sehnat personál, protože každý má přehnané představy o platě. To je jedno veliké ghetto, kde lidé nemají zkušenosti ze srovnání a mladí lidé pak nemají reálné představy a všichni chtějí dvacet tisíc. Je to atraktivní a nádherná oblast kousek od Německa a lidé tam neumějí německy. Mladí lidi pak chodí protestovat proti Romům a sami jsou na dávkách.
 
Mladí nezaměstnaní jsou ale jen jednou skupinou protestujících…
Samozřejmě, pak je tu další skupina, která ztratila práci a v minulosti dělala úžasnou a kvalitní práci v místním průmyslu. Lidé z této skupiny vyráběli ve Varnsdorfu nádherné a kvalitní ponožky, svetry a manšestry, ale dnes je vše pryč. Na Šluknovsku není téměř žádný průmysl ani zemědělství. Dnes se kvalitní ponožky z Varnsdorfu vyrábějí v Turecku a lidé jsou bez práce.
 
Jak tyto a jiné skutečnosti dále ovlivňují současnou situaci na Šluknovsku?
My dnes zažíváme situaci, že téměř všichni protestující lidé jsou na dávkách. V podstatě jedna chudá skupina lidí bojuje proti druhé chudé skupině lidí a myslí si, že když ta druhá skupina opustí Šluknovsko, tak se prvé skupině povede lépe.
 
Opravdu si myslí, že se jejich situace zlepší?
Když se lidí přímo zeptáte, zda jim bude lépe, až Romy vyženou, tak se zarazí. Oni vědí, že jim lépe nebude, že stejně nedostanou práci. Šluknovsko totiž negeneruje práci, ta lokalita žije na dávkách a základní problém je, že jedna skupina chudých – Romové má větší dávky než ta druhá – lidé z majority. Úroveň celé šluknovské hádky je, že lidé z majority obviňují Romy, že mají vyšší dávky, protože mají více dětí, a Romové lidem z majority vzkazují, ať jsou temperamentnější a taky dělají děti. To je celá úroveň hádky, kterou Kohout a spol. využívají, aby je vynesla do politiky, a nenabízejí žádná optimální řešení.
 
Co by se mělo udělat, aby se místním lidem žilo dobře?
Dobré řešení může spočívat jen v obnově celé krajiny včetně obyvatel. Je třeba investovat, vzdělávat lidi a skutečně diskutovat o tom, jak postavit tuto krásnou a historicky bohatou krajinu na vlastní nohy. Vždyť Varnsdorf byl největším textilním centrem celého Rakousko-Uherska a dnes se tam nevyrábějí ani ponožky.

„Šluknovsko je kraj bez vize.“

 
Na Šluknovsku ale není jen Varnsdorf…
Šluknovsko je kraj bez vize. Jsou to Sudety, kam se téměř všichni lidé v minulosti přistěhovali a dodnes si nevytvořili pouto ke své krajině. Lidé obydleli hotové domy, sklidili ovoce a zeleninu z vypěstovaných zahrad, zaseli do kultivovaných polí… Doba komunismu rozhodně nepomohla k vytvoření pouta a dnes lidé vnímají svou krajinu jako ta varnsdorfská firma na ponožky, co se vyrábějí v Turecku a vymýšlejí v Česku – je to trh bez pouta.
 
Opravdu je to tak špatné?
Nikdo tam ničemu nevěří. Když lidé nevědí, jak dál, zabalí si věci a odjedou pryč. Ti, co odjet nemohou, protestují. A tohle můžeme změnit jedině společnou vizí a investicí.
 
Jaká je vaše role na Šluknovsku?
Snažím se vyjednávat směrem k vyjasnění a odstranění napětí a konfliktů. Je to podobné jako v Ostravě v sedmadevadesátém, kde jsem byl tehdy sám a dnes mám kolem sebe mnoho kvalitních a dobrých spolupracovníků a kolegů. Soustřeďuji se na ubytovnu, která je trnem v očích mnoha lidí. Působím směrem ke zbavování nálepky nepřizpůsobivých, pomáhám k vyslyšení hlasů obyvatel ubytovny u místních politiků a úředníků a mám takovou vizi, že angažuji starosty k neformálním jednáním a společně se domluvíme, co dál dělat. Starostové se svými znalostmi místní krajiny mohou ke zklidnění situace velmi přispět. Dále je třeba angažovat manažery významných firem a ovlivnit politiku státu na poli evropských dotací, které jsou v Česku neuvěřitelně komplikované a rozkouskované do neskutečného množství operačních programů. Vymyslet a realizovat velký a opravdu účinný komplexní projekt zasahující do několika operačních programů je potom o basu, neboť vás obviní z dvojího financování.

„Nálepkováním se lidé ochuzují o možnost něco pochopit.“

 
Co říkáte na termín „nepřizpůsobivý“?
To je velmi nebezpečná nálepka, kterou můžete jako modrooký zažít i vy, když přijde pár černookých a řekne, že nepřizpůsobivým jste právě vy a všichni modroocí. Je to nálepka od lidí, kteří nevědí, proč se jiní chovají, jak se chovají. Často nálepkují lidé, kteří nejsou schopni analyzovat a jen rychle soudí a nejsou schopni chápat věci v souvislostech. Tím se ale strašně ochuzují o možnost něco pochopit. Neuvědomují si, že jednou se mohou ocitnout v nálepkované roli a potom sami budou čelit nepochopení okolí.
 
Vybavuje se vám nějaký příklad?
Na Šluknovsku jsem se chtěl dostat do kina Panorama a potkal jsem mladého muže se starou paní. Zeptal jsem se jich na cestu. Byli hodní a svezli mě a paní mi v autě říkala, jak je to dnes šílené: „Dnes jdou po cigánech a zítra možná budu parazitem já, protože jsem důchodce.“ I ona cítila, že v budoucnu může být nežádanou osobou, protože bere důchod. Celé to je velice nebezpečné, vždyť jde o zveličený zájem jedné skupiny na úkor skupin ostatních a na tom byla vždy založena všechna totalitní hnutí.
 
Co je podle vás základem komunitní práce?
Je to jednoznačně řád, řešení konfliktů s okolím, práce s dětmi, komunikace s úřady, humanitární pomoc a vytvoření dobrovolných skupin. Je třeba se dívat na způsoby práce, kterými jsou terénní práce, skupinová práce a práce s celou komunitou. Mám velmi rád Dostojevského a v Bratrech Karamazových je jedna pasáž hodící se k přirovnání: Starý otec Zosima umírá a syn Aljoša u něj stojí. „Nezůstávej tady v klášteře,“ říká otec synovi, „běž mezi lidi!“
Sdělení otce synovi pro mne znamená, že jakoukoli práci pro lidi nemůžete dělat za zdí kláštera, úřadu nebo kanceláře sociální služby. Musíte jít mezi lidi a za lidmi, musíte se vystavit zklamání a vidět život v jeho nahotě. To vás nutí hledat v sobě více síly a dalších zdrojů a nutí vás to k růstu. V sarkofágu kanceláře je vše zkreslené, kdežto v terénu je vše jasnější a srozumitelnější.

„Učíme lidi lovit ryby, ale nechceme se vzdát rybářského prutu.“

 
Jak vnímáte sociální práci s Romy v České republice?
My říkáme, že učíme lidi lovit ryby, ale nechceme se vzdát rybářského prutu. Je to otázka moci a stále chceme být těmi učiteli. Zdá se mi, že sociální práce směřuje k zachování statu quo. Romové jsou nízko, bez hlasu a zastupování, a Neromové jsou vysoko. Podíváte-li se na všechny instituce, tak Romové jsou pouze objekty práce a služby jim jsou poskytovány. Není umožněno předání rybářského prutu a v organizacích téměř nejsou vidět Romové, kteří učí ostatní Romy lovit ryby. Vím, že kompetentních Romů je opravdu málo, ale vím, že se rychle učí. Podíváte-li se na Agenturu sociálního začleňování, tak to je úplné fiasko! V ní není ani jeden Rom a podle Romů naplňuje frázi „o nás bez nás“. Tudy cesta nevede, vždyť je to zabetonování současného mocenského stavu, který neumožňuje emancipaci Romů.
 
Co byste doporučil začínajícím sociálním pracovníkům?
Nebát se jít do terénu, neboť lidé nejsou zlí. Je třeba také zohledňovat, že věci mají svůj příběh. V životě nic není tak, jak se jeví, a nic není zalito betonem. Lidé jsou svobodní a jejich životní situace se vyvíjí a různě proměňují. I když jsou věci hodně zlé, nesmí pracovník ztratit víru v lidi, v jejich svobodu a v jejich touhu žít dobře. Současně by si měl pracovník uvědomit, že nemusí řešit vše. Klidný prvek sociálního pracovníka je takovým katalyzátorem, který napomáhá k uvolnění energie z okolí – energie bloudí v zoufalství a nedůvěře a například vaše dobré slovo způsobí změnu k lepšímu. A tím nejdůležitějším je, že pracovníci nesmějí zapomenout, že po dobře vykonané práci nebudou potřební. Dobrý sociální pracovník zanechá stopy, ale musí umožnit klientům jít dál a bez něj.
 
(Text byl publikován v čísle 3/2011.)
Roman Baláž


Sdílet text:


Podobné zprávy

Inspirace Ke komunitní práci mě dovedl osud
O čem se mluví Zeď v Matiční po 20 letech
Inspirace Mimo systém: Lidé, pro které neexistuje vhodná pomoc
Fakta, dokumenty, legislativa Expertiza: Sociální pomoc ze strany státu neúplným rodinám s dětmi
Akademické články Sociální spravedlnost jako základní kritérium sociální práce a sociální politiky


0

Diskuze

Všechny komentáře

Zatím nebyl vložen žádný komentář

Vložit komentář

zapište číslo číslovkou: sedm

... všechny zprávy

Nabídka nových knih

obalka
Léčivý rodokmen
Lenka Šnajdrová
obalka
Emoce pod kontrolou
M. McKay; J. C. Wood...
obalka
Spolupráce s ne...
Adam Kahane
obalka
Posilování ment...
Jana Bílková
obalka
Cesta hrdinky
Sabine Groth
obalka
Vykročte z úzkosti
Jarmila Tolimatová
obalka
Sourozenecká dyn...
Hans Sohni

... kompletní nabídka

© 2014, časopis Sociální práce/Sociálna práca | … vstup do administrace