Kanál SP na YouTube SP na Facebooku SP na Floowie

Úvod » Inspirace pro praxi »

esej

Jan Keller: Privatizovaná integrace: Sociální sítě

ilustrační foto

Vydáno před 5 lety

Patří1 k četným paradoxům konceptu sociální exkluze, že o vyloučení ze společnosti se hovoří v téže době, kdy je obraz společnosti coby integrovaného celku nahrazován představou rozchodu jednotlivců se systémem.

Jednotlivci se stále méně považují za sociálně determinované a stále více nárokují práva na individuální volby, jež prý rovněž nejsou sociálně nijak vázány.

Diskurz sociálního vyloučení tak paradoxně podporuje představu pevně integrované společnosti v době, kdy už taková není. Odtud iluzornost navrhovaného řešení v podobě integrace. Jak integrovat do společnosti, která se očividně dezintegruje a ve které je právě dezintegrace vydávána za projev větší svobody jejích členů?

Z tohoto pohledu padají mezi sociálně vyloučené ti, kdo nejsou (na rozdíl od dobře situované části středních vrstev) na rozchod se společností dostatečně vybaveni.

Postupující dezintegrace společnosti samozřejmě neznamená její naprostý rozpad na jednotlivá izolovaná individua. V situaci, kdy veřejné kolektivní systémy pojištění procházejí krizí, jsou každému nabízeny jako soukromá alternativa k dosažení individuálního úspěchu skupinově budované a udržované sociální sítě. Dovedné využívání sociálních sítí tvoří v této situaci základní předpoklad individuální autonomie.

Tato forma privatizace pojištění sociálního úspěchu však zdaleka nemá tak osvobozující a demokratizační tendence, jak se nejednou tvrdí.2

Jak nejnověji upozorňuje právník Alain Lupiot, integrace pomocí sítí doprovázená ústupem moci státu ohrožuje modernitu přímo v jejích základech. Autor upozorňuje na to, že karteziánská figura individua osvobozeného od všech vazeb se nemohla rozvinout jindy než pod egidou moci suverénního státu. Proto není náhoda, že Descartesovo cogito přichází čtyřicet let poté, co Bodin rozvinul teorii státní suverenity. Svobodné individuum nemůže ve skutečnosti prosperovat jinak než tehdy, když situace každého je odvozena od obecných a abstraktních zákonů, jež jsou stejným způsobem aplikovatelné na všechny členy společnosti. Jakmile situace jednotlivce začne záviset především na jeho pozici ve více či méně husté síti smluvních vazeb, autonomie osobní vůle upadá (Lupiot, 2010: 107).

Tam, kde stát vyklízí pozice, anebo se korumpuje, pokračuje zmíněný autor, se iluze individuální suverenity rozpadá. Dříve nebo později je zapotřebí nalézt vztah k někomu mocnějšímu, ať už se to týká zajištění minima bezpečí anebo minima svobody. Opět se tak objevuje situace dobře známá z tradičních společností, ve kterých se význam každého měřil počtem těch, s nimiž mohl v případě potřeby počítat (tamtéž: 107).3

Zároveň mechanismus sociálních sítí odsuzuje k ještě větší exkluzi ty, kdo nemají co nabídnout druhým lidem jako protislužbu.

Stejná výtka, která je adresována neformálním meziosobním sítím vzájemného pojištění a která varuje před jejich znevolňujícím potenciálem, je použitelná i v případě síťového uspořádání firem. Jedná se o situaci, kdy z firem jsou uvolňováni trvalí zaměstnanci a namísto zákonem kodifikovaných zaměstnaneckých poměrů nastupují individualizované pracovní kontrakty mezi firmou a jejími formálně nezávislými subdodavateli. Větší míra svobody, za kterou je tato forma uspořádání pracovních poměrů vydávána, pouze maskuje narůstající mocenskou asymetrii mezi firmou a těmi, kdo pro ni pracují.

Podle Lupiota se jedná spíše o techniky infeodace, které upravují vztah mezi držbou pána a službou toho, kdo je na něm závislý. Pracovník je podřízen plné kontrole osoby anebo firmy, která mu nárazově přiděluje práci. Ten, kdo práci přiděluje, se oplátkou zavazuje, že bude dodržovat míru vykořisťování této práce na snesitelné úrovni (tamtéž: 108).

Právě individualizace pracovních kontraktů za absence všeobecně platných zákonů upravujících vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci však dává závazkům zaměstnavatele a jejich dodržování silně arbitrární charakter.

Lupiot zde cituje prorocký výrok Simone Weilové pocházející z poloviny třicátých let 20. století: „Když by bylo nutno zároveň snášet poníženost otroka a přitom podnikat riziko jako svobodný člověk, bylo by to příliš.“ Právě této konstelaci jsou, podle autora, dnes vystaveni ti, kdo jsou vyzýváni k iniciativnosti a zodpovědnosti nezávislých pracovníků a zároveň jsou pojímáni jako věci stojící plně k dispozici trhu (tamtéž: 144).

Individualizace pracovních kontraktů tak vede stejným směrem jako privatizace sociálního zajištění prostřednictvím sítí. Je to cesta posilující nerovnost jak mezi těmi, kdo jsou členy sítí, tak mezi těmi, kdo v sítích zatím ještě zapojeni jsou, a těmi, kdo jsou z nich vyloučeni. Jinými slovy, je to cesta k refeudalizaci vztahů mezi lidmi.4

(Text byl publikován v čísle 1/2012.)

Jan Keller

Použitá literatura:

KELLER, J. Nejistota a důvěra aneb k čemu je modernitě dobrá tradice. Praha: SLON, 2009.

LUPIOT, A. L’esprit de Philadelphie. La justice sociale face au marché total. Paris: Seuil. 2010.

 


1 Tento text pochází z připravované knihy Jana Kellera: Sociologie středních vrstev.

2 Podrobněji je o problematice sítí pojednáno v práci (Keller, 2009).

3 Ve společnosti, jejíž integritu mají primárně udržet meziosobní sítě, je vyhledáváno nikoliv podřízení všech témuž abstraktnímu zákonu, ale konformita jednání každého v závislosti na místě, které v síti zaujímá. Každý má sloužit nejlépe, jak dokáže, zájmům těch, na nichž závisí, a má počítat s loajalitou těch, kteří závisejí na něm. To, co definuje postavení lidí jak v jejich vzájemných vztazích, tak v jejich vztazích ke věcem, je pak vepsáno do osobních vazeb, nikoliv stanoveno neosobním zákonem platným pro všechny (Lupiot 2010: 105).

4 Konstatuje to ostatně i Lupiot, když soudí, že matrice sítě je záležitost čistě feudální (Lupiot, 2010: 103).



Sdílet text:


Podobné zprávy

O čem se mluví Jan Keller: Každý má své sítě
O čem se mluví Pracovné podmienky sociálneho pracovníka v sociálnych službách
O čem se mluví Sociální práce je neměřitelná, je neviditelná
O čem se mluví Kompetence a nástroje sociálních pracovníků nejsou dostatečné
O čem se mluví Syndrom vyhoření u sociálních pracovníků. Teorie, praxe, kazuistiky.


0

Diskuze

Všechny komentáře

Zatím nebyl vložen žádný komentář

Vložit komentář

zapište číslo číslovkou: sedm

... všechny zprávy

Nabídka nových knih

obalka
Vykročte z úzkosti
Jarmila Tolimatová
obalka
Sourozenecká dyn...
Hans Sohni
obalka
Psychopat v mém...
James Fallon
obalka
Přehled psychote...
F. Caby; A. Caby
obalka
Královna chaosu
Zoë Kessler
obalka
Jakou otázku máte ...
A. Funcke; A. Rachow
obalka
Jak lidé zrají
J. G. Berger

... kompletní nabídka

© 2014, časopis Sociální práce/Sociálna práca | počet návštěv: [CNW:Counter] | … vstup do administrace