Kanál SP na YouTube SP na Facebooku SP na Floowie

Úvod » Inspirace pro praxi »

esej

Role sociálního pracovníka a duchovního ve věznici

ilustrační foto

Vydáno před 3 lety

Má-li práce s pachateli trestných činů odsouzených k trestu odnětí svobody naplnit svůj cíl – reintegraci odsouzených do svobodné společnosti, je třeba, aby pracovníci věznic systematicky působili na všechny složky jejich osobnosti.

Vedle práce lékařů, psychologů, pedagogů a sociálních pracovníků se proto v současném českém vězeňství stále více uplatňuje také zapojení duchovních. Jelikož jde o roli relativně novou a v našem sekularizovaném prostředí ještě ne zcela pochopenou, považuji za užitečné upozornit na styčné body a možnosti spolupráce mezi vězeňským kaplanem a sociálním pracovníkem.

Zákon č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, stanovuje v § 7 odst. 1 písm. b) zvláštní právo církví a náboženských společností s patřičným stupněm registrace pověřovat osoby k výkonu duchovenské činnosti v místech, kde se vykonává vazba nebo trest odnětí svobody, ale také zabezpečovací detence, ochranné léčení a ochranná výchova. Tato služba je organizována na ekumenickém principu. Na základě Dohody o duchovní službě ze dne 18. 8. 2008 mezi Vězeňskou službou České republiky, Ekumenickou radou církví a Českou biskupskou konferencí vykonávají pastorační službu ve věznicích pověření duchovní všech zúčastěných církví. V současné době pracuje ve dvou třetinách věznic a vazebních věznic na plný nebo částečný úvazek kaplan, který je civilním zaměstnancem Vězeňské služby ČR. Zároveň dochází do věznic více než 200 dobrovolných duchovních, kteří se věnují spirituální péči o obviněné a odsouzené ve spolupráci s kaplanem. Duchovní služba je odsouzeným nabízena na základě dobrovolnosti, zájem o ni projevuje přibližně 10–20 % klientů.

Cílem duchovní péče je rozvíjet spirituální dimenzi člověka

Je třeba zdůraznit, že duchovní péče není určena pouze věřícím a církevně zakotveným klientům. Jejím cílem je rozvíjet spirituální dimenzi člověka, k níž patří nejen problematika víry v Boha, ale také otázky svědomí, viny, etických hodnot či smyslu života. Jde tedy o témata, jimiž se v určitých fázích života zabývá každý člověk; tím spíše se jim nemůže vyhnout ten, kdo prožívá tak mimořádnou situaci, jako je trest odnětí svobody. Vězeňský kaplan tedy provádí individuální pastorační rozhovory s obviněnými a odsouzenými, zajišťuje konání bohoslužeb, skupinovou nebo individuální činnost zaměřenou na studium Bible a křesťanského učení, zabezpečuje kulturní akce s duchovním obsahem, ale také spolupracuje s nevládními, charitativními a církevními organizacemi za účelem zajištění překlenovacích podmínek zejména pro osoby propouštěné z výkonu trestu odnětí svobody, případně pro zlepšení podmínek sociálně slabých klientů.

V organizaci vězeňských zařízení má kaplan mimořádné postavení: podle Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby ČR č. 15/2011 je přímo podřízen 1. zástupci ředitele věznice, případně služebnímu zástupci ředitele věznice. Rozsah jeho činnosti je širší než u ostatních členů vězeňského personálu: vedle své práce s odsouzenými, příp. obviněnými působí také jako poradce ředitele věznice v oblasti etiky, církevní problematiky, nových náboženských směrů a náboženských předmětů; je oprávněn se pastoračně věnovat také zaměstnancům a příslušníkům Vězeňské služby; je oprávněn nahlížet do osobního spisu vězněných osob, jimž poskytuje duchovní péči; může být v pastoračním styku s příbuznými vězněných osob.

Role duchovního a role sociálního pracovníka se překrývají

Z uvedeného je patrné, že role duchovního a role sociálního pracovníka ve věznici se v některých oblastech překrývají a v jiných navzájem doplňují. Oběma jde o směřování ke stejnému cíli: resocializaci klienta, jeho zařazení do běžné společnosti bez opětovného páchání trestných činů. Sociální pracovník se o to snaží zejména přípravou klienta na orientaci ve svobodném světě a na jeho poučené a odpovědné rozhodování v sociální oblasti – zvláště v otázkách rodinných, pracovních, finančních, právních. Kaplan přispívá k témuž cíli tím, že pomáhá klientovi nahlédnout pravdivě sám sebe, přiznat si svou vinu a vyrovnat se s ní, objevit svůj vnitřní potenciál k hodnotnějšímu životu, přijmout novou stupnici hodnot, vytvářet rovnoprávné a nezištné vztahy s druhými lidmi, hledat nejhlubší smysl života ve vztahu k transcendenci. Sociální pracovník se tedy zaměřuje především na vnější stránku klientova života – jeho sociální fungování, zatímco kaplan se zaměřuje spíše na jeho stránku vnitřní – na posilování jeho identity, na integritu jeho osobnosti, na jeho vyrovnání se s vlastní vinou a na motivaci ke změně života. Sociální pracovník podporuje zejména sociální dimenzi vězněných osob, kaplan se zaměřuje především na jejich dimenzi spirituální.

Pracovní metody kaplana i sociálního pracovníka jsou obdobné: oba vstupují do osobní komunikace s vězněnými osobami, empaticky jim naslouchají a snaží se poznat a pochopit jejich reálnou situaci. Každý z nich reaguje na otázky a problémy klienta v rámci svých oborových kompetencí. Jelikož klient zpravidla nezná jasnou hranici mezi jednotlivými profesemi, měl by ho sociální, resp. pastorační pracovník v konkrétních tématech odkázat na příslušného odborníka. Kaplan i sociální pracovník se také podílejí na přípravě programů zacházení, mohou se setkávat s příbuznými uvězněných osob nebo v zájmu klientů spolupracovat s orgány státní správy, církvemi, charitativními a zájmovými občanskými sdruženími. Ve všech těchto činnostech se pracovní náplně kaplana a sociálního pracovníka do jisté míry překrývají, a je tedy žádoucí, aby spolu navzájem komunikovali a v případě potřeby pracovali jako tým.

Konkrétní rysy spolupráce kaplana a sociálního pracovníka

Zvláště kontakt s osobami a organizacemi mimo věznici je polem, na němž může spolupráce mezi kaplanem a sociálním pracovníkem nabývat velmi konkrétních rysů. Farnosti, sbory, různá společenství křesťanských církví nebo církvemi zřizované charitativní organizace (Charita, Diakonie Adra a další) tvoří přirozené zázemí mnoha sociálně znevýhodněným osobám, mezi něž jistě patří také rodiny uvězněných osob a osoby propuštěné z výkonu trestu. Vězeňský kaplan vzhledem ke své zakotvenosti v některé z církví proto může ve spolupráci se sociálním pracovníkem účinně napomáhat k integraci osob propuštěných z výkonu trestu a k jejich zapojení do běžného života právě s využitím církevních institucí.

Specifickou součástí pracovní náplně vězeňských duchovních – kaplanů i dobrovolníků – jsou jejich náboženské činnosti: konání bohoslužeb, zpovídání a udělování dalších svátostí, výklad Bible a systematická náboženská výuka, společné modlitby a pobožnosti, osobní duchovní doprovázení. Těchto aktivit se zúčastňují buď věřící klienti, kteří byli v civilním životě zvyklí na pravidelný náboženský život – takových je však mezi vězeňskou populací jen nepatrná část; nebo ti, kteří se za věřící nepovažují, ale mají vážný zájem o hlubší poznání konkrétního náboženství (zpravidla křesťanství); jiní odsouzení hledají v účasti na náboženských obřadech vylepšení svého hodnocení vzhledem k možnosti dřívějšího propuštění z výkonu trestu, aniž by však náboženským otázkám přikládali jakýkoli význam. Do náboženské činnosti vězeňských duchovních patří také zájem klientů o některé projevy lidové zbožnosti – např. vykrápění ubytoven svěcenou vodou, nošení křížků, medailek či růženců, výjimečně modlitba exorcismu (vymítání ďábla). Zde je třeba velké obezřetnosti, aby nebyli klienti podporováni v magickém chápání těchto praktik. Vzájemná konzultace mezi kaplanem a sociálním pracovníkem (ale i vychovatelem, pedagogem, psychologem) může pomoci k rozlišení skutečného či jen hraného zájmu o náboženské aktivity a k usměrnění klientů žádoucím směrem.

Oblastí, v nichž mohou sociální pracovník a duchovní ve věznici spolupracovat nebo se navzájem doplňovat, je jistě víc. V tomto textu nešlo o jejich vyčerpávající výčet; mým cílem bylo spíše poukázat na to, že kaplani jsou v našich věznicích stále více vnímáni jako členové pracovního týmu se specifickými úkoly a že aktivní spolupráce s nimi může být také pro sociálního pracovníka a pro výkon jeho profese obohacením.

(Text byl publikován v čísle 2/2012.)

Michael Martinek,
ředitel VOŠ Jabok


Sdílet text:


Podobné zprávy

Inspirace Péče a poradenství pro propuštěné vězně na příkladu z Nizozemí
Inspirace Práva lidí po propuštění z vězení zůstávají jen teorií
Akademické články Spirituální potřeby seniorů v sociální péči
O čem se mluví Penitenciární sociální práce před propuštěním odsouzeného na svobodu
Inspirace Motivačný tréning väzneného pred jeho prepustením na slobodu



Diskuze

Všechny komentáře

Zatím nebyl vložen žádný komentář

Vložit komentář

zapište číslo číslovkou: tři

... všechny zprávy

Nabídka nových knih

obalka
Trénink psychi...
Fabienne Berg
obalka
Člověk a jeho...
Carl G. Jung
obalka
Dyspraxie
Olga Zelinková
obalka
Mužský kód
Robert Garfield
obalka
Nikdy není pozdě...
Ben Furman...
obalka
Trénink mentální...
Jana Bílková
obalka
To je ono!
Jana Peclová

... kompletní nabídka

© 2014, časopis Sociální práce/Sociálna práca | počet návštěv: [CNW:Counter] | … vstup do administrace