Kanál SP na YouTube SP na Facebooku SP na Floowie

Úvod » Inspirace pro praxi »

esej

Role sociálního pracovníka a duchovního ve věznici

ilustrační foto

Vydáno před 4 lety

Má-li práce s pachateli trestných činů odsouzených k trestu odnětí svobody naplnit svůj cíl – reintegraci odsouzených do svobodné společnosti, je třeba, aby pracovníci věznic systematicky působili na všechny složky jejich osobnosti.

Vedle práce lékařů, psychologů, pedagogů a sociálních pracovníků se proto v současném českém vězeňství stále více uplatňuje také zapojení duchovních. Jelikož jde o roli relativně novou a v našem sekularizovaném prostředí ještě ne zcela pochopenou, považuji za užitečné upozornit na styčné body a možnosti spolupráce mezi vězeňským kaplanem a sociálním pracovníkem.

Zákon č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, stanovuje v § 7 odst. 1 písm. b) zvláštní právo církví a náboženských společností s patřičným stupněm registrace pověřovat osoby k výkonu duchovenské činnosti v místech, kde se vykonává vazba nebo trest odnětí svobody, ale také zabezpečovací detence, ochranné léčení a ochranná výchova. Tato služba je organizována na ekumenickém principu. Na základě Dohody o duchovní službě ze dne 18. 8. 2008 mezi Vězeňskou službou České republiky, Ekumenickou radou církví a Českou biskupskou konferencí vykonávají pastorační službu ve věznicích pověření duchovní všech zúčastěných církví. V současné době pracuje ve dvou třetinách věznic a vazebních věznic na plný nebo částečný úvazek kaplan, který je civilním zaměstnancem Vězeňské služby ČR. Zároveň dochází do věznic více než 200 dobrovolných duchovních, kteří se věnují spirituální péči o obviněné a odsouzené ve spolupráci s kaplanem. Duchovní služba je odsouzeným nabízena na základě dobrovolnosti, zájem o ni projevuje přibližně 10–20 % klientů.

Cílem duchovní péče je rozvíjet spirituální dimenzi člověka

Je třeba zdůraznit, že duchovní péče není určena pouze věřícím a církevně zakotveným klientům. Jejím cílem je rozvíjet spirituální dimenzi člověka, k níž patří nejen problematika víry v Boha, ale také otázky svědomí, viny, etických hodnot či smyslu života. Jde tedy o témata, jimiž se v určitých fázích života zabývá každý člověk; tím spíše se jim nemůže vyhnout ten, kdo prožívá tak mimořádnou situaci, jako je trest odnětí svobody. Vězeňský kaplan tedy provádí individuální pastorační rozhovory s obviněnými a odsouzenými, zajišťuje konání bohoslužeb, skupinovou nebo individuální činnost zaměřenou na studium Bible a křesťanského učení, zabezpečuje kulturní akce s duchovním obsahem, ale také spolupracuje s nevládními, charitativními a církevními organizacemi za účelem zajištění překlenovacích podmínek zejména pro osoby propouštěné z výkonu trestu odnětí svobody, případně pro zlepšení podmínek sociálně slabých klientů.

V organizaci vězeňských zařízení má kaplan mimořádné postavení: podle Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby ČR č. 15/2011 je přímo podřízen 1. zástupci ředitele věznice, případně služebnímu zástupci ředitele věznice. Rozsah jeho činnosti je širší než u ostatních členů vězeňského personálu: vedle své práce s odsouzenými, příp. obviněnými působí také jako poradce ředitele věznice v oblasti etiky, církevní problematiky, nových náboženských směrů a náboženských předmětů; je oprávněn se pastoračně věnovat také zaměstnancům a příslušníkům Vězeňské služby; je oprávněn nahlížet do osobního spisu vězněných osob, jimž poskytuje duchovní péči; může být v pastoračním styku s příbuznými vězněných osob.

Role duchovního a role sociálního pracovníka se překrývají

Z uvedeného je patrné, že role duchovního a role sociálního pracovníka ve věznici se v některých oblastech překrývají a v jiných navzájem doplňují. Oběma jde o směřování ke stejnému cíli: resocializaci klienta, jeho zařazení do běžné společnosti bez opětovného páchání trestných činů. Sociální pracovník se o to snaží zejména přípravou klienta na orientaci ve svobodném světě a na jeho poučené a odpovědné rozhodování v sociální oblasti – zvláště v otázkách rodinných, pracovních, finančních, právních. Kaplan přispívá k témuž cíli tím, že pomáhá klientovi nahlédnout pravdivě sám sebe, přiznat si svou vinu a vyrovnat se s ní, objevit svůj vnitřní potenciál k hodnotnějšímu životu, přijmout novou stupnici hodnot, vytvářet rovnoprávné a nezištné vztahy s druhými lidmi, hledat nejhlubší smysl života ve vztahu k transcendenci. Sociální pracovník se tedy zaměřuje především na vnější stránku klientova života – jeho sociální fungování, zatímco kaplan se zaměřuje spíše na jeho stránku vnitřní – na posilování jeho identity, na integritu jeho osobnosti, na jeho vyrovnání se s vlastní vinou a na motivaci ke změně života. Sociální pracovník podporuje zejména sociální dimenzi vězněných osob, kaplan se zaměřuje především na jejich dimenzi spirituální.

Pracovní metody kaplana i sociálního pracovníka jsou obdobné: oba vstupují do osobní komunikace s vězněnými osobami, empaticky jim naslouchají a snaží se poznat a pochopit jejich reálnou situaci. Každý z nich reaguje na otázky a problémy klienta v rámci svých oborových kompetencí. Jelikož klient zpravidla nezná jasnou hranici mezi jednotlivými profesemi, měl by ho sociální, resp. pastorační pracovník v konkrétních tématech odkázat na příslušného odborníka. Kaplan i sociální pracovník se také podílejí na přípravě programů zacházení, mohou se setkávat s příbuznými uvězněných osob nebo v zájmu klientů spolupracovat s orgány státní správy, církvemi, charitativními a zájmovými občanskými sdruženími. Ve všech těchto činnostech se pracovní náplně kaplana a sociálního pracovníka do jisté míry překrývají, a je tedy žádoucí, aby spolu navzájem komunikovali a v případě potřeby pracovali jako tým.

Konkrétní rysy spolupráce kaplana a sociálního pracovníka

Zvláště kontakt s osobami a organizacemi mimo věznici je polem, na němž může spolupráce mezi kaplanem a sociálním pracovníkem nabývat velmi konkrétních rysů. Farnosti, sbory, různá společenství křesťanských církví nebo církvemi zřizované charitativní organizace (Charita, Diakonie Adra a další) tvoří přirozené zázemí mnoha sociálně znevýhodněným osobám, mezi něž jistě patří také rodiny uvězněných osob a osoby propuštěné z výkonu trestu. Vězeňský kaplan vzhledem ke své zakotvenosti v některé z církví proto může ve spolupráci se sociálním pracovníkem účinně napomáhat k integraci osob propuštěných z výkonu trestu a k jejich zapojení do běžného života právě s využitím církevních institucí.

Specifickou součástí pracovní náplně vězeňských duchovních – kaplanů i dobrovolníků – jsou jejich náboženské činnosti: konání bohoslužeb, zpovídání a udělování dalších svátostí, výklad Bible a systematická náboženská výuka, společné modlitby a pobožnosti, osobní duchovní doprovázení. Těchto aktivit se zúčastňují buď věřící klienti, kteří byli v civilním životě zvyklí na pravidelný náboženský život – takových je však mezi vězeňskou populací jen nepatrná část; nebo ti, kteří se za věřící nepovažují, ale mají vážný zájem o hlubší poznání konkrétního náboženství (zpravidla křesťanství); jiní odsouzení hledají v účasti na náboženských obřadech vylepšení svého hodnocení vzhledem k možnosti dřívějšího propuštění z výkonu trestu, aniž by však náboženským otázkám přikládali jakýkoli význam. Do náboženské činnosti vězeňských duchovních patří také zájem klientů o některé projevy lidové zbožnosti – např. vykrápění ubytoven svěcenou vodou, nošení křížků, medailek či růženců, výjimečně modlitba exorcismu (vymítání ďábla). Zde je třeba velké obezřetnosti, aby nebyli klienti podporováni v magickém chápání těchto praktik. Vzájemná konzultace mezi kaplanem a sociálním pracovníkem (ale i vychovatelem, pedagogem, psychologem) může pomoci k rozlišení skutečného či jen hraného zájmu o náboženské aktivity a k usměrnění klientů žádoucím směrem.

Oblastí, v nichž mohou sociální pracovník a duchovní ve věznici spolupracovat nebo se navzájem doplňovat, je jistě víc. V tomto textu nešlo o jejich vyčerpávající výčet; mým cílem bylo spíše poukázat na to, že kaplani jsou v našich věznicích stále více vnímáni jako členové pracovního týmu se specifickými úkoly a že aktivní spolupráce s nimi může být také pro sociálního pracovníka a pro výkon jeho profese obohacením.

(Text byl publikován v čísle 2/2012.)

Michael Martinek,
ředitel VOŠ Jabok


Sdílet text:


Podobné zprávy

Inspirace Péče a poradenství pro propuštěné vězně na příkladu z Nizozemí
Inspirace Práva lidí po propuštění z vězení zůstávají jen teorií
Akademické články Spirituální potřeby seniorů v sociální péči
Akademické články Výzkumy v oblasti neformální péče o seniory v České republice na počátku 21. století
O čem se mluví Penitenciární sociální práce před propuštěním odsouzeného na svobodu


0

Diskuze

Všechny komentáře

Zatím nebyl vložen žádný komentář

Vložit komentář

zapište číslo číslovkou: sedm

... všechny zprávy

Nabídka nových knih

obalka
Praxe a metody...
T. Hradilková a kol.
obalka
Přechodové...
A. van Gennep
obalka
Autenticita
Stephen Joseph
obalka
Sebeúcta u dětí
H.-P. Röhr
obalka
Aspergerka
Rudy Simone
obalka
Domluvit se dá...
Mark Goulston
obalka
Stovka černých...
Elias Hirschl

... kompletní nabídka

© 2014, časopis Sociální práce/Sociálna práca | počet návštěv: [CNW:Counter] | … vstup do administrace