Kanál SP na YouTube SP na Facebooku SP na Floowie

Úvod » Inspirace pro praxi »

medailon

Antonín Cyril Stojan (1851–1923), olomoucký arcibiskup, zakladatel diecézní Charity

ilustrační foto

Vydáno před 4 lety

Osobnost A. C. Stojana byla a je předmětem celé řady kontroverzí, jejichž důsledkem je mj. absence kvalitního životopisu, který by pomohl zásadním způsobem definovat stanovisko historiků a teologů a umožnil rozvoj věcné diskuse. Stojan se již za života stal legendou, osobností, jejíž mýtus daleko přesahoval hranice katolické církve a jejích věřících, ale vyvolával často dosti rozporné reakce i na straně veřejnosti laické, dokonce i té zaměřené antiklerikálně či dokonce antinábožensky. Dosavadní kompletní zpracování Stojanova života a díla pochází bez výjimky z pera katolických intelektuálů a více či méně zdařile se potýkají s existencí zmíněného mýtu, který většinou s mírně shovívavou skepsí v podstatě petrifikují, aniž by se odvážili téma analyzovat prostřednictvím moderních biografických metod historické vědy.

Kdo to byl Antonín Cyril Stojan? Jeho celoživotní dráha a zajisté oslnivá kariéra je spojena s římskokatolickou církví. Syn domkáře z hanáckého Beňova studoval na gymnáziích v Příboře a Kroměříži, absolvoval olomouckou teologickou fakultu a v roce 1876 byl vysvěcen na kněze. Po jedenáctiletém působení v Příboře a dvacetiletém působení na postu faráře v Dražovicích u Vyškova se od roku 1908 se stal nesídelním metropolitním kanovníkem olomouckým a kapitulním proboštem v Kroměříži. Po převratu roku 1918 jeho kariéra nabrala rychlé tempo a po rezignaci olomouckého arcibiskupa Lva Skrbenského byl zvolen kapitulním vikářem a v březnu roku 1921 jmenován olomouckým arcibiskupem.

Zajímavější než snad trochu suchá fakta o kariérní dráze je připomenutí „fenoménu Stojan“, zvláště s ohledem na jeho rozsáhlou charitativní činnost. Příznačným rysem Stojanovy osobnosti totiž byla příslovečná dobrota k lidem, schopnost velmi prostým způsobem navazovat kontakt a rozmlouvat současně o těch zdánlivě nejobyčejnějších a zároveň pro daného člověka nejtíživějších trápeních s mimořádnou a nijak nepřikrašlovanou účastí. Zatímco tento povahový znak byl současníky považován za velmi vhodný a přiměřený pro řadového kněze, s již většími rozpaky byl vnímán v kontextu Stojanovy vysoké církevní kariéry a hlavně na pozici hlavy olomoucké diecéze. O Stojanovi se povídalo mnoho příhod a žertů, které si část veřejnosti vykládala jako součást jeho pověsti pastýře, část si však Stojana zapsala spíše jako prosťáčka a podivína. Největší pozornost současníků přitahovala Stojanova schopnost manifestačně opovrhovat majetkem a doslova rozdat poslední krejcar nebo část oděvu. Byl schopen na faře hostit celý houf prosebníků a poutníků, chudým lidem, kteří za ním přijeli pro duchovní (a samozřejmě také drobnou materiální) podporu, ještě platil zpáteční lístek na dráhu. Nepřipouštěl si, že by snad někdo mohl jeho dobroty jakkoliv zneužít. Ve vysokých společenských kruzích se prý tradovalo pořekadlo držte si portmonky, Stojan jde“ – jeho naléhání na prominenty ve věci poskytnutí daru na chudé bylo stejně legendární jako neodbytné. Ke Stojanovu mýtu patřila i příhoda, kdy si po skončení bohoslužby neobvykle dlouho nesundával kleriku a na dotaz svých spolupracovníků nakonec vyjevil, že ji sundat nemůže, protože má pod ní jen spodní prádlo – ostatní šaty předtím věnoval nějakému zbědovanému prosebníkovi.

Současně charismatická i podivínská osobnost Stojanova se stala v letech 1918–1921 součástí složité politické hry, která nakonec vynesla tatíčka Stojana“ na arcibiskupský stolec, a co více, učinila z něj symbol obrody katolické církve na Moravě. Hluboká krize katolické církve v českých zemích se tehdy projevila v plné míře, její příčiny však byly mnohem staršího data. Církev se s krajními obtížemi přizpůsobovala změněné společenské a kulturní situaci moderní éry, jen pomalu a neochotně si nacházela cestu k řešení dobově krajně naléhavé tzv. sociální otázky a ztrácela tím kontakt s dělnictvem a vůbec obyvatelstvem měst. Paušální odmítání výdobytku liberalismu a socialismu jako nevěry a díla Antikrista vedlo církev jako celek do izolace, ale komplikovalo i vztah řadových duchovní s farníky. Reforma církve se mnohým zdála nemožnou, neboť organizace byla pevně propojená se zájmy habsburského rodu a státu a s episkopátem složeným v převážné míře z aristokratů bez valné znalosti českého jazyka a pochopení pro české národně-emancipační snahy.

Do roku 1914 se vliv katolické církve ve veřejném dění udržoval hlavně díky vzájemné těsné spolupráci se státem. Moc pověstné aliance trůnu a oltáře“ se projevovala především ve školách, kde se vliv katolické církve bouřlivě srážel s ambicemi liberálního vlasteneckého hnutí a vizemi socialistů. Po utlumení veškeré veřejné činnosti v letech světové války se s jistým uvolněním poměrů v roce 1917 začalo ukazovat, že razance českého národního hnutí bude po skončení války mířit nejen proti zachování mocnářství, ale že se heslem stává pověstné „Po Vídni Řím!“. Z pohledu části vlasteneckých elit se katolická církev dostala do pozice protinárodní, militaristické a společensky nepotřebné instituce, část socialistů se oddávala plánům na světovou revoluci, po níž se z náboženství a církve mělo stát jen nepotřebné haraburdí. S převratem roku 1918 ztratili německy hovořící představitelé episkopátu valnou část své autority u veřejnosti i duchovenstva – vznikla silná, vnitřně dosti rozporná a zmatená, přece však naléhavá poptávka po redefinici role náboženství a církve v popřevratové společnosti.

Je to Stojanova chvíle. Do té doby trochu s despektem nahlížený svérázný prelát se stal osobností, která měla provést a skutečně provedla obrodu církve na Moravě. Kromě návratu k autentické pastýřské činnosti a snaze řešit nahromaděné vnitrocírkevní problémy se jedním z pilířů Stojanových obrodných snah stal důraz na společenskou potřebnost církve v roli charitativní instituce. Stojanova činnost v tomto směru sestávala z role inspirátora, duchovního a materiálního podporovatele rozvoje charitativních institucí a v neposlední řadě politické záštity a autority, kterou církev se svými sociálními institucemi v bouřlivých popřevratových časem kriticky potřebovala.

Stojanova vize sjednocení katolicky orientovaných spolků působících v oblasti sociální péče byla inspirována vývojem hlavně ve Francii a Belgii, kde se koncentrace sil katolického tábora jevila v důsledku provedení odluky církve a státu (Francie r. 1904), resp. velmi ostrých bojů mezi tzv. pokrokovým a tzv. klerikálním táborem (Belgie) nutnou podmínkou udržení společenských pozic. Rakouský systém spojení církve a státu tuto cestu tak nutně nevyžadoval, po převratu ovšem, v situaci bouřlivých debat o odluce a vůbec státní církevní politice, bylo nutno církevní instituce připravit na všechny alternativy vývoje. V roce 1921 vydaný zákon o sociální péči o mládež navazoval na etatizaci systému prováděnou v době války a pro církev znamenal hrozbu přímého podřízení jejích organizací světské moci, konkrétně institucím republikánského, laického státu se značným vlivem antikatolických sil, hlavně mezi socialisty, ale také národními demokraty a agrárníky a s rázným oponentem katolicismu přímo na Hradě. Stojan tomuto vývoji předešel taktickou synchronizací práce a posléze faktickým sloučením církevních sociální institucí pod hlavičkou Katolické Charity, která vstoupila do svazku státem dozírané, přesto však stále z části dobrovolné sociální péče jako autonomní, v reálných poměrech velmi mocná síla. V řadě moravských okresů, zvláště na Hané nebo Slovácku, totiž Charita vykazovala daleko větší objem péče a počet chovanců než všechny ostatní instituce dohromady, dokázala generovat takové množství financí od dárců, že dobovému antiklerikalismu brala vítr z plachet a prokazovala eminentním způsobem svoji společenskou nenahraditelnost. Charita se dokázala postupně prosadit vedle laických organizací, převážně sociálnědemokratické a národněsocialistické inklinace, dokonce i ve velkých městech. Mezi laickými organizacemi a Charitou existoval modus vivendi ve smyslu dělby péče, přičemž Charitě připadla jasná dominance na poli ústavní péče o mentálně zaostalé a zdravotně postižené děti. Ze Stojanova okolí pocházeli hlavní představitelé Charity a osoby v katolickém prostředí v pravdě legendární svými zásluhami, jako byl první ředitel Charity Ludvík Bláha nebo Rudolf Nejezchleba. I když v době oficiálně proklamovaného sjednocení Charity v roce 1922 zbývalo Stojanovi již jen několik měsíců života, systém si udržel funkčnost po celé meziválečné období a byl obnoven po listopadovém převratu.

(Text byl publikován v čísle 1/2013.)

Lukáš Fasora,
Historický ústav FF MU
Základní literatura:
CINEK, F. Dr. Antonín Cyril Stojan. Olomouc. 1933.
KALLAB, J. Sociální péče v obcích. Brno. 1927.
LIBOSVAR, Z. Arcibiskup Stojan. Život a dílo. Brno. 1995.
MAREK, P. Církevní krize na počátku první Československé republiky 1918–1924. Brno. 2005.
TŮMA, A. K nové úpravě sociální péče o mládež. Praha. 1920.
ZLÁMAL, B. A. Cyril Stojan. Apoštol křesťanské jednoty. Řím. 1973.


Sdílet text:


Podobné zprávy

O čem se mluví Stárnutí, rodina a sdílená péče pohledem sociálního antropologa
Inspirace „To zvládneme!“ O sdílené péči, která na Valašsku funguje už 25 let
O čem se mluví Chtěla zemřít doma
O čem se mluví Australská vládní agentura zprostředkuje spolupráci vysokých škol
Akademické články Identita sociálních služeb poskytovaných katolickou církví



Diskuze

Všechny komentáře

Zatím nebyl vložen žádný komentář

Vložit komentář

zapište číslo číslovkou: jedna

... všechny zprávy

Nabídka nových knih

obalka
Člověk, jaký je
Alfred Adler
obalka
Na vnitřní vlně
Anke Precht
obalka
Když už na ničem...
Bev Cobain
obalka
Nedostupný otec
Sarah S. Rosenthal
obalka
Kniha rozhodnutí
Mikael Krogerus...
obalka
Muž, který...
David Adam
obalka
Jenom já...
Andrea Jolander

... kompletní nabídka

© 2014, časopis Sociální práce/Sociálna práca | počet návštěv: [CNW:Counter] | … vstup do administrace