Kanál SP na YouTube SP na Facebooku SP na Floowie

Úvod » Inspirace pro praxi »

rozhovor

V sociálních službách je třeba snížit administrativní zátěž

ilustrační foto

Vydáno před 3 lety

Vývoj systému sociálních služeb, způsoby práce sociálních pracovnic a pracovníků a zapojení klientů do rozhodování o podobě sociální služby. To jsou témata následujícího rozhovoru s Milenou Johnovou, která v sociální oblasti pracuje od roku 1992. Své zkušenosti získala především ve službách pro dospělé lidi a děti s postižením, ale i prací na Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR. Vystudovala biologii, kterou nikdy v praxi nedělala.

Lze v posledních 25 letech zaznamenat významné změny v systému sociálních služeb?

Při zpětném pohledu na začátek své „kariéry“ můžu říct, že jsem tehdy vůbec nevěděla, co vlastně dělám. Pojem sociální práce nebo sociální služby jsem neznala ze školy ani z praxe. Myslím, že jsem zdaleka nebyla sama. Jednoho dne jsem se ocitla v partě lidí, kteří se rozhodli začít s podporovaným zaměstnáváním. Tak jsme začali. Našli jsme pár lidí, kteří chtěli naši službu využít. Sehnali jsme i peníze, což tehdy bylo podstatně jednodušší. Akorát o peníze z MPSV jsem se musela dohadovat a psát stížnosti na podjatost při posuzování našeho projektu. Když se podívám na ten administrativní zával, který na poskytovatele sociálních služeb číhá v dnešní době, tak se mi chce zavolat „zpátky na stromy!“. Myslím, že tehdejší podmínky daleko víc přály inovacím a angažovaným lidem, protože realizátoři projektů nebyli svázání tisícem mnohdy nesmyslných paragrafů. Tady je změna jednoznačně k horšímu.

…a změna k lepšímu?

Při pohledu na statistiky vypadá asi lépe, že uživatelů moderně pojatých sociálních služeb je víc, než v devadesátých letech, ale nakonec i to je relativní. Protože např. křivka zobrazující růst počtu lidí v segregujících, pobytových sociálních službách vypadá stále stejně. Roste.

Pozitivní je, že se podařilo vymýtit nejhorší praxi ústavních zařízení, zejména klecová a síťová lůžka, mnohalůžkové pokoje atd. Pamatuji se na ten vzdor profesionálů v ústavech, kdy argumentovali, jak se klienti v důsledku zákazu klecových lůžek dostanou do klecí chemických, protože jim personál bude muset aplikovat psychiatrické léky. A hle, klece zmizely bez náhrady. Znám dokonce jeden ústav, kde měli klecová lůžka a lidé v nich byli v zoufalém stavu, a on se v loňském roce zavřel už i ten ústav. Takže se dostávám k tomu, co je také pozitivní – máme k dispozici spoustu zkušeností a příkladů dobré praxe. A musíme být připraveni je použít, kdykoli se objeví vhodná příležitost.

Slabiny nejsou přímo v sociálních službách, ale v systému

 

Jaké jsou slabiny současných sociálních služeb?

Řekla bych, že slabiny nejsou ve službách, ale v systému, ve kterém ty služby fungují. Především každý, kdo poskytuje služby, se musí zaregistrovat, tj. přihlásit se k nějakému typu služeb. Tomuhle typu pak musí přizpůsobit svou praxi. Dalším faktorem, který zásadně formuje chování poskytovatelů služeb, je systém financování, a s tím spojené vykazování. No a pak je samozřejmě kontrola poskytovatelů, která se zaměřuje na známé a diskutované „má metodiku a postupuje podle ní“. Můžeme se pak zeptat: Kde je prostor pro přizpůsobení se potřebám klienta?

Druhou slabinu vidím v přípravě sociálních pracovníků. Slyším velmi hlasitou debatu o tom, jak je potřeba zákon o sociálních pracovnících, aby se zvýšil kredit této profese. Líbí se mi názor, který někde řekl kolega Milan Šveřepa: „kredit sociálních pracovníků se zvýší tím, že budou odvádět lepší práci“. Myslím, že by lepší práci odváděli, kdyby byli schopni větší sebereflexe a kdyby se naučili více pracovat se zdroji lidí, kterým pomáhají, a upozadili zaměření na jejich deficity. A také kdyby mysleli více obyčejně, ne jen profesionálně ale i lidsky. Profesní zákon jen přituží už tak strašlivou regulaci, které v sociálních službách čelíme. Doufám, že zvítězí zdravý rozum nad ctižádostivostí.

Co přinesl a změnil zákon o sociálních službách?

Souhlasím s kolegou Davidem Kocmanem, který říká, že především zakotvil a rozšířil použití tzv. případového procesu, který je vepsán do standardů kvality sociálních služeb. Do té doby tímhle způsobem pracovaly jen některé nevládní organizace. Státní většinu předtím představovaly jen ústavní péče a dovoz obědů pečovatelskou službou. No a zákon odnesl nejhorší praxi ústavní péče – např. zmiňovaná klecová lůžka. A pak jsou tady ta negativa spojená s nepřiměřenou regulací.

Systém inspekcí kvality je nešťastný už od samého počátku

 

Jak hodnotíte proces inspekcí kvality sociálních služeb a jeho peripetie? Mám na mysli zejména přechod z krajů na úřad práce a z úřadu práce na MPSV…

Samozřejmě je to nešťastné, a to už samotného začátku. Inspekce prostě měly být nezávislé. Jsem ráda alespoň za to, že se nevrátily na krajské úřady v situaci, kdy na kraje přešla také kompetence rozdělovat dotační peníze na sociální služby.


Řada pracovníků v sociálních službách zastává názor, že každý inspektor říká něco jiného a oni pak nevědí, co se od nich čeká. Ideální by prý bylo, aby stát na vše vydal formulář…

Tohle mě mrzí už jen proto, že jsem součástí problému. Podle mě problém vzniká tím, že kritéria musí být poměrně obecná, aby jejich výklad mohl být dostatečně flexibilní s ohledem na nutnou flexibilitu služeb. Na druhé straně tato flexibilita výkladu vede ke zmiňované „nejednotnosti“ ve výkladu protože chybí porozumění podstatě kritérií.

Nyní se připravuje novela zákona o sociálních službách a mluví se o opuštění procesní podoby kvality. Co tato změna může přinést?

Současná změna kurzu v rozvoji systému kvality sociálních služeb na MPSV reaguje právě i na problém nejednotnosti. Ministerstvo chce tenhle problém řešit zredukováním standardů na pár jednoduše „změřitelných“ kritérií.

Navrhovali jsme v rámci naší práce na ministerském projektu „Inovace systému kvality sociálních služeb“ cesty, jak tomuhle problému čelit. A to tvorbou vodítek, která by přinesla porozumění kritériím a současně by umožnila zachovat flexibilitu výkladu. Zaměřili jsme se na řešení zdroje problému bez toho, abychom opustili zaměření na dodržování práv klientů. Dodržování práv totiž nelze posuzovat pomocí jednoduchých administrativních měřítek. Příkladem může být ochránce práv, který nemá dokonce žádné standardy, a přesto zprávy z jeho kontrol postihují stav věcí skvěle, daleko lépe než inspekční zprávy (aspoň tedy tam, kde jsem měla možnost srovnání). Naše práce byla novým vedením ministerstva hozena do koše a připravuje se (prý) sada minimálních standardů, jejichž kritéria se budou úřednicky odškrtávat.

Odškrtávat?

Ano. Tady bych použila citaci mého kolegy a právníka Jana Strnada: „V právu, a to i v právu správním, není používání neurčitých právních pojmů ničím neobvyklým.  Zákonodárce k němu vede nutnost reagovat v dané oblasti úpravy na širokou množinu předmětů, podmínek a situací, které často nelze jiným způsobem postihnout. Vytváří tak prostor pro úvahu správního orgánu a interpretaci pojmu.  Při interpretaci neurčitého pojmu se úvaha příslušného orgánu zaměřuje na konkrétní skutkovou podstatu a její vyhodnocení. Objasní si význam pojmu a jeho rozsah a hodnotí skutečnosti konkrétního případu z toho hlediska, zda je lze zařadit do takto vymezeného rámce. Jedná se o běžnou součást interpretace norem, kterou správní orgán provádí v rámci výkonu své dozorčí a rozhodovací činnosti.“ Problém je, že správnímu orgánu se tady nechce uvažovat, takže si situaci chce zjednodušit.

Jde tedy o nešťastné řešení?

Nápad vyřešit problém nejednotnosti výkladu seškrtáním kritérií na pár administrativně zvládnutelných položek je podle mě výsledkem neznalosti a nepochopení podstaty problému. Je to hloupé a krátkozraké řešení, které nic dobrého nepřinese, zato odčerpá z našich daní peníze, protože i ta administrativa bude něco stát. To nemluvím o nechtěných, neočekávaných dopadech takové úpravy na chování poskytovatelů služeb.

Profesní zákon řeší symptomy špatného stavu místo toho, aby řešil příčiny

 

Co sociální služby v současnosti potřebují?

Snížit administrativní zátěž: zefektivnit, resp. redukovat vykazování na nejpotřebnější minimum, podstatně zjednodušit typologii, u některých služeb zrušit povinnost stanovovat osobní cíle: např. u dovozu obědů nebo u přespávání na noclehárně je to myslím zřejmé i bez individuálního plánování, o co člověku jde, a jen to zatěžuje. Ovšem pravdou je, že to pak už nebudou „sociální“ služby, ale jen „služby“. Měl by se změnit systém financování tak, aby služby mohly primárně pružně reagovat na potřeby lidí, kteří k nim přichází. Mám ráda individuální rozpočty. Divím se, že po nich organizace zastupující práva lidí s postižením důrazně nevolají s poukazem na lidská práva. Tenhle systém se ale hodí i pro úplně jiné cílové skupiny.

A co potřebují sociální pracovnice a pracovníci? Potřebují například profesní zákon?
Jak už jsem říkala – podle mě je profesní zákon úlet. Je to silové řešení komplexního problému, který je potřeba řešit přirozenou cestou a od začátku. Tady se řeší symptomy špatného stavu (nedůvěra, neprofesionalita) místo toho, co by se řešily příčiny špatného stavu. Já nikdy profesní zákon nepotřebovala, aby posiloval moji dobrou pověst a profesionalitu sociální pracovnice. Může si každý říct, že tady hájím své zájmy a bojím se o koryto, protože mi ho ten profesní zákon může vzít, když nemám správnou školu. Ale k tomu opravdu není potřeba zákon – já dnes nemám přístup do některých pracovních skupin MPSV už jen proto, že výběrová kritéria poptávají vystudovanou sociální práci.

Plánování zaměřené na člověka není souborem technik, ale principů

 

Lektorujete a propagujete „plánování zaměřené na člověka“. V čem jsou silné a slabé stránky tohoto konceptu?

Rovnou řeknu, že nevím o slabých stránkách tohoto přístupu. Snad jedině, že na první pohled vypadá tak jednoduše, že každý může říct „tohle dávno děláme“. Problém je v tom, že pro skutečné plánování zaměřené na člověka je především důležitý přístup a hodnoty toho, kdo proces plánování vede. To bývá často kamenem úrazu. Plánování zaměřené na člověka je totiž především koncept. Není to jedna metoda nebo soubor technik, ale soubor principů, se kterými se člověk musí ztotožnit. Důležité je uvažování, jak člověk pro kterého a se kterým se plán dělá, se může stát přínosným občanem, sousedem, spolužákem, spolupracovníkem, přítelem.

Další věc je význam diagnóz (zdravotních a dalších) – ty totiž nejsou východiskem uvažování. Na jejich místo se dostávají silné stránky člověka – za co si ho ostatní považují, v čem je dobrý. Silné stránky člověka jsou tu vnímány jako zdroje. Diagnózy jsou v tomto přístupu nahrazeny něčím podstatně praktičtějším – popisem toho, jak má vypadat podpora, aby znevýhodněný člověk úspěšně zvládl činnosti každodenního života. Další důležitou věcí v tomhle přístupu je práce s tzv. přirozenou podporou, tedy se zdroji podpory, která není placená a kterou poskytují lidé blízcí tomu, pro koho a s kým se plán dělá, zdarma.

Plánování zaměřené na člověka je protipólem tradičního individuálního plánování tím, že přesahuje sociální službu, kde vzniká – není vedeno nabídkou sociální služby (agency driven), ale tím, oč jde člověku (person driven). To je klíčový rozdíl.

Plánování zaměřené na člověka klade silný důraz na osobní cíle a osobní profil klienta.  Připadá mi, že se v českých podmínkách se některé tyto prvky používají slepě plošně, a to i tam kam se vůbec nehodí. Viděl jsem povinné erby (nástroj pro mapování osobního profilu) vypracované s klienty, se kterým služby neměly navázán dobrý vztah) či s klienty, kteří byli schopni formulovat svoje požadavky přesněji…

Plánování zaměřené na člověka klade silný důraz především na silné stránky a zdroje člověka. Síla tohoto přístupu k plánování je v tom, že sny a cíle člověka se berou vážně, a nenechávají se dopředu omezit jeho diagnózou, aktuálními zdroji apod. Napětí vzniklé porovnáním vážně pojímaných snů a cílů člověka a reality dává energii pro generování nápadů, jak věci posunut dál. „Osobní cíl“ je pojem ze zákona a „osobní profil“ může vypadat i velmi neosobně – není to podstata plánování zaměřeného na člověka. Některé skvělé metody tohoto přístupu ani pojem „cíl“ neznají. Mechanické používání nástrojů plánování zaměřeného na člověka, o kterém mluvíš, mě strašně mrzí. Devalvuje to totiž tenhle silný nástroj, který skutečně může udělat zázraky, když se dobře uchopí. Nejsme v tomhle průšvihu sami.  Kolegové z Anglie ve spojení s takhle mechanickým, povrchně pojímaným plánováním zaměřeným na člověka používají pojem „shitfluencig“. Myslím, že to je velmi trefné.

Chtěla byste vzkázat něco podstatného čtenářům?

Napadá mě jen, že bychom se měli naučit budovat spojenectví a víc spolupracovat. Protože jako jednotlivci či jednotlivé organizace změn k lepšímu dosáhneme jen obtížně.

Milena Johnová vystudovala Přírodovědeckou fakultu UK, obor molekulární biologie a genetika. V sociální oblasti začala pracovat v r. 1992, kdy nastoupila na pozici vedoucí týmu asistentů prvního chráněného bytu v ČR (Duha). Vystřídala několik organizací věnujících se lidem s postižením. Podílela se na založení a rozvoji tří neziskových organizací (Rytmus, Česká unie pro podporované zaměstnávání a Quip). V letech 2000-2002 pracovala na MPSV, kde měla na starost vytvoření systému zajištění kvality sociálních služeb (standardy kvality a inspekce). Aktuálně pracuje v organizaci Quip (Praha) na pozici ředitelky a sociální pracovnice. Je autorkou a spoluautorkou publikací a zpráv, které jsou publikovány především na webu www.kvalitavpraxi.cz.

(Text byl publikován na www.streetwork.cz.)

Aleš Herzog


Sdílet text:


Podobné zprávy

O čem se mluví Bez individuálního plánování nelze dělat sociální práci
Akademické články Role klíčového pracovníka v domově pro seniory
Fakta, dokumenty, legislativa Individuální plánování sociálních služeb: legislativa a praxe
Akademické články Cílové skupiny osob zakoušejících extrémní sociální vyloučení a jejich reflexe v krajských střednědobých plánech rozvoje sociálních služeb
Akademické články Individuální plánování v sociálních službách pro seniory: příklad vybrané organizace Pečovatelské služby



Diskuze

Všechny komentáře

Zatím nebyl vložen žádný komentář

Vložit komentář

zapište číslo číslovkou: osm

... všechny zprávy

Nabídka nových knih

obalka
Citlivý pomocník
Ilse Sand
obalka
Komplexy
Erel Shalit
obalka
Arteterapie...
Marie Lhotová...
obalka
Deprese...
S. Tenenbaum
obalka
99 her pro...
Rosemarie Port...
obalka
Ale já chci...
Britta Hahn
obalka
Návrat domů
John Bradshaw

... kompletní nabídka

© 2014, časopis Sociální práce/Sociálna práca | počet návštěv: [CNW:Counter] | … vstup do administrace