Kanál SP na YouTube SP na Facebooku SP na Floowie

Úvod » Inspirace pro praxi »

publicistika k číslu
3/2017

esej

Psychosomatika a vyrovnávání se stresem v sociální práci

ilustrační foto

Vydáno před 24 dny

Co je podstata stresu, jak a proč vzniká a co je psychosomatika?

Odpověď na tuto otázku můžeme nalézt pomocí následujících definic. Psychosomatika – vymezení pojmu z řečtiny: „psyché“ = duše a „soma“ = tělo. Potvrzuje vztah mezi tělesným stavem a psychickými i emocionálními složkami. Později byla do tohoto vztahu přidána i sociální složka (Křivohlavý, 2001).

Těžké životní situace k životu patří. Není divu, že se nad tím, jak je zvládat, lidé od nepaměti zamýšlí. Sociální práce je těžkými životními situacemi naplněná. Je to samozřejmé, neboť předmětem podpory a pomoci v sociální práci je jedinec, rodina či komunita v nepříznivé životní situaci, prožívající nějakou zátěž (srov. Úlehla, 2005). Sociální pracovníci se tak denně potkávají s těžkými situacemi svých klientů a s jejich zvládáním jim profesionálně pomáhají. Tato každodenní zátěž může přecházet ve stres.

V teorii stresu se dozvíme, že stres je vnitřní odpověď organismu na vnější nebo vnitřní zátěž. Stres je snaha o udržení rovnováhy s vnějším a vnitřním prostředím (Křivohlavý, 2001).

V souvislosti se studiem toho, jak se člověk chová tváří v tvář těžkým situacím v životě, vyvstala nutnost tento jev označit. Bylo k tomu použito termínu, který byl již dříve znám v technice – stres.

O stresu se v mechanice hovořilo tam, kde materiál byl vystaven zátěži – viz například situace rozžhaveného železa pod lisem nebo kladivem bucharu. V Hookově zákonu elasticity je uveden základní vztah stresu k zátěži formulí: stres = elasticita materiálu X napětí.

V tomto technickém pojetí stresu má stres význam jako reakce materiálu na napětí (zátěž). Stresu by v tomto technickém pojetí odpovídalo to, co nazýváme stresogenní situací, popřípadě soubor stresorů. V české terminologii by se tato situace dala vyjádřit termínem zátěž. U člověka se hovoří o stresu tam, kde se dostává do zátěžové situace. Termínu stres se začalo používat ve dvou různých významech: jednak pro situaci člověka, který se nachází – obdobně jako výše uvedený kus železa – v tlaku nepříznivých životních podmínek.

Definici stresu známe, ale co z ní vyplývá? Jak se můžeme vyrovnat se stresem, který na nás denně doléhá v sociální práci? Napětí, ve kterém pracujeme, není možné zmenšit, ale dle definice lze pracovat s elasticitou materiálu. V tomto případě se sebou samými. Návod je možné najít u Křivohlavého (2001) v knize Psychologie zdraví.

Povědomí o souvislosti mezi tím, co se děje v psychice člověka a v jeho těle, je všeobecně známo. Jsou známy i některé osobnostní charakteristiky, které hrají roli při zvládání stresu. Některé z těchto osobnostních charakteristik mají mimořádný význam při řešení stresových situací.

Mezi tyto osobní charakteristiky patří odolnost, houževnatost, smysl života, optimismus. Mezi další charakteristiky patří umění zvládnout těžkosti v životě, osobní zdatnost. Při řešení stresových situací pomáhá schopnost osoby zvládnout požadavky na ni kladené a také umění kontrolovat a řídit běh dění, v němž se člověk zrovna nachází. Optimističtí lidé lépe zvládají stresové situace a stres. Optimismus charakterizuje lidi, kteří očekávají, že výsledek dění, jehož se účastní, bude kladný. Ke zvládání stresu přispívá i vnímání smysluplnosti života, což souvisí s hodnotovým systémem osoby, smysl pro humor a kladné sebehodnocení. Tyto všechny osobnostní charakteristiky mají vliv na zvládání stresových situací u každého z nás, mnohé z nich, a to je nejdůležitější, můžeme sami aktivně posilovat.

Stres při práci i v denním mezilidském kontaktu se vyskytuje stále častěji. Proto je dnes hlavním úkolem připravit sociální pracovníky na zvládání stresových situací.

Techniky, které umožňují lepší zvládání těžkostí a stresu:

  • Relaxace
  • Meditace – meditace patří do skupiny relaxačních cvičení

Studium účinnosti relaxace ukázalo, že je vhodným nástrojem v boji s těžkostmi – s bolestí hlavy, úzkostí, chronickou bolestí, hypertenzí.

Důsledkem stresu mohou být nejen chybné výkony, ale i somatická, psychická nebo i psychosomatická onemocnění.

Psychosomatikou je často rozuměn celostní pohled na zdraví lidského těla a duše a je charakteristický zásadní propojeností somatického a psychického zdraví. Vychází z přesvědčení, že somatické nemoci mohou být ovlivňovány psychickým prožíváním a také vznikat na základě psychické nepohody.

Co je vlastně ale skutečně psychosomatika? Laici stejně jako odborníci používají toto slovo vždy, když mají být překonány mezery a deficity klasické medicíny a zároveň formulovány modely celostní lékařské vědy. A protože známe mnoho mezer současné medicíny, zaznívá volání po psychosomatice. Psychosomatika se zabývá nemocemi spolupodmíněnými stresem. U psychosomatických nemocí se zřetelně projevuje a spolupodílí vliv stresových situací. O psychosomatiku se zpočátku zajímali zejména psychoanalyticky orientovaní lékaři. Co je možno rozumět psychosomatikou a psychosomatickými nemocemi? U člověka neonemocní primárně jen duše, duch, nebo tělo. Vždy ochoří celá „bio-psycho-sociální jednotka, člověk“, i když se předtím dostanou do popředí jednotlivé aspekty. Vychází se z předpokladu, že u všech onemocnění je jedno, zda se jedná o pacienty chirurgické, interní, nebo jiné. Psychosomatický přístup je k určení příčiny a léčby nutný. Není tím kladena a zodpovězena otázka „psycho“ nebo „somatogeneze“ nemoci, ale spíš vnímána celistvost člověka (duše, tělo, sociální vztahy) a z toho vyrůstající komplexnost lidského onemocnění. Na druhou stranu termín psychosomatika přispívá občas až k pochybnému dělení nemocí. Jako by existovaly „somatické“, tedy tělesné, „psychické“, tedy duševní, a k tomu ještě „psychosomatické“, tedy smíšené choroby. Otto Fenichel, psychoanalytik a jeden z prvních žáků Sigmunda Freuda, se pojmem psychosomatika kriticky zaobíral: Nemám výraz psychosomatický rád, neboť z něj snadno vyplývá dualismus, který neexistuje. Každé onemocnění je „psychosomatické“, neboť žádné „somatické“ onemocnění není prosté „psychických“ vlivů. Nejen rezistence proti infekcím, nýbrž všechny životní funkce jsou neustále ovlivňovány duševním stavem organismu a nějaká i pouze „psychická“ konverze může vycházet ze „somatického“ základu. I nehoda se může přihodit z psychogenních důvodů.“

Každá lidská nemoc se dá posoudit a popřípadě léčit ve své biomedicínské, psychosociální a duchovní dimenzi. Každá lidská choroba vzniká s určitou biografií, podle vlastní existenciální situace, a ze své strany ovlivňuje průběh života.

Mezi psychosomatické nemoci se dříve řadilo zejména sedm nemocí. Mezi ně patřilo plicní astma, dvanácterníkové vředy, atopický ekzém, zvýšený krevní tlak, ulcerózní kolitida (vředový zánět tlustého střeva), revmatoidní artritida (chronické kloubní onemocnění) a zvýšená činnost štítné žlázy“ (Irmiš, 1996, s. 18).

Jak ovlivňuje stav duše naše tělo? Psychosomatická medicína chápe člověka jako komplexní celek a neodděluje tělo (sóma) a duši (psyché). Tento přístup k medicíně vám může být užitečný, když zdravotní problémy i přes intenzivní léčbu přetrvávají nebo se příznaky nemoci stále vrací. Je možné, že je za tím právě psychosomatické onemocnění (Danzer, 2001).

Odborníci tvrdí, že velké množství všech tělesných obtíží má na svědomí psychika. Pokud se u člověka vyskytnou tělesné obtíže, duše tím volá o pomoc: trápení, nespokojenost a stres jsou pro organismus natolik zatěžující, že se s ním nedokáže vyrovnat jinak, než že odstartuje nějaký tělesný problém.  Už na počátcích medicíny si řada lékařů všimla, že fyzické zdraví souvisí do značné míry s psychickým stavem pacienta. Zdraví je také schopnost zvládat životní situace. V roce 1946 přijala Světová zdravotnická organizace definici zdraví jako stav fyzické, psychické a sociální pohody a vymezila se tak proti původnímu pojetí zdraví coby absence nemoci. Dalším aspektem zdraví je věnování se jakékoliv smysluplné činnosti s jasným záměrem, která přináší užitek společnosti stejně jako tomu, kdo ji vykonává. Pracovní uplatnění může zásadním způsobem rozhodovat o pocitu naplněnosti a smyslu našeho bytí.

Pomáhající profese mohou energii dávat i odebírat. O pracovním stresu v pomáhajících profesích je toho napsáno mnoho a je možné najít podrobné návody k jeho zvládání. V tomto článku si dovolím alespoň stručně nastínit oblasti, které při prevenci stresu a psychosomatických onemocnění z něho mohou vyplývat a hrají hlavní roli.

Životní styl. Sem patří pohyb, výživa, spánek. Někteří pomáhající potřebují aktivně myslet na to, aby jejich profesionální zájmy nepohltily veškerý jejich volný čas, aby zůstal prostor pro odpočinek, koníčky, kulturu a osobní a společenský život.

Mezilidské vztahy. Pro pomáhající profese je velmi významné, jaké má pracovník zázemí ve svém osobním životě.

Přijetí sebe samého. Víme, že naši klienti od nás potřebují, abychom je přijali, akceptovali, abychom jim věnovali jistou základní náklonnost bez ohledu na to, zda jednají lépe, či hůře. Tentýž postoj potřebuje každý člověk zachovávat i vůči sobě samému. Dvojnásob je takového postoje vůči sobě zapotřebí člověku pomáhajícímu. Jinak se dostane na šikmou plochu narůstajícího vyčerpání, které může gradovat do psychosomatického onemocnění a stavu vyhoření. Pomáhající je tedy v jistém slova smyslu sám sobě nejdůležitějším klientem. Není to nijak příliš nadsazený výrok, ale normální podmínka šťastného života pro každého. Pro toho, kdo pomáhá, je to pak ještě i pracovní požadavek. A to hned z několika důvodů. Kdo se nemá rád, spotřebovává mnoho energie ve stálém vnitřním konfliktu mezi skutečným a ideálním obrazem sebe samého a prostě nemá na rozdávání. Kdo nesnáší některé své skutečné vlastnosti, nedovede tyto rysy přijímat ani u klientů a i zde upadá do konfliktu. Pomáhající profese patří k těm, které mohou nadchnout, které jsou s to angažovat člověka celého. Jsou jednou z možností, jak se vyhnout rozštěpení života na dvě části, kdy jedna část – práce – je pouze nezbytnou obětí pro umožnění skutečného života, jenž začíná až po pracovní době.

Jana Kumprechtová

Použitá literatura:

ÚLEHLA, I. 2005.  Umění pomáhat. Praha: Sociologické nakladatelství.  

KŘIVOHLAVÝ, J. 2001. Psychologie zdraví. Praha: Portál.

VÁVROVÁ, S. 2012.  Doprovázení v pomáhajících profesích. Praha: Portál.

DANZER, G. 2001. Psychosomatika: celostní pohled na zdraví těla i duše. Praha: Portál.

KOPŘIVA, K. 2000.  Lidský vztah jako součást profese: psychoterapeutické kapitoly pro sociální, pedagogické a zdravotnické profese. Praha: Portál.

GÉRINGOVÁ, J. 2011.  Pomáhající profese: tvořivé zacházení s odvrácenou stranou. Praha: Triton.  

KŘIVOHLAVÝ, J. 2012.  Hořet, ale nevyhořet. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství.  

IRMIŠ, F. 1996.  Nauč se zvládat stres. Praha: Alternativa.

 

Článek byl vydán v rámci projektu MPSV ČR – „Systémová podpora profesionálního výkonu sociální práce II“, reg. č. CZ.03.2.63/0.0/0.0/15_017/0003751



Sdílet text:


Podobné zprávy

O čem se mluví Internetové poradenství v podpoře zdraví osob s postižením a jejich blízkých na příkladu iPoradny.cz v Olomouci
Inspirace Naším cieľom je ochrana, rešpektovanie a podpora ľudských práv
Inspirace Jak na skupinové kariérové poradenství
Fakta, dokumenty, legislativa Výchova ke zdraví a rozvoj zdravotní gramotnosti ve vzdělávání s akcentem na aktivity v akademickém prostředí
O čem se mluví Nejtěžší bude změnit myšlení lidí a přesvědčit je, že na jejich zdraví skutečně záleží



Diskuze

Všechny komentáře

Zatím nebyl vložen žádný komentář

Vložit komentář

zapište číslo číslovkou: tři

... všechny zprávy

Nabídka nových knih

obalka
Autismus v...
Barbora Bazalová
obalka
Kdo je tu...
Manfred Lütz
obalka
Jak se uklidnit...
Susan Albers
obalka
Sociální doved...
David Fontana
obalka
Hra v terapii
Milan Valenta...
obalka
Jazyk těla
Alexander Lowen
obalka
Aspekty mužství
C. G. Jung

... kompletní nabídka

© 2014, časopis Sociální práce/Sociálna práca | počet návštěv: [CNW:Counter] | … vstup do administrace