Kanál SP na YouTube SP na Facebooku SP na Floowie

Úvod » Recenze »

Milan Hlavačka, Pavel Cibulka a kol.

Sociální myšlení a sociální praxe v českých zemích 1781–1939: ideje, legislativa, instituce

ilustrační foto

Vydáno před 4 lety

Praha: Historický ústav. 2015.

Kniha kolektivu ve složení Milan Hlavačka, Jiří Pokorný, Olga Fejtová, Pavel Cibulka a Pavel Bek s názvem Sociální myšlení a sociální praxe v českých zemích: ideje, legislativa, instituce, která vyšla v tomto roce v Historickém ústavu AV ČR, může být dobrým tipem na vánoční dárek pro sociální pracovníky se zálibou v historii. Pravděpodobně se také zařadí do seznamu povinné literatury příslušných studijních programů. Co od knihy můžete čekat a v čem vás naopak možná zklame?

Hlavním příslibem publikace je rozsah dějinné epochy, kterou kniha slibuje pokrýt. Obvykle se pojednávané historické osy kryjí s dobou trvání státních celků, úctyhodný záběr 158 let pokrývá éru Rakousko-Uherska od josefínských reforem až po reformy 60. let 19. století a období první i druhé Československé republiky. V tomto ohledu je kniha vhodným doplňkem ke knize Sociální stát v Československu: Právně-institucionální vývoj v letech 1918–1992 (recenzi viz Sociální práce / Sociálna práca 2014/1). Dalším lákadlem je závazek reflektovat triádu ideje–legislativa–instituce, který slibuje komplexní vykreslení péče o potřebné na přibližném území České republiky v daném období.

První kapitola nese název „Boj proti chudobě, sociální otázka a sociální politika v českých zemích v 19. a na začátku 20. století: definice, ideje, instituce“. V kapitole najdeme uvažování o chudobě podle dobových myslitelů a následně přehled opatření, kterými se monarchie v součinnosti s dalšími aktéry snažila s tímto fenoménem bojovat. Sledujeme zde cestu sekularizace sociální péče a postupného formování sociální politiky, které může zaujmout jednak svým represivním charakterem (zejména v souvislosti s povinnostmi domovských obcí, institutem postrků a donucovacích pracoven) a jednak bujením, které toto formování představovalo. S výjimkou počátečních farních chudinských ústavů vzniklých na konci 18. století, jejichž duchovním otcem byl hrabě Buquoy, nemá žádné z následných opatření (či komplexu opatření) svého výrazného „architekta“, který by chtěl sociální péči vtisknout určitou myšlenku. Spíše šlo o vrstvení různých opatření reagujících na nové podmínky a celkové mohutnění sociální péče, resp. nárůst specializace a profesionalizace v této oblasti. Další podstatnou charakteristikou sociální péče byl přerod jejího chápání od náboženské přes morální povinnost až k právnímu závazku. Povedenou částí je „Rakouské a české přemýšlení o chudobě a sociální otázce“ představující významné osobnosti rakouského, respektive českého prostředí, kde krom Masaryka pojednává také o Riegrovi, Malém, Kaizlovi, Adámkovi a Bráfovi; přínosu Karla Engliše či Josefa Macka je věnována část „sociální myšlení první republiky: zrod československé sociální politiky“.

Druhá kapitola nabízí „Stručný přehled chudinského a sociálního zákonodárství“ a lze se v ní dočíst řadu zajímavých faktů jak o průběhu politických debat nad jednotlivými zákony, tak o jednotlivých zákonech, resp. obecnějších tématech jako zaměstnávání dětí, ochraně dělnictva či nezaměstnanosti. Tato část má z celé knihy nejvíce encyklopedický charakter; perspektivu rukověti ostatně doporučuje pro čtení celé knihy i autorský tým v úvodu, kdy – formulačně poněkud nešťastně – knihu otevírá mnohoznačným tvrzením, že „monografie by mohla sloužit jako přehledová příručka“.

Ve třetí kapitole je popsán přerod chudinské péče v péči sociální, a to v Praze 19. a první poloviny 20. století, čtvrtá kapitola pojednává o chudinské péči v Brně v letech 1781–1914. Každá z kapitol je opět pečlivým vykreslením podstatných rysů chudinské, resp. sociální péče; pokud by čtenář pátral po srovnání nebo alespoň očekával „zrcadlení“ kapitol (byť logicky pouze částečném, protože časová výseč je jiná), bude zklamán. Poslední tři kapitoly (pátá kapitola zpracovává podnikový pojišťovací systém na železnici) mohou být čteny jako symbolická protiváha obecnější první a druhé kapitole a nabízejí specifickou perspektivu, díky které se čtenář má šanci dostat „blíž“ k jednotlivým opatřením a jejich reálnému uplatňování a situaci dané doby.

Přestože je „Sociální myšlení a sociální praxe v českých zemích 1781–1939“ velkým přínosem k porozumění historii sociální politiky, vznáší se nad knihou, resp. jejím provedením, řada – tu více, tu méně výrazných – otazníků.

Knihu určitě přivítají všichni historici zabývající se sociálními dějinami. Česká historiografie má zálibu v detailu a je přesvědčená, že poctivé shromáždění historických dat je hodnotou samo o sobě, což tato publikace splňuje. Nechci popírat, že by jí nebylo, ale osobně se těším na dobu, kdy budu číst odborné historiografické knihy, jejichž autory zajímá i „příběh“ dané epochy a že ho mají snahu nejen pochopit, ale i srozumitelně vyprávět pro čtenáře. Tato ambice za vznikem knihy evidentně nestála, což se ukazuje zejména na její struktuře (viz dále), výslednému dojmu ubírá i řazení ne zcela běžných výrazů jako klíčových slov (namátkou např. hiát) nebo nelogické vysvětlení cizího termínu až poté, co se několikrát automaticky použije (např. pauperismus). Kniha také postrádá fotografie či ilustrační obrázky, které by atmosféru doby přiblížily (výjimkou je obal knihy), stejně tak absentují grafy nebo schémata, které také mají potenciál dokreslit psaný text nebo učinit ho srozumitelnějším (čestnou výjimkou je 5. kapitola, kde je tabulek řada, několik z nich až na osm stran, což rovněž nepomáhá hlubšímu porozumění). Obecně sleduje monografie více „oficiální“ dějiny myšlenek a zákonů (tato linka je ostatně ve shodě s očekáváními, která vzbuzuje její název), pokud by se uvedenou triádu podařilo do budoucna rozšířit o samotné potřebné a jejich život (ať už formou větší drobnokresby, statistik či kazuistik), bylo by to skvělé.

Knize dál výrazně ubírá absence vysvětlujícího úvodu, který by naznačil například logiku zvolené struktury, v níž jsou první dvě kapitoly obecného charakteru a následující tři kapitoly jako by z deklarovaného rámce knihy vybočovaly jednak místním a časovým vymezením (kap. III – Od chudinské k sociální péči v Praze 19. a první poloviny 20. století, kap. IV – Chudinská péče v Brně v letech 1781–1914), jednak specifickým typem příjemce sociální péče (kap. V – Podnikový pojišťovací systém na železnici). V monografii nalezneme „Úvod jako závěr“, který je ale více shrnutím sociální politiky v daném období, a působí jako z nouze ctnost. Čtenář si může leccos dovodit, ale autorský tým tuto svou roli odbyl. Podobným nešvarem, tj. nejasností analytického „řezu“, trpí i první dvě kapitoly (v menší míře to platí i pro zbytek knihy), rozpaky čtenáře ještě posílí přítomnost nadpisů různých řádů, které ale nejsou graficky ani jinak odlišeny – namísto toho, aby kniha své čtenáře vedla, nechá je tápat. Dále už jen technicky a více pro autorský tým: je nutné, aby měla kniha dva obsahy (jeden stručný na začátku, druhý podrobný včetně podkapitol)? Jmenný rejstřík je skvělým pomocníkem, osobně jsem vždy vděčná i za věcný… Proč na sebe kapitoly navzájem neodkazují, nekomunikují spolu?

Zbývá už jen doslovit, zda je kniha opravdu ideálním dárkem pod vánoční stromeček nebo nezbytnou položkou seznamu literatury pro studijní programy sociální práce. Rozhodně bych „Sociální myšlení a sociální praxe v českých zemích 1781–1939“ doporučila vysloužilým sociálním pracovníkům se zájmem o dějiny oboru v důchodu – tato kniha chce čas, vstřícnost a trpělivost. U studentů bych pro zařazení celé knihy na seznam literatury spíše nehlasovala, doporučovala bych čtení kratších celků, z nichž by se připravovaly např. referáty. Vyučujícím i studentům může každopádně pomoci bohatý poznámkový aparát – monografie tak může sloužit jako rozcestník pro další studium, a to zejména pro zájemce o historii sociální práce. To je ostatně asi nejpozitivnější možné vnímání knihy – jako příručky, do které se nahlédne v případě zájmu o danou oblast. Obsah knihy je cenný – sledování historického vývoje sociální péče, kontinuity některých opatření či měnících se vztahů jednotlivých aktérů a institucí může být bez nadsázky fascinující. Pro to, aby byl zajímavý a stravitelný pro širší odbornou veřejnost, by ale kniha potřebovala výraznou redakci, a to nejen ve směru vyšší srozumitelnosti, ale i ambice působit jako celek a formulovat jednoznačnější analytický řez a logiku textu.

Eva M. Hejzlarová,
Katedra veřejné a sociální politiky
Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy


Sdílet text:


Podobné zprávy

O čem se mluví Tomáš Sirovátka: Řešení nezaměstnanosti po česku: dvacet miliard na dávky a tři miliardy na přímou práci s nezaměstnanými
Akademické články Výzkumy v oblasti neformální péče o seniory v České republice na počátku 21. století
Akademické články Plánování péče v závěru života v pobytových sociálních službách pro seniory
O čem se mluví Kulatý stůl propojil medicínské a sociální podmínky dialyzovaných v ČR
O čem se mluví Stárnutí, rodina a sdílená péče pohledem sociálního antropologa


0

Diskuze

Všechny komentáře

Zatím nebyl vložen žádný komentář

Vložit komentář

zapište číslo číslovkou: jedna

... všechny zprávy

Nabídka nových knih

obalka
Zbláznění
Ellen Forney
obalka
Třinácté komnaty ...
Violet Oaklander
obalka
Stín v nás
Verena Kast
obalka
Stárnutí, ...
T. Cimrmannová a kol.
obalka
Sny jako řeč ...
Robert A. Johnson
obalka
Smysl života
Alfred Adler
obalka
Síla nevysloveného
Peter Pöthe

... kompletní nabídka

© 2014, časopis Sociální práce/Sociálna práca | … vstup do administrace