Kanál SP na YouTube SP na Facebooku SP na Floowie

Úvod » Recenze »

Naděžda Špatenková et al.

O posledních věcech člověka. Vybrané kapitoly z thanatologie

ilustrační foto

Vydáno před 330 dny

Praha: Galén, 2014.

Přes deset let se Naděžda Špatenková ve svých publikacích (mj. Poradenství pro pozůstalé, Zármutek a pomoc pozůstalým) věnuje tématům umírání a smrti, pohřbívání a truchlení. Její odborná literární činnost je odrazem její rozsáhlé praxe: je průkopnicí poradenství pro pozůstalé v České republice a první autorizovanou osobou v této oblasti, vzdělává a superviduje laické i profesionální poradce pro pozůstalé, poskytuje psychologické poradenství a psychoterapii.

Kolektivní monografií O posledních věcech člověka: vybrané kapitoly z thanatologie, jejíž je hlavní autorkou a pořadatelkou, sleduje Špatenková podpořit diskusi o náročných tématech spojených se závěrem lidského života a přispět k jejich reflexi u laické i odborné veřejnosti. K naplnění těchto cílů přispívá dalších devatenáct spoluautorů, kteří pocházejí nejen z řad členů Katedry sociologie, andragogiky a kulturní antropologie Filosofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, ale také z dalších univerzit a rovněž z praxe. V třiceti kapitolách postihují vybrané aspekty oboru thanatologie v komplexním přístupu – od fáze pre finem přes fázi in finem až po fázi post finem, která zahrnuje péči o mrtvé tělo, pohřební rituály a doprovázení pozůstalých. Terminologicky vymezují základní thanatologické pojmy, prezentují potřeby umírajících i pozůstalých, popisují společenské představy o důstojné i nedůstojné smrti. Zabývají se i infámií sebevrahů, poradenstvím pro pozůstalé, pohřebními a smutečními rituály, thanatopraktickým zaopatřením mrtvého těla. Neopomíjejí ani otázky dědictví a projektování obřadních síní a hřbitovů. Předkládané poznatky vycházejí z nejrůznějších empirických i klinických šetření, z oborů medicíny, psychologie a sociologie, z humanitních a sociálních věd, z ošetřovatelství, pohřebnictví a architektury.

Publikace vznikla jako jeden z výstupů projektu Prožívání a zvládání signifikantní ztráty, který byl podpořen Fondem pro podporu vědecké činnosti Filosofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

V publikaci předložené argumenty a relevantní informace vztahující se k posledním věcem člověka vybízejí čtenáře ke kladení otázek a hledání odpovědí, k přehodnocování vlastních postojů, názorů a vyjadřování o smrti, která často nabyla buď formy klišé, nebo tabu. Hned na začátku Špatenková poukazuje na paradigma současné společnosti o vytěsnění smrti z lidského života: „Ačkoli je smrt přirozenou součástí života každého člověka, chováme se, jako bychom byli nesmrtelní, jako by se nás vůbec netýkala. V rozvinutých společnostech se eliminovala rizika faktického nebezpečí smrti, smrt je nazírána jako ukončení života člověka ve vysokém věku“ (s. 20). Smrt je tak odsunuta do institucí, nemocnic a hospiců, pod lékařskou kontrolu a představuje důsledek vyčerpání léčby. S tímto odsunem smrti mimo společnost, jímž došlo k oddělení generací od sebe, se pojí nedostatek komunikace, empatie a bytí si nablízku, osamělost umírajících i pozůstalých a komplikace s vyrovnáním se s vlastní smrtí a smrtelností a smrtí blízkých osob. S odvoláním na Fedlmanna proto Špatenková vybízí k návratu smrti zpátky do života společnosti: „Ve společnosti se musí znovu začít veřejně mluvit o smrti. Smrt by neměla být něčím zatlačeným do pozadí. Musí zpátky nabýt svou přirozenou důležitost. Společnost se musí znovu naučit umírat“ (s. 29).

Smrt patří k velkým tématům stáří, představuje vyvrcholení životní cesty člověka. Proto senioři přemýšlejí o své smrti a chtějí o ní hovořit, ale „lidé kolem nich nemají chuť „o tom mluvit“. Dokonce jsme přesvědčeni, že pro staré lidi to není zdravé (místo abychom uznali, že nám nejsou řeči o smrti příjemné). A tak staré lidi často umlčujeme. Mluvit o smrti je zakázáno, a důsledkem toho musí pak staří lidé čelit konci života sami“ (Pichaud, Thareau in Špatenková, s. 75). Podle Špatenkovou a Dorkovou prováděných výzkumů si senioři a umírající přejí „důstojné umírání“, které zahrnuje: kvalitní péči o umírajícího, spočívající v saturaci jeho potřeb, péči o nejbližší, jeho rodinu, pozůstalé a péči o pečující, ošetřující personál, která se realizuje v kultivaci jejich profesních a osobnostních kompetencí a prevenci syndromu vyhoření (srov. Špatenková, s. 80).

Od 20. století jsou „lidé přesvědčeni, že projevy smutku na veřejnosti a také jeho příliš hluboké a příliš dlouhé prožívání v soukromí jsou morbidní. Záchvat pláče je ztotožněn s nervovým záchvatem. Smutek je nemoc. Ten, kdo svůj žal dává najevo, je slaboch. Období smutku už není obdobím mlčení pozůstalého v kruhu úslužných a mnohomluvných lidí, ale obdobím mlčení všech lidí v okolí: telefon nezvoní, lidé se vám vyhýbají. Truchlící je v karanténě“ (Ariés in Špatenková, s. 21). Špatenková (s. 140) proti tomuto rozšířenému pojetí zdůrazňuje, že truchlení je přirozenou reakcí na ztrátu blízkého člověka. Pozůstalí v jeho průběhu mohou využít neformální zdroje pomoci, především svépomoc a vzájemnou pomoc (rodina, komunita), a v případě selhání těchto tradičních opor se mohou obrátit na profesionály, především pak poradce pro pozůstalé. Tito kvalifikovaní pracovníci jim mohou nabídnout doprovázení prostřednictvím poradenského vztahu vytvořeného během umírání jim blízké osoby a pomoci s přípravou pohřebních rituálů a v práci se smutkem.

V monografii najdou čtenáři i kapitoly věnované pomoci pozůstalým, kteří velmi často v důsledku ztráty blízkého člověka prožívají komplikovaný zármutek. K nim patří pozůstalí po obětech trestných činů, kteří podle Ševčíka velmi často trpí posttraumatickou stresovou poruchou (s. 127). Proto vyžadují specifický přístup dobře připravených a vysoce kompetentních pomáhajících pracovníků, např. sdružených v Bílém kruhu bezpečí.

Rovněž pozůstalí po sebevrazích jsou vystaveni velmi silným emocionálním reakcím, zvláště negativního charakteru (intenzivní pocity hněvu a viny, sebevražedné sklony). Z těchto důvodů Špatenková doporučuje jejich adekvátní ošetření v psychoterapeutickém kontextu (s. 121).

Velmi náročnou životní situaci rovněž představuje i ztráta životního partnera, podle škály životních událostí je dokonce tou nejnáročnější (Holme, Rahe in Vávrová, s. 151): Ovdovění zasahuje všechny složky života pozůstalého, doléhá pocit samoty a prázdnoty, dochází k zhroucení struktur dosavadního režimu života, včetně dopadu do ekonomické oblasti. Vávrová doporučuje pozůstalým svěřit se do psychologické péče, která jim pomůže vyrovnat se s emocemi, bezpečně je provede procesem truchlení až k definitivnímu rozloučení se se zesnulým (s. 155).

Nejtěžší životní zkušeností pro rodiče je bezpochyby smrt dítěte. I porodnice, místo očekávání a nadějí, se stává místem tragické a smutné události. Dohnalová konstatuje, že smrtí dítěte ještě před narozením jsou zaskočeni nejen rodiče, ale často také personál, který pak neví, jak se k matce/rodičům mrtvě narozeného dítěte chovat. A právě interakce se zdravotníky je pro ženy zásadní a směrodatnou zkušeností, která významně ovlivní průběh jejich procesu truchlení. Přestože v povinném kurikulu soustavné přípravy zdravotníků není obsažena práce s pozůstalými v krizi, je možné sledovat, že na zdravotnických fakultách v Plzni, Ostravě a Olomouci se otevírají kurzy a jsou organizovány vzdělávací aktivity zaměřené na získání znalostí a osvojení si dovedností pro jednání s rodiči po perinatální ztrátě.

Vychládající vztah k mrtvým a k pohřebním rituálům se v České republice projevuje v praxi pohřbů bez obřadu. V kontradikci k tomuto rozšiřujícímu se jevu Špatenková píše, že pohřeb je „poslední dar zemřelému a do jisté míry povinnost pozůstalých vůči zemřelému. Rituál pohřbu dává živým možnost vzdát zemřelému poslední poctu a doprovodit ho na jeho poslední cestě“ (s. 168).

Hřbitov jako místo posledního odpočinku, kam lidé ukládají své mrtvé, je podle Kováře (s. 271) místem symbolické i sociální reprezentace smrti. Dále popisuje současné trendy v pohřbívání, které se odrážejí ve způsobech pohřbívání: tradiční hřbitov, soukromé umístění zpopelněných ostatků a uložení v přírodě. Tzv. zelený pohřeb se v našich podmínkách zatím příliš nevyskytuje, ukládání do země (hrob) ustupuje před kremací, která je v současnosti jednoznačně preferována.

V závěru publikace Šimek uvádí, že smrt je základní hodnotou kulturních systémů na celém světě (Šimek, s. 283). Proto je třeba usilovat o to, aby život člověka končil důstojně a aby pohřeb byl výrazem uznání a ocenění života člověka, který zemřel. Předkládaná monografie k naplnění těchto snah přispívá.

Vybrané kapitoly z oboru thanatologie, obsažené v publikaci, představují přínosný materiál k využití v praxi i ve vzdělávání v sociální práci. V rámci sociálních služeb se umírání a smrt jako náročná životní situace dotýká nejen samotných umírajících a jejich rodin, ale též celého doprovázejícího profesionálního týmu. Každý ze zainteresovaných na této mezní životní události, potřebuje-li, může využít poradenství pro pozůstalé, které se v současnosti konstituuje jako integrální součást formalizované psychosociální péče. Publikací předkládaná témata obsahují názory a zkušenosti, které mohou přispět k podpoře a rozvoji úlohy sociální práce v kontextu paliativní medicíny a hospicové péče, k doprovázení umírajících založeném na humanismu, lidské svobodě, zodpovědnosti, úctě a důstojnosti.

Marta Hošťálková,
Nemocniční kaplan a poradce pro pozůstalé,
Fakultní nemocnice Olomouc


Sdílet text:


Podobné zprávy

Akademické články Výzkumné šetření o vzdělávání studentů pomáhajících profesí v oblasti thanatologie
Akademické články Konstitucionalizování formalizované péče o pozůstalé
Akademické články O smrti a umírání
O čem se mluví Keď umiera dieťa. Praktická tanatológia I.
O čem se mluví Role sociálního pracovníka v multidisciplinárním týmu domácí hospicové péče



Diskuze

Všechny komentáře

Zatím nebyl vložen žádný komentář

Vložit komentář

zapište číslo číslovkou: tři

... všechny zprávy

Nabídka nových knih

obalka
Sociální doved...
David Fontana
obalka
Hra v terapii
Milan Valenta...
obalka
Jazyk těla
Alexander Lowen
obalka
Aspekty mužství
C. G. Jung
obalka
Nový One Minute...
Ken Blanchard...
obalka
Muž s nádher...
Lillian B. Rubin
obalka
100 chyb při péči...
Jutta König...

... kompletní nabídka

© 2014, časopis Sociální práce/Sociálna práca | počet návštěv: [CNW:Counter] | … vstup do administrace