2/2023 – Moudrost praxe sociální práce


Anotace

Moudrost praxe sociální práce

Profese sociální práce je legitimizována a udržována skrze to, čemu říkáme „profesní vědění“, tedy specializované vědění vytvářené a šířené určitou profesí. Profese si udržují svou sociální pozici skrze kontrolu toho, co je považováno za odborné vědění a jak je toto odborné vědění vytvářeno, komunikováno neodborníkům, ale i těm, kteří odborníky jsou nebo se jimi teprve stávají. Již v úvodu tedy vyvstává otázka, jak je vytvářeno odborné vědění v sociální práci a co je za něj považováno.

Většina sociálních pracovníků využívá i souboru vědění, který vytvořili skrze zkušenosti ze své praxe a využíváme pro něj označení moudrost praxe. Vzniká prostřednictvím vzájemného působení praktických zkušeností konkrétního pracovníka nebo pracovnice („know how“) a teoretického vědění („know that“), které je sociálním pracovníkům a pracovnicím často dáváno zvnějšku nějakou autoritou (vzdělavatelem, organizací, službou…) jako sociální identifikátor profese. V tomto rámci můžeme moudrost praxe považovat za dovednost používat praktické znalosti a aktualizovat hodnoty sociální práce (tedy přibližovat je současné praxi sociální práce a dění ve společnosti) prostřednictvím procesu angažovanosti s klienty. V praxi je moudrost praxe relativně běžně uplatňována intuitivně, tedy bez zvědomění a pojmenování využívaných principů. Sociální pracovníci tak fungují v praxi sociální práce často bez znalosti odpovědi na otázku: Proč v dané situaci rozhoduji a jednám tím či oním způsobem?

Moudrost praxe („practice wisdom“) je zcela nezbytnou součástí vědění sociální práce, která umožňuje sociálním pracovníkům a pracovnicím rozhodnout se pro to, co je „správné/dobré“. Umožňuje tedy jednat „správně“ se „správným“ člověkem, ve „správném“ rozsahu a ve „správný“ čas, se „správným“ záměrem a „správným“ způsobem; za podmínek nejistoty a složitosti (soudobé) praxe sociální práce. 

V odborné literatuře je zdokonalování moudrosti praxe často popisováno jako „bolestivé“, „znepokojující“ a časově náročné. Utváření moudrosti praxe je tedy neustálý proces zlepšování se založený na pozorování, nápodobě druhých, vedení, mentorování zkušenějšími a pochybování, zda to, co sociální pracovník či pracovnice dělá, dělá „správně“. S určitou nadsázkou tak lze říci, že je proces vzniku moudrosti praxe procesem učení se z vlastních chyb. 

Klademe si tedy otázku, jak u sociálních pracovníků a pracovnic vzniká dovednost vykonávat moudrá, „dobrá či správná“ rozhodnutí a vytvářet prostor pro uvážení přijetí těchto rozhodnutí.

Záměrem tohoto čísla sociální práce by tedy mělo být reflektovat následující otázky vztažené k moudrosti praxe:

  • Co považují soudobí sociální pracovníci za dobré či „správné“ jednání a jak je toto přesvědčení o správnosti vytvářeno?
  • Kdo (a jak) se podílí na utváření přesvědčení o oné správnosti v sociální práci?
  • Jak v sociální práci při utváření „dobrého či správného“ jednání interaguje teoretická a praktická rovina znalostí a dovedností?
  • Na jakém hodnotovém základě sociální pracovníci staví při svém každodenním jednání? Tedy, co je jejich „morálním kompasem“ v každodenním jednání a jak je vytvářen?
  • Jaký vliv mají na utváření představy o „správném“ jednání sociálních pracovníků a pracovnic klienti, organizace, systémové ukotvení sociální práce či soudobá společnost?
  • Jak vytváří sociální pracovníci a pracovnice v praxi sociální práce prostor pro přijímání a uplatňování rozhodnutí, která oni sami považují za „správná“ v situacích, kdy je jejich organizace nebo jiní určovatelé správnosti za „správná“ nepovažují?

Do tohoto čísla hledáme zejména texty výzkumně reflektující využívání a vytváření vědění v praxi, nikoliv texty normativní. Cílíme tedy na texty, které prezentují předpoklad správnosti jednání v určitém kontextu („může být správně…“) a objasňují jeho konstrukci, a ne na texty, které si vyhrazují právo na popis „reality“ („takto je to správně“)

 Kateřina Glumbíková a Alice Gojová 
editorky čísla