Bohumila Baštecká a kol.: Rozhodujeme se s podporou, Karolinum, Praha, 2022
Ptáme-li se, co je rozhodování, podpora, rovnost, možnost, důsledek, …, taktéž, zda a jak je možné myslet na všechny, je vhodné se do textu ponořit. Možností je si vybírat části knihy podle vlastních preferencí, ale až v kontextu celé knihy zaznívají hodnoty, na kterých je postavena, ať už se jedná o lidství, nebo sounáležitost.
Lidé, ať už z jakéhokoliv důvodu, přicházejí o schopnost rozhodovat o sobě samém, jsou zbavováni anebo omezováni ve svéprávnosti, je tedy omezována způsobilost k právním úkonům. Nabízí se otázka, zda ve společnosti, kde jsou všeobecně posilována lidská práva, není nasnadě podporovat osoby takovým způsobem, aby jim bylo v co nejširší míře ponecháno co nejvíce práv.
Kniha je hledáním, tázáním se, určitým nastíněním a otevíráním témat. Najdeme zde několik pohledů na rozhodování s podporou, což vychází z článku 12 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Autoři knihy jsou lidé s osobní zkušeností: odborníci na dané téma, opatrovník, ale i dvě ženy s mentálním postižením a podpůrce. Tento fakt činí text jedinečným, různé úhly pohledu dovolí různé způsoby nahlížení. Při samotném pročítání je toto hledisko zřejmé a stěžejní. Autoři vědomě pracují s nejednoznačností pojmů a snaží se hledat odpovědi na dvě klíčové otázky, které skrývají množství podotázek: Jak a nakolik se v běžné životní praxi projevuje rozdíl mezi rozhodováním v nejlepším zájmu druhého člověka a podporou při jeho rozhodování? V čem rozdíl spočívá?
Úvod a první kapitola zve čtenáře do tématu, zjišťuje, co podle autorů znamená rozhodování s podporou, přičemž se na problematiku pohlíží transdisciplinárně, kde je nejednoznačnost předpokladem i cílem uchopení, na dané téma pohlíží očima několika osob s různými osobními nebo odbornými zkušenostmi. „Rozhodování s podporou znamená vytvářet společenství důvěry“ (s. 18), prostředí, kde je každý respektován, kde je snahou vzájemné poznání a respekt vedoucí k větší samostatnosti v přirozenějším prostředí. I s postižením mnohdy lze rozhodovat o sobě samém, právě při předpokladu existence jisté podpory. „Rozhodování s podporou znamená, že se člověk s postižením rozhoduje podle své vůle, práv a toho, čemu dává přednost“ (s. 11). Jak samozřejmé a zároveň složité a nezřejmé.
V první části nechybí určitý exkurz do historie skrze příklady dobré praxe, což slouží k porozumění a zařazení tématu do kontextu péče o osoby s postižením. Je možné se seznámit například s projektem IDEA 12, který měl za cíl společné vzdělávání lidí s psychosociálním postižením a lidí, kteří takové osoby podporují, případně o podpoře uvažují.
Druhá kapitola je zejména pohledem dvou žen s mentálním postižením, která vznikla zpracováním rozhovorů pro průzkum, který byl uskutečňován v roce 2019 v rámci projektu Black and White, jednalo se o průzkum u těch, kterým byla navrácena způsobilost k právním úkonům. Zajímavé je zachycení podstat rozhodování z pohledu těchto žen. Slova žen dokreslují nemožnost přesného terminologického uchopení rozhodování, podpory, svéprávnosti, neboť pro každého je náplň takových slov odlišná: „Když jsem si chtěla něco koupit, museli jsme volat tátovi. Aby souhlasil, jestli si můžu něco koupit“ (s. 28), uvádí jedna z žen. „Měla jsem napůl svéprávnost… Chtěla jsem z ústavu odejít pryč… Oni se báli, že to nezvládnu“ (s. 38). Pracuje se zde s termíny rozhodování v nejlepším zájmu a s podporou při rozhodování, kdy ze slov žen lze vnímat, o jak složitou problematiku se jedná, jak nesnadné je tedy legislativní ukotvení.
Třetí kapitola představuje opatrovníka a jeho cestu k opatrování, zmiňuje ovšem i těžkosti, se kterými se setkával/setkává. Ústředním tématem zůstává vztah podpůrce a podporovaného, kdy podpora, tedy i dohoda mezi podpůrcem a podporovaným, by měla vycházet ze skutečných potřeb podporovaného, což není ovšem možné bez znalosti skutečností, vztahového poznání, blízkosti, aby odosobnění a „úřednický“ přístup neznemožňoval naplňování podstaty – důstojný život každého (včetně podporovatele). „Vše záleží na účastnících dohody, na jejich osobních hodnotách a vzájemném respektu a úctě“ (s. 56).
Další kapitoly uvádějí pohledy odborníků, čtenář se seznámí se zkušenostmi různých osob, nejsou uváděny pouze pohledy expertů nebo expertních týmů, snahou textu je vyzdvihování i jejich přímých zkušeností: Na legislativu je zaměřen blok právničky Dany Kořínkové, která se pokouší hledat východiska v právu a právním jednání. Zabývá se podporou „na míru“ pro každého jedince, zdůrazňuje specifika právního jazyka, kdy nejednou dochází k dezinterpretacím, jak se snaží představit.
Psycholožka Bohumila Baštecká se zamýšlí nad rozhodováním jako takovým, nevynechává rizika při procesu rozhodování, hledá odpovědi na otázky týkající se běžného života a rozdílu mezi rozhodováním v nejlepším zájmu a podporou při rozhodování, nevynechává sdílené rozhodování. Uvádí hodnoty a preference, o co člověku jde, o co mnohdy usiluje.
Poté socioložka Hana Janečková zdůrazňuje a dává do kontextu sociální hledisko podpory, zabývá se vzájemností, nálepkováním, stereotypy, mezilidským bohatstvím aj. Nevynechává osamění a všímavost. Ukazuje porozumění, které je v jejích očích založeno na komunikaci.
Sociální pracovnice Lenka Skálová se sociology Davidem Kocmanem a Janem Palečkem na konkrétních příkladech ukazují důležitost plánování zaměřeného na konkrétní osobu, vyjadřování a sdílení požadavků a „… třídění toho, co je pro člověka důležité z jeho vlastního hlediska a co je pro něj důležité z hlediska lidí kolem“ (s. 179).
Psychoterapeutka Irena Burdová hovoří o zodpovědnosti a převážně péči o osoby s lehkým mentálním postižením a rizikovým chováním. Přímou praxí s klienty zjišťuje, že zásadní je navazování péče, kdy se mění stupeň dohledu.
Duchovní Martin Fér ukazuje možnosti změny, smysl, přijetí. Odkazuje na Abrahama, Mojžíše, Jana Křtitele či Ježíše. Neboť dle autora „… obrácení a změna smýšlení je vědomým rozhodnutím vydat se na správnou cestu“ (s. 209).
Při čtení knihy mohou čtenáře napadat různé otázky. Autorský počin, který je předkládán, nutí čtenáře být aktivním při interpretaci textu, nabádá ho se zamýšlet nad podobou vztahů, podporou, péčí apod., což oceňuji. Komplexně se věnuje problematice rozhodování a podpory. Na dvě stěžejní otázky, prezentované v úvodu, odpovídá text průběžně, s jistou otevřeností k názorové pluralitě. Zodpovězením jedné otázky se ptáme znovu, jinak, s vyšší mírou porozumění. Je nám dovoleno pronikat hlouběji do témat.
Kniha není ovšem učebnicí v pravém slova smyslu. I když ji tak autoři nazývají, není určena pouze ke studiu, výuce, může sloužit jako materiál k rozjímání. Rozhodně je inspirativní, a to nejen pro odbornou veřejnost, i když nejspíš a převážně pro sociální pracovníky. Může být přínosem jak pro přímou praxi, kdy si z konkrétních situací čtenář může vzít příklad (skrze konkrétní životní příběhy – žen s postižením, opatrovníka, kde je zřejmé, že do vlastních věcí je potřeba moci zasahovat a ovlivňovat vlastní žití), ale zejména pro teoretické poznatky, zdrojem pro další bádání v oblastech sociální práce, vzdělávání, kdy nás text inspiruje pro vlastní oblasti zájmu (v obecné rovině se zabývá například usuzováním, poznávacími zkratkami nebo hodnotami na životní cestě).
I přes určitou nepřehlednost považuji text za zdařilý, a to převážně ve snaze otevírat témata ne zcela tradičně – nezodpovídáním veškerých otázek, ale společným tázáním se, ve snaze směřovat a dojít k porozumění. Dovolíme-li si číst mezi řádky, objevíme, že je kniha primárně o naslouchání, touze pomoci a ponechání lidské důstojnosti, o respektu a úctě k životu v jakékoliv podobě. Je určitou výzvou ke změně, kdy změna může být cílem. Jen odvážní jsou schopni opustit staré jistoty a vydat se do neznámých končin.
Kniha mimo jiné vede ke slovům: „Samotné rozhodování je výzva“ (s. 209). Rozhodujme společně, uvážlivě a s maximální možnou podporou. Směřujme svou pozornost k výzvám, které doba přináší.
Zdeňka Braumová
