Problematika migrace a integrace imigrantů na území České republiky byla ještě donedávna předmětem diskusí angažovaných. Politici, státní a regionální úředníci příslušných institucí, neziskové organizace, pomáhající odborníci a v neposlední řadě i sami imigranti více než pětadvacet let formují migrační a integrační politiku, již lze shledávat jako reaktivní a restriktivní. Tzv. migrační krize v Evropě způsobila, že problematika migrace a integrace se stala součástí denních diskusí lidí mimo okruh angažovaných. Již několik měsíců média pravidelně více či méně informovaně vysvětlují zásadní problémy migrace a integrace a lidé se vážně zabývají imigranty a soužitím s nimi. Vedle společenského zájmu došlo na počátku roku 2016 ke změnám v zásadních dokumentech upravujících politiky migrace a integrace. Vedle jiných pomáhajících odborníků jsou sociální pracovnice a pracovníci odborníky, kteří se svou prací v neziskových, státních, krajských či obecních organizacích podílí na implementaci těchto politik. Je tedy na místě, abychom na stránkách našeho časopisu diskutovali i otázky migrace a integrace, změny politik a různých pojetí aktérů, kteří zmíněné politiky uvádí do každodenní praxe. Oslovil jsem tedy Evu Dohnalovou, jež se sociální práci s migranty a uprchlíky věnuje od roku 2000. Od roku 2011 usiluje o rozvíjení a systémové etablování interkulturní práce. Je členkou Rady Asociace pro interkulturní práci, pracuje jako metodička pro interkulturní práci ve Sdružení pro integraci a migraci a současně jako policy officer v Konsorciu nevládních organizací pracujících s migranty v ČR, vyučuje na vyšších odborných a vysokých školách.
Integrační politika ČR prošla v posledním roce určitými změnami. Čím jsou tyto změny podstatné a k čemu mají směřovat?
Změny zaznamenala Koncepce integrace cizinců a také Státní integrační program. Co se koncepce pro rok 2016 týče, tak z pohledu nevládních organizací k výrazné změně nedošlo. Integrace cizinců je stále nastavena spíše jako exkluzivní agenda koordinovaná ministerstvem vnitra než coby součást mainstreamových politik, se kterou by se odpovědně identifikovaly ostatní resorty (zejména pak ministerstvo práce a ministerstvo školství) či samospráva. Cílová skupina koncepce se sice rozšířila o osoby s udělenou mezinárodní ochranou, ale občané EU (kromě nenadálých ohrožujících situací) a také migranti v neregulérním postavení nejsou zahrnuti. Z pohledu neziskových organizací je přehnaně akcentována role center na podporu integrace cizinců, z nichž většina je v podstatě projektem ministerstva vnitra, a již méně role občanské společnosti, včetně neziskových organizací. Domnívám se, že by bylo prospěšné, aby samotný diskurz koncepce založený na dichotomii migranti vs. majorita byl v širším kruhu politiků, akademiků, zástupců státní správy a samospráv, nevládního sektoru vyhodnocen a eventuálně předefinován více směrem k diskurzu společného soužití v kulturně různorodé společnosti.
A v čem se změnil Státní integrační program pro osoby s udělenou mezinárodní ochranou?
Státní integrační program (dále jen „SIP“), v krátkosti, nese dvě zásadní změny: výrazně byly sníženy finanční prostředky na integraci a byl zaveden institut generálního poskytovatele integračních služeb. V prvním návrhu ministerstva vnitra měla být uzavřena víceletá smlouva s Charitou ČR bez výběrového řízení. Tento návrh však byl v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách, proto smlouva byla uzavřena jen na jeden rok. Doposud však není možné vyhodnotit efektivitu nového nastavení koordinace SIP. Také nesmíme zapomenout na v červenci 2015 schválenou Strategii migrační politiky České republiky, kde je také tematizována integrace jako jedna z priorit. Stanovení priorit migrační politiky považuji za důležité nejen pro tvorbu návazných politických a legislativních opatření, dává to zároveň určitou míru jistoty migrantům samotným, co od nich Česká republika očekává a jaká migrace je pro ni prioritní. Bohužel na tomto dokumentu je hodně znát, že vznikal v rámci politické zakázky uklidnit občany mající strach z migrační krize a hlavním průřezovým tématem je zajištění bezpečnosti občanům ČR. To čteme i v preambuli dokumentu a také u priority integrace, že, cituji, Česká republika „dostojí povinnosti zajistit občanům v rámci své migrační politiky klidné soužití s cizinci a díky účinné integraci zabrání vzniku negativních sociálních jevů“.
„Připravujeme se o potenciál a know-how, které migranti přináší.“
Říkáte „bohužel“; v čem je dominantní zaměření se na bezpečnost občanů ČR v rámci migrační a integrační politiky státu pro vás zklamáním – pokud to mohu nazvat zklamáním?
Ano, je to zklamání, protože tímto přístupem se uzavíráme do mentality českého dolíku a připravujeme se o potenciál a know-how, které migranti přináší. Dle mého názoru je dominantní zaměřenost na bezpečnost nešťastně jednostranný a nevyvážený přístup k migraci a integraci, který problematizuje sžívání migrantů a tzv. domorodců a pozitivní identifikaci migrantů s českou společností. Pokud vám jako migrantovi země, kde plánujete žít, na uvítanou dává najevo, že jste pro ni primárně bezpečnostní riziko, tak vás to zajisté nepotěší. Současně tento přístup posiluje vyděšenost a negativní postoje domorodců k migraci a migrantům, neboť stát občanům apriori podsouvá obraz migranta coby potenciálního narušitele klidného života. Je nutné udržet obě perspektivy – jak zajištění bezpečnosti všem obyvatelům ČR (nejen občanům), tak otevřenost společnosti, která umí pozitivně zúročit potenciál migrantů a nebojí se kulturních rozdílů, které nejsou v rozporu s legislativou.
Jak vy osobně chápete integraci imigrantů?
Dovolím si zde použít definici, se kterou pracujeme v Asociaci pro interkulturní práci. V našem pojetí integraci chápeme jako dynamický, obousměrný proces vzájemného přizpůsobování migrantů a příslušníků tzv. majoritní společnosti jak v oblasti komunikace a sociokulturních norem, které respektují lidská práva, tak ve vytváření vhodných systémových a strukturálních podmínek přijímající společnosti pro kompletní ekonomické, společenské, kulturní a politické zapojení migrantů. Pro úspěšnou integraci je zásadní, aby integrační politika zapojovala jak migranty, tak členy tzv. majority a stanovovala jejich vzájemná práva a povinnosti.
Jaké spatřujete zásadní problémy integrace imigrantů v ČR?
Aktuálně sledujeme rostoucí strach a napětí mezi lidmi (jak Čechy, tak migranty) z toho, co přinese migrační krize, islamistické skupiny a nacionalistická hnutí pro život v Evropě a ČR. Velmi nutně potřebujeme zejména politiky, kteří nepodlehnou strachu a pravicovému populismu a dokážou naši zemi a její obyvatele touto krizí moudře a prozíravě provést. Zásadní problém tedy je nedostatek takovýchto politiků, kteří by rozuměli problematice integrace a měli předporozumění, že migrace a kulturní různorodost je přirozený jev a úspěšná integrace je vždy pro zemi obohacením.
Z dlouhodobější perspektivy za problém považuji skutečnost, že imigranti nejsou na systémové úrovni propojeni s místem, kde žijí, a obce mají malý přehled o „svých cizincích“. Registrace probíhá na cizinecké policii a pobyt cizinec řeší na OAMP, volební právo na komunální úrovni mají pouze občané EU. Jinak se domnívám, že integrace v ČR probíhá vesměs úspěšně a nemáme zde žádné výrazné paralelní světy. Je však nutné již změnit myšlení a více uvažovat o soužití s imigranty, kteří zde žijí dlouhodobě. Mnozí z nich mají občanství, můžeme se tedy posunout k tématu politické a občanské participace a pokoušet se maximální měrou propojovat migranty s obcí a občanskou společností.
V čem je úspěšná integrace imigrantů obohacením?
Úspěšná integrace pro mě znamená zúročení znalostí, dovednosti, postojů/hodnotového rámce migranta v nové společnosti legitimním způsobem, tj. v souladu s právním řádem země. Sdílení sociálního, kulturního, ekonomického atd. kapitálu společnost vždy obohatí, rozvine – je to podobně jako s genofondem populace, který v případě fyzické izolace a křížením omezené skupiny lidí jen mezi sebou nutně degeneruje.
Jak byste si představovala rozvoj politické a občanské participace imigrantů?
Na straně migrantů si představuji jejich větší zájem o věci veřejné, např. zapojení do strategického a komunitního plánování obce, na straně státu posílení politických práv migrantů, tj. možnost volit na komunální úrovni, možnost být členy politických stran i pro občany z třetích zemí s trvalým pobytem.
K čemu bude dobrá?
Vycházím z předpokladu, že participace posiluje odpovědnost za sebe a za celek. Je to ideologický předpoklad, to uznávám. Nicméně ve výchově dětí se to povětšině osvědčuje, že čím více mohou o sobě rozhodovat, tím více jsou aktivní a odpovědné za svůj život a své okolí. Tak tento vzorec očekávám u jakékoli populace.
„Strach totiž vyvolává opět strach a uzavření se.“
Jaké překážky vnímáte na cestě k politické a občanské participaci imigrantů?
Překážky jsou legislativní a současně ne moc migrantů po posílení politických práv veřejně volá…
… a jaké překážky je třeba překonat k nastavení optimálního systému integrace?
To je velmi široká otázka. Uvedu jen tři body – dva obecné a jeden vlastní mému pracovnímu zázemí. Východiskem pro dobrý, ale jistě ne optimální systém integrace je transparentní imigrační politika, tj. transparentní a předvídatelné podmínky a proces udělování povolení k pobytu, aby imigrant mohl plánovat svoji budoucnost v nové zemi. Pokud jsou podmínky příliš chaotické, nepředvídatelné, tak imigrant bude nejistý a bude váhat, zda má usilovat o naučení se novému jazyku, poznávání nového systému. Dále je nutné, aby společnost byla tzv. přijímající, aby imigrant dostával signály, že o něj tady stojí, že není nepřítel a že si může zachovat svoji identitu (jejíž projevy nesmí být v rozporu se základními lidskými právy). Strach totiž vyvolává opět strach a uzavření se, stažení se do těch tzv. paralelních světů.
Z pohledu nevládních organizací je pak zásadní překážkou diskontinuita a nestabilita finančního zajištění integračních služeb, které nabízí neziskové organizace. Každým rokem čelíme obdobné nejistotě a časovému zpoždění vyhodnocování projektových žádostí i o několik měsíců, což vede k tomu, že přicházíme o vysoce kvalifikované odborníky v oblasti integrace, kteří si nemohou dovolit žít každý rok v nejistotě, zda ten příští budou mít práci, či ne. Fakt, že se systém distribuce veřejných financí nelepší a spíše zhoršuje, vyvolává vážné obavy o zachování činnosti nevládního sektoru.
Co v ČR podporuje integraci imigrantů a jak?
Integraci podporuje jakákoli akce, která je právě v tom kontextu přijímání a otevřenosti. Může to být zájem souseda o nové sousedy imigranty, zájem a snaha učitele, aby se nový žák imigrant naučit češtinu, vstřícné chování zaměstnanců na odděleních pobytu cizinců ministerstva vnitra, kvalitní programy nevládních organizací, komunitní a strategické plánování obcí, které zahrnuje imigranty. Na prvním místě však stojí transparentní a vstřícná integrační politika a legislativa.
Kdo jsou hlavní aktéři integrace a jaký reflektujete jejich přínos v procesu integrace?
Hlavními aktéry integrace jsou lidé – jak migranti, tak domorodci. Bez ohledu na nastavení politik, legislativy se osobně domnívám, že integrace je hlavně mentální proces, za který neseme odpovědnost my všichni obdobnou měrou.
V čem mají tito aktéři limity? Co by mohli dělat jinak, či lépe a jak?
Limity spočívají v uvíznutí v ideologiích a nevnímání člověka per se.
Jaké ideologie máte na mysli? Mohla byste být konkrétnější?
Mám na mysli jakoukoli ideologii, díky které přestaneme vnímat jedinečnost člověka a vidíme v něm pak jen migranta, levičáka, fašouna, islamistu, Syřana, Čecha, sluníčkáře, úředníka, muslima, katolíka, feministku, homofoba atd. Pro úvodní zorientování jsou možná tyto škatulky nápomocné, ale pro navázání vztahu velmi škodlivé.
„Agenda cizinců je pro odborníky jiných sektorů hodně neznámá a okrajová.“
Integrace imigrantů je jistě meziresortní záležitost. Jak se daří tento meziresortní charakter integrace cizinců uvádět do praxe?
Bohužel nemám dostatek vhledu do vyhodnocování kvality meziresortní spolupráce. Ze strany ministerstva vnitra spíše slýchávám postesknutí, že ostatní resorty o agendu integrace moc zájem nemají. O důvodech však nebudu spekulovat.
Jako pracovnice neziskové organizace jistě máte zkušenosti se spoluprací s pracovníky organizací spadajících pod jiné resorty. Může jít o školy, zdravotnická zařízení, státní či městskou policii, zaměstnavatele, organizace volného času a podobně. Jak se vám daří spolupracovat na úrovni těchto organizací a naplňovat vaši ideu integrace imigrantů?
Zkušenosti jsou velmi různé, co se týče jednotlivých klientských kauz – tam to odvisí hodně od ochoty zaměstnance instituce spolupracovat. Na obecné úrovni mohu říci, že velký pokrok ve spolupráci nastal mezi NNO a mnoha úřady městských částí a také školami. Naopak spíše negativní zkušenosti máme s úřady práce.
Jakou roli v integraci imigrantů mají pomáhající odborníci z různých sektorů (bezpečnost, školství, zdravotnictví, veřejné a sociální služby atd.)?
Ta role se odvíjí v rámci dvou rovin – co mají odborníci uloženo jako povinnost ve vztahu k cizincům a co subjektivně vnímají jako potřebu, nutnost. Ty povinnosti řeší primárně Policie a OAMP – tj. MV ČR a ostatní sektory těch povinností v oblasti integrace moc uloženo nemají, takže zde je otevřené pole pro jejich iniciativu a ta je velmi různá.
Dokážeme v ČR optimálně využívat potenciálu pomáhajících odborníků z různých sektorů? Pokud ano, jak? Pokud ne, proč?
Domnívám se, že doposud spíše tento potenciál využit není a tzv. agenda cizinců je pro odborníky jiných sektorů hodně neznámá a okrajová. Souvisí to s koncepčním nastavením integrační politiky a faktem, že většina resortů se s tématem integrace cizinců neidentifikuje, což považuji za zvlášť problematické u MPSV a MŠMT, jejichž spoluodpovědnost by měla být daleko vyšší než doposud.
Pro imigranty je spíš důležitý konkrétní sociální pracovník než disciplína sociální práce
Čím je pro integraci imigrantů důležitá sociální práce a proč?
To je lepší se zeptat imigrantů samotných. Myslím, že by spíše řekli, že je pro ně spíš důležitý nějaký konkrétní sociální pracovník než disciplína sociální práce. Nicméně obecně si myslím, že důležitost sociální práce je zásadní a tkví v její praktičnosti – zaměřenosti na praktické řešení složitostí v životě imigranta v oblasti pobytu, bydlení, práce, vzdělávání, příjmů, sociálních vazeb atd.
V implementaci koncepce integrace cizinců se usiluje o rozvoj terénní sociální práce. K čemu je terénní práce dobrá a proč? Jak se ji daří rozvíjet a co tomuto rozvoji brání?
Já sama mám s terénní sociální prací minimální zkušenosti. V roce 2011, když jsme začínali rozvíjet služby interkulturních pracovníků v InBázi, jsme pár měsíců zkoušeli dělat tzv. terén a chodit do ubytoven, obchodů atd. Vyhodnotili jsme to však jednak jako rizikové (chodit do ubytoven je nutné navečer, a aby tam šla sama žena, je riskantní) a jednak jako neefektivní – ve večerce nelze poskytnout hloubkové poradenství, sepisovat dokumenty, ošetřit zajištění důvěrnosti a dají se spíše jen rozdávat letáky. Na jedné straně tedy považuji terénní práci jako velmi zásadní zejména v kontextu možnosti oslovit vykořisťované a obchodované migranty – zde je však nutné být opravdu vysoce profesionální a pracovat v proškolených týmech, na druhé straně ji považuji spíše za doplňkovou službu a předstupeň k sociálnímu poradenství, neboť terénní sociální práce osloví jen velmi úzkou skupinu migrantů, kteří se vyskytují na jednom místě ve větší koncentraci (stavby, ubytovny, obchody, restaurace), proto v naší práci preferujeme cílené asistenční služby a oslovování migrantů přes sociální sítě interkulturních pracovníků, kteří jsou sami migranti.
Jak integrační snahy ovlivňuje současné dění v Evropě (tzv. uprchlická krize a věci s ní související) a reakce českých autorit?
Ráda bych zde zmínila pozitivní vliv – někteří politici, jako např. pan premiér, někteří senátoři, málokteří poslanci, si uvědomují, že dlouhodobá strategie řešení tzv. uprchlické krize je právě zajištění úspěšné integrační politiky, a proto se také o nastavení integrační politiky začínají více a hlouběji zajímat.
Co dělat v oblasti migrace a integrace imigrantů, aby obyvatelé ČR byli na jedné straně v bezpečí a na druhé žili v otevřené zemi, která si váží naplňování základních lidských práv?
Tuto otázku si kladu velmi často a mohu říci čtenářům samozřejmě jen můj osobní postoj. Mezi bezpečím a otevřeností a naplňováním základních lidských práv je podle mě přímá úměra. Čím více budeme otevření (nejen vůči migrantům, ale obecně ve svém životě) a budeme dodržovat a vyžadovat dodržování základních lidských práv na úrovni národní a mezinárodní politiky, tím více se budeme cítit bezpečně a ubude konfliktů pramenících z nespravedlivé distribuce moci, přírodních zdrojů atd. V globalizovaném světě již není udržitelné mít jako svoji zájmovou niku pouze ČR a otázku je nutné vztáhnout na obyvatele nejen ČR, ale všech zemí světa.
Roman Baláž
