Analýza potřebnosti projektu „Proč zrovna já? II“

Projekt Proč zrovna Já II nabízí efektivní pomoc obětem trestných činů. Jedná se o navazující projekt Probační a mediační služby, a to projektu Proč zrovna já?, který byl realizován v letech 2012–2015. Cílem navazujícího projektu je ve stávajících činnostech pokračovat a navázat na ně aktivitami novými, s rozšířením do dalších lokalit v České republice, celkem 55. Cílem projektu je poskytování služeb v Poradnách pro oběti trestných činů, zároveň neméně potřebným cílem je podpora rozšíření vzdělanosti a posílení dovedností pomáhajících pracovníků v sociálních službách v jejich náročné práci v oblasti pomoc obětem trestných činů, a lze tak pomoci latentním obětem. Třetím cílem projektu je vytvoření či zachování multidisciplinárních týmů v dané lokalitě poradce, čímž daná spolupráce zefektivňuje a prohlubuje pomoc obětem.

Významným důvodem pro nabízení služeb Poraden pro oběti trestných činů je značný zájem o nabízené služby ze strany samotných obětí. To explicitně dokazují (nejen) shromážděná statistická data, ale i Vyhodnocení projektu „Proč zrovna já?“ – závěrečná zpráva (Matoušek a Matoušek, 2015). V jejím rámci se podařilo získat obšírnější zpětnou vazbu od 116 osob – obětí, které využily služeb poraden. O potřebnosti a také i o úrovni poskytovaných služeb vypovídá, že klienti činnost poraden pro oběti velmi pozitivně hodnotili[1] a stáli by o jejich zachování.[2]

Záměrně byl u projektu ponechán stejný název, ten totiž poukazuje na kontinuálnost a návaznost projektových aktivit Probační a mediační služby na poli pomoci obětem. Ta se již mezi odborníky a laickou veřejností etablovala. Otázka „Proč zrovna já?“ totiž velmi výstižně demonstruje situaci oběti po spáchání trestného činu. Trestný čin je pro oběť často velmi stresující událost, která dokáže proměnit dosavadní život a může vést až k samotnému sociálnímu vyloučení. Oběť podléhá široké škále negativních emocí, nechápe, proč zrovna ona se stala obětí, když k činu nezavdala důvod. Zároveň ač trestný čin oběť nezpůsobila, musí investovat nemalé úsilí do překonání nastalé situace.

Oběti trestného činu

Projektový záměr cílí na každou osobu, která se cítí být obětí trestného činu, nehledě na způsobenou újmu a nehledě na to, zda se trestný čin stal či nikoliv. Probační a mediační služba je totiž při práci s oběťmi vázána zákonem o obětech trestných činů, který v § 3 explicitně uvádí, že každou osobu, která se cítí být obětí spáchaného trestného činu, je třeba za oběť považovat“. Zkušenosti z poraden ukazují, že tento institut „presumpce oběti“ se osvědčil, byť s sebou nesl riziko výskytu kvazi obětí, těch však je minimum. Poradny vyhledávají i osoby, které se oběťmi trestného činu cítí, ačkoliv se objektivně o trestný čin nejedná (jedná se zejména o přestupky či občanskoprávní spory). Získaná statistická data z předchozího projektu ukázala, že 10 % všech podpořených osob se obětí trestného činu nestalo, ale i přesto služeb poraden využilo. V  těchto případech často zaznívaly ze strany těchto osob projevy spokojenosti o existenci státní instituce, která „dokáže naslouchat a je připravena pomoci“ (Matoušek a Matoušek, 2015).[3]

Pro tuto analýzu je důležité i kvantitativní ukotvení, díky četným resortním statistikám lze tak disponovat dostatkem informací, a tak vhodněji reagovat na potřeby obětí. Pro tento účel byla využita statistická data z nejrůznějších zdrojů. Na začátku je třeba zmínit, že bereme v potaz veškeré limity těchto statistických dat, a to jistou omezenost, nepostihnutí latentní kriminality, nedostatky v metodice záznamu, lidský faktor při evidenci atd. (Marešová, 2011), i přesto je jejich užitečnost neoddiskutovatelná a pro tuto analýzu fundamentální; navíc, vypovídající hodnota statistik se zvyšuje kombinováním s různými zdroji dat, což je i případ této analýzy.

Pokud vycházíme z oficiálních policejních statistik, lze vidět, že dochází k postupnému snižování množství evidovaných trestných činů V kontextu neevidované latentní kriminality nelze však s absolutní jistotu konstatovat, že dochází k poklesu skutečné kriminality a s tím i spjatých skutečných, neevidovaných obětí.

Rok
Počet evidovaných trestných činů
2011
317 177
2012
304 528
2013
325 360
2014
288 660
2015
247 628
Zdroj: Policie ČR, 2015

Důležité je také uvést i strukturu trestné činnosti, a to konkrétně za rok 2015. Statistiky jasně a dlouhodobě ukazují na dominanci majetkové trestné činnosti.

Skupina trestné činnosti
Zastoupení v %
Majetková kriminalita
56,2
Hospodářská kriminalita
12,4
Násilná kriminalita
6,3
Mravnostní kriminalita
0,9
Ostatní kriminalita [4]
11
Zbývající kriminalita [5]
13,2
Zdroj: Policie ČR, 2015

Jako další relevantní zdroj slouží i Analýzy trendů kriminality, které jsou každoročně vydávány Institutem pro kriminologii a sociální prevenci. Tyto analýzy vycházejí z policejních statistik a uvádí bližší informace i o obětech trestných činů, kdy lze oběti rovněž kategorizovat dle druhů spáchané trestné činnosti. Poslední vyšlá analýza ke dni vydání tohoto článku se týká roku 2014.

Rok
Počet obětí TČ
2011
46 777
2012
46 231
2013
46 977
2014
40 366
Oběti dle druhu TČ za rok 2014 [6]
Zastoupení v %
Krádež
51,8
Úmyslné ublížení na zdraví
14,2
Nebezpečné vyhrožování
7,1
Loupež
6,6
Násilí proti úřední osobě a orgánu veřejné moci
3,7
Pohlavní zneužívání a znásilnění
3,6
Vydírání
3,2
Týrání osoby ve společném obydlí a týrání svěřené osoby
2,1
Nebezpečné pronásledování
1,4
Zdroj: Marešová, 2015

Ačkoliv se nejedná o stejný systém evidence, je z dat zřejmé, že nejvyšší zastoupení mají oběti majetkové trestné činnosti, s velkým odstupem následují oběti násilné trestné činnosti. Co se následků trestného činu týče, byla dle statistik Policie ČR za rok 2014 fyzicky zraněna téměř pětina obětí kriminality (18,0 %). Jiný následek trestného činu (např. poškození či ztráta majetku, psychický šok apod.) byl zaznamenán u zhruba dvou třetin obětí (67,7 % obětí). Tzv. bez (vážných) následků bylo podle záznamů Policie ČR 13,6 % obětí trestné činnosti. Tato data jasně ukazují, že trestný čin v drtivé většině případů objektivně zanechává na oběti rozličné negativní následky, s nimiž je nucena se vyrovnat (Policie ČR, 2015).

Další statistická data poskytuje i předešlý projekt Proč zrovna já? Jedná se o poměrně unikátní data poskytující obšírné informace o poměrně kvantitativně významné skupině obětí trestných činů. Projektem bylo za období 2013–2015 podpořeno více než 6700 osob, přičemž s nimi proběhlo přes 17 000 konzultací. Tato data ukazují, že v porovnání s policejními statistikami poradny evidovaly poměrově více obětí závažnější trestné činnosti[7] a se závažnějším následkem (což dokládá i Vyhodnocení projektu „Proč zrovna já?“ – závěrečná zpráva). Nicméně poradny pomáhaly i obětem méně závažné, bagatelní či žádné trestné činnosti. Obě tato zjištění ukazují na to, že zvládání následků trestného činu je značně individuální, přičemž se závažným trestným činem může souviset stejně závažný následek, tak jako i s činem relativně bagatelním.

Druh trestné činnosti
Zastoupení v %
Majetková kriminalita
28
Násilná kriminalita
27
Sexuálně motivovaná
6
Ve vyšetřování
9
Žádná
10
Jiná
20
Zdroj: Matoušek a Matoušek, 2015

Výše uvedená statistická data dokládají, že skupina obětí trestné činnosti je skupinou významnou, jeví o služby pomoci zájem a stojí o její zachování (viz blíže Vyhodnocení projektu „Proč zrovna já?“ – závěrečná zpráva), proto je žádoucí v rozvoji těchto služeb pro oběti pokračovat.

Potřebnost služeb na pomoc obětem není podložena pouze statistickými daty a vyjádřením samotných obětí, ale strategickými koncepčními dokumenty. Zmínit tak lze Strategii prevence kriminality na léta 2016–2020, Strategii boje proti sociálnímu vyloučení na období 2016–2020, Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU z 25. října 2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu, a neméně důležitou Strategii vnitřní bezpečnosti Evropské unie z března 2010.

Probační a mediační služba nejen na poli pomoci obětem vychází ze systému a principů tzv. restorativní justice. Tu lze definovat jako justici zaměřenou na řešení újmy vzniklé trestným činem zohledňující potřeby poškozeného, ale zároveň i podporující odpovědnost pachatele k řešení následků. Restorativní justice usiluje o zapojení poškozeného, pachatele i komunity do procesu řešení trestného činu. Trestný čin totiž často poznamená nejen samotnou oběť, ale také i její bezprostřední okolí. S ohledem na toto tvrzení poskytovaly poradny pro oběti své služby i rodinným příslušníkům obětí (např. rodiče znásilněné dívky atp.), prováděly mediace a realizovaly restorativní skupinové konference, do nichž byla zapojena i komunita. Podpora osobám blízkým obětím bude pokračovat i nadále, neboť na trestný čin se nelze dívat skrze zjednodušený vzorec pachatele a oběti. Restorativní justice je fundamentálním konceptem práce celé Probační a mediační služby a její prvky budou při práci s oběťmi nadále uplatňovány.

Potřeby obětí trestných činů

Jak již zaznělo, oběti trestných činů mají své potřeby, které je důležité sledovat a dopomáhat k jejich saturaci. Proto v předchozím projektu probíhal jejich monitoring těchto potřeb, díky němuž bylo možné na potřeby obětí pružněji reagovat.

Potřeby obětí
Zastoupení v %
Právní informace
54
Psychosociální podpora
30
Odškodnění
11
Jiné
5
Zdroj: Matoušek a Matoušek, 2015

Získaná data ukazují, že ve více než polovině případů poptávaly oběti právní informace. Trestní řízení je nesmírně komplikované, je náročné se v něm zorientovat i pro jedince, který se nestal obětí a  je v dobré psychické kondici a stavu. V situaci, kdy osoba může být traumatizována a stresována způsobeným trestným činem, je orientace v trestním řízení a v právech ztížena, proto oběti nejvíce požadovaly informace, zejména právního charakteru.

Potřebu informací ostatně zdůrazňuje i průkopník restorativní justice Howard Zehr. Dle Zehra (2003) poškození potřebují odpovědi na otázky ohledně trestného činu, potřebují skutečné informace, ne spekulace, což ostatně koresponduje i s monitoringem potřeb předchozího projektu. Ačkoliv existuje široká paleta práv, kterými oběti trestných činů disponují (uvedená i v zákoně o obětech trestných činů), je zřejmé, že oběti tato práva mohou jen stěží uplatnit, když o nich nejsou dostatečně informovány. Zkušenosti z poraden jasně ukazují, že i přes snahu orgánů činných v trestním řízení poučovat oběti o jejich právech nebylo toto poučení vždy dostatečné, jelikož oběti svým právům ne vždy správně a úplně porozuměly. Také Závěrečná zpráva projektu (Matoušek a Matoušek, 2015) uvádí, že oběti vítají komplexní poskytování informací, díky čemuž mohou svou situaci lépe řešit. Především oceňují informace o průběhu trestního řízení, o možné finanční kompenzaci, o pachateli. Dále také vítají pomoc a podporu při sepisování různých žádostí, předávání dalších kontaktů atd.[8]

Druhou nejvýznamnější potřebou, kterou oběti vyhledávají, je potřeba psychosociální pomoci. Trestný čin významně poznamená i psychický stav oběti, přičemž toto prožívání je velmi osobité. Míra dopadu na život oběti je individuální a mezi hlavní faktory patří biologické dispozice, psychická kondice, sociální aspekt, ale také kontext spáchaného trestného činu. Jak již také bylo řečeno, i relativně bagatelní čin může negativně poznamenat psychický stav. Psychické prožívání trestného činu má svou dynamiku a lze vypozorovat i jeho jednotlivé fáze – od fáze akutního šoku, která je bezprostřední reakcí na trestný čin, přes poruchu přizpůsobení, až k posttraumatické stresové poruše, která se může vyskytnout v dlouhodobějším horizontu. Trestný čin způsobuje u obětí negativní psychické pocity jako strach, úzkost, zmar, vztek, nejistotu, zranitelnost, provinění, neskutečnost či způsobit ztrátu iluze spravedlnosti a mnoho dalšího. Přímý vliv na psychické prožívání újmy má také průběh trestního řízení a jednotlivé procesní úkony v něm prováděné. V tomto kontextu je třeba zmínit sekundární viktimizaci – jev, kdy je oběť vlivem nešetrného přístupu vyšetřovacích orgánů, médií a dalších institucí znovu zraňována. Jedná se vlastně o druhotnou újmu a vystavování nadbytečné psychické zátěži v průběhu i po ukončení vyšetřování. Sekundární viktimizaci (v podobě termínu druhotné újmy) zmiňuje i zákon o obětech trestných činů a vyjmenovává zákonná opatření, jak minimalizovat riziko jejího vzniku. Zmínit tak lze například právo oběti zabránění kontaktu oběti s osobou, kterou označila za pachatele, dle § 17, právo na šetrný výslech dle § 18, právo na doprovod důvěrníkem dle § 21. I přes tato ustanovení se však stále setkáváme s rezervami, když se sekundární viktimizaci u obětí nedaří stále 100% eliminovat.

Oběti mají kromě právních informací a psychosociální podpory i další potřeby (např. odškodnění atd.), byť kombinace právních a psychosociálních potřeb je nejvýznamnější. Potřeby každé oběti jsou obvykle velmi specifické a osobité, proto poradci volí maximálně individuální přístup vůči každé oběti a přistupují k obětem skrze hledisko způsobených následků. Tím zamezují sociálnímu vyloučení, jímž je oběť po spáchání činu ohrožena, či podporují návrat do společnosti, pokud již sociální vyloučení nastalo.

Vzdělávání pomáhajících pracovníků věnujících se obětem trestných činů

Druhou cílovou skupinou projektu jsou osoby pracující se zvláště zranitelnými oběťmi dle zákona o obětech trestných činů. V tomto kontextu se tak jedná zejména o pracovníky pracující se seniory a dále také s dětmi a mladistvými. Zkušenosti z předchozího projektu (především v rámci multidisciplinárních týmů pro oběti) ukázaly, že tyto osoby často nedisponují dostatečnými znalostmi a dovednostmi, jak v první fázi oběť rozpoznat, jak jí poskytnout základní pomoc a na jaké odborné služby ji dále odkázat. Jedná se o značný limit, neboť tyto pomáhající osoby sehrávají významnou roli při pomoci těmto obětem (např. klíčovost sociálního terénního pracovníka pomáhajícího opuštěným seniorům).

Na základě provedeného dotazníkového šetření bylo zjištěno, že ačkoliv se tyto osoby často setkávají s oběťmi trestných činů a nezřídka jsou to také první osoby, které se o této trestné činnosti dozvědí, nemají adekvátní informace a znalosti, jak tuto situaci řešit a poskytnout obětem alespoň základní pomoc. Proto tento projekt počítá se vzdělávacím programem pro tuto skupinu pomáhajících pracovníků.

Například v kontextu práce se seniory jsou cílovými osobami zejména pracovníci v sociálních službách a sociální pracovníci, kteří pracují v odlehčovacích, pečovatelských a ošetřovatelských službách a domovech pro seniory. Tito pracovníci jsou