smutek

Problematika umírání, smrti a truchlení se dotýká i dětí, a to ve větší míře, než si obvykle dospělí lidé uvědomují. Spojení dětství a smrti se může zdát téměř paradoxní a může asociovat až kontradiktorický rozpor, protože dětství je vnímáno jako radostné období života a smrt jako konečná fáze lidského bytí. „Smrt však neexistuje jako něco separovaného, není pouze konečným bodem na pomyslné linii lidské existence, život a smrt existují současně, ne následně – vytěsnit ze života smrt by znamenalo vytěsnit ze života život sám.“ (Božuková, 2008.) Faktem je, že truchlení dětí je tématem opomíjeným nejen v literatuře, v poradenské praxi, ale i v běžné každodenní realitě. Výsledkem je pak to, že neumíme – ani jako osoby blízké, ani jako profesionálové v pomáhajících profesích – čelit smutku dětí a nedokážeme je adekvátně podpořit. Text pojednává o úmrtí blízké osoby očima dítěte, poukazuje na fakt, že i nejmenší děti jsou schopny registrovat smrt a určitým způsobem na ni reagovat. Příspěvek reflektuje nejen primární znaky procesu truchlení, ale prezentuje i možnosti intervence, které by svou formou odpovídaly požadavkům tohoto věkového období.Zobrazit text