Alice Gojová, Kateřina Glumbíková
Medailon autorů:
Doc. PhDr. Alice Gojová, Ph.D., je docentkou v oboru Sociální práce na Fakultě sociálních studií Ostravské univerzity v Ostravě. Ve výuce a výzkumu se věnuje komunitní sociální práci a sociální práci s rodinou. Pravidelně publikuje v české i zahraniční odborné literatuře.
Mgr. et Mgr. Kateřina Glumbíková je interní doktorandkou na Fakultě sociálních studií Ostravské univerzity v Ostravě, ve své disertační práci se věnuje tématu Reintegrace matek samoživitelek žijících v azylových domech. Je také stipendistkou města Ostravy.
Anotace:
Sociálního pracovníka lze vnímat jako nositele moci, jako někoho, kdo má kapacitu ovlivňovat síly v životním prostoru klientů. Zároveň je nositelem určité společenské autority či „vyšší moci“. V kontextu výše zmíněného se jeví jako nelogické, že se sociální pracovník cítí bezmocný. Přesto se z realizovaných výzkumů ukazuje, že sociální pracovníci jsou při výkonu své praxe vázáni legislativními předpisy, veřejnou zakázkou společnosti, pracují v různých organizacích a s klienty, jejichž problémy jsou často obtížně řešitelné. Z těchto a dalších důvodů se mohou cítit bezmocní, neschopni jednat. V tomto bodě je potřeba si položit otázku, zda se jedná o bezmoc získanou v procesu praktikování sociální práce. Jestliže se sociální pracovníci opakovaně setkávají s frustrací své potřeby pomoci klientům z důvodu vnímaných omezení sociální práce jako takové, může u nich tento proces iniciovat a udržovat pocit bezmocného aktéra. V rámci nevědomé obrany proti tomuto pocitu bezmoci potom mohou vlastní bezmoc projektovat do svých klientů, které díky tomuto mechanismu vnímají jako bezmocné změnit svou životní situaci. Cílem tohoto článku je s využitím teoretických konceptů a výsledků výzkumu identifikovat možné kořeny bezmoci sociálního pracovníka, upozornit odbornou veřejnost na aktuálnost tohoto tématu v naší profesi a navrhnout způsoby práce, které by mohly přispět k jeho mírnění.
Klíčová slova:
sociální práce, bezmoc, sociální pracovníci, participativní přístupy
s. 52–63