Záměrem tematického čísla bylo diskutovat možnosti a meze sociální práce při řešení či předcházení chudobě rodin s nezletilými dětmi. Konkrétně jsme společně s autory chtěli hledat odpovědi na následující otázky: Jaká je životní situace různých typů rodin s nezletilými dětmi, které žijí v chudobě nebo jsou jí ohroženy? Jak různé typy rodin s nezletilými dětmi situaci chudoby či ohrožení chudobou zvládají a jakou roli v tomto zvládání hraje sociální práce? Co se v sociální práci s různými typy chudých rodin a rodin ohrožených chudobou daří? Co je při sociální práci s různými typy chudých rodin a rodin ohrožených chudobou obtížné?
Do jaké míry se nám to podařilo?
Životní situaci chudých a chudobou ohrožených rodin dominují dvě subtémata, kterými jsou nedostupnost sociálního bydlení a problematika předlužení.
Nad obtížemi, které neexistence systému sociálního bydlení pro práci s rodinami a jejich dětmi v praxi přináší, se zamýšlí ve své reflexi Jan Milota i účastníci naší ankety. „Turistika“ po azylových domech, jak výstižně v anketě říká Yvona Wrožynová, ani ubytovny nepřinášejí řešení. Zejména pokud v rodinách dochází ke kumulaci problémů. Na téma sociálního bydlení jsme se skrze rozhovor s Robertem Aldridgem, výkonným ředitelem organizace Homeless Action Scotland a zastupitelem města Edinburgh, snažili podívat i z mezinárodní perspektivy. Sociální pracovníci a sociální pracovnice snad nebudou při čtení těchto řádek jen tiše závidět, ale aktivně přispějí k prosazení opatření, která by lépe a efektivněji řešila problémy rodin s dětmi.
Dalším velkým tématem jsou dluhy a problém předlužení. Jeho důsledky autenticky z pohledu samotných matek ve své reflexi čtenářům zprostředkovává Jurina Rusnáková, vlivem předlužení rodiny na potřeby dítěte se zabývá Kristýna Krušinská.
V prvním akademickém článku autorský kolektiv Fakulty sociálních studií Ostravské univerzity v Ostravě seznamuje čtenáře s výsledky výzkumu způsobů zvládání chudoby a ohrožení chudobou rodinami s nezletilými dětmi. Jak nezaměstnanost ovlivňuje vnímání kvality života mladými lidmi, analyzuje v akademické stati Katarína Kohútová.
Nad možnostmi řešení problémů rodin se zamýšlejí mnozí autoři příspěvků.
Radka Růžičková, vedoucí projektu Rodinný sociální asistent, se s námi podělila o zkušenosti s řešením situace chudých rodin. Ke zlepšení situace rodin je podle jejího názoru nutná spolupráce všech institucí, kterých se problém rodiny dotýká. Vizi Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, jejíž významnou součástí je práce sociálních pracovníků, představuje v rozhovoru ministryně Michaela Marksová. O holandský pohled na roli sociálních pracovníků se s námi v rozhovoru podělí nový člen redakční rady Hans van Ewijk. Metodický návod práce s dětmi a mládeží v sociálně vyloučených lokalitách prezentuje vedoucí NZDM organizace DROM Marcela Bucháčková. Podporu rodičům samoživitelům přináší i expertiza Kanceláře veřejného ochránce práv. Nad rozsahem poskytovaných služeb v azylových domech se na základě podnětů získaných během terénního šetření zamýšlí doktorandka Kateřina Glumbíková.
Způsoby řešení chudoby a ohrožení chudobou se v akademické stati zabývá Libor Musil, Olga Hubíková a Jana Havlíková. Kladou si otázku, zda sociální pracovníci chápou pomoc lidem s hmotnou nouzí jako „kompenzaci osobních deficitů“, nebo jako „zprostředkování problémových interakcí“. Klíčovým poznatkem je, že sociální pracovníci v jejich výzkumu popsali širokou škálu způsobů řešení, která sahá od uspokojování potřeb administrací dávek či působením na kompetence klientů až po snahu předcházet důsledkům a eskalaci hmotné nouze zprostředkováním změny problémových interakcí klientů.
Sociální práce má při pomoci chudým a chudobou ohroženým rodinám jen omezené, přesto významné a nezastupitelné možnosti pomoci. Při svém úsilí sociální pracovníci často narážejí na mnohé předsudky a stereotypy o lidech dlouhodobě žijících v chudobě či v sociálně vyloučených lokalitách. V této souvislosti v čísle diskutujeme často velmi medializované téma zneužívání sociálních dávek. Na další příklad stereotypizace v akademické stati upozorňuje Jiří Frýbert a Alena Pařízková. Popisují tendenci neziskových organizací definovat pro účely projektů cílovou skupinu na základě etnicity klientů, konkrétně většinou jako Romy. Cílem jejich textu je konfrontovat perspektivu institucí, kdy až příliš často dochází k automatickému kategorizování, s pohledem samotných klientů a definicí jejich vlastní identity. Ve svém výzkumu dospěli k závěru, že definice klienta na základě určitých, stereotypně užívaných fyziognomických znaků nemusí být, a často nebývá, v souladu s jeho vlastní identitou.
V úvodu položené otázky rozhodně nejsou zcela zodpovězeny. Jistě se nám ale podařilo otevřít a diskutovat významná témata z oblasti sociální práce s chudými a chudobou ohroženými rodinami.
Alice Gojová,
editorka čísla
