Podle původní představy mělo být toto číslo časopisu Sociální práce / Sociálna práca volným souborem textů o různorodých aspektech vztahu sociální práce a neformální péče. Čtenáři se ovšem dostává tematicky poměrně sevřený soubor textů o institucionalizaci sociální práce, zejména pak sociální práce s neformálními pečujícími. Předkládanou sadu akademických a publicistických sdělení lze chápat jako případovou studii zrodu sociální práce specializované na pomoc lidem, kteří dlouhodobě zajišťují uspokojování běžných potřeb těch svých blízkých, kteří se neobejdou bez trvalé péče jiného člověka.
Olga Hubíková; Karolína Dobiášová s Miriam Kotrusovou; autorské trio Hana Janečková, Eva Dragomirecká, Blanka Jirkovská; a také Soňa Vávrová s Jitkou Vaculíkovou čtenáři představují diskusi a argumentaci, která se týká uznání neformálních pečujících jako specifické cílové skupiny (nejen) sociální práce. Olga Hubíková a trio Janečková, Dragomirecká, Jirkovská předkládají obraz, který o neformálních pečujících a jejich zpravidla obtížné situaci vytvořili akademici a výzkumníci. Karolína Dobiášová s Miriam Kotrusovou nás seznamují s rozdílnými pohledy aktérů politiky dlouhodobé péče na neformálně pečující. Soňa Vávrová s Jitkou Vaculíkovou dodávají poznatky o pohledu veřejnosti na způsoby zajištění dlouhodobé péče o lidi, kteří ji trvale nebo po delší část svého života potřebují.
O tom, jak probíhají procesy zavádění různých podob pomoci neformálně pečujícím na Slovensku, napsala systematickou studii Kvetoslava Repková. Analogického tématu, tedy vzniku a ustavování různých typů pomoci neformálně pečujícím, ovšem na různých místech České republiky, se věnují publicistické texty Ivety Čípkové; Venduly Janů s Petrou Handlovou; Zdeňky Michálkové; a Kateřiny Kňapové. Procesy zrodu pomoci neformálním pečujícím dokreslují příklady dobré praxe sdružení APLA Jižní Morava a Charity Nový Hrozenkov.
Ačkoliv to nebylo plánováno, zaměření pozornosti čísla na téma institucionalizace sociální práce podtrhují stati Romana Baláže a Petra Vojtíška, obě o pohledu sociálních pracovníků na profesionalizaci jejich činnosti a oboru. Baláž i Vojtíšek dávají různorodá chápání profesionalizace sociálními pracovníky do souvislosti s utvářením našeho oboru v české společnosti a s některými předpoklady teorie institucionalizace. Aniž by to byl jejich záměr, vyzývají tak k diskusi o profesionalizaci pomoci sociální práce neformálním pečujícím.
Má-li být reflektovaná volba přístupu jedním z principů profesionální sociální práce, pak na otázku profesionality reagují také tři články, jejichž autoři se různými způsoby vyslovují k otázce, jak reflektovat vlastní rozhodování a způsoby práce s klienty. Vladimír Fišera, Michal Klapal a Marek Šimůnek promýšlejí, zda a jak se vědomě rozhodovat v situacích, kdy rozhodnutí sociálního pracovníka navodí jak příznivý, tak nežádoucí účinek. Radka Janebová se Zuzanou Truhlářovou ukazují, že „kontrolu“ v sociální práci lze chápat nejen jako prostředek přizpůsobení klienta požadavkům společnosti, ale také jako nástroj emancipace klienta nebo jeho ochrany před společností, pokud klienta znevýhodňuje. Rozšiřují tak škálu představ o tom, jak v sociální práci s konkrétním klientem nebo jejich skupinou řešit vztah mezi pomocí a kontrolou. Radana Kroutilová Nováková a Soňa Kinská zkoumají, k čemu využívají Příspěvek na péči Romové a příjemci tohoto příspěvku z majoritní populace. Vede je k tomu diskuse o tzv. zneužívání dávek. Přesvědčivě ukazují, že o mnohdy předsudečném a eticky „choulostivém“ pojmu zneužívání, který je součástí repertoáru řady českých sociálních pracovníků, se dá diskutovat věcně. Kroutilová Nováková a Kinská porovnávají předpokládané způsoby využívání Příspěvku na péči s těmi, které zjistily průzkumem. Vyšly přitom z jedné jediné interpretace žádoucího účelu využívání, kterou chápaly jako danou. Jejich analýza by podle mě byla ještě věcnější, kdyby diskutovaly různé pohledy na správné užití Příspěvku na péči a empirická data o jeho využívání by pak porovnávaly s různými představami o tom, jaké využívání je adekvátní.
Akademické a publicistické texty o institucionalizaci sociální práce s neformálními pečujícími ukazují, že sociální práce se součástí společnosti nestává kampaňovitě a frontálně – všude najednou, ale rodí se při práci s dílčími skupinami klientů a na různých místech, často odděleně. Články o profesionalitě a reflektované volbě přístupů upozorňují, že nejde jen o otázku: „Zda vůbec někomu pomáháme,“ ale také: „Jak mu pomáháme a jak o své pomoci uvažujeme?“
Libor Musil,
editor čísla
