Bytová krize – Gentrifikace, zahraniční developeři a kanceláře místo bytů

Krize v bydlení je fenomén, který se již několik let šíří Evropou a působí nemalé otřesy v sociální jistotě, a čím dál více trápí občany, jimž se od pádu Berlínské zdi nepodařilo vyšvihnout mezi vyšší střední třídu. Různé státy EU mají různé přístupy a aplikují různé modely, jimiž se snaží krizi odvrátit, nebo alespoň zmírnit její následky. Bohužel některé členské země, včetně České republiky, tuto snahu nesdílí a dál prohlubují propast mezi sociálními vrstvami pomocí nezodpovědného trhu s nemovitostmi. Chtěla bych využít tohoto sdělení, abych kriticky prozkoumala tuzemskou bytovou situaci a pokusila se najít teoretické řešení pomocí inspirace v jiných státech EU, kde se daří potírat sociální nerovnost vyvolanou právě nejistým bydlením.

Gentrifikace – stroj zkázy

            Pojem gentrifikace není pro člověka, jež se aktivně dívá kolem sebe a sem tam si přečte noviny, neznámý. V současné době se nachází na žebříčku oblíbenosti kritické žurnalistiky na prvních příčkách spolu s prekarizací práce, blížící se globální katastrofou a uprchlickou krizí. Gentrifikace je proces pozvolné proměny určité geografické oblasti, jež obvykle využívá stávající rozmanitosti a jedinečnosti místa, aby zatraktivnila tuto oblast a přitáhla zájem veřejnosti. Vždy k této přeměně dojde pomocí kapitálu, a to finančního i kulturního. Díky následnému přílivu investorů a zájemců o to být součástí jedinečného ducha oblasti jsou původní obyvatelé vytlačováni. Nájmy se zvyšují, oblíbené podniky jsou neustále plné, a ceny lokálního zboží rostou úměrně s nájem. Staví se nové byty pro vyšší střední třídu s okouzlujícím výhledem a pro obyvatele, kteří vytvořili zdejší genius loci, zde už není místo. V samotné Praze najdeme takových míst nesčetně. Jako klasický příklad místa oloupeného o duši mi krásně poslouží čtvrti Karlín a Holešovice. V minulosti obě dělnické čtvrti sdružovaly své obyvatele a tvořily platformu pro život. Dnes se zde perou o místo luxusní byty, prosklené kanceláře a módní podniky nabízející kvalitní espresso z domácí pražírny. Původní obyvatelé dojíždějí dvě hodiny do práce (pokud o ní ještě nepřišli) z paneláku na okraji města a ekonomika vzkvétá. Lidé, kterým se bydlení udržet nepodařilo jsou vrženi na ulici s minimální šancí dostat se zpět do systému. Nikomu se dnes nevyplatí stavět byty pro život, staré domy zejí prázdnotou, o katastrofě jménem Airbnb nemluvě. Všemu vládne profit a uhýbání pohledem.

Ich bin kein Berliner mehr

            Živoucím důkazem ničivé síly gentrifikace je německý Berlín. Město s bohatou historií, které odedávna poskytovalo útočiště umělcům a vychovávalo učence, je dnes jeden velký instagramový příspěvek. Místa, jako je squat Köpi nebo čtvrť umělců Kreuzberg, jsou dnes běžně v turistických průvodcích, a kdo se nevyfotil před hudebním klubem Schokoladen, jak upíjí z láhve pivo, jako by v Berlíně nebyl. Příliv turistů a developerů takřka ukončil přirozený život ve městě. Nájmy jsou zde až směšně vysoké a všudypřítomná póza dusí poslední zbytky berlínské integrity. Naštěstí vedení města (notně pobízené místními aktivisty) samo uznalo, že situace je dále neúnosná a od nového roku vyvíjí radikální snahy o znovuzrození občanského ekosystému. Od začátku příštího roku by měl vejít v platnost zákon, jež na pět let zmrazí ceny nájemného v celém městě, dále město prosazuje dialog mezi velkými firmami ohledně zpětného odkupu desítky tisíc zprivatizovaných bytů. Když k tomu připočteme dva roky starý zákon, jež reguluje obchodování s bydlením pomocí Airbnb, tak Berlíňanům konečně svitá naděje na dostupné a důstojné bydlení.

Závěr

            Zatímco berlínská samospráva své občany nakonec postavila nad bezohledný výdělek, u nás s podobným přístupem, bohužel, počítat nemůžeme. Vzhledem k vládnoucí pro-ruské politice plné nezveřejněných dohod, zfalšovaným soutěžím, tragickému územnímu plánování a destruktivním rozhodnutím současné ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové nás žádný zázračný politický obrat k lepšímu nečeká. Jedinou nadějí na návrat práva na bydlení zpět občanům zůstávají zoufale podfinancované organizace.

Alžběta Jechová, 

studentka Katedry sociální práce, FF UK