Terénní služby sociální péče, tedy zejména pečovatelská služba a osobní asistence, patří k tzv. službám první linie, neboť zpravidla jejich prostřednictvím vstupuje člověk, který se dostane do situace, kdy potřebuje pomoc druhé osoby při zvládání základních životních potřeb, do celého sociálního systému. S neoddiskutovatelnou výhodou, že služba je poskytována v domácím prostředí a umožňuje tak klientovi žít jeho navyklým způsobem života v prostředí, které důvěrně zná, se pojí i jedno velké riziko. Zatímco v pobytových a ambulantních službách přichází s klientem do styku spousta dalších osob, v terénu může být pracovník poskytovatele, zejména u osaměle žijících klientů, i jediný člověk, na jehož pomoci bývá často více, či méně závislý. A pokud je navíc tento pracovník pověřen, aby se svým klientem průběžně hodnotil poskytování služby a sestavoval individuální plán, hrozí nebezpečí možnosti porušování práv klienta, potlačování jeho svobodné vůle, zneužívání. Poskytovatel by měl mít nastavené kontrolní mechanismy, které by eliminovaly a případně odhalovaly takové případy, avšak za předpokladu, že má dostatek odborně fundovaných pracovníků. Časová a administrativní zátěž, která je spojena s osobními návštěvami jednotlivých klientů je obrovská a tak se nabízí logická možnost spojit takové návštěvy rovnou s procesem individuálního plánování.
Chcete-li zobrazit tento obsah, musíte být předplatitelem časopisu.
Nemáte předplatné? Objednejte si ho.
