Jak jsem na dně potkal Foucaulta

Co potřebujete?
Obejmout…
To tu nemáme, dáme vám rivotril.

Posledních několik hodin a pořád JEŠTĚ jdeš nakoupit, aby sis uvařil dementní čaj, pche, udělej vývar z žabích kostí pro sebe, pro psa i pro sousedku. Přes zeď cejtíš její žízeň. Slyšíš to taky? Kam sis dal tu kartu, kde máš brejle, a kde jsou peníze, a stejně musíš ještě napsat pár slov, najít ten papír, co jsi ho někde zahrabal, a cože jsi to chtěl? Dát si kafe a pak si snad vzpomeneš. Sakra, proč je zase tma? Jo vy už máte zavřeno, no tak to nevadí, přijdeme zítra znovu – to už bude za chvíli, mezitím počkáme a vyvenčíme se. Víte, paní, ten pes nebyl tři tmy venku, a taky se už vlastně trochu nehejbá – Béčko v pelechu pod postelí – vykrojenej svět a všechna dostupná lýtka: nahá lýtka, modrá oblečená lýtka, nateklá, mokrá i svraštělá lýtka, od zdi ke zdi, očokmit. Vlevo vpravo. Zastavit a stát. Vlevo a vlevo.

Sousedka neví, že skučení psa se od skučení člověka neliší, ať si klidně bouchá. Když se to prodere spárama do vedlejšího světa, který byl kdysi spo(ko)jený – taky jsem tam předtím žil, krávo jedna – stejně se ten rámus vytratí v oblacích cigaret a rakovinového kašle, v tom, co zní nějak takhle: KRA-KA-TIT, KRA-KA-TAT. To zase zná ONA, parukářka jedna plešatá. Ještě jednu, už poslední sprchu, je třeba (z)drhnout, a zuby taky, a pak konečně to kafe. Kafe došlo. Brzy otevřou krám. Pak už pudeme ven. Slibuju ti to, Béčko. Dobrý den, dobrý den, nemůžete se ztišit, nemůžu, mám práci, vy ale mejete záchod ve čtyři ráno, promiňte. Vrážet hlavou do zdi nestačí, a neurol nestačí, hypnogen nestačí, benzáky nestačí… ani TĚLE-SNÁ smrt už ne, a to i přesto, že se mu dávno stejně skoro-stala – mozek neumlčíš, hlupáčku, i kdybys tu takhle ležel ještě deset let. Kdybys byl doopravdy mrtvej – nic by se nezměnilo. To by sis moc přál… takovou ne-změnu. Hlavně ať ten krákora vypadne, a kdo to kdy viděl, aby havran na rameni vřískal tak hlasitě?

Pomůžeme vám.
Tak jo, paní, prosím, paní.
Seberte mi už toho havrana!
Najděte mi brejle!

Přišels žádat o pomoc, a na to nezapomeň, bobečku… a klidně se vyplač, mno, my víme, že vlastně není kde, když je vás na pokoji osm, ale třeba můžeš smočit pahýly tý pani, co jí je ujelo metro.

Vítej v instituci. Tady máš ponožky a kafe. Jak ti je? Mno, park je hezkej, ale mě by asi štvalo, že tu nemůžeš pít pivo. A pak, vem si ty diagnózy, kdo by do toho šel v dnešní době dobrovolně, žejo, možná je to dobře, že tu nejseš dobrovolně. Ale diagnóza, ta je potřeba, ba je nutná. Bez ní by pojišťovna tyhle skvělý lázně neproplatila. Proto tu je ten režim. Léčba režimem, to má vyvážit tu nepříjemnost, že to někdo platí, a aby ses náhodou moc nerozšoupnul. Ranní rozcvička, dílny, komunity, a hlavně jupí jou, mají z tebe radost – když se kaješ. Kaj se, hříšníku, a budeš vyléčen z diagnózy, kterou jsme ti dali. Že sis o ni neřekl? Nevadí, my víme, co potřebuješ, až do tý tvý vykroucený hlavy vidíme, sušinko jedna nešťastná.

Brachu, je to MOCNÁ SSSSSíla. Ty máš havrana, oni mají na něj recept. Receptu je třiatřicet, je zdravotně pojištěná, a až se sama zblázní, taky jí bude pomoženo. Jela na víkend s kámošema do Tater. Zdali se taky posrali z žinčice? A jak vypadá taková posraná psycholožka? Ty hormony byste brát neměl. Měli jsme tu takovýho pána/pani, a jeho děti byly z něj zmatený. Tak jsme mu zakázali hormony. Jo, to chápu, zmatený děti nechceme, jsou společensky nepřínosný a existuje třicetiprocentní šance, že budou výdělečně nečinný.

Do řady. Léky. Do řady. Vážit. Do řady jíst. Jaktože nám tu hubnete? Proč to nejíte? A to kafe vám zatrhneme, po čtvrté nebude kafe. Nebude kafe večer – a hlavně zhasnout. Vyléčí mě tma? Normální člověk ve tmě spí, tak se víc snažte. Zase jdete pozdě. Nespíte a pak chodíte pozdě. To máte z té životosprávy, nechte tý mánie. Musíte se víc snažit. Plánovat, poznámky si dělat. Ztratil jsem papír. Nespolupracujete. Pošleme vás domů i s havranem.

Co máme s váma dělat?
Nic…
Ale to nejde – nic si dělejte doma…
Kde?

Prý selhal. Službu měl, přitom to bylo úplně jednoduchý, čaj neuvařil, způsobil chaos. Jenže, panáčku, na čaji to tady padá a stojí – štěstí v instituci má svý zákonitosti. Ranní fronta, která nemá na svém začátku čaj, k čemu je dobrá taková věc? Někdo hodil utěrku. Mokrou. Je sedm a není čaj. A on si klidně spí. Nikdo netuší, že zrovna kopl sestru do kolene, sebral jí klíče z krku a se spolu-blázenkyní si to plachtí šílencovem. Odemyká jedny dveře za druhými, a aby je někdo náhodou nezabouchnul, rovnou je vysadíme, žejo, Baruško, a naházíme támhle na tu hromadu, zapálíme, aby je už nikdo nezabouchával. Šílenci poletěj s náma, notorici, dementi, senilové, neurotici, porouchaní, padouchaní, staří, vrazi a vychcaní. Všichni budem lítat a pálit dveře.

Vstávat! Vstávej! Není čaj. Co to meleš, jaká revoluce? Já ti dám revoluci, dole není čaj, seber se, čím budeme zapíjet léky? Ve frontě na čaj chybí čaj a ve frontě na léky chybí čaj, a tys to, ty holomku, celý způsobil, rozcvička bude pozdě a nastane světový chaos!

Zahřmí, a blesky osvětlí jídelnu s plastovejma ubrusama, on otevírá víko várnice a spolu-zombís stojí strnule kolem, červenýma, modrýma a žlutýma očima jej pozorují. On tam strká pracky, a celou hlavu, a už to tuší. Tohle bude velký! Šílenci nechtěj být osvobozeni, chtěj být v instituci, a chtějí čaj. Tys to věděl? Pracoval jsi sakra s touhle hypotézou, Michele? Co na mě čumíš? To přece není otázka, kdo na koho čumí, existujeme vůbec? Jdi doprdele s tou svojí post-strukturalistickou relativitou! Objektivně si tu šploucháš na dně zarezlý várnice, v centimetru včerejšího žbrndu, ze strany na stranu. Fronta jako prase, přesně v sedum otáčela kohoutkem a tys to celý zacpal, FOUCAULTE! Tys mi zničil várnici, ty svině! Seš na mým dně, a měl tam bejt granulát s nulovejma kaloriema a chutí čaje. Vypadni!

Přítel Zdeněk přinesl Michelovo Zrození kliniky na uzavřené oddělení číslo jedna bohnické psychiatrické léčebny již v druhém dni hrdinova uvěznění (jak jej nazval sám, anebo pobytu v asylu, jak psychiatrickou instituci nazývá Foucault (Foucault: 1997). Zdeněk přinesl knihu ne proto, že by hrdinu chtěl nasrat, ale protože doma nic jiného tematického neměl. Bylo to v jednom letním slunečném dni, v oplocené ohradě. Hrdinovy oči se v tu chvíly fixovaly na nízkou bránu, která by se dala přeskočit jediným flipem, představoval si bílé pláště, které jej honí mezi stoletými stromy parku, pociťoval paralýzu a nejistotu, kterým směrem se vydat. Dějiny šílenství (Foucault: 1993) a Psychologie duševní nemoci (Foucault: 1997) rozšířily jeho sbírku krátce poté.

Foucaultova přítomnost v Bohnicích avšak nebyla jen o přátelských darech intelektuálního kámoše. Michel se rozhodl, že tam za těmi ploty s naším šílencem bude od první chvíle (a napořád).             Na Foucaultovy Dějiny sexuality (Foucault: 1978) koneckonců pomyslel už v prvních vteřinách několikaměsíčního pobytu v instituci, konkrétně, když mladý lékař na příjmu hlasitě zavelel: „Hoďte ho na ženský!

Historie a potažmo dějiny jsou přesně tím, co určovalo, jak se na něj onen mladý vousatý lékař díval. Vybaven medicínskou znalostí a názorem utvářeným v souvislostech dob minulých, s přehledem a bez jediného zaváhání určil hrdinův gender. Nějak pochopitelně se sekl, jelikož s brýlemi vědy ani nemohl dohlédnout dál než na hrdinův genitál, a na kolonku F v jeho občanském průkazu. Foucault jakoby tam na chvíli byl s ním. O historii a její ošidnosti také věděl své, a proto se nestalo náhodou, že pozorování světa nezačíná problémy své doby, ale vždy pracuje v kontextu dějin: ve smířlivém tempu pozorovatele a rozplétače nekonečného spletence historie akce a reakce, komentuje zdlouhavé pomalé procesy změn (a nezměn) lidského myšlení a společnosti. Ty však dle Foucaulta jen zřídka stojí na objektivním (pravdivém) základu.

Všechna zde zmíněná Foucaultova díla jsou totiž o tomtéž – o moci (fousatých mužů). Foucault „jen“ využívá tady gender, tady sexualitu, a támhle šílenství, aby nám osvětlil, jak jsou rozdílnost a anomálie jakéhokoli druhu záměrně formovány na (často utajovanou) mocenskou zakázku společnosti a jejích institucí. Zároveň je sama (makro) moc konstruována a dále udržována pomocí menších konstruovaných kategorií – celého arzenálu symptomů, diagnóz a dalších charakteristik (například genderu, sexuality, zdravotního statusu), které byly lidské bytosti přiřčeny (Foucault: 2010: 135). Dohlížejícími psy, a zároveň utvářeči této Foucaultem popsané moci, jsou vědní obory medicíny a psychiatrie – konkrétně jejich jazyk, popisnost, a hodnotový základ a optika, které používají (Foucault: 2010: 139) . Navíc jim v tom paradoxně pomáhají samy oběti této kontroly a moci – naprostá většina lidské populace, která nejen toto medicínské škatulkování přijala, ale sama si v něm s vděčností nachází místo.

Pojďme nahlédnout, jak fenomén moci Foucalt popisuje, ve svých třech pracích – Dějinách šílenství, v knize Psychologie a duševní nemoc a konečně Zrození kliniky – které v originálech spatřily světlo světa v letech 1961, 1963 a 1966 ve Francii a které nabízejí nadčasové porozumění dnešní dynamiky toho, co se děje „tam za zdí bohnické léčebny“. O Foucaultově díle bylo již řečeno tolik, že by bylo naprostým hříchem naslouchat mu opět odněkud zvenčí, můžeme-li s naším hrdinou zůstat na malém prostranství věhlasné pražské instituce a věc prozkoumat optikou šílence. Tomu Michel sice nemohl poskytnout útěchu – ale apoň špetku vhledu, co se mu v rukách psychiatrie děje a proč. Nebudeme se tudíž zabývat tím, jak Foucault ke svým závěrům došel, pokusíme se spíše dopátrat, jak se jeho pozorování odrážejí či neodrážejí v šílení doby dnešní.

Navrátíme-li se zpět k rezavé várnici, ze všeho nejdříve je nutno přiznat, že se náš uvězněný hrdina pekelně mýlil, když Foucalta obvinil z ignorace. Foucault si byl samozřejmě moc dobře vědom, že blázni čaj chtějí a že své uvěznění přijímají nejen jako nutné zlo, ale v kontextu patologizace a stigmatizace duševních stavů, které vybočují z očekávaného (jak uvnitř instituce, tak venku ve společnosti), dokonce jako úkryt, útočiště, ba i bezpečný prostor. Jak jinak vysvětlit Foucaultovo pozorování paradoxu par excellence: „… tím, jak nemocný přijímá už předem všechnu jeho (lékařovu) prestiž, jak se od samého začátku poddává jeho vůli, kterou pociťuje jako magickou, a jeho vědě, jíž přičítá božskou prozřetelnost, odcizuje se v něm stále více sám sobě, až je z něho nakonec ideální a dokonalý korelát oněch jím samotným do lékaře promítaných sil, čirý bezvládný objekt, připravený stát se onou hysterkou, jež byla… tak skvělým důkazem lékařovy zázračné moci (Foucault: 1993: 178).

Jistě, moderní psychiatrie s lidskou tváří (v porovnání s obdobím před rokem 1789), chce dnes zcela odstranit (a odsoudit) internaci v její původní funkci geografické segregace, o které Foucault píše a která již pouze spadá do historie. Jejím hlavním cílem bylo blázny odsunout z dohledu společnosti, nikoli však léčit (Foucault: 1997: 85). V těchto internačních institucích dle Foucaulta docházelo jak k segregaci prostorové (blázince byly stavěny daleko za městy), tak k restrikci tělesné (použitím pout a řetězů), tak k segregaci sociální. Foucault nicméně podotýká, že paradoxně byla do určité míry těmto bláznům v takových instititucích poskytnuta relativní svoboda šílet. Daleko za městy, připoutaní k zvlhlým zdem, v kriminálech bez šance na propuštění, nebylo nutné jejich šílení léčit ani zastavovat, nemohlo totiž nikomu vadit.

Dnešní situace je v lecčem naoko kontrastní. Ač i Ústav pro choromyslné v Bohnicích u Prahy byl původně vystavěn na zelené louce daleko za městem (potom, co dnešní Psychiatrická klinika na Karlově přestal kapacitně stačit), její osamělost byla časem pohlcena – vyrostlo kolem ní více Prahy. Pražští šílenci se tak sice nějak náhodně prostorově integrovali, současně ale v léčebně začalo (v souladu s dobou) bujet něco nového. Foucault píše (a náš hrdina pociťuje), že původní vězeňská forma útulku byla pomalu nahrazena modelem jiným, vystavěným na nové formě represe a přinucení, zařazením chorého chování do škály normality/nenormality a zvnitřnělým přijetím těchto norem (nemoci) se všemi jejími příznaky, průběhem a léčbou. Foucault si nicméně všímá, že že obojí, internace (uvěznění) i internalizace (zvnitření) šílení, nesou společné znaky – mají příliš blízko k útisku a příliš daleko ke svobodě (šílet).

Vrátíme-li se navíc zpět k našemu hrdinovi, zjistíme dokonce, že jeho letošní pobyt v Bohnicích představuje průsečnici obou těchto fenoménů. Jak si jinak vysvětlit pohled na dospělé lidi na oddělení číslo XXY, kteří se zde dobrovolně podrobují léčbě tělocvikem, navlékáním korálků, zhasínáním v deset hodin, kolektivním sprchováním nejpozději do půl desáté, sdílením prostoru s chrápajícími těly, špunty v uších a sebemrskačským veřejným roztrubováním svých chorých myšlenkových pochodů v rámci každodenního ranního srocování a terapeutických skupin? Co přinutí dospělého člověka, aby namaloval „výlet s rodinou“, a pak s úzkostí, obavou malého dítěte a se sklopenýma ušima vyslechl interpretaci své malby osobou, jež se nazývá terapeut? Ten (samozřejmě s vážným výrazem odborníka) analyzuje barvy, křivky, naléhavost a proporce díla. „Bylo to děsivé, úplně mě ODHALIL! zaznívala slova z úst nováčků komunity při ranním „jak-se-dneska-máme a jak jsme-se-měli-včera“ kolečku, a s železnou pravidelností dokládala úžas nad nadpřirozenou dokonalostí instituce a jejích zaměstnanců.

Foucault měl pravdu. Dvojice lékař–nemocný se i dnes hrouží stále hlouběji do jakéhosi podivného světa, kde se lékař v očích nemocného stává divotvorcem (Foucault: 1993: 173). Arteterapeut, například, to je skutečný mág. Ať se děje, co se děje, vždy svému napjatému posluchači vyřkne rozsudek zvaný error (CHYBA). Bez ohledu na to, jak a co šílenec maloval, dozví se, že je to šílenec, kdo si své šílenství způsobuje. Říkala to tužka, uhel, dokonce vodovky. Uzavíráte se; nevyřešený vztah s otcem; tento odcházející – nehodlá se již navrátit; přehodnoťte svůj vztah k manželovi; kdo je u vás generál; lžete často?; kdo přesně vám křivdí?; nedospěl jste, ač jste čtyřicetiletý; nedůvěřujete“ a tak dál.

I náš hrdina záhy (jak jinak) pocítil, že si za své šílenství může především sám divočil, nezamýšlel se nad sebou, nepřevzal zodpovědnost, nezhasnul, nespal, a tudíž ani nemohl být vyléčen. Při procesu tohoto objevování a postupného přejímání zodpovědnosti za nemoc (která byla dříve plně v rukou sebe samé) mu bylo doporučováno (pod hrozbou vyloučení z instituce za porušení pravidel) naslouchat hlasům celého arzenálu psychiatrů, psychologů, zdravotních sester v bílých pláštích a jedné zdravotní sestře s plnovousem. Všichni měli k jeho stavu co říci (často v káravém tónu), a tak při prožívání dennodenních rituálů náš hrdina, stejně tak jako Foucault, nejednou pomyslel na křesťanskou minulost (a přítomnost) světa. K čemu jinak ona všudypřítomná chiméra viny, pokání a spasení? (Foucault: 1993: 45.) Toto hrdinovo pozorování bylo mimo jiné potvrzeno i objevem, že smysl pro humor blázinci (stejně tak jako církevním institucím) chybí zcela. Ať hrdina maloval sebevíc modrých dětí, fialových pomerančů a zelených psů, arteterapeut se nesmál. Zato se se dozvěděl, že jeho svět je „cirkus, chaos, a jaktože nemaluje lidi, ale jen psy, a jak teda řešíte osamění?“ .

Pochopení pro humornou stránku jeho šílenství však neměl z celé armády pozorovatelů nikdo. To si přitom dělalo, co chtělo, tahalo je za nohu, provokovalo i ubližovalo. Blázen si přitom naivně myslel, že šílenství v blázinci přesně tohle dělat má – že šílenci šílet mohou, ba mají – k čemu by jinak byli dobří? Jenže někde v půli svého pobytu pocítil, a záhy se i dočetl, že tomu tak není již dlouhá staletí..

Foucault si všímá, že ač se Pinel ve Francii (také lékaři Tuke v Anglii a Reil v Německu) již v roce 1975 podepsali pod vznik nových útulků (Foucault: 1997: 88–89), které měly v souladu s dobou nést humanistické principy (a odstranit tak do té doby používané řetězy, pouta a klece), tyto útulky dodnes v žádném případě nepředstavují svobodnou oblast „pozorování, diagnostiky a léčby“ (Foucault: 1993: 169). Nově se jedná o „soudní prostor, kde se obžalovává, soudí a odsuzuje, a z něhož může vysvobodit jen ona zvnitřněná verze procesu, jíž je pokání“ (Foucault: 1993: 169). Hrdinu napadlo, že bohnickému blázinci k udržení disciplíny vlastně příliš mnoho nástrojů nezbývá. Nemá-li pro bláznění pochopení – pak jej musí krotit. Nakonec ale zjistil, že ještě nějaká ta metoda zbyla: lítost a infantilizace. Ačkoli jejich vznik Foucault zasadil na konec sedmnáctého století a kritizoval je už v roce 1966, našeho hrdinu potkaly v létě roku 2014.

Když Michel uvedl, že „[s]oud nad [šílencem] je neustálý, pronásleduje ho, trestá, vyhlašuje jeho prohřešky, nutí ho k veřejným pokáním a vylučuje ty, jejichž provinění by mohla nadlouho zkompromitovat zdravý společenský řád (Foucault: 1993: 169), popsal Bohnice tak výstižně, že snad musel být svědkem přijetí našeho hrdiny do instituce. Ač jí byl (hrdina) zcela neznámý a nepoznán, již v první hodině vyfasoval v budově centrálního příjmu (na začátku putování dalšími pavilony) diagnózu se záhadným názvem porucha přizpůsobení (neboli stres). Jaktože Foucault, ač tuto nemoc neznal, věděl, že blázníte-li tímto způsobem, v zásadě se od vás (k vyléčení) očekává jediné – přizpůsobit se? Foucault toto nazývá zkrocením (Foucault: 1993: 45). Na centrálním příjmu tedy začal příběh přizpůsobování nepřizpůsobivého.

Našemu hrdinovi se nicméně přizpůsobení (snad z nátury jeho nemoci) příliš ne(po)dařilo. Několikrát byl varován, že může být vykázán za přílišné bláznění, a to zejména, byl-li příliš: rychlý/hlasitý/nespavý/pomalý/tichý/ospalý/netečný/produktivní/apatický/grafomaniakální/chechtající/ zmatený/zapomnětlivý/kreslící/drzý/uzavřený, či úplně němý. Foucault věděl, co hrdina prožívá – koneckonců to skvěle popsal nejen v knize Psychologiie a duševní nemoc. Na každý hrdinův projev existovalo totiž nějaké pojmenování, ba dokonce řešení v podobě nějaké dostupné medikace. Hrdina se z tohoto pocitu neustálého dohledu nad svým jednáním a z nevědomosti, jak jednat může (či má), nakonec pomátl natolik, že (krátce po svém uvěznění) strnule proseděl tři dny v křesle, v jediném dostupném paprsku slunce, který dopadal na chodbu diagnostického oddělení číslo jedna. Toto jeho konání bylo později identifikováno a medikováno jako deprese – a dále několikrát (neboť se později zase hýbat začal) přeidentifikováno a přemedikováno.

Veřejné pokání, jež je v Dějinách šílenství také barvitě zachyceno před více než padesáti lety (Foucault: 1993: 169) a o kterém již byla řeč, našeho hrdinu zastihlo krátce poté. Tato hlasitá otevřená forma sebemrskačství není ničím jiným než terapeutickou skupinou. Hrdina nebyl svědkem úspěšnějšího a oceňovanějšího terapeutického procesu než chvíle, kdy se šílenec svým spolušílencům (pod vedením terapeutů, již v rukou třímají poznámkové bloky) k svému šílení nejen přizná, ale současně si vysype nejméně jeden hrnek popela na hlavu, což často může vypadat nějak takhle: „Nechala jsem ho, aby mě mlátil, pořád jsem si namlouvala, že to zvládnu, neměla jsem sílu odejít.“ Anebo: „Dluhy jsem nasekal, protože jsem chtěl dětem dopřát krásné Vánoce.“ Pokání bylo v tomto případě skvěle zvládnuto, nastupuje tedy stadium kolektivního politování.

Skupina šílenců i terapeuti původce přiznaných selhání politují, podrží, pokolébají jako malé dítě, současně jej ale varují (praští přes prsty, chcete-li), že když se bude napříště zase takhle blbě chovat, skončí tam, kde se zrovna nachází – tedy v blázinci. Touto naoko přátelskou represí, jež také nějak záhadně připomíná křestanskou logiku svým vzorcem HŘÍCH + POKÁNÍ = ZASLOUŽENÉ PŘIJETÍ (CHARITA), je šílenství navždy začleněno „do systému mravních hodnot a mravních represí“ (Foucault: 1997: 91).

Hrdina (i jeho spolušílenci) se v tomto procesu „ocitá zcela v postavení dítěte, v němž se šílenství obtížené pocitem viny objevuje v bytostném příbuzenství s přestupkem“ (Foucault: 1997: 91). Hrdina se na oddělení XXY stal dítětem přibližně pětiletým, a to již od prvního okamžiku. Dospělé osoby (zejména sestry, ale někdy i doktory a terapeuty) dráždil svými dotazy, na které neznali odpověď. Například v kontextu odebírání vzorku moči, jehož smysl chtěl hrdina pochopit (zajímalo jej totiž, jestli jeho moč nějak souvisí s jeho blázněním), byl jeho dotaz byl posouzen jako dětinsky nemístný:

Vyčůrejte se do téhle šampusky.