Den dětí ulice

Dánská definice dětí ulice přijatá účastníky průzkumu v letech 1992–1993: „Děti ulice jsou děti nebo mladí lidé pod osmnáct let, kteří žijí kratší, nebo delší dobu na ulici. Jsou to děti, které žijí tak, že se potulují z místa na místo, mají svoje skupiny vrstevníků a kontakty na ulici. Oficiálně mohou mít tyto děti adresu bydliště u svých rodičů nebo v ústavu sociálního zabezpečení. Nejzávažnějším faktem je to, že mají málo nebo žádné kontakty s rodiči, školou, ústavem péče o děti a sociálními službami, které mají vůči nim jistou povinnost.“

Děti ulice, tedy nezletilé děti na útěku z domova nebo z ústavního zařízení, mladí bezdomovci, mládež žijící ve squotech, nelegálních bytech, závislé osoby, osoby živící se prostitucí a osoby po výkonu trestu. Ulice je prostor, kde se odehrávají podstatné události v životě „těchto dětí“.  Je to místo sdružování, místo obživy, zábavy a příležitostnou noclehárnou. Jde o různorodé skupiny převážně ve věku mladistvých, přičemž každá ze zmíněných subkultur, žije svým vlastním způsobem a více méně izolovaně, bez klasicky chápavého domova.

Rozsah tohoto fenoménu nelze přesně určit. Dle odhadu Lászla Sümegha většina bezprizorních dětí pochází z dětských domovů a následně z rozvrácených rodin. Cizinci z třetích zemí jsou mezi nimi zastoupení cca v 1%. 

Čtvrt století „dětí ulice“ 

MUDr. Milena Černá, předsedkyně správní rady Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové a László Sümegh, předseda Projektu Šance, v roce 2014 v Domě Šance v azylovém provozu.

Těžko bychom uměli lépe shrnout než touto fotkou, posledních 25 let László Sümegha a Projektu Šance. MUDr. Milena Černá to zvládla bravurně za nás. 

Těžko si představit obtížnější cílovou skupinu pro sociální práci, než byli mladíci bez jakéhokoliv zázemí, žijící v katakombách velkoměsta. Bylo by eufemismem říkat, že žili na ulici. László s nimi sedával v nočních hodinách na skrytých místech a poslouchal jejich příběhy. Postupně v něm uzrál plán, jak s nimi nastoupit cestu k poznání životních hodnot.

Zkusil to s podporou jejich samostatného života, s kulturou, se zvířaty, s tréninkem pracovních návyků. Zkusil to s pražským sociálním centrem, pokoušel se o spolupráci s městskými částmi… Je pravdou, že nepřivedl do svých středisek svatoušky, jeho chlapci často působili podezřelým dojmem. Obyvatelé si stěžovali, lokální politikové měli jiné názory na „převýchovu“ a většinou dost rychle docházelo ke stěhování.

Po založení občanského sdružení Projekt Šance vznikla naděje na možnou podporu činnosti ve formě dotací, ale podpora „dětí ulice“ se nedařila… László měl v té době již první úspěchy, ale strach a nedůvěra trvaly. Nenašel oporu ani v asociacích nestátních neziskových organizací, neboť jeho nestandardní metody odradily i ty odvážné. Přesto se našli takoví, kteří jeho práci ocenili, a u Lászla se začaly hromadit medaile a jiné pocty. Našli se také první sponzoři.

Když si dáte dohromady poslední čtvrtstoletí Lászlova života, vyjde vám člověk, který si na sebe vzal obtížný cíl a nikdy se ho nevzdal. Ale také se nikdy nepřizpůsobil. Stejně jako jeho klienti. László s touto nálepkou žije a pomáhá. Nepřizpůsobivý léčí nepřizpůsobivé. László je značka, László je originál. A jeho klienti jej milují.

Co k tomu říká László Sümegh osobně? 

Počet „dětí ulice“ je obrazem sociálního stavu společnosti. Každým rokem se také vůči těm, kdo nemají rodinné zázemí a žijí doslova v bídě na okraji společnosti, zvyšuje represe. Vyhánějí je z míst, kde by je mohl běžný občan vidět, a jsou hnáni až za horizont naší společnosti. Často žijí v kanálech, v křoví, všude tam, kde je nelze lehce spatřit. Před lety tahle mládež vytvářela v podstatě rodiny. Každý z nich věděl, že dlouho na ulici žít nechce.

Děláme pro ně vše, co můžeme a umíme, ale není to jednoduché. Minulost, špatné vykročení do života nelze smazat, zapomenout. Pro „děti ulice“ je minulost těžký kříž, který jim Projekt šance pomáhá nést.

Nepatříme mezi organizace, které podporují zaběhlý systém jednorázové pomoci. Snažíme se klientům pomoci, aby se postavili na vlastní nohy. Těm, kteří mají zájem změnit svůj život, nejprve v našem Domě Šance nabídneme jednoduchou práci, při níž je učíme sociálním a pracovním návykům. Později takto připravení klienti pokračují brigádou a zaměstnáním především v hotelech Hilton, s nimiž dlouhodobě spolupracujeme, a kde se s naší pomocí snaží trvale změnit svůj život.

V posledním rozhovoru v roce 2020 pán László Sümegh řekl…

Žít na ulici se dá. Oblečení i jídlo dostanete za nic od dobročinných organizací a teplo vyfukují větráky metra nebo sexuální turisté…

Proč by měl „dětem ulice“ někdo pomáhat?

Protože jsou zraněné daleko víc a hlouběji, než je na nich vidět. Většina z nich nezná rodinné zázemí, základní péči, natož lásku, přijetí, laskavost. Jejich příběhy jsou o bolesti, samotě, odmítnutí a ponížení. Po takové „průpravě“ je bez pomoci téměř nemožné vstoupit do běžného dospělého života. Je to postižení, které není vidět.

V Praze je nabídka pomoci opravdu pestrá, čím se lišíte?

Každého klienta známe osobně, jeho osud, povahu, selhání i potenciál, proto můžeme mít individuální přístup. S klienty jsme ve spojení dlouhodobě a naše péče má více rovin. 

  • Streetcentrum: program První pomoc v nouzi.
  • Dům Šance: je mostem mezi ulicí a běžným životem. Klíčové programy jsou pracovní terapie a podporované bydlení. 

Klientům pomáháme najít brigádu, učíme je řešit finanční a zdravotní problémy, ale náš záběr je mnohem širší…

Jste výrobní pás na vzorné lidi?

Ó jé, kéž by tomu tak bylo. Snažíme se a jsme často úspěšní, ač je to mnohdy překážkový běh na velmi dlouhou trať. 

Pracovní terapie v Domě Šance už nastartovala mnohé „děti ulice“ do běžného života.

Alexandra Opavová, Pavel Kozler,
manažeři projektů Projekt Šance

Použitá literatura a zdroje:

https://www.sance.info/

HORÁKOVÁ, M., HEJNÁ, B., BAREŠ, P. Ochrana a podpora dětí ulice z třetích zemí v členských zemích EU. 1. vydání. Praha, 2006. 51 s.  ISBN 80-87007-21-2

Soren, J., Ertman, B.: Social Forsknings Institutet, Správa 91:9, Kodaň 1991