Model dynamického cíle

Definice

Model dynamického cíle je způsob, jak pracovat s cílem v rámci spolupráce s klientem při koučování, supervizi, terapii, poradenství, projektovém řízení apod. Využívá cíle jako dynamického, motivačního prvku, který se neustále mění a vyvíjí a je de facto neustále přítomnou součástí struktury rozhovoru. Nezbytnou podmínkou tohoto pojetí cíle je podrobný popis cíle technikou SBS (scope breakdown system).

Teoretické východisko

Model dynamického cíle, který předkládáme, vychází z teorie postmoderních filosofií, odráží v sobě systemické myšlení a praxi („Systemické myšlení nabízí myšlenkový rámec pro chápání problémů života jedinců, jakož i jejich sociálních vztahů“) (1) a využívá prvků a technik metody Řízení projektů a programů vedené předmětem plnění.

Opírá se o biologické předpoklady poznávacích a řečových funkcí (biologická teorie H. Maturany) (7) a komunikační předpoklady a sociální myšlení (teorie sociálních systémů N. Luhmann) (8).

V kontextu klinických přístupů se inspirujeme u K. Ludewiga (zakázkový model) a velkou měrou u Steva de Shazera a jeho konceptu tzv. Krátké terapie zaměřené na řešení, Solution Focused Brief Therapy (SFBT). Tento pragmatický směr je založen na práci s přítomností a převážně pak s cílem v budoucnosti. Ukazuje na skutečnost, že problém, který se odráží v jazyce (způsob, jakým o něm klient hovoří) nesouvisí s řešením, tudíž orientuje spolupráci na mluvení o řešení. Využívá momentů, kdy se problém nevyskytuje, pracuje se zdroji klienta k řešení, oceňuje, povzbuzuje v dělání toho, co funguje, a poukazuje na to, že i ten nejmenší možný krok může vést k řešení. SFBT je velmi oblíbeným a používaným přístupem nejen v psychoterapii, ale také poskytl základy pro koučování.

„Terapie zaměřená na řešení je jedním z nejpopulárnějších a nejvíce užívaných modelů terapie na světě. Protože je založena na pojmu odolnost (resilience) a na klientových vlastních předchozích řešeních a výjimkách týkajících se jeho problémů…“ (2).

Dalšími důležitými součástmi teoretického východiska Modelu dynamického cíle jsou prvky a techniky metody Řízení projektů a programů vedené předmětem plnění, především pojetí cíle jako „scope“, což znamená „přesnou definici stavu, kterého má být dosaženo…, a to bez jakékoliv zmínky o cestě, kterou tohoto stavu bude dosahováno“ (5) a jeho popis pomocí techniky SBS (scope breakdown systém). Jejím centrálním bodem je striktní rozlišování mezi tím, co se má udělat, a tím ostatním, tedy jak se to bude dělat, s kým se co udělá, kdy se co udělá a za kolik se to udělá. V centru zájmu při tomto přístupu je tedy to, co se má udělat. Odpověď na otázku, co udělat, lze podat tak, že popíšeme tzv. „scope“ problému (4).

Přístup v rámci modelu dynamického cíle v praxi plně umožňuje respektovat aktuální situaci a potřeby klienta/organizace, jeho/její reálné možnosti. Umožňuje, aby se terapeut/kouč připojil na aktuální situaci klienta/organizace, ne obráceně – tzn. klient/organizace se připojují k doporučením terapeuta/kouče. Pomocí jazyka (hledání společných významů a porozumění) podněcuje proces (nikoliv produkt), který je žádoucí pro změny v organizaci či životě klienta.

Tabulka: Srovnání modelu dynamického cíle a statického cíle

Model dynamického cíle
Statický cíl
Změna
Cíl je něco, co se v průběhu práce s klientem neustále mění (zpřesňuje, doplňuje apod.) v závislosti na změnách v klientově případu/životě.
Stabilita
Cíl je něco, co zůstává po celou dobu práce s klientem stálé, mění se pouze výjimečně.
Proces
Cíl je součástí procesu práce s klientem.
Výstup
Cíl je součástí požadovaného výstupu práce s klientem.
Model
Cíl je pouze modelem, obrazem žádoucího budoucího stavu, není to budoucí stav samotný, protože ten v okamžiku jeho definování ještě neexistuje.
Realita
Cíl je považován za vlastní budoucí stav.
Průběh
S cílem se pracuje při každé konzultaci. Změny v klientově případu jsou vždy vztahovány k cíli.
Začátek a konec
S cílem se pracuje pouze na začátku (definice) a na konci (hodnocení) práce s klientem.
Dynamika
Cíl slouží jako nástroj práce s klientem, který je průběžně používán při každé konzultaci. Je využívána dynamika mezi popisy „jak to je“ a „jak by to mělo být“.
Hodnocení
Cíl slouží pouze jako nástroj pro definici žádoucího budoucího stavu a hodnocení úspěšnosti práce.
Konkrétnost
Cíl musí být velmi detailně, podrobně popsán, jinak by nebylo možné pracovat s jeho drobnými změnami.
Obecnost
Cíl může být popsán na velmi obecné úrovni.
Sdílení a porozumění
Cíl je nástroj, který umožňuje vzájemné porozumění a sdílení mezi klientem a pracovníkem.
Měření
Cíl je pouze prostředek, pomocí které můžu měřit úspěšnost své práce, rozdíl mezi očekáváním a výsledkem může vést k nedorozumění a problémům v komunikaci.

Schéma: Grafické znázornění rozdílů mezi statickým cílem a modelem dynamického cíle

Cíl

Velmi oblíbený a používaný termín pro mnoho systémů práce s lidmi (sociální práce, koučování, psychoterapie, vzdělávání). Často však obsahuje jednoduché, stručné a obecné popisy něčeho, co má být, co už nemá být, obsahuje mnohdy nereálné a nerealizovatelné kroky, které má klient podniknout. Nese v sobě znaky nejistoty, přenesené potřeby a postupy někoho jiného (např. řada „dobrých“ doporučení a rad). V praxi se pak setkáváme s tím, že klienti mají cíle buď definované velmi neurčitě, nebo sice podrobně popsané s naplánovanou strategií jejich dosažení a konkrétními kontrolními mechanismy, ale jsou od nich odosobněni, brání jim statická představa a popis cíle a de facto pak nemožnost jeho realizace. V běžném životě je cíl něco, o čem se všichni domnívají, že je to jasné, o čem nemají potřebu se bavit, protože přece všichni vědí, o co jde.

Cíl v rámci dynamického modelu cíle je pojímán ve významu anglického slova „scope“. Tento výraz znamená obsah/rozsah, předmět plnění, prostor zájmu, oblast, ve které něco či někdo operuje a má v ní moc a kontrolu, prostředek vhledu. Cíl je tady něco, co nám:

  • pomáhá definovat výsledný stav v jeho obsahu a rozsahu (co se má stát a v jakém množství) a ve smluvním slova smyslu definuje závazky smluvních stran (obsah/rozsah, předmět plnění),
  • vymezuje hlavní pole zájmu klienta, které má pro něj motivační obsah (prostor zájmu),
  • ohraničuje klientovi možnosti tím, že definuje hranice jeho pravomocí, kompetencí, schopností ovlivňovat to, co se kolem něj děje (oblast, ve které něco či někdo operuje a má v ní moc a kontrolu),
  • umožňuje, aby klient mohl svůj případ lépe „vidět, lépe rozpoznat či dohlédnout, aby mohl lépe operovat a uplatňovat svoji kontrolu a svoje rozhodování“ (5) (prostředek vhledu).

Cíl jako „scope“ se neustále vyvíjí, „od verze k verzi vzrůstá detailnost a přesnost popisu, a to vše se děje v souladu s aktuálními informacemi o situaci … a se vzrůstající znalostí, která se zvyšuje tak, jak řešení problému postupuje“ (5).

Cíl jako součást systému

Podstatou živých autopoietických systémů je určení jejich strukturou (nikoliv svými složkami či materiálem), kterou neustále udržují, a to v neustálém vztahu (vazbách) na své prostředí. Maturana rozlišuje u živých systémů organizaci a strukturu. Organizace – relace, které mezi součástmi systému musí existovat, aby byl systém uznán a platil. Struktura – specifický způsob, jak může být základní organizace realizována v konkrétním systému.

Model dynamického cíle předpokládá, že cíl může být v práci s klientem funkční, pouze pokud respektuje podstatu živých systémů jako autopoietických systémů. Základním referenčním rámcem, kontextem, autopoietickým (dle Maturany) nebo sociálním (dle Luhmanna) systémem, ve kterém se realizuje vztah mezi pracovníkem a klientem, je rozhovor. Jednou ze součástí tohoto systému musí být i cíl, který se stává součástí organizace, na základě kterých je udržována specifická struktura systému (= rozhovoru). Není-li cíl součástí organizace systému/rozhovoru, není pro tento systém důležitý a nemůže ničím přispět pro jeho optimální fungování (= rozhovor nebude užitečný, respektující, příjemný apod.).

Základním předpokladem pro využívání cíle jako jednoho z prostředků, díky nimž dosahujeme záměrů, se kterými vedeme rozhovor, je pojetí cíle jako jednoho ze základních stavebních kamenů organizace a struktury rozhovoru (= systému). Není možné, aby cíl zůstával v průběhu práce s klientem jako statický prvek stojící mimo tuto práci. Jako součást organizace a struktury systému musí být přítomen v každém okamžiku, jinak tento systém zanikne. „Jazykové rozlišení vytvářejí jednotky, které tvoří a konstituují objekty materiálního nebo duchovního světa. Veškerý náš lidský svět sestává pouze z popisů, jimiž formulujeme své zkušenosti.“ (3)

Cíl jako model

Lidé běžně pojímají svět kolem sebe většinou objektivisticky, to jest jako něco objektivně existujícího nezávisle na jejich osobě. Naproti tomu konstruktivistický přístup říká, že o světě kolem nás jako takovém nevíme nic a že veškeré poznání je zprostředkované skrze naši vlastní osobu, naše vlastní smysly, naši vlastní autopoietickou strukturu. Neboli vše řečené je řečené nějakým pozorovatelem.

„Poznání však nelze vysvětlovat monokauzálně – ani fyziologií nervového systému, ani prostředím. Zda jde o poznání, vždy určuje pozorovatel, který vytváří korelaci mezi organismem, chováním a prostředím.“ (3) V rámci staticky pojímaného cíle je tento cíl pojímán jako něco v současné době sice ještě neexistujícího, ale v budoucnu reálného. Cíl je tedy pojímán jako součást reality, jako něco objektivně jsoucího, sice nikoliv dnes, ale v nějaké více či méně vzdálené budoucnosti.

Dynamický model cíle vychází z konstruktivistického pojetí a pracuje s cílem vždy jako s modelem, jako s nějakou interpretací přítomnosti ve vztahu k interpretaci budoucnosti, která je vždy podmíněná osobou, která tuto interpretaci provádí. Cíl tedy není nic skutečného a reálného. „Nerozkládáme ani výsledný produkt (ve smyslu, co bude projektem vyprodukováno), ani práci, která má být udělána. Nic z toho totiž na začátku projektu, ani v jeho průběhu, jako celé nemáme. Rozkládáme svoji představu o tom, co má být uskutečněno.“ (4)

Rozdíl lze názorně popsat na příkladu postavení domu jako stanoveného cíle. V rámci staticky pojatého cíle se pracovník a klient budou bavit o domě a jeho charakteristikách, jako kdyby již stáli před tím domem, jako kdyby se již procházeli po jeho místnostech. Základními otázkami, které řeší, je velikost domu, použité materiály, počet místností apod. V rámci dynamického modelu cíle pracovník a klient nestojí před domem ani se v něm neprocházejí. Mají před sebou dřevěnou či plastovou maketu a baví se o této maketě domu, nikoliv o domě samotném, a využívají maketu domu jako dynamický prvek jejich rozhovoru. Základními řešenými otázkami jsou předpoklady, na základě kterých vznikl právě tento model domu a možnosti, jak tyto předpoklady změnit v případě, že model není vyhovující.

Cíl jakou součást procesu, průběhu práce

Cíl v našem pojetí je tedy daleko spíše dynamickou součástí procesu práce s klientem, nikoliv jeho výstupem. V rámci procesního řízení se proces pojímá jakou „soubor vzájemně souvisejících nebo vzájemně působících činností, které přeměňují vstupy na výstupy“ (9). Cíl je zde pojímán jako výstup, výsledný produkt, který se v rámci procesu vytváří. Jeho výsledné parametry jsou však dopředu pevně dány, jsou v podstatě neměnné a za úspěch je považováno co nejpřesnější dosažení těchto parametrů, to jest splnění požadavků („potřeba nebo očekávání, které jsou stanoveny, obecně se předpokládají nebo jsou závazné“) (9). Cíl je tedy pojímán jako něco, co patří k výstupu, co je neměnné, statické, jako pevný bod, ke kterému se vztahují činnosti realizované v rámci procesu.

Dynamický model cíle pojímá cíl jako něco, co se v rámci procesu neustále mění, vytváří. Parametry výsledného produktu tedy nejsou dopředu pevně dány, ale teprve se vytváří během činností procesu. To znamená, že hodnocení úspěšnosti procesu práce s klientem nelze provést pouze na základě předem dohodnutého cíle (výstupu), jelikož nejsou dopředu pevně dána žádná kritéria, dle kterých by bylo možné to provést. Cíl je hodnocen vždy ve vztahu k procesu, v rámci kterého je utvářen.

Zavedeným a obvyklým způsobem práce s cílem je jeho stanovení, definice na začátku práce s klientem a jeho vyhodnocení na konci této práce. V průběhu práce s klientem není cíl tématem, pracovník a klient se k němu vrací maximálně občas v rámci průběžného hodnocení cíle. Cíl tedy zůstává mimo jako něco zavěšeného na obzoru, na konci cesty. Na cestě ho však není třeba řešit, protože je nutné překonávat aktuální problémy související s vlastním cestováním.

Dynamický model vidí naopak cíl jako něco, co si pracovník a klient neustále nesou s sebou, jako součást cesty, jako problém spojený s cestováním. Je-li mým cílem dojet z Pardubic do Prahy, v rámci staticky pojatého cíle mě Praha zajímá až na konci cesty, až po skončení cestování. Pokud však budeme aplikovat dynamický model cíle, musíme se Prahou zabývat už v Pardubicích, Přelouči, Kolíně, Českém Brodě. Praha je součástí cesty, patří do cestování.

Prakticky to znamená, že diskuse o cíli je součástí každého rozhovoru v průběhu práce s klientem. Každá změna v klientově případě/životě, vše, co se odehrálo v rámci jednotlivých rozhovorů, je reflektováno ve vztahu k danému cíli. Jsou diskutovány otázky, zda a případně jak to, co se stalo, ovlivnilo cíl, co to znamená pro cíl a jaké důsledky to má pro jeho dosažení, zda cíl může zůstat stále stejný nebo se má změnit.

V běžné praxi, například v kontextu sociální práce, dochází k mnoha nedorozuměním, a tím pádem i neúspěchům při práci s klientem právě proto, že cíl není buď dobře dojednán, nebo je pojímán staticky a není součástí práce. Sociální pracovník terénní služby může v první fázi uzavřít s klientem, který je v současné době v pobytovém zařízení (domově pro osoby se zdravotním postižením), tento cíl: „zvládnout dovednosti potřebné pro bydlení, mít své vlastní samostatné bydlení, popřípadě zajistit vyšší příjem pro samostatné bydlení“. V rámci staticky pojatého přístupu zůstane tento cíl po celou dobu práce s klientem, nebo minimálně do určeného termínu přehodnocení individuálního plánu, stejný. A to bez ohledu na to, že výchozí situace klienta se změnila nebo klientovo vnímání cíle se změnilo. Klient se může například domluvit s jiným klientem, který už samostatné bydlení mimo pobytové zařízení má, že se k němu nastěhuje. Tím pádem pro něj je již všechno vyřešeno a za sociálním pracovníkem přijde s tím, že už nic nepotřebuje, že bydlení už má a že chce spolupráci ukončit. Sociální pracovník je z toho jednak překvapen (netušil nic o tom, že se změnily klientovy priority a že už nechce bydlet sám, ale s někým jiným), jednak zklamán (investoval spoustu energie a času do toho, aby klientovi pomohl sehnat byt). Pomáhající vztah mezi pracovníkem a klientem tak může být narušen a může být ohrožena další spolupráce.

Pokud by sociální pracovník používal model dynamického cíle, mohl by včas zjistit, že pro klienta už není samostatné bydlení důležité tak, jak tvrdil na začátku, že je mu vlastně jedno, jestli bude bydlet sám, nebo s někým. Mohl by na základě toho změnit formulaci cíle (ne „samostatné bydlení“, ale „bydlení mimo ústav“), udržet spolupráci a dobrý pomáhající vztah s klientem.

Cíl jako dynamický faktor práce s klientem

Každá práce s klientem potřebuje nějaký prvek, který by této práci dodával potřebnou energii, sílu. Něco, co vede klienta i pracovníka k tomu, že na společnou práci vynakládají svůj čas, finanční i materiální prostředky. V rámci modelu dynamického cíle je tímto prvkem dynamika mezi popisy „jak to je“ (současný nechtěný stav) a „jak by to mělo být“ (budoucí žádoucí stav). Rozdíly mezi těmito dvěma popisy dodává především klientovi, ale i pracovníkovi motivaci k další práci.

Je-li cíl něco statického, co není průběžně reflektováno při každém rozhovoru, přestává být pro další práci motivačním faktorem a zůstává na úrovni něčeho vzdáleného, neživého, v mnoha případech dokonce zapomenutého jak klientem, tak pracovníkem.

Je běžnou zkušeností sociálních pracovníků v sociálních službách, že pokud se s cílem pracuje staticky, klienti si ho nepamatují, nevědí o něm. Cíl práce, který je zapsán v individuálním plánu, a cíl práce, který uvádí klienti, pokud se jich někdo zeptá, se naprosto liší. Příkladem může být duševně nemocný klient domova se zvláštním režimem, který byl do tohoto domova přijat přibližně před dvěma měsíci. Do té doby žil se svou matkou, která se o něj starala. Nyní však matka zestárla, sama potřebuje péči, a tak se příbuzní domluvili se sociálním pracovníkem domova, že klienta do domova odvezou. Protože se však báli, že klient by s pobytem v domově nesouhlasil, neřekli mu, že je v domově se zvláštním režimem a že je zde natrvalo. Sdělili mu místo toho, že je na krátkodobé hospitalizaci v psychiatrické léčebně. Tento klient však po dvou měsících zjistil, jaká je skutečnost, a stal se z něj tzv. „problémový“ nebo „nespolupracující“ klient, kterého sociální pracovník řešil na supervizi. V individuálním plánu tohoto klienta byl zapsán cíl: „adaptovat se na nové prostředí, začít chodit na aktivity“. Klient sám měl ale zcela zjevně jiný cíl, pravděpodobně by zněl: „dostat se co nejdříve zpátky domů, mimo ústav“. Cíl uvedený v individuálním plánu se však vůbec nezměnil, přestože situace poté, co uživatel zjistil pravdu, byla zcela jiná. Nemohl se změnit, protože byl pojímán staticky a bude vyhodnocen, případně změněn až po předem stanovené době šesti měsíců (interval aktualizace individuálních plánů). Takový cíl není pro práci s klientem nijak užitečný, naopak přispívá k tomu, že práce s klientem se očima sociálních pracovníků nedaří, protože klient na cíli nechce spolupracovat, je „nespolupracující“, tudíž „problémový“. V rámci modelu dynamického cíle by bylo možné s klientem o celé situaci mluvit, bylo by možné stávající cíl změnit a učinit ho motivačním faktorem při práci s ním. Tedy přistoupit na klientův cíl (= opustit ústav) a bavit se s ním o tom, co je potřeba k tomu udělat a zajistit.

Cíl jako detailní popis

Statický cíl, protože se s ním průběžně nepracuje, může být popsán velmi obecně, nekonkrétně. Jelikož neslouží jako nástroj průběžné a podrobné reflexe změn během práce s klientem, není nutné ho detailně popisovat. Pro jeho definici a následné vyhodnocení stačí obecný popis.

Pokud má však cíl zachytit i velmi jemné nebo drobné změny v klientově případu/životě nebo změny, které nastaly v rámci rozhovoru s pracovníkem, je nutné, aby i on byl dostatečně „jemný“ a „drobný“. Je to stejné jako u televizní obrazovky. Pouze obrazovka, která má velmi jemné rozlišení a dokáže zobrazit dostatečný rozsah barev, může ukázat drobné detaily. „Odpovědi na Steavovy otázky (SFBT) dokázaly u dotazovaného podnítit velmi podrobný a velmi specificky pojatý pohled na vlastní život.“ (1)

Obecně, stručně popsaný cíl bývá velmi často příčinou neúspěchu při jeho dosahování. Důležité je „důsledné, správné vyjadřování toho, co vyjádřit chceme. My, lidé, umíme daleko lépe věci dělat, než toto dělání správně popsat. Ale copak může parta lidí něco pořádného udělat, když jejich domluva na tom, co udělat, je nejasná a může být interpretována různě?“ (6). Příkladem obecně pojatého cíle je cíl klienta služby sociální rehabilitace pro mentálně postižené – tréninkové kavárny. V individuálním plánu tohoto klienta bylo jako cíl uvedeno jediné slovo: „frapé“. Jak mohli sociální pracovníci dané služby s takovým cílem pracovat? Jednoduše – nepracovali s ním, protože s takto obecným, v podstatě naprosto nesrozumitelným cílem pracovat nejde.

Cíl jako nástroj sdílení a vzájemného porozumění

„Jestliže si má skupina lidí v dosahování nějaké cíle = výsledku navzájem pomáhat, musí tento cíl společně sdílet. Tedy musí mu stejně rozumět a co nejvíce podobně jej chápat.“ (5) Je mnoho způsobů, jak dosáhnout vzájemného sdílení a porozumění. Nicméně základním předpokladem je, že věc, které má být sdílena, musí být předmětem našeho zájmu, tedy předmětem naší společné komunikace. Nelze sdílet něco, o čem se nemluví („nejazykuje“ v systemickém slova smyslu). Model dynamického cíle umožňuje sdílení cíle tím, že ho činí (na rozdíl od statického vnímání cíle) předmět komunikace při každém setkání.

Sdílenému porozumění cíle pomáhá vizualizace. „Univerzálním modelem našeho vnímání je podle Jeffa Hawkinse tzv. Fundamentální hierarchie. Univerzálním modelem jak vnímání, tak scope je tedy myšlenková mapa (= strom).“ (5) Dynamický model cíle tedy využívá vizualizace cíle metodou Scope Breakdown Structure. Tato metoda rozkládá pomocí stromové struktury (myšlenkových map) obecný cíl do cílů konkrétnějších až na nejnižší úroveň tzv. „dodávek“, tj. co musí být „dodáno“ = splněno, uděláno, zažito, naučeno apod., aby bylo naplněn daný cíl.

Ve staticky pojatém modelu práce s cílem je cíl někdy používán tak, že místo vzájemného porozumění vede k odcizení, k vytvoření negativního vztahu mezi klientem a pracovníkem. Sociální pracovník může mít například s klientem dohodnuto, že cílem je, aby se klient zaregistroval na úřadě práce jako uchazeč o zaměstnání. V případě, že klient tento cíl z nějakého důvodu nerealizuje, pracovník s ním nejedná o platnosti či potřebě změny cíle, ale používá tento cíl jako výčitku a nástroj vynucení si požadovaného chování klienta. Klientovi pokládá otázky typu „jak to, že jste na úřad nezašel?“ s dovětky„vždyť jsme se tak dohodli“, „musíte být zodpovědný a dodržovat, co jste slíbil“. Co taková komunikace udělá se vztahem mezi pracovníkem a klientem, je zřejmé.

Závěr

Model dynamického cíle je zcela nový koncept, jak používat cíl při práci s klientem. V současné době ho dále promýšlíme a zkoušíme jeho aplikaci v praxi v různých oblastech, například při vzdělávání, koučování. Věříme, že je to vhodný nástroj, který může rozšířit paletu různých přístupů pro práci s cílem a že může zvyšovat pravděpodobnost úspěšné práce s klienty v různých oblastech, například v psychoterapii, sociální práci, koučování, vzdělávání.

Jana Březinová, Jan Syrový,
ILP – Institute for leading people

Použitá literatura:

(1)   DE SHAZER, Steve; DOLAN, Yvonne a kol. Zázračná otázka: Krátká terapie zaměřená na řešení. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-262-0680-4

(2)   LUDEWIG Kurt. Základy systemické terapie. Havlíčkův Brod: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3521-4.

(3)   LUDEWIG, Kurt. Systemická terapie. Základy klinické teorie a praxe. Praha: Pallata, 1994. ISBN 80-901710-0-1.

(4)   STANÍČEK, Zdeno. Řízení projektů a programů vedené předmětem plnění – I. Perspektivy kvality: odborný čtvrtletník pro získávání poznatků a šíření znalostí o managementu. Praha: Česká společnost pro jakost, 2014, 3(3/2014). ISSN 1805-6857.

(5)   STANÍČEK, Zdeno. Řízení projektů a programů vedené předmětem plnění – II. Perspektivy kvality: odborný čtvrtletník pro získávání poznatků a šíření znalostí o managementu. Praha: Česká společnost pro jakost, 2014, 3(4/2014). ISSN 1805-6857.

(6)   STANÍČEK, Zdeno. Řízení projektů a programů vedené předmětem plnění – III. Perspektivy kvality: odborný čtvrtletník pro získávání poznatků a šíření znalostí o managementu. Praha: Česká společnost pro jakost, 2014, 3(1/2015). ISSN 1805-6857.

(7)   AUTOPOIESIS, STRUCTURAL COUPLING AND COGNITION. International Society for the Systems Sciences. [online]. [cit. 1970-01-01]. Dostupné z: http://www.isss.org/maturana.htm

(8)   LUHMANN, Niklas. Sociální systémy: Nárys obecné teorie. Brno: CDK (Centrum pro studium demokracie a kultury), 2006. ISBN 80-7325-100-0.

(9)   ISO 9000:2005. Systémy managementu kvality – Základní principy a slovník. Praha: Český normalizační institut, 2006.