Rodí se první konsensus o bezdomovectví v ČR

V listopadu 2014 se pod záštitou Ministerstva práce a sociálních věcí v pražské Poslanecké sněmovně uskutečnila první Konsensuální konference o bezdomovectví v ČR. Byla jsem součástí jejího přípravného výboru a přednášela v jednom z panelů, který se věnoval poskytování komplexních sociálních a zdravotních služeb. Téma mého příspěvku jsem zaměřila na potřeby lidí bez domova v procesu participace. Koncept zapojování sociálně vyloučených lidí do rozhodovacích procesů považuji za zásadní a stále relativně nový v české sociální práci s lidmi bez domova.

Z toho důvodu jsem se rozhodla porotě předložit mnou prezentované argumenty, vyznívající ve prospěch zapojování lidí bez domova, ne zcela tradiční formou. Na počátku příspěvku jsem přizvala do panelu čtyři účastníky se zkušeností bezdomovectví.

Prezentaci příspěvku předcházela e-mailová a telefonická komunikace a následné přípravné osobní setkání, abychom se sjednotili v poselství porotě, které chceme sdělit. Vzhledem k tomu, že jsem vnímala důležitost konference, na které se má utvářet souhlasné stanovisko ke kontroverzním tématům v oblasti bezdomovectví, byla pro nás příprava a jasnost sdělení pro porotu klíčová.

Přestože nás výsledně prezentovalo pět přednášejících, dokázali jsme podle našeho pozdějšího zhodnocení vystihnout podstatné. Příspěvek zahrnoval výstupy Národního setkání lidí žijících v bytové nouzi, konaného o dva týdny dříve v Praze. Dále byly prezentovány sdílené zkušenostmi lidí bez domova působících v divadelním souboru Kruh naděje v Ostravě. Poslední část příspěvku byla věnována závěrům diskusního cyklu „O čem se zatím v oblasti bezdomovectví nemluví“.

Z úst lidí bez domova jasně zaznívalo „Chceme být u toho, zajímáme se o aktivity, které mají dopady na naše životy“. Lidé bez domova chtějí být součástí toho, když se „o nich“ rozhoduje. Lidé bez domova chtějí být u toho, když sociální pracovníci, státní úředníci a politici vytvářejí opatření, která zásadním způsobem ovlivňují jejich životní situace. Lidé bez domova chtějí být u toho, když se „o nich“ mluví na odborných konferencích.

Výkon samotných přednášejících bez domova jsem vnímala jako jeden z nejprofesionálněji odvedených výstupů na konferenci. Pro mne osobně i po odborné stránce jako jeden z nejpřínosnějších.

Reakce publika na příspěvek byly různorodé. Od velmi vstřícných, povzbuzujících, nadšených až po nedůvěřivé, rozumějící takovému zapojování lidí bez domova jako secvičenému, manipulativnímu a neautentickému. Někteří se ptali po číslech: „Kolik lidí bez domova se takhle zapojuje? Toto jsou výjimky.“ Já a mí kolegové jsme reagovali: „Kolik byste potřebovali vidět, aby vás to přesvědčilo o tom, že lidé bez domova nechtějí zůstávat pasivními příjemci služeb?“

Důležitější než počty je pro mne způsob, jakým zapojování probíhá. Jedním ze znaků konceptu participace je poskytnutí zpětné vazby o výsledcích společného úsilí. Možnost poohlédnout se za první Konsensuální konferencí o bezdomovectví v ČR v rámci odborného periodika považuji za jeden z prvních kroků, které děláme.

Zároveň se těšíme na výsledky a sdělení poroty k pěti klíčovým tématům o významu bezdomovectví pro společnost, míře solidarity veřejnosti, o prevenci bezdomovectví, o službách pro lidi bez domova a o spolupráci jednotlivých zainteresovaných aktérů.

Vyjádření poroty budeme společně s dalšími lidmi bez domova diskutovat. Zaujetí stanoviska lidí bez domova k těmto výstupům považuji za nezbytně nutné, vzhledem k tomu, že konsensuální konference má přispívat k nalezení shody pro další směřování politiky v oblasti řešení bezdomovectví. Když konsenzus, pak opravdu zahrnující pohledy všech.

Nutno podotknout, že v rámci konference zazněly další dva příspěvky lidí bez domova a jeden příspěvek osoby s minulou zkušeností bezdomovectví. Jejich přizvání organizátory konference vnímám jako první vlaštovku postupného posouvání a rozmělňování hranic mezi „námi“ a „jimi“.

Eliška Lindovská,
 odborná asistentka FSS OU a předsedkyně
Akční skupiny s lidmi bez domova – ASLIDO