Spory rodičů o děti – velký problém a příčina znevýhodnění dětí

O znevýhodněných dětech se nejčastěji hovoří v souvislosti s příslušností k určitému etniku nebo v souvislosti s jejich zdravotním postižením. Podívejme se ale na děti rodičů, jejichž dlouhodobé spory o výchovu dětí a o rodičovský styk se projednávají u soudů na různých úrovních a nemálo sporů končí až před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku. Přitom tyto děti jsou velmi znevýhodněné ve faktickém upírání práva na péči a výchovu obou rodičů. Jak obecně známo, demografické údaje o vysoké rozvodovosti v České republice jsou již tradicí a k tomu ještě přibývají rozchody rodičů dětí, kteří sňatek ani neuzavřeli.

Jedním ze základních principů ochrany soukromoprávních vztahů, který obsahuje Listina základních práv a svobod, Úmluva o právech dítěte a další mezinárodní dokumenty, zákon o rodině a zákon o sociálně-právní ochraně dětí, je maximální ochrana rodiny a jejího soukromí a maximální ochrana práv a právem chráněných zájmů dětí. Mezi právem chráněné zájmy dětí patří bezesporu právo každého dítěte vyrůstat především ve vlastní rodině, a není-li to možné, tak v rodině náhradní. Proto také zákon o rodině definuje obsah rodičovské zodpovědnosti a zdůrazňuje, že rozhodující úlohu ve výchově dětí mají rodiče, kteří mají být svým osobním životem a chováním příkladem svým dětem. Při výkonu práv a povinností, které jsou obsahem rodičovské zodpovědnosti, jsou rodiče povinni důsledně chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled odpovídající stupni jeho vývoje. Jejich povinností je samozřejmě pečovat o osobu dítěte, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, zastupovat nezletilé dítě a spravovat jeho jmění.

Dítě je povinno své rodiče ctít a respektovat

Pokud je dítě schopno s ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah opatření jeho se týkajících, má právo obdržet potřebné informace a svobodně se vyjadřovat ke všem rozhodnutím rodičů týkajícím se podstatných záležitostí jeho osoby a být slyšeno v každém řízení, v němž se o takových záležitostech rozhoduje.

I když podle zákona o rodině rodičovská zodpovědnost náleží oběma rodičům a oba rodiče mají svoje děti vychovávat, je samozřejmě složitější toto právo a povinnost naplňovat, když se rodiče rozejdou, nesdílí společnou domácnost, o to víc je to složitější, když je druhý rodič vzdálen od dítěte na druhém konci republiky nebo mimo území České republiky.

Zákon o rodině preferuje v řešení vztahů mezi rodiči a dětmi smírné řešení tak, že dává rodičům dětí možnost dohodnout se, a u dohody o styku rodičů s dětmi dokonce nepožaduje ani schválení soudem.

Na druhé straně ale zákon o rodině dává soudu možnost styk rodiče s dítětem upravit za podmínky, že to vyžaduje zájem na výchově dítěte a poměry v rodině, přičemž bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem, pokud je opakovaně bezdůvodné, je považováno za změnu poměrů, vyžadující nové rozhodnutí o výchovném prostředí. Smírné řešení v sobě zahrnuje i možnost soudu rozhodnout o společné nebo střídavé výchově. Tato právní úprava se do zákona o rodině dostala jeho velkou novelou č. 91/1998 Sb. s cílem zamezit úporným a proti zájmu dětí vedeným soudním sporům a zejména zamezit nerespektování rozhodnutí soudů.

Ačkoliv smysl této úpravy byl opodstatněný, nutno konstatovat, že se možnost vydat nové rozhodnutí o změně výchovného prostředí nebo o společné či střídavé výchově využívá ještě málo. Stále je hodně rodičů nemajících dítě ve výchově, kterým se nedaří realizovat po rozchodu nebo rozvodu právo vychovávat svoje dítě, podílet se na jeho výchově, pravidelně a často se s ním stýkat. Není ani málo rodičů, kteří sice mají možnost se s dítětem stýkat, ale rozhodnutí soudu vymezující určité období styku si proti přání dítěte vynucují beze zbytku například tak, že dítě má přání se s rodičem sejít až po tréninku, třeba jen o hodinu později, chtělo by jet za rodičem ne v pátek večer, ale až v sobotu ráno, protože má například setkání se svými vrstevníky, při návštěvě rodiče nechce s ním objíždět příbuzné, ale chce mít jiný program apod. Přitom jde o dítě, které už je schopné a rozumově vyspělé natolik, že svoje přání dokáže odůvodnit. Přání dítěte však rodič v některých případech vnímá jako maření výkonu úředního rozhodnutí, podává trestní oznámení na druhého rodiče, čímž se navozuje nepřátelská atmosféra mezi rodiči a dítětem. Přitom tyto a jiné podobné změny lze vzájemně projednat a v klidu a za účasti dítěte dohodnout a přizpůsobit průběh styku programu a přání dítěte.

Zpřetrhané vztahy mezi dítětem a rodiči

Časté jsou i situace, kdy styk rodiče a dítěte je určen rozhodnutím soudu, které není respektováno a je mařeno neustálými výmluvami rodiče, který má dítě ve výchově, zejména na nemoc dítěte v podobě nevolnosti dítěte, střevních potíží či zvýšené teploty. Později k tomu rodič přidává jako důvod nechuť dítěte jít s druhým rodičem, strach z něho či odpor k němu. To jsou typické situace, které se bezvýsledně řeší mnoho let, projednávají se na všech úrovních a medializují se. Výsledkem jsou naprosto zpřetrhané vztahy mezi dítětem a rodiči a mezi těmi nejbližšími rodinnými příslušníky a dalšími příbuznými, přičemž dítě si tak vytváří mylný obraz o tom, jak by měla rodina fungovat.

Nelze než konstatovat, že neustále protahované spory, ať díky jednomu nebo druhému rodiči, jsou pro dítě velmi škodlivé. Dítě, které nemá častý kontakt s druhým rodičem, na něj zapomíná, vzájemně se odcizují, a tak čas hraje proti rodiči, který má rodičovskou zodpovědnost, jejímž obsahem je právo svoje dítě vychovávat. Čas ale především hraje proti dítěti, které má právo na výchovu a péči obou rodičů.

Možnosti působení na rodiče ze strany soudu k uzavření smírné dohody se rozšířily na základě novelizace občanského soudního řádu, která nabyla účinnosti 1. 10. 2008. V souladu s touto novelou může soud ve věcech péče o nezletilé děti (tj. včetně úpravy styku rodičů s dítětem) uložit účastníkům na dobu nejvýše 3 měsíců účast na mimosoudním smírčím nebo mediačním jednání nebo rodinné terapii a tak umožnit neautoritativní smíření účastníků a narovnání jejich vzájemných vztahů.

I kdybychom neznali povinnosti rodičů, kteří mají být osobním životem a chováním příkladem svým dětem, určitě nás napadne, že přece kdo jiný než rodiče nebo jiné osoby odpovědné za výchovu dítěte jej od počátku života ovlivňují a vedou k jednání a chování, které považují za správné a vhodné. Na rodičovskou roli by se měl každý z nás připravovat, včetně výběru partnera, který bude tím pravým druhým rodičem pro moje dítě. Ale samozřejmě není málo situací, kdy přes uvážlivý výběr partnera a rodiče dítěte se vztah nevydaří a dojde k rozchodu nebo rozvodu manželství. O to víc by se rodiče společného dítěte měli snažit rozejít jako slušní lidé a mít na paměti, že jako partneři a manželé se sice rozcházejí, nikoliv však jako rodiče.

Na paměti by měli mít značné znevýhodnění svého dítěte, které miluje mámu i tátu, každého svým způsobem, a hrozně si přeje, aby mamka a taťka zase byli spolu.

Při sledování jednotlivých případů je třeba konstatovat, že je nutné v zájmu nezletilých, takto znevýhodněných dětí modernizovat postupy soudů a v rámci toho uzákonit rodinnou mediaci, rychlejší rozhodování soudů, častější využívání institutu změny rozhodnutí o výchově při neukázněném chování rodičů, kteří mají děti ve výchově, a citelnější postihy a jejich vymáhání. Nezbytné je také respektovat osobnost dítěte, jeho psychiku a jeho přání a názory.

V rodinách je potřeba vůle problémy řešit

Úmluva o právech dítěte zdůrazňuje, že „dítě musí vyrůstat v rodinném prostředí, v atmosféře štěstí, lásky a porozumění, a pro jeho tělesnou a duševní nezralost zavazuje smluvní státy garantovat dítěti zvláštní záruky, péči a odpovídající právní ochranu před narozením i po něm“.

To platí i pro Českou republiku, která byla jedním z prvních signatářů Úmluvy o právech dítěte. Pokud se rodiče dětí nejsou schopni dohodnout a spoléhají na soudy a orgány sociálně-právní ochrany dětí, že jim pomohou problém vyřešit, aniž by oni byli ochotni udělat vstřícný krok, velice se mýlí. Spoléhat na druhé a na všemocnost právních prostředků je od rodičů velmi alibistické, protože pro řešení narušených vztahů mezi rodiči a dětmi, někdy i mezi rodiči a prarodiči je třeba především projevu jejich vůle problém řešit. A narušené vztahy v rodině děti velmi znevýhodňují.

(Text byl publikován v čísle 2/2011.)

Věra Novotná,
právnička a předsedkyně Společnosti sociálních pracovníků ČR