Myšlenka zavádění supervize jako nástroje zpětné vazby pro pedagogy vznikla jako součást projektu Reálné problémy virtuálního světa, který má ambice zvýšit mediální gramotnost u mladých lidí, jejich kritické myšlení a tím posílit občanskou společnost ve smyslu boje s manipulací a dezinformacemi v médiích. Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací.
Bez nadsázky lze říci, že na mnoha školách jsou bohužel odesílateli hoaxů a dezinformací nikoliv pouze mladí lidé, ale také pedagogové, a to zejména v oblastech, které aktuálně rezonují společností (dříve to byla problematika očkování proti COVID-19, v současné době stále ještě válka na Ukrajině). Tito pedagogové, často ve vedoucích pozicích, názorově manipulují se svým okolím (včetně svých žáků) tím, že zneužívají sociální sítě nebo e-mail k rozesílání odkazů na různé neověřené zdroje informací. Díky tomu, že sociální sítě ze své podstaty rychleji šíří negativní zprávy, které mají většinou i větší odezvu (z pohledu počtu lajků a komentářů), získávají manipulativní příspěvky pedagogů s neověřeným obsahem velký dosah. Podobně jako lékaři, jsou i učitelé stále vnímáni jako určitá autorita na společenském žebříčku a jejich slovo, byť psané na zdi vybrané sociální sítě, má svou váhu. Z konstatování „psali to na internetu“ se tak rázem stává „psala to zástupkyně ředitele ze školy našeho syna“. A tím vznikají králičí nory, ve kterých se masově šíří odkazy na neověřené informace. Právě na takové „toxické jedince v králičích norách“ v projektu zaměřujeme individuální supervizní práci, aby dokázali své negativní jednání reflektovat.
Po prvotní identifikaci „toxických jedinců“ kterou jsme učinili na základě dlouhodobé spolupráce na úrovní poskytovatelů primární prevence a intervenčních programů pro školy, se pilotně podařilo realizovat několik supervizních setkání, případně navázat na stávající supervizní praxi. Objevilo se však i několik velkých úskalí.
Prvotně nedůvěra pedagogů v supervizi jako nástroj – nemají jej zaužívaný, pletou si jej s nástrojem kontroly a systémově často nejsou vedeni, pokud nemají osvícené vedení, k reflexi vlastní práce. Jako by pedagogické fakulty programově chrlily dokonalé jedince, kteří se nesmějí nechat zpochybnit zbytečnými otázkami. Pokud oslovený pedagog a vedení školy připustili myšlenku ohledně nabídnutého supervizního formátu (který byl v projektu dokonce zdarma), vyvstal často druhý problém, a to nedostatek dostupných supervizorů. Autor tohoto článku, který je zároveň realizátorem zmiňovaného projektu, je také supervizorem, ovšem s omezenou kapacitou. Vznikl proto nový web SUPERUCITEL.CZ, který má ambice nabízet katalog supervizorů, kteří jsou ochotni a schopni díky svému výcviku nabídnout své kapacity pedagogům v regionech, kde působí (v současné době je to více než 150 supervizorů v rámci celé ČR). Tento katalog bude dále propagován a průběžně doplňován o nové supervizory a nabídku dalších vzdělávacích aktivit pro školy.
Supervizní práce v uvedeném pojetí je zaměřena na individuální práci s jednotlivci, v širším kontextu je ale univerzálně použitelná na skupinovou formu práce celé sborovny pro celou škálu školských témat. Nejčastějšími tématy jsou vztahy mezi pedagogy, ventilace napětí, pocitů selhání plynoucí z konfliktních vztahů např. s rodiči, ale také konkrétní kazuistická supervizní setkání zaměřená na řešení otázek třídního/školského klimatu.
V současné době však chybí podpora ze strany MŠMT, která tuto formu práce oficiálně neuznává ve svých dokumentech. Již několik let existuje pouze jediná oficiální cesta, jak lze čerpat finanční prostředky na realizaci supervize za definovaných podmínek (kromě jiného je to šest let praxe ve vzdělávání či v pomáhající profesi) – takzvané „školské šablony“ a navazující, evropskou unií dotované programy. Šablony však mohou školy využít na financování různorodých aktivit (např. úvazek pro školního psychologa, vzdělávání pedagogů apod.) a supervize pro školy zdaleka není prioritou.
Z praxe je v tuto chvíli zřejmé, že ne každý supervizor, působící zpravidla v prostředí sociálních služeb, kde je formát supervize zákonem daný a zaužívaný již dlouhou dobu, chce vstoupit do školského prostředí, kde je často postaven do situace, kdy musí na úrovni supervidovaných i vedení obhajovat principy, na kterých je supervizní práce postavena (dobrovolnost, užitečnost, nezaujatost supervizora apod.). Zavádění supervize bude ještě během na dlouhou trať, věřím ale, že se ji díky podpoře ministerstva a pedagogických fakult podaří prosadit do běžné praxe, která přinese své ovoce v podobě prevence předcházení konfliktů, syndromu vyhoření, fluktuace a přispěje k profesionalizaci a celkovému zvýšení úrovně českého školství.
Supervidovaný učitel se stává v pojetí popisovaného projektu i v širším kontextu hrdinou moderní doby – SUPERUČITELEM.
Petr Šmíd,
koordinátor projektu
