V „boji o děti“ se bez legislativních změn neobejdeme

Poradna pro občanství / Občanská a lidská práva je nestátní nezisková organizace, která formálně vznikla v roce 1999. Počátek činnosti organizace se ale datuje k 1. červenci 1996, kdy byla ještě součástí Českého helsinského výboru. V současnosti organizace působí v pěti krajích České republiky a zaměstnává čtyřicet pracovníků, zejména sociálních pracovníků a právníků.
Zpočátku se pracovníci organizace zabývali výlučně cizineckou problematikou a pomáhali zejména občanům Slovenska s legalizací jejich pobytu na území ČR po rozpadu Československa. Tyto aktivity byly pro budoucnost organizace klíčové, neboť při jejich naplňování pracovníci pochopili, že nesmírně důležitou součástí sociální práce je působení na změnu systému.
Dnes problematika státního občanství ustupuje do pozadí a pracovníci organizace se zabývají převážně potíráním diskriminace, prosazováním rovných příležitostí, terénní prací v sociálně vyloučených lokalitách a také pomocí rodinám, jejichž děti byly umístěny do ústavní výchovy nebo jim takové umístění hrozí.
Poradna pro občanství / Občanská a lidská práva významně působí na změnu legislativy. Pracovníci vyhledávají zvlášť významné případy přímo v terénu a spojením sociální práce a právního zastupování klientů dosáhli například přijetí antidiskriminačního zákona, změn v zákoně o sociálně-právní ochraně dětí, zákoně o rodině a v občanském soudním řádu.
O činnostech organizace, problematice ochrany znevýhodněných dětí a působení na změnu v systému jsem diskutoval s Ladislavem Zambojem, psychologem a sociálním pracovníkem organizace, který stál u jejího zrodu a v současné době ambulantně i terénně pracuje s rodinami s dětmi v sociálně vyloučených lokalitách České republiky.
 
Vaše organizace je známa svými aktivitami, které přispívají ke změně české legislativy ve prospěch znevýhodněných občanů. Kde se vzalo toto zaměření?
Ještě když jsme byli součástí Českého helsinského výboru, tak jsme si při hromadném pomáhání lidem ze Slovenska s vyřizováním občanství v obrovské byrokracii uvědomili, že účinnější než pomoc sto tisícům lidem je změna zákonů. V té době jsme se ve své podstatě naučili lobbovat a opakovaně a úspěšně jsme působili na změnu zákona o občanství. To nám zůstalo dodnes jako součást sociální práce.
 
Pomoc Slovákům po rozpadu Československa byla určitě dočasná záležitost. Jaký byl další vývoj organizace?
My jsme věděli, že půjde o problematiku, která časem opadne. I když, jen pro zajímavost, dodnes řeším bývalé občany Československa. Zůstala nám tedy cizinecká problematika a přibrali jsme si další agendy. Začali jsme se zabývat dětmi a problematikou opatrovnictví, což souviselo s tou naší původní činností.
 
Jak to s ní souviselo?
My jsme vyřizovali občanství lidem z bývalého Československa. Nejenom těm, kteří za námi přišli, ale i lidem ve věznicích, v dětských domovech, ústavech sociální péče a všude tam, kde ti bývalí občané Československa mohli být. Tam jsme si uvědomili, že tu máme spoustu dětí – zejména pak romských dětí a zjistili jsme, že řada těchto dětí je v různých zařízeních zcela zbytečně.

Rozvoj služeb způsobily nabalující se problémy klientů

 
Takže v rámci svých činností se zabýváte cizinci a opatrovnictvím dětí…
Vedle opatrovnictví jsme se začali zabývat další lidskoprávní problematikou. Dovolím si tvrdit, že v problematice diskriminace je naše organizace na úplném českém vrcholu. Angažujeme se v boji s diskriminací. Výrazně jsme působili na přijetí antidiskriminačního zákona a dělali jsme jako první v České republice testingy v této oblasti.
 
Testingy?
To znamená, že jsme vyprovokovali nějaké situace, kauzy, v nichž byli naši klienti diskriminováni, zažalovali jsme toho, kdo diskriminoval, a naši klienti některé z kauz vyhráli. Téma diskriminace jsme otevírali k diskusi a dodnes se jím na velmi vysoké úrovni zabýváme a děláme odborná školení úředníků a jiných pracovníků.
 
Poradna má tedy velmi široký záběr…
Dále se ještě zabýváme dodržováním práv vězňů a sexuálních deviantů v léčebnách… To jsou takové minoritní záležitosti, které jsou z mého pohledu důležité. Kdyby tu ale seděli kolegové, tak by jistě doplnili další…
Kdo je nejčastějším klientem poradny?
Teď si uvědomuji, že jsem zapomněl na celý balík sociálních služeb! Dnes jsou našimi nejčastějšími klienty občané žijící v sociálně vyloučených lokalitách v různých krajích ČR. Kromě Prahy máme pobočky v Děčíně, Varnsdorfu, Slaném, Ústí nad Labem, Šternberku, Berouně, Svitavách a Olomouci a od září budeme otvírat pobočku v Ostravě.
 
Co děláte v těchto lokalitách?
Tam se zaměřujeme na rodiny s dětmi v rámci sociálně aktivizačních služeb a terénních programů, motivaci a aktivizaci ve vztahu k pracovnímu trhu a dluhové poradenství. Našimi klienty jsou převážně lidé postižení chudobou.
 
Patříte mezi organizace pověřené sociálně-právní ochranou dětí. Jak jste se dostali k této problematice?
V sociální práci často řešíte s klienty nějaký problém a ukáže se, že je třeba vyřešit i něco jiného. Když jsme řešili občanství Čechoslováků, tak se ukázalo, že u lidí, kteří se přes noc stali cizinci, se k horšímu změnila spousta věcí. Ti lidé často ztratili práci, bydlení a jejich děti se dostaly do dětských domovů. Nabalující se problémy našich klientů nás tlačily k tomu, abychom se začali zabývat kromě jiného i problematikou sociálně-právní ochrany dětí.

Strategické litigace pomáhají měnit legislativu

 
Chystají se výrazné změny v legislativě řešící sociálně-právní ochranu dětí. Hráli jste v tomto nějakou roli?
Samozřejmě! Vláda přijala usnesení, kde se shodla, že je třeba transformace systému ochrany dětí. Existují i závazná rozhodnutí vlády, v nichž se argumentuje dvěma kauzami, které Česká republika prohrála u Evropského soudu pro lidská práva. Jednou kauzou je Wallová, Wallo, což byli naši klienti a jejich věc jsme dotáhli až k Ústavnímu soudu. Druhou kauzou je rovněž náš klient pan Havelka. Tato kauza celou věc uspíšila a dnes se s ní argumentuje ve všech oficiálních dokumentech…
 
Co jste v těchto kauzách podnikali?
Primární byla naše snaha zabránit nařízení ústavní výchovy dětí v rodinách našich klientů, a to od prvostupňového soudu až po Štrasburk. Naše organizace sdružující sociální pracovníky a právníky si řekla, že půjde i cestou strategických litigací.
 
Strategických litigací?
My máme velice silnou právní stránku a vyhledáváme konkrétní a z hlediska právního významné kauzy, které mají společenský přesah a budou mít aspiraci vytvářet precedenční rozhodnutí a judikáty. Ty pak v některých případech mají za následek změnu zákona nebo nutí vládu České republiky měnit své zákony, a tedy i celý systém.
 
Jak rozhodl Evropský soud pro lidská práva a jaké to má důsledky?
Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku řekl, že ČR má právo rozhodovat o rozdělení rodiny, ale že zásah soudu do soukromí rodiny byl neadekvátní. Dále řekl, že scházelo tzv. pozitivní opatření ze strany státu, že ČR měla být podstatně aktivnější v pomoci rodině tak, aby rodina nemusela být rozdělena. U případu Havelka šlo o hledání práce a pomoc s bydlením.
Na základě uvedených dvou kauz začala ČR přijímat řadu legislativních i nelegislativních opatření a stát konečně připustil, že praxe, která je u nás zaběhlá, není v pořádku. Jde například o nařizování ústavní výchovy nebo její rušení.
 
Jak se tedy změní praxe?
Bude tu novelizace zákona o sociálně-právní ochraně dětí a zákona o rodině. Bude kladen větší důraz na vzdělávání pracovníků OSPOD a bude se hledat způsob, jak efektivněji komunikovat mezi resorty. Důležitým důsledkem je také nutnost uzákonit, že je nepřípustné nařizovat ústavní výchovu jen z důvodů bytových, materiálních a finančních. Dále je velmi důležitý akcent na multidisciplinaritu při řešení konkrétních případů v rámci OSPOD. Přinese to ale další a další změny.
 
Jaké například?
Dnes se už nahlas mluví o rušení kojeňáků. To je velký krok dopředu, vždyť tak malé děti je nepřípustné umisťovat – zvláště z důvodů deprivací. Deprivace u malých dětí do tří let už prakticky nejdou nikdy napravit. Uvažuje se o větší podpoře náhradní rodinné péče a zavedení profesionálních pěstounů.
 
A co soudy?
Justiční akademie v Kroměříži dostala za úkol přeškolovat soudce opatrovnických soudů. Soudci se budou seznamovat se zmíněnými judikáty a nejen to. Vznikne snad i specializace v rámci opatrovnických soudů. Dnes na krajských soudech není specializace a nejsou specializované senáty a stává se, že soudce dělá jednu kauzu exekuci a pak dělá odebrání dětí.

„Ve školách pak ty děti nemají rádi a diskriminují je.“

 
Vraťme se trochu zpět k vašim klientům. Jaké problémy nejčastěji řešíte?
Práce. Podívám-li se na sociálně vyloučené lokality, tak tam je obrovská nezaměstnanost. V ČR máme pod deset procent, ale v lokalitách dosahuje osmdesáti devadesáti procent. To se řetězí: není práce – je málo peněz – je chudoba. Další věc je bydlení: klienti bydlí hrozně, mnohdy za hodně peněz, ale ve špatných podmínkách v nezkolaudovaných bytech a pomalu v maringotkách. Jsou to neuvěřitelně špatné podmínky pro život. Dále zadluženost. Chodí tam dealeři půjček a zboží a ti lidé se neorientují, někteří z nich neumějí moc číst a psát, podepíší různé leasingové a úvěrové smlouvy. Dalším problémem je diskriminace, což souvisí s chudobou a bydlením. Existují ale i rodiny, které by si lepší bydlení zaplatily, ale ukážou se jako Romové a nemají šanci získat nájem. A když mají více dětí, tak je diskriminace ještě větší. Pak řešíme spoustu dalších návazných problémů, jako jsou zdravotní stav, důchody, dávky a další.
 
Jak se tyto faktory projevují na znevýhodnění dětí?
Obrovsky. Když jsou lidé chudí, žijí na existenčním minimu a mají děti, tak nemají na školku, jízdné do školy, svačiny, na školní potřeby, na výlety, na příspěvky a další aktivity spojené se školou či školkou. Ve školách pak ty děti nemají rádi a diskriminují je tím, že je přesouvají do praktických škol (dříve zvláštních či speciálních škol). To ilustruje například kauza DH proti ČR, kde se jedná o diskriminaci ve vzdělávání (ostravské děti ve zvláštních školách). Tuto kauzu stát před Evropským soudem pro lidská práva taky prohrál.
 
Existují ještě další vlivy, které děti znevýhodňují?
Dále nemají rodiče ani děti na cestovné, aby se kamkoliv dostali. Ti lidi chodí patnáct dvacet kilometrů pěšky a na ten úřad někdy jednoduše nedojdou. Vyloučené lokality jsou někdy opravdu vyloučené i prostorově a jsou třeba dva kilometry za vesnicí. Chudoba prostě zasahuje do všech sfér života a ti lidé si nemohou efektivně hledat práci, rekvalifikovat se a podobně.
Z výzkumů nám plyne, že česká majorita má výrazné diskriminační postoje k Romům, ale toto se pomalu přesunuje z minoritních etnických skupin i na chudé lidi obecně. A to je hrozivé, neboť pád do chudoby dnes hrozí skoro každému ze střední třídy.

Odborníci nejsou připraveni ke vzájemné spolupráci

 
Jistě se shodneme, že když my odborníci chceme pomoci našim klientům, musíme spolupracovat. Co myslíte, umíme mezi sebou spolupracovat?
Neumíme spolupracovat dobře a ani na to nejsme připraveni. Konkrétně u případových konferencí je problém v tom, že ještě před jejím započetím my odborníci nejsme jednotní. Například v Anglii, když se sejde případová konference, tak ještě před schůzkou jsou všichni participující odborníci jednotní v tom, že správné je pomoci rodině tak, aby dítě nebylo odebráno.
 
V České republice je to jinak?
U nás to tak není. Já jsem zažil případovou konferenci, kde pozvali rodiče, který pak odcházel jako zmoklá slepice. Dostal pořádně vynadáno a vyhrožovalo se mu odebráním dítěte… My nemáme tu jednotnou filozofii, se kterou na konference jdeme. Jdeme tam s filozofií pomoci rodině tak, aby byla zachována, nebo tam jdeme jen obhájit náš parciální zájem? Například když tam budu za OSPOD, tak se budu bát, že dítě bude strádat, bude špinavé a bosé, a tak dítě preventivně naberu, protože jinak přijdou novináři a vytknou mi, že jsem nic neudělal.
 
Pracovníci OSPOD to nemají lehké…
Nemají. Já jim nezávidím. Oni pracují mnohdy pod tlakem a úplně zbytečně. Ono je ve společnosti chápáno, že OSPOD má zajistit absolutní prevenci a že když se v rodině vyskytne zneužívání či týrání, tak že tomu mohli zabránit. Ale to je nesmysl! To by v té rodině musel sociální pracovník spávat a mít dohled čtyřiadvacet hodin denně!
 
Vraťme se ale ke spolupráci…
Je tedy rozdíl, s čím na případovou konferenci jdeme. Pokud si každý chce prosadit to svoje – OSPOD má postoj takový, nevládka takový, psycholog takový, učitelka takový a tak dále – pluralita názorů nevadí, věci se mají diskutovat, horší je to, že nikdo není schopen ustoupit ani o milimetr. Tohle se děje z mnoha různých důvodů a ti jednotliví odborníci jsou pod podobným tlakem jako OSPOD.
 
Pak ale stává, že takhle komunikující odborníci děti „naberou“…
Jasně, preventivně je naberou! Pak jsou totiž z obliga. To, že potom mají několik tisíc dětí na útěku z děcáku, kde se děti necítí dobře a kde je zpravidla nikdo nemá rád, to je už nezajímá. Vždyť ti mladiství jsou permanentně na útěku, alespoň jedna třetina určitě a někteří i několik let. Dokonce i policie, když je chytne, je v některých případech odmítá vozit zpět, protože nemá na benzín.

Hlavní příčinou neshody odborníků je „boj o děti“

 
Čím to je, že se my odborníci nedokážeme shodnout?
Těch příčin je hodně. Já osobně si myslím, a to ani nebudete moci otisknout, že tou hlavní příčinou je boj o děti.
 
„Boj o děti?“
U nás běží boj o děti mezi školskými zařízeními, která mají silnou lobby speciálních pedagogů a podobně, Klokánky doktorky Vodičkové a jejich systémem, který tu rozbujel, biologickými rodiči, kteří dítě zplodili, a pěstouny. Tyto čtyři skupiny u nás ve své podstatě bojují o děti, a proto se my odborníci nemůžeme shodnout.
 
To vypadá jako komplot…
Dokážu si představit, že někdo ze školského zařízení zvedne telefon a zavolá spolupracujícímu pracovníkovi na OSPOD, jestli nemá vhodné dítě k umístění. Děcáky se totiž budou zavírat a je to prezentováno tak, že lidé ze školských zařízení přijdou o práci. Když budou mít plno, bude těžké je zavřít. Vždyť pracovníci dětských domovů a Klokánků nemusí dělat v pobytovém zařízení a mohou přejít na prevenci. Mohou podporovat konkrétní děti a konkrétní rodiny a dělat sanaci, aby vůbec k rozdělení rodin nemuselo dojít.
 
Jak se tomu dá pomoci?
Je třeba změnit systém financování školských zařízení, Klokánků a pěstounů. Na jednu stranu nemáme na mimořádnou dávku pro strádající rodiny, která je nesystémovým opatřením, ale nesystémové je i umisťování dětí do ústavů za čtyřiadvacet tisíc měsíčně na jedno dítě.
 
Pokud se podíváme na statistiky, tak „boj o děti“ vyhrávají ústavní zařízení…
Ano, ČR je na špici. Je to výsledek lobby, špatné politiky a tendence převychovat. Setkávám se s případy, kdy nám nabírají děti, kterým je patnáct let, a to jenom proto, že se nechtějí učit. Pracovník OSPOD nařídí ústavní výchovu, aby se kluk doma neválel, a on se tam prý alespoň vyučí. Ale tohle je v některých případech cesta do pekel! Když se ten adolescent nebude chtít učit, tak se učit nebude. Ty děti odpadávají, utíkají, jsou na cestách, stopují a prostituují se. Paradoxní je, že ústavy boj o děti vyhrávají, ale mnohdy neumějí s dětmi pracovat.
 
Práce s adolescenty není lehká…
Vím, není to lehké. Kumulují se u nich různé problémy, patologie, ale to, že dítě umístíme, nám přece negarantuje to, že se dítě vyučí, vystuduje a bude řádně vychované. Naopak, když se podíváme na práce Matějčka, tak děti z ústavní péče jsou často deprivované: nejsou schopné utvářet vztahy; mají problémy v sexualitě; mají problémy s orientací ve světě; s iniciativou, protože tam jim vše naprogramují a naplánují. A co je důležité, generační přenos – často se stává, že děti z dětských domovů v dospělosti nemají velký problém umístit do ústavu také své dítě.
 
Co se dá v ochraně dětí dělat lépe?
Mnozí naši klienti, kteří žijí v sociálně vyloučených lokalitách, přišli v padesátých až osmdesátých letech z osad ze Slovenska. Reálie některých osad na Slovensku, to je v oblasti materiální osmnácté století! Ti lidi za dvě generace neudělají skok ve vývoji o dvě stě let. V osadách na Slovensku děti v zimě pobíhají jen bosé, pracovnice ochrany dětí tam chodí, ale přesto je neumístila do náhradní péče. My v ČR často nevíme, odkud ti lidé přišli a jak to u nich fungovalo. Přesto po nich chceme, aby za jednu, dvě generace udělali obrovský skok. Vždyť oni udělali obrovský skok a pokrok v porovnání s tím, odkud přišli! Pro české reálie to je ale málo. Musíme si proto lépe uvědomovat, co je skutečným problémem těchto rodin a jak se jejich život s přihlédnutím k jejich minulosti v českém kontextu vyvíjí.
 
(Text byl publikován v čísle 2/2011.)
Roman Baláž