Zákonné podmínky pro výkon sociální práce a pro provozování sociálního podnikání

Sociální práce a sociální podnikání jsou v současnosti velmi užívané pojmy v rámci celostátní
a celospolečenské sociální politiky. Níže budou vymezeny zákonné podmínky pro výkon sociální práce a zákonné podmínky pro možnost provozování sociálního podniku, resp. sociálního podnikání. Jakkoliv mají obě disciplíny v názvu přívlastek „sociální“, pro výkon samotný je potřeba splnit zákonem požadované podmínky a ty jsou u každého druhu činnosti naprosto odlišné. Pro výkon sociální práce je nutno splnit podmínky zejména dle ustanovení zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“ nebo „ZSS“). Pro možnost výkonu sociálního podnikání je nutno splnit podmínky především dle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „živnostenský zákon“ nebo „ŽZ“), zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“ nebo „OZ“) a také zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „zákon o obchodních korporacích“ nebo „ZOK“) a dalších zákonů.

Při vymezení zákonných podmínek se zaměříme nejprve na sociální pracovníky, resp. pracovníky v sociálních službách a další pracovníky působící v sociálních službách, neboť jsou to oni, kdo vykonávají přímou sociální práci s osobami v nepříznivé životní situaci.

Zákon o sociálních službách v části deváté, konkrétně v § 115 odst. 1 písm. a) až e), stanoví základní rozlišení pozic sociálních pracovníků, resp. pracovníků v sociálních službách, a to následovně: a) sociální pracovníci dle podmínek §§ 109, 110, b) pracovníci v sociálních službách, c) zdravotničtí pracovníci, d) pedagogičtí pracovníci, e) manželští a rodinní poradci a další odborní pracovníci přímo poskytující sociální služby. Dle § 115 odst. 2 ZSS lze vykonávat sociální práci i jako dobrovolník. Práce dobrovolníků se ale řídí jiným právním předpisem, a to zákonem o dobrovolnické službě.[1]

V úvodních ustanoveních, konkrétně v § 1 odst. 2 ZSS, jsou definovány určité požadavky pro výkon funkcí v sociálních službách. Tyto požadavky jsou vymezeny v části osmé pro výkon funkce sociálního pracovníka a v části deváté pro pracovníky v sociálních službách zákona o sociálních službách. Každá osoba ucházející se o možnost výkonu práce v sociálních službách musí splňovat obecné podmínky pro výkon této funkce. Pro sociální pracovníky jsou tyto podmínky upraveny v § 110 ZZS a pro pracovníky v sociálních službách v §§ 116, 116a ZZS. Pro zdravotnické pracovníky a pedagogické pracovníky jsou podmínky pro výkon funkce upraveny zvláštním předpisem, a to zákonem o zdravotnických povoláních lékaře, zubního lékaře a farmaceuta[2] a současně též zákonem o nelékařských zdravotnických povoláních.[3]

Zákon o sociálních službách vyžaduje splnění těchto obecných podmínek pro možnost výkonu funkce v sociálních službách: plnou svéprávnost, bezúhonnost, zdravotní způsobilost a odbornou způsobilost. Zákon o lékařských povoláních a shodně i zákon o nelékařských zdravotnických povoláních již tak přísný není a pro výkon povolání v těchto oborech požaduje pouze: bezúhonnost, odbornou a zdravotní způsobilost. Co se týká otázky plné či omezené svéprávnosti, mlčí o ní jak zákon o lékařích, tak zákon o nelékařských zdravotnických povoláních. Lze se tedy domnívat, že je presumována mlčky. Tolik k požadavkům kladeným zákonem o sociálních službách na osoby ucházející se o výkon funkce sociálních a dalších pracovníků v sociálních službách.

Nyní se zaměříme na splnění podmínek pro vydání oprávnění k poskytování sociálních služeb. Nutno podotknout, že v České republice není možno provozovat sociální práci jako živnost (toto je explicite upraveno § 3 odst. 3 písm. af) živnostenského zákona),[4] je tedy s podivem, že krajský úřad vydá registraci i fyzické osobě, a to dle místa hlášeného trvalého pobytu fyzické osoby. Pokud tedy fyzická osoba získá oprávnění k poskytování sociálních služeb na základě registrace krajským úřadem, je otázkou, na základě jakého právního titulu by tyto sociální služby vykonávala, jestliže fyzickým osobám je vykonávání sociální práce jako živnosti zapovězeno živnostenským zákonem. Zákon o sociálních službách a živnostenský zákon si v tomto odporují. Není vyloučeno, že zákonodárce upraví v budoucnu legislativu tak, že výkon sociální práce jako živnosti bude možný, jako je tomu ve Slovenské republice. Poté by ustanovení v zákoně o sociálních službách dávalo smysl.

Jak uvedeno výše, nestačí tedy pouze splnění kvalifikačních předpokladů sociálního pracovníka a dalších profesí k výkonu sociální práce. Je nutná i registrace osob ať už fyzických či právnických jako poskytovatelů sociálních služeb.

Podmínky poskytování sociálních služeb upravuje Hlava II zákona o sociálních službách. Registraci jako takovou upravuje Díl 1. Registrace je opět podmíněna splněním řady požadavků, stejně jako je tomu v případě sociálního pracovníka. Registrátorem je příslušný krajský úřad a v určitých případech i ministerstvo (nejčastěji Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR). Podmínky, které je třeba splnit pro udělení registrace, jsou upraveny § 79 odst. 1 písm. a) až g) ZSS: podání písemné žádosti (náležitosti této žádosti stanoví § 79 odst. 5 ZSS), odborná způsobilost všech fyzických osob, které budou vykonávat, resp. přímo poskytovat sociální služby, bezúhonnost jak a) právnické osoby služby poskytující, tak za b) osob sociální služby přímo poskytující, zajištění odpovídajících hygienických podmínek, jsou-li sociální služby poskytovány v zařízeních (pobytových, ambulantních), dále je též nutno doložit právní titul k užívání nemovitosti, kde budou sociální služby poskytovány, zajištění materiálních a technických podmínek dle druhu poskytované služby, dále je též nutno doložit skutečnost, že na majetek žadatele o udělení registrace k poskytování sociálních služeb nebyl vyhlášen konkurz, nebylo zahájeno insolvenční řízení, nebo nebylo insolvenční řízení zastaveno pro nedostatek majetku dlužníka. Důležitou povinností poskytovatele sociálních služeb je, před započetím poskytování sociálních služeb, uzavřít pojistnou smlouvu pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou při poskytování sociálních služeb. Tuto skutečnost je poskytovatel povinen prokázat registrujícímu krajskému úřadu do patnácti dní ode dne uzavření pojistné smlouvy, a to úředně ověřenou kopií pojistné smlouvy.[5]

V Dílu 2 druhé hlavy jsou upraveny především povinnosti poskytovatelů sociálních služeb. Tyto povinnosti provádí vyhláška o provádění některých ustanovení zákona o sociálních službách.[6] Níže jsou ve stručnosti uvedeny základní povinnosti poskytovatelů sociálních služeb: a) zajistit dostupnost informací o druhu, místě, okruhu osob, o kapacitě a způsobu poskytování sociálních služeb, b) informovat zájemce o službu o povinnostech, které by vyplývaly ze smlouvy o poskytování sociální služby, c) vytvářet pro uživatele soc. služeb podmínky naplňující jejich občanská a lidská práva, bez střetu zájmů poskytovatele a uživatele, d) zpracovat vnitřní pravidla poskytovaných služeb, e) zpracovat vnitřní pravidla pro podávání a vyřizování stížností uživatelů služeb, f) plánovat průběh sociální služby dle cílů uživatele, g) vést evidenci žadatelů o sociální službu, h) dodržovat standardy kvality sociálních služeb, i) uzavřít s osobou smlouvu o poskytnutí sociální služby, pokud tomu nebrání zákonné důvody, j) přednostně poskytnout službu dítěti se soudem nařízenou ústavní výchovou, k) ohlašovací povinnost k obci o skončení pobytové služby osoby v ohrožení zdraví a života.

Dále je ve hlavě druhé upraven režim opatření omezujících pohyb osob. Díl třetí upravuje podmínky pro uzavírání smlouvy o poskytování sociálních služeb. Nejdůležitější z tohoto dílu je ustanovení § 91 odst. 2 ZSS, které upravuje náležitosti smlouvy o poskytování sociální služby a současně též ustanovení § 91 odst. 3 ZSS, které upravuje podmínky, za kterých poskytovatel může uzavření smlouvy se zájemcem o službu odmítnout.

Nyní se dostáváme k podmínkám, které je nutno splnit, aby bylo možno založit sociální podnik a provozovat sociální podnikání. Jakkoliv je sociální podnikání spojeno s aktivitami prospěšnými společnosti a třeba i životnímu prostředí, hraje důležitou roli v místním rozvoji a vytváří pracovní příležitosti pro osoby se zdravotním postižením a zisk je použit pro další rozvoj sociálního podniku,[7] jde stále o podnikání a pro podnikání platí základní pravidlo: „Kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.“[8]

Pro podnikání jsou tedy rozhodné tři znaky. 1. výkon činnosti na vlastní účet a odpovědnost, 2. soustavnost, 3. dosažení zisku. Ať už má podnikání jakékoliv přívlastky, pokud splňuje výše uvedené tři znaky, jde o podnikání.

Podnikat lze pod vlastním jménem nebo pod obchodní firmou podnikatele. Tzn., kdo jedná pod vlastním jménem, jedná sám za sebe, kdo však jedná za podnik s obchodní firmou, jedná za tuto společnost. Pro upřesnění, obchodní firma je jméno, pod kterým je podnikatel zapsán do obchodního rejstříku dle jiného právního předpisu.[9] Dle tohoto předpisu se do veřejného rejstříku zapisují zejména tyto skutečnosti: a) jméno a sídlo nebo adresa trvalého pobytu, bydliště, liší-li se od adresy místa pobytu, b) předmět činnosti nebo podnikání nebo vymezení účelu osoby, c) právní forma právnické osoby, d) den vzniku a zániku právnické osoby, e) u fyzické osoby datum narození, rodné číslo, adresa trvalého pobytu, resp. adresa bydliště, jsou-li údaje odlišné, f) IČO přidělené rejstříkovým soudem, g) název statutárního orgánu, počet členů statutárního orgánu, jméno, sídlo, bydliště, resp. adresa pobytu, způsob jednání statutárního orgánu, den vzniku a zániku statutárního orgánu, h) má-li být zřízen kontrolní orgán, platí stejné požadavky jako v případě statutárního orgánu, i) jméno a adresa, místo pobytu prokuristy, včetně způsobu, jakým jedná za společnost, včetně dispozice prokuristy s nemovitým majetkem společnosti, údaj o veřejné prospěšnosti zapisované osoby (zákon o veřejné prospěšnosti nebyl dosud schválen – pozn. autora), k) další skutečnosti požadované tímto nebo jiným předpisem, i) den provedení zápisu.

Rozhodne-li se kterákoliv osoba založit podnikání jakoukoliv formou obchodní společnosti (družstvo, společnost s ručením omezeným, veřejná obchodní společnost, komanditní společnost, akciová společnost nebo evropská společnost, resp. evropské hospodářské zájmové sdružení), začnou pro tuto obchodní společnost platit též ustanovení zákona o obchodních korporacích[10], a to od vzniku této společnosti.

Návrh na zápis do rejstříku osob je velmi formální záležitost, a proto se doporučuje předkládat ji ve formě notářského zápisu, čímž je úspěšnost zápisu zaručena, nicméně též řádně zpoplatněna.

Ad b) předmět činnosti musí být v souladu s výše uvedeným zákonem o živnostenském podnikání, a proto je nutné dbát na to, aby předmět činnosti nespadal do činností živnostenským zákonem vyloučených z podnikání. Je tedy nutno dobře prostudovat zákon o živnostenské podnikání, konkrétně ustanovení § 3 ŽZ, které stanoví, co NENÍ živností.

V neposlední řadě je nutno dbát na to, že začne-li jakákoliv osoba podnikat, vznikne automaticky, současně se začátkem podnikání, povinnost řídit se zákony veřejného práva, a to zejména zákony daňovými, a to především zákonem o dani z příjmů[11] a daňovým řádem.[12]

Pokud bude náplní podnikání i veřejně prospěšný účel spočívající v zaměstnávání osob se zdravotním postižením, lze na vytvoření těchto míst čerpat příspěvky od Úřadu práce a na mzdy pro zaměstnance čerpat příspěvky na mzdy od téhož úřadu. Tuto materii upravuje zákoník práce[13] a k němu předpis speciální zákon o zaměstnanosti.[14]

Výše uvedená materie o zákonných podmínkách podnikání je v této expertize popsána pouze v základních obrysech s odkazem k nejdůležitějším zákonům, neboť právní úprava podnikání je natolik obsáhlá, že detailnější náhled na právní úpravu (sociálního) podnikání by vydal na samostatný text, mnohokrát přesahující možnosti této expertizy.

Ladislav Loebe

Seznam použitých zdrojů:

Sociální podnikání. Principy a definice. © 2016 České sociální podnikání [cit. 18. 9. 2016]. Dostupné z: http://www.ceske-socialni-podnikani.cz/cz/socialni-podnikani/principy-a-definice

Vyhláška ze dne 15. listopadu 2006 č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách.

Zákon ze dne 22. března 2012 č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Zákon ze dne 14. března 2006 č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon ze dne 24. dubna 2002 č. 198/2002 Sb., o dobrovolnické službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (zákon o dobrovolnické službě).

Zákon ze dne 29. ledna 2004 č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, ve znění pozdějších změn (o lékařských povoláních).

Zákon ze dne 4. února 2004 č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních).

Zákon ze dne 15. listopadu 1991 č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších změn (živnostenský zákon).

Zákon ze dne 12. září 2013 č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon ze dne 25. ledna 2012 č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích).

Zákon ze dne 20. listopadu 1992 č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon ze dne 22. července 2009 č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon ze dne 21. dubna 2006 č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon ze dne 13. května 2004 č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů.


 


[1] Zákon ze dne 24. dubna 2002 č. 198/2002 Sb., o dobrovolnické službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (zákon o dobrovolnické službě).

[2] Zákon ze dne 29. ledna 2004 č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, ve znění pozdějších změn (o lékařských povoláních).

[3] Zákon ze dne 4. února 2004 č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních).

[4] Zákon ze dne 15. listopadu 1991 č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších změn (živnostenský zákon).

[5] § 80 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.

[6] Vyhláška ze dne 15. listopadu 2006 č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách.

[7] Sociální podnikání. Principy a definice. © 2016 České sociální podnikání [cit. 18. 9. 2016]. Dostupné z: http://www.ceske-socialni-podnikani.cz/cz/socialni-podnikani/principy-a-definice

[8] § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

[9] Zákon ze dne 12. září 2013 č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, ve znění pozdějších předpisů.

[10] Zákon ze dne 25. ledna 2012 č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích).

[11] Zákon ze dne 20. listopadu 1992 č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.

[12] Zákon ze dne 22. července 2009 č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů.

[13] Zákon ze dne 21. dubna 2006 č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.

[14] Zákon ze dne 13. května 2004 č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů.