Trauma-zohledňující přístup v sociální práci jako prevence retraumatizace a sekundární viktimizace uživatelů a uživatelek sociálních služeb

Dopady neléčeného traumatu[1], retraumatizace nebo sekundární viktimizace těch, kteří a které zažily domácí a sexuální násilí nebo jiný typ interpersonálního traumatu, mohou být rozsáhlé a mohou oběti zraňovat více než újma primární (Roubalová, s. 28). Zničující dopady prožitého traumatu jsou často prohlubovány neadekvátními reakcemi okolí, ať už to jsou osoby blízké (rodina, přátelé), neznámí lidé (svědci, veřejnost, média) nebo pomáhající odborníci (policie, soudce, soudní znalec, případně sociální pracovník). Tyto neadekvátní reakce nejen snižují důstojnost obětí, ale komplikují také integrování prožitku, případně efektivní řešení situace, či dokonce zabraňují obětem další pomoc vyhledat nebo vůbec trestný čin nahlásit. Podle dostupných zdrojů například trestný čin znásilnění nahlásí pouze 3‒8 % obětí. Jedním z důvodů pro tak nízkou míru nahlašování jsou právě obavy z nedůvěry a zpochybňování ze strany policistů (Amnesty International, 2015, online; Ciprová, 2010). Ty oběti, které trestný čin znásilnění nahlásí, se pak s těmito nevhodnými a necitlivými reakcemi policie často opravdu setkávají (Bílý kruh bezpečí, 2017, online).

Chcete-li zobrazit tento obsah, musíte být předplatitelem časopisu.

Zapomněli jste heslo?

Nemáte předplatné? Objednejte si ho.

Chci předplatné