Václav Šubert: průkopník charitativní a diakonické práce

Úvod

Dílo a život, ale i motivy průkopníka a zakladatele charitativní a diakonické práce na území dnešní České republiky Václava Šuberta není dosud příliš známé. V článku vycházím z vlastního bádání, které jsem vložil do diplomové práce. Časový odstup umožňuje střízlivé zhodnocení působení Václava Šuberta, ale i doplnění mého dřívějšího bádání o nové poznatky. Šubertem poskytovaná pomoc bližním se sice odlišuje od současného pojetí sociální práce jako profesionálního pomáhajícího oboru, nicméně Šubert zůstává svým osobním nasazením inspirující osobností. V červenci roku 2025 uplyne 200 let od jeho narození. Pojďme si tedy připomenout dílo a život Václava Šuberta.

Dílo Šuberta se stalo nedílnou součástí života celé naší společnosti. Ostatně, má své pokračovatele minimálně v 1 500 zaměstnancích Diakonie Českobratrské církve evangelické, která na Šubertovu činnost navazuje, nejen v místě jeho působení, v Krabčicích. Při náhledu širším jsou pak následovníky v díle Václava Šuberta všichni pracovníci v sociálních, charitativních a diakonických službách v současné České republice. Za hlavní odkaz evangelického faráře Václava Šuberta lze považovat jeho důraz na praktickou pomoc konkrétním lidem jako praktické vyjádření křesťanské víry, naděje a lásky.

Václav Šubert a jeho dílo

Václav Šubert se narodil 9. července 1825 v obci Kadlín u Mšena, na Mělnicku. Do Krabčic byl povolán evangelickým sborem v dubnu 1862. Již brzy po jeho ustanovení jako faráře evangelického sboru došlo k zavedení biblických hodin, které známe i ze sborů protestantských církví. Šubert se se svými farníky scházel třikrát v týdnu. Společně četli biblické oddíly a každý sám za sebe přidával výklad, jak se přečtený text dotýká jeho života: v zaměstnání, v hospodářství, v řemesle. Na jedné z těchto biblických hodin společně četli text z bible:

Před Bohem a Otcem naším si připomínáme vaši činnou víru, usilovnou lásku a vytrvalou naději v našeho Pána Ježíše Krista.[1]

Jako pokaždé se zajímali, co pro každého tato slova znamenají. Činná víra je ekumenickým překladem kralického výrazu práce lásky. A jaký význam činná víra, práce lásky, pracující láska má, o tom dlouze debatovali. Následně si mezi sebe rozdělili chudší členy krabčického sboru a zjišťovali, jak by jim mohli pomoci. Za vybrané peníze nakoupili brambory a obilí. Mezi členy krabčického sboru ani v diaspoře sboru však nenašli rodinu, která by měla až tak velkou nouzi – zakoupené obilí a brambory tedy věnovali rodině, která měla nejméně. Bratři pocítili nesmyslnost dalších podobných podpor, neboť nenaplňovaly obsah pojmu pracující láska.

V této době se z tzv. kaiserswerthských ústavů (založeny r. 1836 Theodorem Fliednerem, pozdější školy pro vzdělávání učitelek) vrátila dcera ledčického faráře Eleonora Kašparová. Václav Šubert ji pozval na biblickou hodinu, aby získal více informací o kaiserswerthských ústavech. Při této příležitosti Eleonora Kašparová vyslovila návrh, zda by mohla začít vést nedělní školu v Krabčicích. Dne 7. května 1864 začala své vyučování první nedělní škola v tehdejším Českém království.

Přiblížila se doba žní, rok 1864. Václav Šubert obešel rodiny členů krabčického sboru, které měly malé děti, a nabídl jim hlídání dětí po celý den. Rodiče i Václav Šubert počítali s opatrovnou pouze po dobu žní. Rozhodnutí založit v Krabčicích opatrovnu stálou úzce souviselo s hledáním vhodným prostorů. Úmysl se zrodil – jak jinak – na jedné z biblických hodin. Václav Šubert se společníky odkoupil od Františka Mrdáčka hostinec, který původně sloužil jako fara a modlitebna augsburského vyznání. Adaptací hostince pro opatrovnu dětí vznikla v přízemí jídelna, prádelna, dvě kuchyně; v prvním patře pak ložnice, dva pokoje, nemocniční pokoj, spíž. Získání potřebného úředního povolení pro otevření opatrovny bylo jednodušší díky císařskému patentu vydanému roku 1861. Založit ,,opatrovnu“ pro děti bylo mnohem snazší než získat povolení k otevření např. výchovného ústavu. Předchůdkyně současného Domova odpočinku ve stáří[2], stálá opatrovna, byla otevřena bohoslužbou dne 1. listopadu 1864. Prvního listopadu 1864 měla opatrovna 35 dětí, na konci ledna 1865 bylo v opatrovně již dětí 40. Václav Šubert během prvního roku vedení opatrovny pro děti poznal, že je třeba získat zkušenosti odjinud. Vypravil se tedy na cestu po Německu, kde si pozorně prohlédl dva ústavy: Ústav diakonek v porýnském Kaiserswerthu a ústav Hrubý (či Drsný) dům v Hornu u Hamburku. I na základě těchto cest se rozhodl Václav Šubert založit školu v opatrovně, a to k 1. 11. 1866. Od následujícího roku, 1867, bylo součástí opatrovny oddělení pro děti ve věku do 6 let, mezi kterými byly i děti osiřelé, bez rodičů. Odtud také pozdější, nepřesné označení sirotčinec pro opatrovnu. V listopadu 1867 Václav Šubert poprvé pomýšlel na přeměnu opatrovny na dívčí vychovávací ústav. V dubnu 1868 Šubert odjíždí do Londýna, vrací se po deseti týdnech a tato cesta po Anglii přinesla 5000 zlatých. Šubert začíná stavět nový dům pro školu opatrovny. Nezačíná na zelené louce, ale v místě č. p. 24. Toto číslo přešlo na nově vystavěný dům. V březnu 1872 se Šubert vydává na cestu do Nizozemska, vrací se o měsíc později a přivezl 1400 zlatých, které použil na splacení části dluhů opatrovny.

Šubert se rozhodl začít stavět novou budovu pro ústav, a to roku 1875. Přes veliké nesnáze se chovanky ústavu přestěhovaly ve školním roce 1875/1876. Ve staré (původní) části zůstala zachována pouze opatrovna, zvaná sirotčinec. Nová budova, č. p. 58, byla dosti zadlužená. Na úhradu dluhů přispěl – na tehdejší dobu – značnou částkou šesti tisíc zlatých[3], Jan Karafiát, autor známé knihy BROUČCI.

Po smrti Václava Šuberta[4] přešel dům č. p. 58, 57 a 24 i s pozemky na vdovu Amalii Šubertovou. Nicméně již roku 1887 přešel ústav do majetku (a správy) nově vzniklého kuratoria. Tolik něco málo z historie ústavu. Pojďme se v krátkosti podívat na motivy, které vedly k založení Krabčického ústavu.

Prvotním motivem byla touha dělat něco pro Krista, nespokojit se pouze s účastí na bohoslužbách, ale osvědčit svoji lásku ke Kristu pomocí svým bližním. Pokud mají motivy vedoucí k založení Krabčického ústavu nějaký svůj střed, domnívám se, že je jím novozákonní víra, která se projevuje láskou. V listě Galatským 5,6: pistis di agapés energúmené, tedy v češtině: víra, která se projevuje láskou[5].

Právě působení energické (činné i dynamické) lásky na Šuberta a Krabčické, respektive snaha o její praktické uplatnění v praxi vedly až k založení Krabčického ústavu Václavem Šubertem. Cílem Václava Šuberta byla pomoc bližním, ve kterých Šubert viděl Krista. Mt 25, 35-45: O naplnění podobenství O posledním soudu se Václav Šubert právě krabčickým dílem snažil.

Závěr

Krabčický ústav (s původním názvem Soukromý evangelický dívčí vychovávací ústav), v současnosti jedno ze středisek Diakonie Českobratrské církve evangelické,[6] má za sebou více jak 150letou historii. U jeho zrodu stál jak protestantský pietismus, tak jeho důraz na charitativní činnost. Organizovanou sociální práci mohli křesťané rozvíjet již od 4. století, kdy jim byla zaručena tolerance. Právě přijetí křesťanství jako státního náboženství umožnilo rozvoj sociální práce. V ústavech pro chudé, nemocné, staré lidi pokračovala sociální práce po celý středověk. Založení a následné vedení krabčického ústavu je ovocem sociální práce menšinového českého evangelictví, jeho pietistické ražby, která navazovala na německou vlnu probuzenectví v 19. století. Podle dostupných zdrojů lze Václava Šuberta považovat za významnou postavu sociální práce v tehdejším Českém království a datum 1. 11. 1864 lze označit jako datum počátku vzniku sociální práce v současném pojetí. Dobová podmíněnost 19. století neumožňuje ztotožnění pojetí sociální práce poskytované Šubertem s pojetím současným, které zdůrazňuje profesionalitu v pojetí sociální práce.

Zbyněk Marjanko

Literatura:

MARJANKO, Z. 2000. Krabčický ústav, historie ústavu od jeho založení 1. 11. 1864 do roku 1885 [diplomová práce]. Praha: Univerzita Karlova v Praze.



[1] Podle ekumenického překladu, 1. Tes. 1, 3.

[2] Viz: https://krabcice.diakonie.cz/, ke dni 24. 7. 2018.

[3] Marjanko, 2000, str. 49. Jedná se o dedukci z archivních materiálů.

[4] Marjanko, 2000, str. 48, poznámka 143: 21. února 1885 ráno.

[5] Biblický výraz: činná víra, či v jiném překladu: víra láskou dělající je i u zrodu teologie osvobození, a to jako praktická odpověď na otázku lidí (co máme činit?), kteří jsou osloveni evangeliem. Viz například: Výzva latinskoamerické teologie osvobození, 1992, disertační práce docenta Halamy.