Editorial

Brát vážně různé světy různých účastníků dějů sociální práce

Za tématem „pohled lidí se zkušeností“ stojí otázka: Co potřebujeme vědět, abychom mohli dobře pomáhat? Jak téma samo napovídá, chtěli jsme původně upozornit, že jedním z předpokladů dobré sociální práce je vzít v potaz a otevřít se tzv. zkušenostnímu vědění. Ve výzvě autorům textů pro toto číslo jsme zkušenostní vědění definovali jako chápání vlastní situace a způsobu jejího řešení lidmi se zkušeností, tj. klientů sociálních pracovníků, kteří z vlastní zkušenosti vědí, jak jim nedostatek příležitostí brání žít podle vlastních představ. Očekávali jsme, že autoři, kteří do čísla napíší, různými způsoby rozvinou náš předpoklad, že a jak je třeba brát vážně zkušenostní vědění klientů sociální práce.

To se sice částečně stalo, ale odpověď autorů byla širší: škála článků, které redakci nabídli, napovídá, že je podle autorů tohoto čísla třeba v procesu pomáhání brát v úvahu autentickou zkušenost a vědění různých účastníků interakce mezi klienty a pomáhajícími. Kromě článků, které pojednávají o vědění klientů, nabídli autoři také články o zkušenosti a perspektivách sociálních pracovníků v praxi, sociálních pracovníků akademiků, těch, kdo sociální práci studují, a také peer-pracovníků. O vědění klientů pojednávají akademické články Moniky Bjelončíkové a Venduly Gojové; Kristiny Wilamové; Zuzany Broskevičové; a Alice Gojové s Eliškou Černou, Barborou Gřundělovou a Lukášem Romanem (dále jen „Alice Gojová a kol.“). V publicistické části najde čtenář autentické vyprávění, a tedy žitou perspektivu člověka se zkušeností – Miroslava Michálka, který žije se zrakovým handicapem a je znám nejen jako houževnatý organizátor sociálních služeb pro lidi se zrakovým handicapem, ale také jako autor nejednoho textu, mj. knihy „Žít jako vy, …“ věnované otázce rovných příležitostí lidí se zrakovým handicapem. Miroslav Michálek čtenářům nabízí vědění získané zkušeností celého svého životaběhu, kterému pro jeho pestrost necháváme výjimečně vyznít v delším vyprávění.

O zkušenosti a perspektivách sociálních pracovníků v praxi píše v akademické části čísla Júlia Fričová, v publicistické části pak Jan Kadlec; Petr Makal; a také Gabriela Kabátová. Vědění sociálních pracovníků akademiků je předmětem teoretického rozboru Jana Kaňáka a Jana Váni. Perspektivou akademiků se zabývá také Alice Gojová a kol., z jejichž pohledu se zkušenosti a perspektivy sociálních pracovníků v praxi a sociálních pracovníků akademiků navzájem prolínají. V publicistické části rozšiřují Vendula Gojová a Eliška Černá škálu typů zkušenostního vědění o perspektivu těch, kdo sociální práci studují.

Perspektivu peer-pracovníků přidávají, rovněž v publicistické části čísla, Vladimíra Osadníková (manažerka jednoho z center Anabell se zkušeností života s poruchou příjmu potravy a peerkonzultantky); Evžen Vojkůvka (člověk, pro něhož se identita bezdomovce stala minulostí); a Kateřina Ptáčníková, která rozmlouvá se členy peerské skupiny ze Společnosti Podané ruce, koordinátorkou Monikou Čtvrtníčkovou a s peer pracovníky Evou Šulerovou, Helenou Charvátovou a Teodorem Červenkou.

Akademické články „Nebrat ty lidi jako ajcáky, který si za to můžou…“ Moniky Bjelončíkové a Venduly Gojové a Potřeby akademiků a expertů s žitou zkušeností ve výuce sociální práce Alice Gojové a kol. přímo ukazují, jak lze vědění lidí se zkušeností začlenit do praxe sociální práce. V publicistické části čísla pojednává o zapojení vědění lidí se zkušeností do praxe sociální práce Martina Chlápková s Kateřinou Krčmářovou („Jediným a možným expertem na svůj život je člověk sám…?“); a taky Vendula Gojová s Eliškou Černou („Proměny přemýšlení studujících nad zranitelnými skupinami lidí v sociální práci“). Akademické texty Kristiny Wilamové Vnímání významů domova perspektivou klientů sociálního bydlení a Zuzany Broskevičové Žitá zkušenost s chudobou napříč generacemi: impulzy pro sociální práci skýtají čtenáři pronikavý vhled do světa lidí bez domova a lidí se zkušeností chudoby. Kristina Wilamová sociálním pracovníkům odhaluje význam sociálního bydlení jako domova. Zuzana Broskevičová ukazuje, jak jsou osobní strategie chudých rámovány institucionální strukturou a praktikami jejich sociálního prostředí. Pokud z pohledu Broskevičové je možnost vymanit se z chudoby (včetně zadluženosti) podvázána jednáním, které je dáno pozicí chudých ve společenské struktuře, pak z pohledu Petra Juříčka a Josefa Smolíka (Zadluženost vězněných osob jako příčina jejich recidivy) se věci mají přesně naopak: zadluženost lidí se zkušeností výkonu trestu implikuje recidivu proto, že lidé se zkušeností takového pobytu nejsou dostatečně finančně gramotní, a osobně proto selhávají. Júlia Fričová (Percepcia obmedzení a dilem sociálnych pracovníkov z Centier pre deti a rodiny) ukazuje, že sociální pracovnice vnímají své jednání jako omezené řadou subjektů v jejich organizačním prostředí, včetně klientů, jejichž jednání je podle sociálních pracovnic omezující, pokud nejsou přiměřeně motivováni ke spolupráci. Jan Kaňák a Jan Váně nabízí teoretický aparát, s jehož pomocí lze průzračně nahlížet napětí mezi akademickými aspiracemi sociálního pracovníka a peripetiemi, které do jeho života vnáší opakující se potíže s vyjasněním zaměření jeho oboru ve výzkumu i v praxi.

Ponořte se do světů lidí zakoušejících znevýhodnění a sociálních pracovníků, kteří s nimi přicházejí do kontaktu či s nimi spolupracují. Autoři článků tohoto čísla nabízejí různorodé způsoby, jak jejich zkušenostem a jejich vědění porozumět.

Libor Musil, Miloš Votoupal,
editoři čísla