Moudrost praxe sociální práce je relativně novým tématem. Současnost před nás, pracovníky a pracovnice pomáhajících profesí, klade stejné jako generacím před námi i zcela nové výzvy. Individuální, společenské, klimatické, technologické atd. Díky faktu, že pro tuto „novou dobu“ v lidské historii, nedisponujeme dosud dostatečně ověřenými teoriemi a metodami práce, musíme zaměřit pozornost na aktuální moudrost praxe, která nám umožňuje tyto výzvy zvládat, jak ji definovali mimo jiných Chu a Tsui (2008, s. 52): „Moudrost praxe je produktem protnutí teorie a praxe. Je to výsledek převedení teorií do aktuálního kontextu zprostředkovaného skrze osobní sdělení. Je plodem sociální práce a osobních hodnot spojených s morálním a praktickým vyhodnocením, co je pro klienta nejlepší.“ Supervize může být výjimečným prostorem, kde tyto zkušenosti mohou být cizelovány právě do podoby vědomé moudrosti praxe. Základním nástrojem pro zvědomování nevědomého, či jinak řečeno přesouvání vědění z tacitního do explicitního, je reflexe, jak potvrzují při analýze tacitních znalostí Šíp a Švec (Šíp, Švec, 2013, s. 664). Reflexi můžeme obecně rozlišit na dvě základní části. První je reflexe procesu, tedy toho co se dělo zpětně, krok za krokem. Druhou částí je sebereflexe, kdy zaměříme pozornost na sebe, své myšlení a prožívání v dané události. Dnes je již nezpochybnitelná role prožívání (Hájek 2002) v procesu poznávání. Supervize je skvělé místo pro tuto podrobnou reflexi, už jen díky vyhrazenému času a bezpečnému místu, kde se na tuto reflexi systematicky zaměřujeme s podporou supervizora a kolegů.
Zásadní dovedností, díky které dosahujeme moudrosti skrze reflexi, je adekvátní pojmenovávání. Může se to na první pohled zdát samozřejmostí, ale není tomu tak. Přesné pojmenování pocitů a doslova „vhledů“ do fungování světa, společenství a člověka přímo ústí do vzniku moudrosti. Je to až euforický zážitek paralelní s radostí překladatele, jež dosáhne souběhu významů ve dvou různých jazycích. Jsou to ony pověstné „aha momenty“, kdy se nám „rozbřeskne“ a najednou vidíme, co jsme předtím neviděli a věci do sebe nečekaně zapadají jako puzzle do celkového obrazu reality. Co však je ona zmiňovaná moudrost praxe sociální práce? Jaké má kvality? Jsem přesvědčen, že tato moudrost musí být prakticky využitelná ke šťastnějšímu zvládání života, jinak se stává pouhou vědomostí bez zásadního užitku. Opakovaně narážíme na propast mezi formálním vzděláváním v oborech pomáhajících profesí a potřebami v praxi, které zhusta reflektují nováčci. Jejich údiv nad nefunkčností naučených, „zaručených“ technik např. vedení rozhovoru, motivování klientů, či navazování prostého mezilidského vztahu. Teorie smysluplné výuky sociální práce dnes osciluje mezi extrémními polohami drilování tvrdých metod až po heurestické pojetí učení praxí skrze metodu pokus omyl (Cheung, 2016).
Důležitou a málo zmiňovanou skutečností je zásadní provázanost moudrosti s etickým jednáním. Základním parametrem je naše prožívání, které následuje po našem jednání v základním pocitovém rozlišení příjemné x nepříjemné. Jak uvádí Frýba: „Ten, kdo chce žít eticky a šťastně je veden k pochopení souvislostí, které si sám může ověřit vhledem do vlastního prožívání.“ (Frýba 1996, s. 78).Naším základním nástrojem pro naši práci jsme my sami. Skrze etický život získáváme skutečné sebevědomí, sebeúctu a pocit sebehodnoty u sebe sama. U druhých naše etické jednání vzbuzuje respekt a důvěru spolu s pocitem bezpečí. Záměrná kultivace těchto kvalit může být předmětem specificky zaměřené růstové supervize (Horák, 2022, s. 35). Co však činí moudrost praxe sociální práce odlišnou od jiných oborů? Vyjdu z mojí osobní, letité zkušenosti supervizora v oblasti pomáhajících profesí. Klíčovým faktorem je moudrost praxe v základní polaritě důležité x nedůležité pro eliminaci rizik nešťastného života. Tak jak jsem formuloval výše, pouze taková moudrost, která vede k dovednému zvládání těžkostí života a pocitu spokojenosti v něm, má pro nás skutečný význam. Díky komplexnímu pohledu na úskalí života skrze náš obor vidíme člověka při jeho zrození, dětství, dospívání, zralosti, stárnutí, nemoci a smrti. Rodinu před jeho narozením i po jeho smrti. Rizika postižení, nemoci, úrazů, závislostí, chudoby atd. Můžeme v přímém přenosu sledovat dopady nových trendů ve výchově dětí, zpochybňování důležitosti a relativizace role rodinných vztahů či hledání funkčního a kvalitního nastavení sociálních služeb a péče pro potřebné. Právě proto je naše moudrost praxe založena nikoli na smyšlených, vysněných trendech prezentovaných sociálními sítěmi, ale na skutečných příbězích našich klientů a klientek. Vidíme ostře bazální potřeby (Horák, s. 235), jejichž naplnění vede k prožitku spokojenosti a šťastnému životu. Častým společným jmenovatelem klientů či klientek sociálních služeb je právě rozbitý systém rodiny vedoucí ke ztrátě historicky nejosvědčenějšího „jistícího lana“ v případě psychického či sociálního pádu. Často první dotaz při kazuistické supervizi je směrován právě na rodinu a blízké klienta/klientky a možnosti jejich pomoci, či podpory. Skrze konfrontaci s lidským utrpením vidíme skutečná rizika života člověka, díky čemuž jim můžeme předcházet a věnovat energii skutečně důležitým věcem. Díky vědomí bolesti a zoufalství v životě lidském můžeme nabýt většího pochopení pro lidská selhání skrze naši empatii a dosahovat tak léčivého soucitu, jak uvádí Joseph Goldstein: „Empatie je počátek soucitu. Empatie nastává, když se zastavíme a cítíme, co se skutečně děje s jiným člověkem, než se poženeme dál našimi životy“(Goldstein, s. 363).
Při práci nahlížíme do života našich klientů/klientek a paralelně vědomě či nevědomě nahlížíme na náš život a snažíme se eliminovat riziko, že budeme v obtížné situaci jako oni. Naše moudrost praxe se zaměřuje také na možnosti efektivní pomoci a tyto poznatky se propisují i do našeho způsobu života. Vidíme dopady patologických forem jednání na vztahy s nejbližšími a na socioekonomickou situaci rodiny. Samozřejmě nechci tvrdit, že sociální pracovníci/pracovnice jsou skupinou dokonalých lidí, kteří zodpovědně pečují o své rodiny a žijí příkladným způsobem života. Troufám si ale tvrdit, že mnohem lépe vnímáme dopady jednání na kvalitu života a máme lepší přehled o možnostech pomoci a snad ji také dokážeme snáz využít. Díky tomu všemu můžeme být mnohem věrohodnější pro společnost při sdílení naší moudrosti praxe. Aplikování moudrosti praxe z hlediska pomoci klientům a klientkám lze výstižně představit při dosahování klíčových základů celé sociální práce, a to: získání a udržení důvěry klienta/klientky po celou dobu spolupráce a adekvátní míra podpory ke změně směrem k jeho lepší kvalitě života. Výzkumy věnující se moudrosti praxe sociální práce zmiňují velkou míru specificky individuálního přístupu (Cheung, 2016), a právě tato by měla být na supervizi podrobena podrobné reflexi a postupně rozvíjena tak, aby se stala pro pracovníka/pracovnici vědomým nástrojem. Současně také inspirací pro ostatní účastníky supervize, supervizora nevyjímaje.
Naše moudrost praxe sociální práce, ať už se vztahuje k našim životům či k životům našich klientů/klientek, je však velmi málo slyšet ve veřejném prostoru. Neil Thompson ve své knize Understanding Social Work – Preparing for Practice má kapitolu Bloody social workers!, kde uvádí skutečnost, že ať už sociální pracovník/pracovnice někomu pomůže či nepomůže, vždy je to z pohledu některých lidí ve společnosti špatně (Thompson, 2000, s. 156). Někdy se dostáváme až do situace, kdy jsou hasiči obviňováni z požáru. „V důsledku přebujelého sociálního systému a politické korektnosti se naprosto rozpadla instituce rodiny…“ (Bárta 2021, s. 89). Je pro nás všechny výzvou najít způsob, jak zprostředkovávat naše vědění a zkušenosti, jelikož tím můžeme učinit mnohé pro naše kolegy, klienty, uživatele služeb a celou společnost. Můžeme vyvracet předsudky a osvětlovat tíživé situace pro lidi dosud nepolíbené naší věcí. A pak snad i naše profesní hrdost bude větší a společnost bude více stát o moudrost praxe sociální práce, která je zásadní nejen pro její zdraví, ale také pro jednotlivce a jeho schopnost žít šťastný a spokojený život.
Michal Horák,
Supervizor
Použitá literatura a zdroje:
BÁRTA, M. 2021. Sedm zákonů – jak se civilizace rodí, rostou a upadají. Brno: Jota.
CHEUNG, J. CH. 2016. Researching Practice Wisdom in Social Work. Journal of Social Intervention: Theory and Practice, 25(3), 24–38.
CHU, W. C. K., TSUI, M. 2008. The nature of practice wisdom in social work revisited. International Social Work, 51, 47–54.
GOLDSTEIN, J. 2016. Mindfulness: a practical guide to awakening. Boulder: Sounds True.
FRÝBA, M. 1996. Psychologie zvládání života – aplikace metody abhidhamma. Brno: Masarykova univerzita.
HÁJEK, K. 2002.Tělesně zakotvené prožívání. Praha: Karolinum.
HORÁK, M. 2009. Možnosti využití nových psychoterapeutických trendů v praxi sociálních kurátorů. In: GOJOVÁ, A (ed.). Sborník studijních textů pro sociální kurátory. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 234–240.
HORÁK, M. 2022. Supervize – příručka pro uživatele.Tábor: Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR.
ŠÍP, R., ŠVEC, V. 2013. Pojetí tacitních znalostí v paradigmatu sjednoceného pole. Pedagogická orientace, 23(5), 664–690.
THOMPSON, N. 2000. Understanding Social Work – Preparing for Practice. New York: Palgrave.
