V článku se věnuji závěrům, které vyplynuly z výzkumné části rigorózní práce. Rigorózní práci, resp. její zásadní část, jsem tvořila v období 2014 – 2017. Nejprve se stručně věnuji metodice, kterou jsem v práci použila, a definuji základní teoretická východiska, ze kterých jsem při tvorbě práce vycházela. Stěžejní část textu uvádí závěry, které vyplynuly z výzkumné části rigorózní práce na základě realizovaných nestrukturovaných rozhovorů se sociálními pracovníky, tyto výstupy pak krátce shrnuji. Nakonec nastiňuji možná doporučení a postupy sociálních pracovníků tak, aby laická i odborná veřejnost vnímala sociální práci jako specializovanou činnost a docházelo k uznání specifického přínosu sociální práce pro postmoderní společnost.
V rigorózní práci (2018) jsem se zabývala otázkou, zda a jak se sociální pracovníci podílejí na utváření identity svého oboru a zda způsob jejich utváření oborové identity odpovídá formám, které předkládá teorie institucionalizace oboru sociální práce v moderním kontextu či zda formy a způsoby účasti na utváření identity korespondují s teorií institucionalizace oboru sociální práce v kontextu postmoderním. Předpokládala jsem, že se na utváření identity svého oboru mohou podílet i zcela jinak. Identitu, resp. její místo v procesu institucionalizace oboru sociální práce vnímám jako popis reakce společnosti na problémy, které z perspektivy nikoliv jenom sociálních pracovníků, ale celé společnosti, vedly ke vzniku a ustavení sociální práce.
Východiskem byl text prof. Musila s názvem: Výzvy postmoderní institucionalizace pro vzdělávání v sociální práci (2013), který vymezil odlišné způsoby komunikace, které sociální pracovníci v moderní a postmoderní situaci používají k získávání renomé (prestiže).
K výzkumu jsem zvolila kvalitativní přístup k získávání, analýze a interpretaci dat. S celkem dvaceti respondenty / sociálními pracovníky jsem realizovala nestrukturované rozhovory. Neomezovala jsem se pouze na lokalitu svého bydliště, tedy na Ústí nad Labem, ale zahrnula jsem širší oblast – Litoměřicko, Teplicko, Děčínsko, Roudnicko, Mělnicko, Jindřichohradecko, Prahu a Brno. Výzkumné šetření probíhalo od července 2014 do února 2015.
Z výzkumného šetření vyplynulo přesvědčení sociálních pracovníků, že „skutečná“ sociální práce spočívá v „řešení situací klienta“, v „práci s ním v terénu, nejen s administrací dávek“, v „zaměření hlavně na klienta“ a v „individuální práci s ním“ v rámci organizace, kde je sociální pracovník zaměstnán. Zároveň proniká představa, že „velká část veřejnosti vůbec neví, co to vlastně je sociální pracovník a co dělá“, což souvisí podle sociálních pracovníků s postojem státu k sociální práci, která je chápána jako dodatková služba a podřadná činnost s nedostatečným finančním oceněním.
Z výzkumného šetření dále vyplynulo, že k výkonu sociální práce je potřeba určité základní vzdělání k výkonu profese, které však není považováno za hlavního garanta statusu oboru a odbornosti, neboť sociální práce je chápána zejména jako praktický obor. V tom smyslu se sociální pracovníci rozdělili na dvě skupiny, přičemž jedna skupina za základní úroveň vzdělání pro sociálního pracovníka považovala dosažení „alespoň bakaláře“, druhá skupina zastávala přesvědčení, že „titul z člověka sociálního pracovníka nedělá.“
Ve výzkumném šetření se objevilo i téma autonomní oborové asociace, a to s ohledem na období ve kterém se diskutoval návrh zákona o sociálních pracovnících. Většina oslovených sociálních pracovníků se vyjádřila k autonomní oborové asociaci v negativních konotacích, doslova zaznívalo: „jako lékařská komora má nějaký hlas, tak třeba i ta naše by mohla mít jednou nějaký postavení v tý společnosti… ale jsem k tomu trochu skeptická,“ případně: „uděláme další nějakou formální základnu na to, aby se nám zvýšila prestiž… přijde mi to jako velká byrokracie a administrativa navíc, která zase spolkne nějaký finanční prostředky, který by mohly být uplatněný na ohodnocení nás zaměstnanců.“
Zdá se, že zlatá nit, která byla zřejmá v rámci celého výzkumného šetření a jeho kontextu, je pomoc, kterou sociální pracovník nabízí svým klientům a která je tím atributem, který sociální pracovníci považují za standard, o němž chtějí přesvědčit veřejnost jako o standardu nabízeném profesionálem – sociálním pracovníkem. Řečeno slovy respondentek: „sociální pracovník pomáhá lidem..“ nebo „je hezký, když od vás odejde člověk, kterýmu jste pomohla.“.
Účast na utváření identity oboru sociální práce sociální pracovníci tedy konstruují zejména svou vlastní aktivitou, nabízením a realizováním praktické konkrétní pomoci svým klientům. Dle zjištění je pro sociální pracovníky důležité vědět, že klientům „pomohli“, že „nabídli řešení“, „usnadnili život“ a podobně. Lze tedy říci, že toto jsou výsledky, které sociální pracovníci hodnotí jako něco, „co se v životě klienta podařilo.“ Takto si představují účast na utváření identity oboru sociální práce, přičemž hodnocení toho „co se podařilo,“ je na každém jednotlivém sociálním pracovníkovi, který hodnotí zejména prostřednictvím zpětné vazby od klienta.
Výsledná doporučení
Veřejnost stále nemá jasnou představu o práci sociálního pracovníka. Výjimku tvoří ti, kteří se se sociálním pracovníkem osobně setkali ve svém životním příběhu. Největší úkol pro sociální pracovníky vnímám v umění vysvětlit, obhájit a interpretovat svou roli ve své zaměstnavatelské organizaci. S tím souvisí potřeba kvalitního vzdělávání sociálních pracovníků a potřeba umět definovat, čím jako sociální pracovník jsem, kdo jsem, upevňovat si stále svou identitu tak, že jí sociální pracovník bude promýšlet ve svém kontextu. Inspirativním prvkem je zavést ve školách komunikační dovednosti, kde by se studenti učili vyjednávat na konkrétních příkladech, případně pozvat pracovníky ostatních oborů a ve vzájemné interakci s nimi „zkoušet“ vyjednávat. Promýšlet, jak najít vzájemně přijatelnou reakci klienta (tedy toho, který má potíž s interakcí v sociálním prostředí) a sociálního prostředí a nahlédnout na situaci tak, že oba zmíněné subjekty mohou mít „problém“.
Za důležité vnímám i znalost praktického kontextu, jak pomáhat, tedy mít zmapovanou síť ostatních pomáhajících oborů, dobře vědět, na koho se může sociální pracovník obrátit, ale i vědět, jak působit na klienta, aby jeho reakce byly přijatelnější.
Pavlína Linková,
sociální pracovnice ve veřejné správě, Obec Velké Březno
Použitá literatura a zdroje
MUSIL, Libor. 2013. Challenges of Postmodern Institutionalisation for Education in Social Work. In: MATULAYOVÁ, T. a. MUSIL, L. Social Work, Education and Postmodernity. Theory and Studies in Selected Czech, Slovak and Polish Issues. Liberec:Technical University of Liberec, s. 10–72. ISBN 978-80-7494-032-3.
LINKOVÁ, Pavlína. 2018. Konstrukce účasti sociálních pracovníků na utváření identity oboru sociální práce v moderních a postmoderních podmínkách. Rigorózní práce. Brno: Masarykova univerzita, katedra sociální politiky a sociální práce.
