Co s ubýváním solidarity?

Politolog a filosof Pavel Barša v rozhovoru pro kulturní přílohu Práva Salon na konci minulého roku vyslovil názor, že označení postkomunistická země už o České republice přestává platit, protože téma vymezení se k minulému režimu přestává být klíčové. Dle jeho soudu bylo toto vymezování spojeno s černobílým viděním a bývalo zneužíváno v politickém boji. Vztah k minulému režimu, politicky a mnohdy i emočně stále přece jen silné téma, je v různých souvislostech zajímavá otázka i pro sociální práci. Jedním z podstatných témat je důsledek působení času, který nás vzdaluje od doby velice štědře garantovaných sociálních jistot, ve vztahu k vývoji situace sociálně vyloučených obyvatel. Bohužel, sociální práce nás někdy může vést ke zkušenosti, že vhodné nové označení pro českou společnost namísto označení postkomunistická, užívající frekventovanou předponu post-, by (s trochou nadsázky) mohlo být země „postsolidární“. Státem garantovaná solidarita postupně slábne, zatímco její potřeba naopak roste a jiné formy solidarity tento úbytek zásadním způsobem nekompenzují. Paradoxní je, že v této situaci je ještě stále často živen mýtus, že Česká republika je velmi rovnostářská společnost.

Jedním z příkladů důsledků působení času může být nárůst počtu lidí, kteří byli shledáni jako invalidní nebo dosáhli důchodového věku, ale nemají nárok na výplatu důchodu. Jedním z příkladů nefunkční solidarity je situace s umísťováním seniorů, invalidů a nemohoucích lidí, kteří se dlouhodobě nacházejí, nebo se aktuálně ocitli v situaci bezdomovectví, často vyžadují zvláštní režim a jejich zdravotní stav neumožňuje pobyt v běžném azylovém zařízení či přežít v podmínkách „ulice“. Tato situace může souviset s dlouhodobější životní dráhou (ve spojitosti s bezdomovectvím, závislostí či duševní nemocí), ale také s relativně náhlou změnou situace v důsledku sociální izolace, zhoršení zdravotního a psychického stavu a snížení sociálních kompetencí samostatně řešit problémovou situaci.

Jako důsledek této situace lze chápat nedávno na mediální hladinu proniklý případ ubytovny v Dluhonské ulici v Přerově. V otřesných podmínkách ubytovny zde žili na ubytovně nesoběstační lidé, zdá se, že dokonce majitel ubytovny spolupracoval s některými zařízeními poskytujícími péči. Z novinových článků vyplývá, že se jedná především o bývalé klienty léčeben dlouhodobě nemocných, azylových domů a psychiatrických léčeben. Problém nelze hledat primárně v „podnikateli s chudobou“, který našel nový volný prostor na tomto „trhu“. V systému chybí určitý typ zařízení. Zodpovědnost leží na bedrech spíše úřednické a politické reprezentace, jediné schopné a kompetentní tento problém řešit, ať už na úrovni státní správy nebo samosprávy, než na bedrech řadových sociálních pracovníků a úředníků. V Jihomoravském kraji byly například čekací doby v domovech se zvláštním režimem pro alkoholiky a psychotiky v řádu 5–10 let (hovořím o situaci do konce roku 2013, kterou znám z praxe). Situaci je ale často třeba řešit ze dne na den. Z rozhovorů s kolegy z jiných regionů soudím, že v málokterém regionu je situace s umísťováním chudobou zasažených bezmocných lidí zásadně odlišná. Lidé ve zmíněné ubytovně také byli z několika krajů (a zdá se, že ubytoven s podobnou „filosofií“ je větší množství). Řešení sociální situace není vždy prioritou v přidělování míst v domovech pro seniory, nemluvě o tlaku na ekonomicky racionální jednání. V případech, kdy je nesoběstačný člověk bez střechy nad hlavou, vzniká eticky velmi svízelná situace. Její tíživost si obvykle uvědomuje sociální pracovník, který je s daným případem konfrontován, nejsem si ale jist, zda toto vědomí proniká vždy i dále, mezi výše postavené aktéry samosprávy a státní správy, kteří tuto situaci jako jediní mohou opravdu ovlivnit.

Možná pro jiné oblasti sociálních služeb, než jsou bezdomovci a lidé bezdomovectvím ohrožení (dle nejnovějších odhadů se jedná téměř o čtvrt milionu lidí), bude bilance změn polistopadového vývoje zásadně odlišná a nelze nevidět mnohé pozitivní trendy ve zvyšování kvality sociálních služeb. Nicméně ve zmíněné cílové skupině není problémem kvalita, ale kvantita. Nejsou jím neregistrovaná zařízení sociálních služeb, ale absence těch registrovaných. A v některých případech jde zcela bez nadsázky o přežití člověka v tíživé situaci.

Tato situace ukazuje na zásadní souvislost sociální práce a sociální politiky (a obecně socio-ekonomických podmínek života). Zájem odborné veřejnosti o problematiku bezdomovectví v posledních letech roste. Podstatnou otázkou ale také je, jaký je zájem novinářů o zachycení života těch nejchudších. Náhled veřejnosti má na jednání politické reprezentace rozhodně zásadnější vliv než zkušenost (jakkoli odborně podložená) sociálních pracovníků, byť ji mohou sdělit při komunitním plánování sociálních služeb (navíc i možnost samosprávy řešit situaci je omezená). Majitel přerovské ubytovny se věnuje také „sociálnímu“ ubytování rodin s dětmi. Bezdomovectví rodin s dětmi v souvislosti s předlužeností domácnosti je možná dalším „třaskavým“ nábojem v našem sociálním systému.

Martin Stanoev,
Centrum empirických výzkumů
Fakulta veřejných politik
Slezská univerzita v Opavě