Ve společnosti panují rozdílná stanoviska, co se týče obsahu a rozsahu oblastí charakterizujících občanskou společnost. Zpravidla však bývá občanská společnost spojována se schopností prosazovat zájmy občanů (a za tímto účelem se sdružovat), chránit osobní práva a svobody občanů před zneužíváním ze strany soukromé a politické moci, s pocitem zodpovědnosti za stav veřejných institucí, s důvěrou k těmto institucím i s kritickým odstupem od nich a také s posilováním vztahů solidarity a loajality mezi občany.
Stejně tak se i jednotlivé příspěvky zařazené do tohoto čísla vyjadřují k občanské společnosti a sociální práci z různých pohledů a věnují pozornost rozdílným aspektům. Ivan Kolář se v rozhovoru nazvaném „Model ‚občan radí občanovi‘ u nás už neexistuje“ zamýšlí nad potížemi spojenými s přenosem myšlenky občanského poradenství mezi dvěma kulturami s rozdílným historickým zázemím: mezi Anglií, kde je koncept občanství velmi pevně zakořeněný, a Českou republikou s převažujícím důrazem na formální vzdělání a tituly jako dědictví z dob Rakousko-Uherska. Historický pohled na rozvoj občanské společnosti v dimenzi života spolků, nadací a družstev poskytuje studie Doležalové. Autorka upozorňuje na to, že v tomto směru je Česká republika nesmírně bohatá, takže zdroje občanského étosu a mezilidské spolupráce můžeme hledat v domácí tradici a není nutné se obracet na zahraničí. Mička ve svém příspěvku vychází z definice občanské společnosti jako sdružování a organizace společenských aktivit nezávislých na státu. Všímá si subsidiarity jako klíčového principu utváření občanské společnosti a promýšlí ji z pozice křesťanského sociálního učení. Stát zde není vnímán jako výhradní aktér sociální politiky, ale spíše jako koordinátor, který aktivně zasahuje až do situací, které nezvládnou řešit klientům bližší společenské struktury. Dále pak diskutuje důvody pro důslednou reflexi pojmu subsidiarity (včetně jeho souvislosti s pojmem zmocnění) a jeho aplikaci v oblasti sociální politiky a sociální práce. Takto může být princip subsidiarity pojímán jako protipól vůči rozpínavým ambicím státní moci, a tedy i jako jeden z ideových základů občanské společnosti. S tématem uplatňování principu subsidiarity a zmocnění volně souvisejí i následující statě. Informace o výzkumu, který byl zaměřen na připravenost obcí prvního a druhého stupně poskytovat na lokální úrovni sociálně-zdravotní péči pro seniory, přináší Kubalčíková. Výsledky výzkumu poukazují na to, že obce působí spíše jako pasívní pozorovatelé dění než jako proaktivní aktéři naplnění cílů této priority. Janebová, Hudečková, Zapadlová a Musilová se zaměřují na nesnáze sociálních pracovníků, kteří reflektují dilema mezi obhajováním práv klientů a mocenskými tlaky ze strany zadavatele služby. Stať Zatloukala a Vítka seznamuje s možnostmi využití přístupu orientovaného na řešení při práci s nezaměstnanými. Pracovník pomáhá klientům posunout se z fáze stanovení cílů a diskuse o změně k aktivnímu uskutečnění této změny. Klient je tedy veden k tomu, aby vzal svůj život do svých rukou. Akademickou část uzavírá příspěvek Šrajera a Chocové, kteří se zaměřují na oblast etiky sociální práce s rodinou v přelomové době označované některými autory jako doba postmoderní nebo postmoralistní.
Zveme tímto čtenáře k účasti na dalším promýšlení různých podob občanské společnosti a vztahu mezi sociální prací a občanskou společností včetně rizik a potíží, která aktivního sociálního pracovníka nemohou nechat lhostejným.
Mirka Nečasová a Eva Mydlíková,
editorky čísla
