Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
v tomto čísle časopisu se zaměřujeme na evaluaci a její roli v sociální práci. Většina příspěvků představuje konkrétní případy a výsledky evaluací různých opatření realizovaných v rámci sociální práce. Toto číslo časopisu proto můžeme chápat jako příležitost nahlédnout, jak k evaluaci přistupují jednotliví autoři působící v oblasti sociální práce. Zároveň doufáme, že ukazuje, v čem může být evaluace sociálním pracovníkům prakticky užitečná a jakými přístupy je možné se inspirovat. Přínos evaluace přitom spatřujeme ve větším vhledu do fungování opatření sociální práce, v možnosti tato opatření dále rozvíjet a posilovat kapacity pro jejich fungování, v posílení legitimity těchto opatření v očích stakeholderů, ale také v reflexi vlastních postupů a hodnotových východisek.
Teoretická reflexe je pro evaluaci klíčová a v tomto ohledu je dobrým příkladem první skupina příspěvků. V řadě textů v oboru sociální práce se objevuje pojem očekávání, který mnozí autoři považují za klíčový pro pochopení názorů, diskurzů a jednání aktérů. Představené příspěvky Interpretace očekávání těch druhých sociálními pracovníky Libora Musila a Koncepce očekávání jako komplexní evaluační nástroj v sociálních vědách Karla Řezáče nám tak mohou napomoci v pojmové a teoretické reflexi uvedeného pojmu. Tato reflexe má v evaluaci mnohé klíčové významy – je významná pro vymezení pole poznání, definici evaluační hledisek a pro vzájemné porozumění mezi aktéry; pro reflexi kontextu práce sociálních pracovníků a důvodů implementačních změn; pro reflexi hodnot, na kterých je definice pojmu vystavěna, a jejich diskurzivní, případně sociálně politické konotace; v posílení vazby mezi teoretickou reflexí konceptů a jejich následným uchopením.
Škála různých představených metodologických přístupů využitá autory článků zařazených v tomto čísle je opravdu bohatá. Oproti jiným disciplínám se v sociální práci méně setkáváme s přístupy dopadové evaluace. Mnohem větší důraz je kladen na přístupy analýzy před programem (ex-ante evaluace) a procesní formy evaluace. Cílem porozumění je zde zpravidla mikroperspektiva individuálního nahlížení (názory, očekávání), individuálního jednání a vzájemných interakcí mezi vymezenými skupinami aktérů a sociálními pracovníky (pracovníky v sociálních službách). Proto mezi využitými postupy dominují kvalitativní formy (převážně rozhovory, textové analýzy), případně doplněné o spíše anketní (nereprezentativní) formy kvantitativního výzkumu. Jeden z příspěvků pak využívá mj. faktorovou analýzu.
Ex ante evaluace (evaluace potřebnosti opatření a připravenosti na realizaci opatření) jsou zastoupeny příspěvkem Analýza pripravenosti poskytovateľov sociálnych služieb na hodnotenie podmienok kvality Andreje Mátela a Bohuslava Kuzyšina. Autoři zde vycházejí ze systémové perspektivy a upozorňují tak na význam kontextu (např. legislativního, politického) pro programovou evaluaci. Představená hlediska hodnocení (připravenost poskytovatelů, bariéry poskytování) jsou hlediska typická pro rodinu evaluací nazvaných jako analýza potřeb. Kromě toho je v tomto příspěvku velmi dobře prezentována perspektiva hodnocení kvality. Ta spočívá v hodnocení opatření podle předem stanoveného normativního standardu.
Procesní evaluace se zabývají zhodnocením vybraných aspektů realizace programu zpravidla zjišťovanými během programu nebo bezprostředně po jeho skončení. V příspěvku Hodnocení implementace české aktivační politiky Barbora Gřundělová uplatňuje procesní evaluaci tak, že diskutuje jednotlivé dílčí aspekty procesu – interakcí mezi klienty a pracovníky Úřadu práce ČR. Příspěvek přitom představuje typický pohled zaměřený na vhled na úrovni reakce aktérů (bez předem stanovených kritérií). Oproti tomu příspěvek Agniezsky Zogaty-Kusz Jedna z nejvíce hated jobs v ČR? Práce s migranty a reakce okolí se zamýšlí nad pozicí sociálních pracovníků pracujících s „nepřijímanou“ cílovou skupinou a nad jejich osobní reflexí toho, jak se projevuje tato práce v jejich osobním a pracovním životě. Tento příspěvek tedy mj. upozorňuje na klíčovou roli kontextu (zde veřejné mínění) pro výkon práce sociálního pracovníka.
Jiným příkladem uplatnění specifického přístupu procesní evaluace je příspěvek Soni Kalendové Evaluace sociální inovace: Plánování a vyhodnocování v oblasti sociálně-právní ochrany dětí za využití nástroje Outcomes StarTM Tool. Autorka vyhodnocuje konkrétní specifický nástroj převzatý ze zahraničí a v procesu jeho uplatnění hledá subjektivně vnímané přínosy implementace tohoto nástroje pro sociální pracovnice a pracovníky. To umožňuje odlišit přínos nástroje od dalších částí procesu. Dobře se přitom ukazuje, jak tyto konkrétní nástroje mohou představovat praktické zlepšení v oblastech, jako je snazší uchopení problému (vizualizace), snazší porozumění nebo participace klientů. Významné tedy je, že tento typ nástrojů je přínosný pro samotnou práci s klientem, nikoliv jen pro její výsledky.
Participativní přístupy k hodnocení se zpravidla zaměřují na srovnání perspektiv jednotlivých stakeholderů s cílem porozumět jejich shodě a rozdílnosti a tyto dále využít k rozvoji souvisejících opatření. Tato perspektiva je uplatněna též v příspěvku Daniely Jaklové Střihavkové Služby pro lidi se smyslovým postižením: rozdíly mezi nabídkou a poptávkou. Představuje klasické dilema, nakolik intervence formovat podle deklarovaných potřeb klientů, nebo podle toho, co sociální pracovníci reflektují, že by klienti potřebovali.
Poslední skupinou evaluací jsou přehledové a meta-analytické studie. Tuto skupinu reprezentuje příspěvek Marty Nemčíkové, Zuzany Katerniakové, Patricie Dobríkové a Ivety Nagyové Efektívne intervencie pre znižovanie záťaže neformálnych opatrovateľov osôb s demenciou pri Alzheimerovej chorobe: systematický prehľad. Tento typ evaluací je značně užitečný, neboť umožňuje získat rychle přehled v určitém tématu, umožňuje pracovat s perspektivou kumulace poznání (tím částečně překonává limity platnosti jednotlivých studií), případně i ukazuje, jakým směrem toto poznání dále rozvíjet. Na závěr bychom se rádi zamysleli nad klíčovými místy představených evaluačních studií. Prvním klíčovým bodem je teoretická definice pojmů, reflexe souvisejících hodnot a dovození evaluačních kritérií. Řada autorek a autorů má tendenci využívat spíše induktivní přístupy k poznání, a proto může být pro čtenářky a čtenáře obtížné sledovat klíčová evaluační hlediska. Dále se ukazuje, že zásadní, a přitom opomíjenou schopností je schopnost diskuse výsledků a dovození potřeby odpovídajících změn na ose data–zjištění–závěry–doporučení. Za třetí se objevuje prostor pro zkvalitňování metodologie evaluace obecně, a zvláště pak zahrnutí také více kvantitativních a dopadových přístupů. Představené příspěvky nicméně ukazují, že evaluace je v české a slovenské sociální práci dobře etablovaná a v zásadě odpovídá přístupům, které se v evaluaci běžně využívají v zahraničí.
Věříme, že následující stránky budou podnětem pro Vaše vlastní evaluační aktivity.
Ondřej Hora a Tatiana Matulayová,
editoři čísla
