Péče o člověka nezahrnuje jen péči o tělo a mysl, ale také o ducha. Proto se v sociálních službách můžeme setkat i s duchovní péčí. O svých zkušenostech s námi pohovořil Por. Igor Mamojka, který působí se svou kaplanskou službou v Armádě spásy v Brně.
Můžete popsat, co je obsahem duchovní péče / kaplanské služby?
Základem jsou bohoslužby a osobní rozhovory na azylovém domě. Díky nim o nás lidé vědí a my s nimi pak můžeme pokračovat v modlitbách. Bohoslužby probíhají každé pondělí v 14.30 na azylovém domě Josefa Korbela v Brně. Rozhovory či společné modlitby pak hned po bohoslužbě nebo dle domluvy či potřeby.
Co je pro kaplanskou službu podstatné a kdo ji může vykonávat?
Podstatné je mít otevřené srdce pro lidi a jejich potřeby. Umět jim naslouchat. Samozřejmostí je znalost Bible a křesťanského učení. Důležité je i osobní zapojení v nějaké konkrétní církvi. Nicméně hodně kaplanů má vystudovanou teologickou fakultu se zaměřením na pastorační práci. V Armádě spásy máme zase absolvovanou „důstojnickou školu“, která v sobě zahrnuje také pastorační péči.
Je služba určená pouze pro křesťany?
Zhruba třicet procent lidí, kteří využívají službu „osobní rozhovory“, se většinou nepovažují za křesťany. Někteří jsou hledající a jiní dokonce ateisté.
Setkáváte se v práci s předsudky vůči křesťanství? Jak klienti reagují, když se zmíníte o Bohu?
Je to různé. Jsou tady lidé, kteří jsou za nás a naši službu vděční. Jsou ale i tací, co jsou vyloženě proti křesťanství, a tím často i proti nám. Většinou jsou to osoby zlomené životem a mají zášť jak vůči sobě, lidem všeobecně, tak i vůči Bohu. Nicméně i v těch „nejhorších“ případech, kdy mě například klienti přesvědčují o satanismu či ateismu, proběhla klidná diskuze. Některá měla i více pokračování a skončila přátelstvím.
Zaznamenali jste změnu, co se týče zájmu o duchovní péči, v průběhu pandemie covid-19? Projevila se izolace lidí také jejich větším zájmem o hledání duchovna?
Nejen izolace, ale hlavně takové otřesení životních jistot. Obojí vedlo spoustu lidí k zamyšlení nad svým životem. To se také projevilo v zájmu o duchovní službu. Pro představu, náš brněnský sbor navštívilo zhruba 100 nových lidí, kteří by možná jinak bohoslužby ani nenavštívili. Někteří z nich pak zůstali pravidelnými návštěvníky či se dokonce stali členy.
Přicházejí klienti sami se zakázkou na duchovní oblast, nebo tuto službu nějak „propagujete“?
Musí o nás vědět. K tomu nám pomáhají letáky a osobní pozvání. Také na nás odkazují sociální pracovníci. Nejvíce nově příchozích je na osobní doporučení.
Jak vnímáte postavení duchovních péče v nabídce českých sociálních služeb?
Vnímám, že v sociálních službách nám jsou otevřené dveře k duchovní službě. Ředitelé či sociální pracovníci vnímají duchovní službu jako velký přínos pro službu potřebným. Proto této službě v mnoha ohledech vycházejí vstříc. Ať se jedná o zařízení volného prostoru pro kaplanskou službu či informování klientů o duchovní službě.
Jaký vnímáte potenciál péče o duchovní stránku klientů v rámci sociálních služeb, třeba v rámci transformace služeb?
Je to na každém jednotlivém kaplanovi, do jaké míry s Boží pomocí rozvíří duchovní službu v místní komunitě.
Nicméně obecně platí, že kaplanská služba se vykonává zejména v pobytových zařízeních, kde jsou lidé dlouhodobě. U ambulantních služeb je udržení dlouhodobého vztahu s uživateli o něco obtížnější, ale to neznamená, že je zde potřeba nižší. Většina církví ovšem nedisponuje takovým množstvím kaplanů (duchovních), kteří by mohli pokrýt všechny služby. V neposlední řadě je to i otázka financování kaplanské služby, která v sociálních službách není dořešená, a to brání jejímu dalšímu rozvoji.
Kateřina Ptáčníková,
redaktorka časopisu Sociální práce | Sociálna práca
