Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
ráda bych Vám představila číslo našeho časopisu, jehož cílem bylo shromáždit odborná stanoviska a diskutovat témata spojená s problematikou bydlení chudých. Naším záměrem bylo publikovat odborné i publicistické texty, které přispívají k odpovědím na čtyři základní okruhy otázek.
• Jaké problémy s vylučováním z bydlení zažívají jednotlivé cílové skupiny sociální práce a jaké faktory ke vzniku a prohlubování těchto problémů přispívají?
• Jak jsou problémy vylučování z bydlení u jednotlivých klíčových skupin řešeny? Jakou úlohu má v těchto řešeních sociální práce? Jak tomu bylo v historii? Jaká je situace v mezinárodním meřítku? Jaká je situace v České republice?
• Jak by se na základě analýzy problémů a současných a minulých způsobů řešení měly proměnit intervence sociální práce, aby řešily problém vylučování z bydlení?
• Jak by mělo být sociální bydlení definováno a koncipováno? Mělo by být sociální bydlení dočasné, nebo trvalé? Jaké služby nájemci sociálního bydlení potřebují? Mělo by být sociální bydlení sociální službou?
Nastal čas zamyslet se nad tím, nakolik se nám to podařilo a jaké odpovědi na naše otázky přináší autoři akademických statí i publicistických textů.
Autorky Radana Kroutilová Nováková, Jitka Vaculíková a Alena Podaná nás ve svém příspěvku seznamují s výsledky výzkumu, jehož cílem bylo zjistit spokojenost matek samoživitelek s bydlením. Ve výsledcích svého výzkumu uvádí, že spokojenost žen je ve velké míře ovlivněna statutem samoživitelky, tedy že samoživitelky jsou s bydlením méně spokojeny.
S kolegyní Kateřinou Glumbíkovou navazujeme statí, ve které se věnujeme vnímaným potřebám klientek azylových domů pro matky s dětmi. Ukazuje se, že pro určitou část této cílové skupiny není služba při reintegraci do trvalých forem bydlení účinná, přičemž dlouhodobý pobyt v azylovém zařízení je jednou z významných překážek reintegrace. Autorský kolektiv Anna Krausová, Monika Ottová a Richard Palatý navazují textem věnujícím se potřebám rodin s dětmi žijících na ubytovnách.
Všechny tři texty v podstatě dospěly k závěru, že sociální práce v řešení bezdomovectví selhává, pokud nejsou pro její výkon vytvořeny systémové předpoklady. Jedním ze zásadních je právě přijetí zákona o sociálním bydlení. Autorky a autoři zároveň ve svých textech vyjadřují obavu, nakolik bude sociální či dostupné bydlení naplňovat představu jistého, kvalitního a nesegregovaného bydlení. Nesegregované bydlení je například jednou z deklarovaných potřeb matek a rodin s dětmi.
Téma prostorového vyloučení a role sociální práce je společné pro následující dva texty. Radka Janebová a Hana Valová usilují o rekonstrukci možných příčin protiromských pochodů na Šluknovsku z pohledu sociálních pracovnic. Podle jejich zjištění, ačkoliv větší část sociálních pracovníků účastnících se jejich výzkumu reflektovala i strukturální příčiny protiromských nepokojů, převládal u nich přístup k jejich řešení jen na individuální úrovni.
O tom, že sdílení stigmatu života v tzv. sociálně vyloučené lokalitě může mít i pozitivní přínos pro rozvoj skupinové identity, která je klíčová pro mezzo a makro úrovně intervencí sociální práce, referují ve svém příspěvku Monika Bjelončíková a Vendula Gojová.
Kvetoslava Repková ve své stati představuje záměr posilovat komunitní dimenzi při poskytování kompenzační pomoci osobám se zdravotním postižením na Slovensku. Komunitní dimenzi kompenzační pomoci chápe jako systematické využívání zdrojů v prostředí klienta, vytvoření a koordinování sítí. I zde je patrná snaha o přesah individuální sociální práce a zdůrazňování významu přirozeného životního prostředí lidí.
Všechny příspěvky určitým způsobem reflektovaly profesní roli sociálních pracovníků a tak se jako logické vyústění akademické části čísla jeví článek Ladislava Otavy, který jako problém svého zájmu vnímá nejednoznačnost vymezení sociální práce uvnitř i vně oboru a zamýšlí se nad úlohou sebezkušenosti sociálních pracovnic v procesu institucionalizace sociální práce.
Tematické akademické příspěvky saturují především otázku týkající se potřeb cílových skupin (v našem případě se jednalo o matky samoživitelky, matky s dětmi žijící v azylových domech, rodiny žijící na ubytovnách a obyvatele tzv. sociálně vyloučených lokalit) a částečně reflektují otázky týkající se role sociální práce v řešení problému vylučování z bydlení. Diskuse o konkrétních proměnách sociální práce je však výrazně úspornější. Výjimkou je příspěvek Moniky Bjelončíkové a Venduly Gojové. Mohli bychom konstatovat, že oblast problémů a potřeb cílových skupin je detailně prozkoumána bez adekvátní reakce v podobě rozpracování metod sociální práce, které by na ně reagovaly. Zajímavou shodou je skutečnost, že všechny příspěvky naráží na systémové bariéry řešení potíží různých cílových skupin s bydlením a v různé míře reflektují nutnost aktivní úlohy sociálních pracovnic a pracovníků v jejich iniciaci a přispívání k jejich prosazování a dosahování. Jednou z nich je například i přijetí zákona o sociálním bydlení, jehož přípravy nabírají zpoždění.
V publicistické části časopisu se můžeme těšit na stanoviska klíčových aktérů angažovaných v prosazení a realizaci koncepce sociálního bydlení v České republice, mezi které bezesporu patří Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, Agentura pro sociální začleňování, Platforma pro sociální bydlení, ale i lidé se zkušeností vyloučení z bydlení samotní. Představí se nám dva pilotní projekty sociálního bydlení, které realizují města Brno a Ostrava, a budeme mít možnost nahlídnout do činností organizací, které se tématem bydlení ve své činnosti zabývají.
Před sociálními pracovnicemi a sociálními pracovníky stojí z mého pohledu nevyhnutelná nutnost rozhodnutí, zda jako profesionální součást výkonu své profese budou vnímat ovlivňování systémových podmínek přispívajících k prohlubování problémů svých klientek a klientů, v našem případě především na poli bydlení.
Alice Gojová,
editorka čísla
